Loutkar.online

Vondráková, Adéla: Objekty nehledám, to ony hledají mne

V listopadu loňského roku proběhl na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU workshop s Agnés Limbosovou, jednou z vůdčích osobností théâtre d\’objets (objektového/předmětového divadla, v textu ponecháno bez překladu, pozn. aut.). Je to nesmírně charismatická dáma, ze které vyzařuje vřelá přátelskost v souladu s jakousi sveřepou neohrožeností.

Jak se vám na pražské škole líbí?

Je to tu skvělé. Učívám na různých školách, ale tady jsem poprvé. Pracuji s druhým ročníkem, je to mix herců, režisérů a scénografů a učím také studenty Erasmu. Théâtre d\’objets sice znají, ale ne tak, jak ho vnímám já. Dostávají se do toho pomalu, ale už se to blíží.

A co je tedy pro vás théâtre d\’objets?

Abychom se zorientovali v kontextu – théâtre d\’objets bylo pojmenováno před více než třiceti lety lidmi z Théâtre de Cuisine z Marseille, z Le Vélo Théâtre z města Apt a z Théâtre Manarf z Angers. Věnovali se zejména divadlu založenému na výtvarném umění, vycházeli z objektu, a tak to pojmenovali théâtre d\’objets. Tenhle druh divadla ale pochopitelně existoval ještě mnohem dříve. Nevynalezli ho, jen pojmenovali. Théâtre d\’objets se stalo součástí loutkového divadla, protože i zde šlo o druh animace, i když v ne-loutkářském stylu. Pro mě je velký rozdíl v tom, že pro loutkové divadlo jsou objekty přímo vyráběny. Pro théâtre d\’objets ne. Jsou to věci z bleších trhů, nalezené v odpadcích. Příběh se buduje ze skutečných předmětů. Pro mě je théâtre d\’objets herec, který může být i autorem, pohybující objektem za účelem něco sdělit publiku. Co víc je potřeba? Théâtre d\’objets má mnoho společného se surrealismem, dadaismem i storytellingem. A je to i velmi současné hnutí, protože se hlásí k průmyslově vyráběnému objektu. V současnosti mnoho tvůrců použije vidličku jako letadlo a řekne: Dělám objektové divadlo. Ale to théâtre d\’objets není. Pro mě je to skutečná snaha dostat se k podstatě objektu, k jeho metaforickému smyslu, působení, totožnosti. Když na scénu položíte malý domek, je to domek. Když tam dáte hrneček, je to hrneček. Nechci předstírat, že je to něco jiného.

S divadlem jste ale začínala mezi loutkami, je to tak?

Vždycky mě zajímalo divadlo, výtvarné umění a loutky, a tak jsem se tu a tam zúčastnila nějakého workshopu. Na univerzitě jsem studovala politologii a filozofii, ale zjistila jsem, že to ve skutečnosti dělat nechci. Hledala jsem se. Věděla jsem, že bych se chtěla věnovat divadlu, ale nevěděla jsem přesně jak. Zkoušela jsem to i ono, chodila na spoustu různých představení, cestovala jsem. Když mi bylo dvacet pět, nastoupila jsem na školu Jacquese Lecoqa (L\’École Internationale de Théâtre Jacques Lecoq) v Paříži, a to bylo skvělé. Měla jsem dva roky na to, abych zkoušela různé věci a uvažovala nad tím, co přesně chci dělat. V roce 1984 jsem pak založila svoje divadlo. Je pravda, že jsem také chvíli pracovala v Královském loutkovém divadle Toone v Bruselu, ale nedá se říci, že by mě vyškolilo loutkové divadlo. Jsem spíše samouk. V loutkovém divadle jsem pracovala a vyráběla jsem tam i loutky. Studovala jsem loutku – jedna z mých úplně prvních inscenací, Stravinského Petruška, sice byla loutková –, ale přiznávám, že théâtre d\’objets je mi bližší. Má představivost mě v rámci théâtre d\’objets dovede dál.

Opravdu vždycky využíváte jen skutečné předměty, které nebyly primárně určeny pro divadlo?

Vždy. Mě nic jiného neinspiruje. Někdy samozřejmě musíme vyrobit nějaké drobné scénografické prvky. Když třeba do představení potřebuji stůl, který musí v průběhu růst, nechám jej vyrobit. Někdy se upraví existující předmět, někdy nechám vyrobit třeba jeho repliku. Ale to se týká skutečně jen scénografických prvků, nikoli samotného objektu. Tvůrci, kteří se zabývají théâtre d\’objets, se vždy snaží používat jen skutečné věci.

Jste herečka i režisérka a také píšete své texty. V jaké části tvůrčího procesu vstupuje do hry objekt?

Je vždy první – tedy alespoň pro mé inscenace. Už v Petruškovi z roku 1984 byla tím hlavním vojenská bota. Vojenská bota – líbilo se mi, jak ta obrovská věc stojí tváří v tvář malinkaté loutce. Nebo třeba pro inscenaci Ressacs, která měla premiéru před dvěma lety, byla prvotní inspirací karavela Kryštofa Kolumba, kterou jsem našla na bleším trhu a hned ji koupila. Přitahovala mě, pořád jsem se na ni dívala a pak si řekla: Dobře, tak co to ta karavela je? Je to loď, plaví se do cizích zemí, aby tam nakradla zlato a zase se vrátila, aby bohaté lidi udělala ještě bohatšími. Dobře, a co to znamená pro mě teď v 21. století? Nemívám velký nápad hned do začátku, mám jen objekt a snažím se ho reflektovat.

Jak potom vaše inscenace vznikají?

Pak improvizujeme, pořád improvizujeme. Nahráváme se přitom na video, díváme se na záznamy a pomalu se snažíme vytvářet nějaké dramatické situace. Současně vzniká i text. Mezitím přečteme spoustu knih, které se vztahují k tématu. Ne vždycky je součástí procesu přímo režisér, ale pokaždé máme někoho, kdo se dívá a dá nám nějakou zpětnou vazbu. Moje jediná otázka na něj pak je: Rozumíš tomu? Pokud ne, něco je špatně. Trvalo nám skoro dva roky, než vznikla inscenace Ressacs, protože zkoušíme asi tři týdny, pak přestaneme a já vyrazím hrát svá představení. Třeba o tři měsíce později máme další třítýdenní období zkoušek. Vrátíme se tam, kde jsme skončili. Máme pak odstup a čas trochu se zklidnit. Dva nebo tři měsíce před premiérou na inscenaci intenzivně pracujeme.

Stalo se vám někdy, že byste v průběhu zkoušení objekt vyměnila?

Ne. Vždy zůstávám věrná tomu původnímu. Jsem jako posedlá. A také, když na něčem trváte a věříte svému prvnímu dojmu a pocitu, dokážete cokoliv.

Jak a kde hledáte ty správné objekty pro své inscenace?

Já objekty nehledám. Myslím, že to ony hledají mne. Třeba pro svou poslední inscenaci jsem nemusela shánět vůbec nic, protože mám doma obrovskou dílnu plnou různých věcí, všechno mám roztříděné a označené – zvířata, auta, letadla, falešná vejce, květiny… Mám dvě police plné jen šanonů s kartotékou. Vím přesně, co mám, takže když něco potřebuji, prostě to najdu. A pořád chodím na bleší trhy, do bazarů, někdy hledám i mezi odpadky a odnáším si věci, které se mi líbí. Nehledám přitom něco konkrétního. Jen jednou jsem hledala do představení malou sedačku, protože jsem zrovna žádnou neměla. Šla jsem do obchodu a koupila šperkovnici ve tvaru sedačky. Ale koukala jsem na ni a něco prostě nebylo v pořádku, nefungovalo to. Pak jsem šla do jednoho bazaru, kam ráda chodím, a uviděla jsem domeček pro panenky. Měl všechno – koupelnu, kuchyň, nádhernou sedačku. Řekla jsem prodavačce, že bych chtěla tu sedačku, a ona odpověděla, že si to musím koupit celé. A tak mám teď ve skladu celý domek a pořád na mě pomrkává. Možná s ním někdy udělám celou inscenaci. Já nikdy po ničem vysloveně nepátrám. Pro mě to funguje takhle.

Režírujete i mimo svou divadelní company?

Občas ano a je to velmi příjemné – zvlášť s divadelní skupinou La Compagnie Karyatides, se kterou jsem se setkala před deseti lety. Oni se zabývají klasikou, dělali jsme společně Flaubertovu Paní Bovaryovou, Bizetovu Carmen a teď Hugovy Bídníky. Vytvořili jsme dramatizace pro objekty a je to krásné, protože třeba v Bídnících máme objekt-dřevěnou sošku, kterou jsem opět našla na bleším trhu a která představuje všechny postavy. Jsou tam také dva herci, kteří dělají vše – v théâtre d\’objets je herec také vypravěčem, který manipuluje objektem, někdy se stane postavou a záhy se zas vrací k objektu. Velmi ráda jsem tu inscenaci režírovala, protože sama bych klasiku nikdy nedělala. Ráda s touto skupinou hledám nové cesty. Ale i tahle inscenace mi trvala dva roky, ten proces tvorby byl stejný.

Vedete workshopy théâtre d\’objets po celém světě. Jací jsou podle vás čeští studenti?

Každá země je jiná a je velmi zvláštní to pozorovat. Připadá mi, že tady jsou studenti trochu bojácní. Chtějí hlavně splnit své úkoly dobře. Musím je trochu víc tlačit k vlastní kreativitě. Za ty dva týdny workshopu musejí projít určitou zkušeností, zkusit různé věci a zkoušet je znovu a znovu – protože v jistém smyslu tohle je jediné místo, kde zkoušet ještě mohou. Zdají se mi trochu vystrašení, ale možná to je jen proto, že tenhle druh divadla neznají.

Takže je to problém, když se studenti příliš snaží dělat věci dobře?

Myslím si, že ano. Nesnažím se vytvořit dobré studenty. Snažím se vytvořit kreativní osobnosti pátrající po své vlastní identitě. Vždy se své studenty snažím dotlačit k tomu, aby něco vytvořili. Dobří studenti se ptají: Udělal jsem to správně? Potěšil jsem vás tím? A já říkám: Prostě to udělej a uvidíme, co se stane. Dobří studenti jsou zdvořilí, splní úkoly, ale já necítím, že by dostatečně hluboko v sobě něco hledali. To, co chci vidět, je umělec v nitru. Musí riskovat, že něco udělají špatně – ale co je vlastně špatně?

Vedete stále stejný workshop, nebo jej přizpůsobujete konkrétní skupině?

Mění se studentům na míru. Například ráno mám hodinu, kde je jen šest studentů, takže tam mohu jít mnohem více do hloubky. Takže když třeba zkoušíme něco, čemu v théâtre d\’objets říkáme „substituce objektu“, kdy nahradíme jeden objekt jiným, abychom mu vnukli například nějakou emoci – můžeme na tom skutečně pracovat. Nebo když studenty požádám, aby něco vytvořili na základě inspirace pohlednicí, mohu na tom s nimi strávit víc času. Mohu je proto více nadchnout.

Je vaše pedagogická metoda zafixovaná?

Mám několik cvičení, která jsou vždycky stejná, protože se týkají toho, jak v théâtre d\’objets vnímáme objekt. Ale v každé skupině se ta cvičení mohou ubírat jiným směrem a já tak stále objevuji nová cvičení. Někdy vznikne něco zajímavého a já díky tomu vymyslím něco nového. Nudila bych se, kdybych měla dělat stále totéž. Snažím se udržovat svou mysl otevřenou a vnímat, co studenti zrovna potřebují.

Co podle vás potřebují zdejší studenti?

Na začátku hodiny vždy dělám rychlou rozcvičku. To je to základní, co pro daný typ práce potřebujeme, a já tak hned vidím, jak na tom studenti jsou. Na DAMU jsou studenti skvěle vytrénovaní – co se fyzické stránky týče, jsem ohromena. Pohybují se skutečně velmi dobře, ale možná by se měli umět víc soustředit na jednu věc. Chvíli mi trvalo, než jsem je přiměla, aby se plně soustředili. Nejde jen o to se vyjádřit, ale také o to něco předat a komunikovat.

Co je to hlavní, co se snažíte studentům předat?

Pro mě je hlavní jedna věc: skutečně si dát ten čas a vnímat objekt, jít do hloubky a vidět jeho metaforický smysl. Pokud se budete dobře dívat, budete mít dostatečné množství inspirace i materiálu, abyste něco vytvořili. To, co se snažím předat, je: nemanipulujte s objektem tolik, jen ho položte a dívejte se, co sděluje sám o sobě. Nepospíchejte a buďte přesní. Objekt by měl být inspirací.

Agnés Limbosová (1952) je belgická dramatička, herečka a režisérka. Její jméno je neodlučitelně spojeno s objektovým divadlem (théâtre d\’objets). V roce 1984 založila divadelní skupinu Compagnie Gare Centrale, jejíž inscenace získaly řadu prestižních cen a která má v současnosti za sebou více než tři a půl tisíce odehraných představení.

Loutkář 1/2018, s. 78–79.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.