Drtina, Michal: Nejsem despota, snažím se žáky pouze provokovat

Herečka, režisérka, osvětlovačka, zvukařka, ale především skvělá pedagožka s neutuchající energií, pronikavým pohledem i hlasem. Je mámou svým třem synům a divadelní mámou mnohým žákům literárně-dramatického kroužku Základní umělecké školy F. A. Šporka v Jaroměři, ke kterým je přísná, ale spravedlivá.

S tvými soubory se v posledních letech pravidelně potkáváme na národních přehlídkách mladého, netradičního i loutkového divadla. To je v Jaroměři tolik talentovaných dětí?

Myslím, že jsou v Jaroměři děti stejné jako všude jinde. Ale asi mám štěstí, že v dramaťáku zůstávají ty, které to baví a mají chuť pracovat a objevovat. Já se pouze snažím jim pro to objevování připravit podmínky a co nejlépe je vést, a to především k rozhodnutí. Mám zásadu, že na tom, co budou zkoušet, jakým tématem se budou zabývat, se musí především všichni shodnout. Snažím se, aby k sobě byli všichni otevření a upřímní, a pokud někdo řekne, že se mu téma nebo předloha nelíbí, hledáme dál. Myslím si, že když je v kolektivu někdo, kdo nesouhlasí, tak se společná práce nepovede, protože nebude snaha hledat řešení, ale všechno zpochybnit.

Jak vlastně s dětmi pracuješ?

Nemám nějakou zvláštní metodu. S těmi malými začínáme zcela klasicky říkadly, poezií, drobnými výstupy. Především se snažím, aby všechno vycházelo z dětí. Nejsem pedagog, který jim přesně určuje, co a jak mají dělat. Jsem nejradši, když si na to přijdou samy. Musí je to především bavit. Také si různě hrajeme a vzájemně se poznáváme. Učím je hned od začátku, aby uměly poslouchat a naslouchat, a nejvíc si cením, když se z nich vytvoří dobrá parta.

Zaslechl jsem, jak se o tobě říká, že jsi na děti, kulantně řečeno, přísná. Je to pravda?

Ano, říká se o mně, že jsem strašný sadista. Naposledy jsem o sobě slyšela, že jsem pes. To bylo na jedné přehlídce, kam soubor přijel s inscenací Kdes holubičko lítala?. Jenže jak to je doopravdy, vědí jen děti, s nimiž pracuji, a musel by ses zeptat jich. Já se je snažím především vyprovokovat, aby přemýšlely nad tím, co dělají, a čím jsou větší, tím více je provokuji. A také se snažím, aby měly nějakou odpovědnost ke kolektivu, ve kterém pracují.

Jak je náročné současné děti provokovat?

Jak koho, jak kdy. Ale když se to povede a v noci ti e-mailem chodí nápady a postřehy k tomu, co zrovna zkoušíme, mám neskutečnou radost, protože vím, že jsem v nich probudila zájem a chuť k hledání. Je to báječná společná cesta plná konfliktů, krizí a jejich překonávání.

Většinou nepracujete s vlastními texty. Jak vybíráte náměty pro svou práci?

Předlohy hledáme společně, jenže je někdy problém, že děti moc nečtou. To potom musíš mít něco v šuplíku a vytáhnout to v pravou chvíli. Já tam měla třeba Šlépěj, Tracyho tygra, Pastýřku putující k dubnu nebo Žirafí operu. Nebo se skupinou začínáme od toho, co je baví, co je štve, co jim vadí. Prostě od tématu, které by chtěly sdělovat, a k tomu tématu potom hledáme předlohu a divadelní prostředky. To bylo například v Maryše nebo v Holubičce. Ale opravdu se nechceme trápit psaním vlastních textů, protože se necítíme být autory. Existuje dost dobrých textů, které si dokážeme upravit podle toho, co chceme sdělit.

Kolik máš žáků v současné době?

Zhruba okolo padesáti. Od malých dětí až po dospělé. A ještě mám hudební přípravku, kde je deset dětí, takže dohromady asi šedesát.

Jak ses dostala k loutkovému divadlu?

Po gymnáziu jsem se přihlásila do nástavbového studia na Střední pedagogickou školu v Litomyšli a pak jsem pracovala v družině. Jednou mne to tam tak rozzlobilo, že jsem zavolala do Lidové školy umění s tím, že mám loutkářský kroužek pro děti, že jezdím na Loutkářskou Chrudim a do Kaplice a jestli nepotřebují učitele pro literárně-dramatický obor, který v té době zakládali. Tak jsme si s paní ředitelkou plácly. To bylo v roce 1988.

Ale kdybych se měla dostat na začátek, tak to začalo už vlastně na gymnáziu, kam jsem původně přišla jako zarytý přírodovědec s představou, že budu následně na vysoké škole studovat ekologii. Jenže v prváku byla mineralogie, která mne hrozně nebavila, a tím můj zájem o přírodovědu ochabl. Byla jsem na gymnáziu v pedagogické třídě a v rámci praxe jsme se dostali do dětského domova v Broumově. Jezdili jsme tam jednou za měsíc. Nebavilo mě si jenom hrát, takže jsme zkusili udělat pohádku O devíti kuřatech. Jenomže dětem se to nelíbilo, měly strach, že budou muset hrát kuřata. Nakonec jsme zůstali čtyři a nezbylo nic jiného než zkusit loutkové divadlo. Namalovali jsme si plošné loutky a bylo to úžasné! Tak jsem objevila loutkové divadlo. Jednou přišla na zkoušku Jana Pšeničková, metodička pro loutkové divadlo z náchodského okresu, a prozradila nám, že existuje Loutkářská Chrudim, kde se konají semináře. Tak jsem tam jela. Bylo mi sedmnáct a byla jsem ve druháku. V Chrudimi jsem zhlédla Kainarovu Zlatovlásku od svitavského Céčka. Ta mne tak nadchla, že mě loutkové divadlo už nepustilo.

A proč právě loutkové divadlo?

Protože jsou loutky lepší než člověk. Ne proto, že se mu podobají. Krása loutek je právě v tom, že mohou udělat to, co živý herec nedokáže. Čímž neříkám, že nemohu hrát s figurativní loutkou. Ale musím vědět, proč ji tam mám. Kdybys chtěl příklad, tak si vzpomínám na drakovskou Píseň života. Tam odstřihnou marionetu z nití a je mrtvá. Když mrtvého udělá herec, tak si na to pouze hraje a mnohdy je to spíš směšné.

Když jsme hráli Císařovy nové šaty, císař byl nahatá ruka s hlavičkou na prstě. Přišlo mi, že to tak má být, protože v dětských divadlech to většinou končí chlapečkem ve slipech a v tílku. Žádná metafora, prostě hrůza.

Ale učarovala ti nejenom Loutkářská Chrudim…

Díky dětskému souboru, který jsem už v té době měla, mě okouzlila také Kaplice, kde se konala národní přehlídka dětského divadla. Všechno, co jsem se naučila, bylo díky dílnám a seminářům v Chrudimi a v Kaplici.

Ale to už si za sebou měla i loutkářskou konzervatoř s Honzou Dvořákem. Nebo se pletu?

Nepleteš. Vlastně jsem zrovna končila cyklus, který vedl Jan Dvořák, ředitel Divadla DRAK, a Karel Šefrna ze svitavského souboru C. V semináři jsem Honzovi říkala, že bych mohla od září učit v lidušce, ale že na to nemám kvalifikaci, a on mi poradil, ať se přihlásím na DAMU v Praze, že mají program pro pedagogy. A oni mne vzali. Absolvovala jsem v říjnu 1990 a v prosinci jsem šla na mateřskou. Takže jsem vlastně dva roky učila jako nekvalifikovaná pedagožka a po ukončení kvalifikace jsem byla sedm let na mateřské dovolené se třemi dětmi. Můj profesní loutkářský život tak začal až v roce 1997.

Po sedmi letech doma ses vrátila do stejné základní umělecké školy?

Ano, kupodivu o mne i po těch letech paní ředitelka stála. Jenže když jsem odcházela, měla jsem plný úvazek a zhruba padesát žáků, když jsem se po letech vracela, bylo v literárně-dramatickém oboru patnáct žáků, které vedla jedna divadelnice. Udělala jsem si vlastní nábor, vytvořila dvě skupiny, v kterých byly děti jako Monika Němečková, Matěj Kubina a Jakub Maksymov, kterého v průběhu roku přivedla maminka.

Máš i své loutkové divadlo. Hrála jsi už v průběhu mateřské dovolené?

To ne, na to nebyl čas ani prostředky. Bydlíme na vesnici a taky jsem se starala o děti a domácnost. Asi jsem byla v minulém životě selkou, protože jsem měla dobrý pocit, když jsem mohla po ránu podojit kozu, nakrmit prase a králíky, vypustit slepice, nakojit a nakrmit děti.

Svoje loutkové divadlo jsem si vymyslela s tím, že budu hrát v mateřských školách, a to když jsem začala znovu učit a bála jsem se, že nevyjdeme s penězi. Zkoušela jsem v kuchyni, všechno si vyráběla sama a generálku jsem hrála svým dětem a oni mi říkaly: A mami, proč tam jsou ty boty? A proč ten lísteček lítá? Byla to skvělá reflexe.

Vzpomeneš si na svou první inscenaci?

Byly to Pohádky z tašky, které jsem ale ještě nehlásila do žádné soutěže. Hrála jsem většinou klasické pohádky od Erbena nebo Němcové, které jsem trochu aktualizovala.

A kdy jsi začala jezdit na soutěže?

Asi v roce 2005. Může za to Naďa Gregarová z hradeckého střediska Impuls. Navrhla mi, ať se přihlásím na Pohárek SČDO, což je přehlídka divadel jednoho herce. Přihlásila jsem se s pohádkou Hrnečku, vař, která měla u poroty úspěch, a dostala jsem se až do národního kola, kde jsem získala cenu. Tak jsem se v roce 2005 dostala na Chrudim, kde jsem pak hrála ještě inscenaci O slepičce. To bylo v roce 2006. Jenže poté se začalo hrozně zkoumat, kdo je profesionál a kdo ne. Vedly se o tom dlouhé diskuse a já si řekla, že mi to za to nestojí.

Jak často jsi hrála?

Bez auta jsem hrála jenom po okrese Náchod. Vzala jsem na záda paraván, za ruku tři děti a ráno v šest jsme vyrazili vlakem do Náchoda, tam jsem si na nádraží nechala divadlo, šla s dětmi do školky a do školy, vrátila se na nádraží, vlakem odjela do Broumova, tam odehrála pohádky, jela zpátky domů, poklidila domácnost a opět zpátky do Náchoda vyzvednout děti. A ve středu do Jaroměře učit. Objížděla jsem asi osmdesát školek v celém okrese Náchod.

To jsi byla takový potulný loutkář.

Přesně tak. Hrozně mě bavila interakce s lidmi. Jak jsem stále cestovala, tak už mne znali všichni autobusáci, průvodčí i důchodci, kteří jezdili pravidelně. Jakmile mě viděli, hned se ptali, co dnes hraji. A ti, co mne neznali, se zase vyptávali, co to vezu na zádech. Ale dnes už nejezdím. Mám tolik projektů s dětmi, že mi na ty moje nezbývá čas.

Kolik máš vlastně souborů?

Soubory se postupně nabalovaly, vznikaly a zanikaly. Nejdříve jsem měla starší a mladší. Mikrle se jmenoval dříve Spolu, ale každý sám, soubor se rozpadl, ale spojili se ti starší. Letos děláme pod souborem Mikrle Kadlečka, kterého jsme premiérovali v loňském roce na Theatrum Kuks, Matěj Kubina dělal pod touto značkou Šlépěj. Holky byly na začátku Moje pětka: Edita Valášková, Monika Němečková, Cyril Holas. S nimi jsem byla prvně na Chrudimi s inscenací O třech prasátkách. To byla tenkrát ta mladší skupina, ti starší jim to záviděli a já jim musela vysvětlovat, že je to proto, že pracují a nekecají… Moje pětka pak dělala třeba O třech přadlenách, to byla jejich poslední společná práce. Pak jsem je potřebovala posunout, tak k nim přišel Matěj Kubina a ti starší a dělali jsme Labyrint podle Komenského. Jakub Maksymov si založil soubor Někdo a začal pracovat sám. Na internetu si stáhnul Pána rýžové sýpky a vznikla inscenace O Honzoj. Popravdě, mnohé inscenace vznikly nad rozvrh hodin v ZUŠce.

Takže práce o víkendech?

Ano. O víkendech a o prázdninách, velikonočních, jarních, zimních a tak. Přijde mi, že se dětem musím věnovat, když mají chuť a invenci tvořit. Prostě už nemám doma naklizeno ani navařeno a napečeno.

Se soubory jsi slavila mnoho úspěchů na národních přehlídkách. Pomohlo ti k tomuto hledání studium na KALD DAMU?

Přiznám se, že moc ne. Tedy kromě hlasovky. Učila mne Jana Altmanová a Magdaléna Rychlíková a žiju z toho dodnes. Na práci s loutkou jsme měli v prvním ročníku Ivana Antona. Byla to práce s marionetou, ale spíš takové to technické navazování a chození. Až ve druhém ročníku jsme měli Jana Dvořáka, a to bylo úžasné. Byl neskutečně charismatický, a především podporoval hru s materiálem a s předmětem. Ale probírali jsme i všechny druhy loutek a učili jsme se, jak s nimi hrát a jakou mají poetiku.

Můžeš vůbec spočítat, kolik jste vytvořili inscenací, které se dostaly až na národní přehlídku?

Moje pětka měla Bleděmodrého Petra, O třech prasátkách, Chudý a veselý, O třech přadlenách. Skupina Spolu, ale každý sám hrála O muži, který počítal šišky, Labyrint podle Komenského, potom Molièra, ale ten skončil v kraji. Po něm byl Hotel a pak Kráska v dřevě spící, a tím tato skupina končila. Děvčátko a slečny dělaly Byl jeden dědeček za dveřmi, Kázání děvčátkům a slečnám a pak odešla Edita, takže holky dělaly Ušubranou. Skupina Malé dvě začala Malou pohádkou o veliké řepě, potom Lakomou Barkou, Ubrouskem, prostři se a Šmolíčkem. Potom byl další soubor Skorojo a jeho Císařovy nové šaty, které byly pouze na ZUŠkové soutěži v celostátním kole. Nový soubor JakKdo dělal Holubičku a potom Maryšu. A mezitím pracoval Jakub Maksymov, který začal inscenací O Honzoj a pokračoval inscenacemi Ve dvě na hruškách II., Lípa a Tulák po hvězdách. A nesmím zapomenout na Osudové kolo – individuální inscenaci Matěje Kubiny, říkal si tehdy Kdo-si – a také na Tygra Thomase Tracyho, kterého dělal soubor Traumatizovaní tygříci. A „agrárně-transcendentální happening“ Substrát, který hrál soubor Mikrle na Šrámkově Písku v roce 2015.

Myslím, že bychom mohli jmenovat ještě mnoho inscenací. Řekni mi ale na konec, co nemáš ráda?

Vlastně toho moc není, ale například nemám ráda, když se překrucují klasické pohádky. Rozumím tomu, proč se tak děje. Ale četla jsem mnoho pojednání o pohádkových archetypech a o tom, jak dětem chybí, když se s nimi nepotkají. A i když mnoho lidí říká, že se současné dítě už těžko ztotožňuje například s princeznou, věřím, že je něco mezi nebem a zemí, co nemusíš chápat, ale v dětech to někde v podvědomí je.

Jaroslava Holasová (1964)

Vystudovala gymnázium v Náchodě, vychovatelství na Střední pedagogické škole v Litomyšli a dvouleté studium pro pedagogy na KALD DAMU. Kromě toho prošla loutkářskou třídou Lidové konzervatoře Východočeského kraje pod vedením Jana Dvořáka a Karla Šefrny a absolvovala různé semináře pořádané v rámci národních přehlídek loutkového divadla, Loutkářské Chrudimi a divadla pro děti v Kaplici, Trutnově či Svitavách.

Od školního roku 1997/98 je kmenovou učitelkou literárně-dramatického oboru ZUŠ F. A. Šporka v Jaroměři. Je lektorkou řady loutkářských dílen v České republice a ve Slovinsku. Se svými dětskými a mládežnickými soubory, které působí na ZUŠ nebo v rámci spolku Kolegium hraběte Šporka, se pravidelně účastní postupových přehlídek mladého, experimentálního i loutkového divadla a získává na nich mnohá ocenění.

Vystupuje i sólově se svým loutkovým divadlem a ráda se zabývá zpracováním klasických pohádek a předloh, podle nichž připravila například inscenace: B. Němcová: Pohádky pro Barunku (Perníková chaloupka, Pastýř), K. J. Erben: Hrnečku vař!, B. Němcová: O Palečkovi, O koze, Sedmero krkavců, bratři Grimmové: O vlkovi, O Ježíškovi aj.

Loutkář 1/2018, s. 72–74.

Drtina, Michal: Nejsem despota, snažím se žáky pouze provokovat

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás