Vondráková, Adéla: Workshop Agnés Limbosové: loutky vs. objekty

Ne nadarmo se DAMU přezdívá Bradavice. Studenti se v budově zorientují zpravidla těsně před absolutoriem a do té doby s neutuchajícím nadšením objevují nejen nové a nové (menší a menší) učebny, ale i celé trakty, schodiště a dosud neobjevené katedry. Kromě toho se tu občas dějí i dost zvláštní a zajímavé věci.

Prezentace výsledků workshopu s Agnès Limbosovou se konala v jiné místnosti, než bylo avizováno, a nikdo netušil kde. Jedna z vlastností kouzelných světů ale je, že vše se v pravý čas prostě zjeví. Všechny učebny DAMU jsou „Komnatou nejvyšší potřeby“ – pokud člověk dostatečně dlouho hledá, najde, co potřebuje (ať už je to cokoliv).

V učebně R111 bylo tentokrát skutečně pozoruhodné množství pozoruhodných věcí. Zadní část místnosti zaplnily stoly s bizarními nesourodými kousky, hračkami, vycpanými zvířaty, různými přístroji, dekorativními předměty a úplně obyčejnými opotřebovanými věcmi denní potřeby. Teprve po rozhovoru s Agnès Limbosovou jsem pochopila, že mít dostatečně na výběr a sáhnout po předmětu, který na tvůrce nahlas volá, je klíčem k veškeré tvorbě v rámci objektového divadla. Takhle to tedy vypadá v praxi.

První část prezentací tvořila improvizace s objekty (beze slov) pěti studentů, kteří seděli čelem k publiku u stolu a každý měl svůj vlastní objekt, který po celou dobu neopustil, nevyměnil ani k němu nepřibral žádný další. Jedním z hlavních pravidel nejen této improvizace, ale i celého objektového divadla je podle Agnès Limbosové snaha nechat objekt promlouvat sám za sebe. Agnès Limbosová se také obratně vyhýbá užití slova animace ve vztahu k objektovému divadlu a místo toho využívá slov „manipulovat“ či „pohybovat“. A tak studenti své objekty různě zvedali, dávali do popředí, nebo naopak skrývali.

V rámci skupinové improvizace se studenti, kteří se ve svém herectví zřetelně snažili oprostit od jakéhokoliv emocionálního zapojení, celkem přesně drželi těchto pravidel a výsledkem skutečně byl zvýšený důraz na podstatu objektu samotného. Do popředí se dostaly zejména jeho metaforická podstata nebo konotace, které se k němu pojí. I když šlo třeba o celkem povrchní a do očí bijící spojitost – štíhlá dívka v upnutých mini-šatech s rozpuštěnými dlouhými vlasy drží malou sošku labutě, naopak ta záměrně méně načančaná drží bažanta. Nicméně význam, komický efekt a v důsledku i vlastní významová pavučina bažanta vzniká až v juxtapozici obou objektů – a to jen díky čisté prezentaci, dávání na odiv bez jakéhokoliv loutkářského rozžívání. Další objekty – např. pánské předměty jako láhev či kecka s rozvázanou tkaničkou – už s dalšími nacházely spojitost hůře. Zárodky mikropříběhů a jejich všudypřítomný potenciál se však rozeznat daly.

Po improvizaci následovaly připravené výstupy menších, dvou až tříčlenných skupin ostatních studentů. Každý z nich byl inspirován pohlednicí, kterou si mohli diváci prohlédnout vždy po skončení daného mini-představení. Samotný vztah mezi hranou scénou a pohlednicí byl vždy jasný – v momentě odkrytí pohlednice jako by se člověk plácl do čela. Tomuto souznění však často ustoupila metoda, na kterou byl workshop zaměřen.

Zatímco v improvizaci se studentům dařilo udržet objekt „mimo zónu loutkovosti“, v připravených scénách se rozdíl mezi objektem a loutkou mnohdy stíral. Možná jsou studenti už tak zvyklí na jiný druh práce, možná nedokázali dostatečně důvěřovat v sílu objektu samotného – společným rysem většiny výstupů byla snaha vyprávět příběh, a to za pomoci loutky. Na základě inspirace pohlednicí se zpívajícími dětmi vznikla scéna s míčky, které úměrně svému materiálu vydávají různě libé, hluboké a vysoké tóny. Vzniká zárodek konfliktu, dramatické situace – avšak ne díky objektům samotným, ale díky jejich animaci. Nicméně alespoň neobvykle intenzivní soustředění na objekt s sebou pro studenty přineslo zostřenou pozornost vůči detailu (v tomto případě třeba k materiálu, ze kterého jsou míčky vyrobeny) a s ní přišla i přesnost, která už nepotřebuje žádná vysvětlení – což byl společný znak všech scén.

Ne-loutkově byla pojata snad jen jediná ze šesti scén, která se vázala k pohlednici s vojákem a malým dítětem. Na základě jednoduchých asociací typu dítě-hračka, voják-zbraň byly vybrány objekty – tahací hračky a malý tank. Manipulace s nimi připomíná spíš dětskou hru, tedy něco, co je jim bytostně vlastní. Autorky a herečky se nesnažily vyprávět strukturovaný příběh, nechávaly se vést podstatou objektu a jeho fyzickými možnostmi. Přesto však ze společné přítomnosti objektů vznikl kontrast, který se zdál být nosný.

Zcela jistě lze diskutovat o tom, jestli je vůbec možné nechat v divadle promlouvat objekt sám za sebe a nikoli jakožto znak. Navíc, pokud hovoříme o metaforickém významu objektu, automaticky tím přiznáváme jeho znakovost. Ať už se chceme pouštět do teoretických rozborů, sporů a filipik, nebo ne, přístup Agnès Limbosové k divadlu a objektu v něm vedl studenty (a koneckonců i diváky) ke snaze o maximální úspornost výrazu, k vypravěčské a vizuální zkratce a celkově neobyčejné vynalézavosti a důslednosti. A to jsou všechno dovednosti, které přijdou vhod v rámci jakéhokoli druhu či žánru divadla, ve světě kouzel i mudlů.

Loutkář 1/2018, s. 80–81.