Davidová, Eva: Loutkami vyšperkuji skoro každou inscenaci

Vlastimil Peška působí jako umělecký šéf a ředitel brněnského Divadla Radost už od roku 1994. Píše scénáře, dramatizuje, vytváří hudbu, režíruje a hraje. Co je podstatou divadla pro děti a mládež v jeho pojetí? A jaké místo v něm zaujímají loutky?

Propagujete ve své koncepci divadla pro děti a mládež stále pojetí „hudebně zábavného divadla“?

Ano. Já říkám, že tvořím principem lidového divadla, ale na výsostné umělecké úrovni. To znamená, že to divadlo je dostupné všem sociálním vrstvám a že hrajeme pro děti – dneska už od jednoho roku – dejme tomu až do sta let, protože dětskou dušičku si zachovávají i dospělí.

Repertoár zábavného divadla teď v podstatě v Brně nedělá nikdo, takže je to díra na trhu. My jsme samozřejmě Magistrátem města Brna určeni především k tvorbě pro děti a pro mládež, ale hrajeme i pro dospělé diváky. Letos jsme třeba udělali Festival Radosti jako přehlídku rodinných nedělních představení. A ta jsou vždycky beznadějně vyprodaná, je o to velký zájem a z toho máme radost.

K té hudebnosti – moji herci hrají na spoustu hudebních nástrojů, jsou velmi muzikální, a to pěstujeme neustále. Dbám také na to, aby příběhy v inscenacích byly srozumitelné jak pro děti, tak pro dospělé. Dětský divák je na prvním místě, a ten vám vždycky ukáže, jestli máte pravdu, nebo ne. Takže pouštět do dětského divadla nějaké alternativní směry – to je prostě absolutní nesmysl.

Myslíte si, že dětští diváci neunesou vážné téma?

Ať si vezmete kterékoliv brněnské divadlo, všichni dělají závažná témata. Tak ať diváci chodí na závažná témata jinam.

Působíte v divadle pro děti téměř pětadvacet let. Proměnilo se za tu dobu nějak dětské publikum? Nejsou dnes děti méně trpělivé, méně pozorné?

To jsem v podstatě pochopil už před těmi dvaceti, pětadvaceti lety, takže tvorbu pro děti tomu přizpůsobujeme. Když se nám náhodou stane, že jsou v představení nějaká takzvaně hluchá místa, kdy se dítě začne nudit, vrtět a podobně, tak se to místo vystřihne a je to. Proto se na komedii musí pracovat pořád, i při reprízování.

Já si nestěžuji na to, že by se na našich inscenacích děti nějak nudily. Malé děti jsou samozřejmě vděčnější publikum. Pak nám vyrostou, a to už je publikum, které je vyhraněné a které se zdolává velmi těžko. Vůbec je to ta nejtěžší kategorie v tvorbě pro děti a mládež. Zaujmout toto publikum je opravdu oříšek.

Proto jiná brněnská divadla pro tyto děti nehrají. Jejich inscenace jsou dělány pro dospělé a divadelní fandy, což pubescenty vůbec nezajímá. Musím to zaťukat, zatím se dařilo a daří nacházet pro toto publikum vhodné tituly. Ty však jsou upravovány tak, aby je bavily. A když nic jiného, tak se aspoň v divadle nenudí a neruší. Už to je úspěch. Jsou však mezi nimi tací, kteří naše divadlo mají rádi a zůstávají nám věrni i v dospělosti. To je nejdůležitější!

Jak je to s návštěvností v Radosti od počátku vašeho působení? Má narůstající tendenci? Stačí kapacita poptávce?

Poptávka je taková, že ji nestačíme za sezónu vyhrát – tím myslím představení pro školy. Když jsme zhruba před pětadvaceti lety pomaličku začali hrát i večerní představení, tak na to diváci nebyli zvyklí a zhruba deset let jsme probojovávali povědomí o našich večerních titulech. Pak si diváci zvykli, že mohou přijít i večer se svými potomky nebo s celou rodinou. Večerní představení hrajeme jednou za týden plus nedělní rodinná představení.

Naše produkce se vůbec neuvěřitelným způsobem rozšířila od té doby, kdy se mi podařilo divadlo přestavět, takže hrajeme na velké scéně, na malé scéně i v Muzeu loutek. Když dobře naplánujeme hrací plán, dokážeme zahrát i tři představení proti sobě v jednom dni a všechna jsou vyprodaná. Naše tituly se dočkají minimálně padesáti, šedesáti repríz (to jsou ty pro dospívající). U pohádek není dvě stě repríz i více nic zvláštního.

Nějakého neznámého autora nebo neznámý titul si ovšem můžeme dovolit pouze na malé scéně nebo v muzeu. Hodně záleží na tom, jak se člověk trefí do vkusu učitelů a učitelek. Na velké scéně, kde musíme především vydělávat, abychom náš provoz utáhli, je potřeba inscenovat tituly, které učitelé kupují. A protože dbám na to, aby děti viděly opravdu moderní, dobré divadlo (na rozdíl od toho, co jim vozí nejrůznější umělci do škol a školek), tak nešetříme na výpravě ani kostýmech, a na to si zkrátka musíme vydělat. Do našeho divadla chodí naši malí diváci proto, aby se poprvé setkali se skutečným, a ne podvedeným divadlem.

Jak jste se dostal k loutkám a čím podle vás mohou loutky divadlo obohacovat? Jakou mají v Radosti budoucnost?

Já jsem původně hudební skladatel a houslista, studoval jsem na JAMU, pak jsem byl v Ypsilonce. Po vojně jsem studoval činoherní režii, protože mě to obrovsky bavilo, a taky mám své ochotníky (Ořechovské divadlo, pozn. aut.) – to dělám už skoro pětačtyřicet roků. Tak prostě všechny své dovednosti dávám dohromady. Loutky mám rád, obrovsky otvírají fantazii, proto si skoro každou inscenaci loutkami vyšperkuji.

Myslím si, že loutky mají velkou budoucnost, ale musíte je uzpůsobovat vnímání dětí. Loutkové inscenace, v nichž se živý herec téměř neobjeví, máme také, ale takové inscenace mají rády ty nejmenší děti. Ty jsou hravé a loutka je pro ně vlastně kamarád, hračka, která jim vypráví příběh. Jak děti postupně odrůstají, je použití loutky těžší. Loutka už je pro ně něco, nad co se povyšují: Loutka je pro malé děti!

Když už jsou dospělí a je jim kolem dvaceti, tak se na loutku dívají jinak. Loutka je opět začíná bavit. Ale do té doby se v inscenacích pro mládež od loutky téměř upouští a loutka je tam vždy spíš jako komický doplněk. Ve Veselých paničkách windsorských jsou to třeba buldočci doktora Cajuse, kteří hlídají dům.

Od deseti let výš už dítě loutku prostě odmítá. Vnímám to tak, že loutka pro tuto dětskou kategorii není nutná. Kdybyste dětem v tomto věku nabídla čistě loutkové představení, tak nevím, jestli by to unesly. Snad pouze ve zkratce. U této věkové skupiny diváků je naším dramaturgickým cílem seznamovat je především s klasikou. Inscenace však musí být svižné a nápadité. Například uvedu již zmíněné Veselé paničky windsorské, Strakonického dudáka či Erbenovu Kytici.

Jezdí Divadlo Radost hrát do zahraničí, nebo se zaměřujete spíš na místní diváky?

Hlavní úder je samozřejmě na Brno, protože jsme příspěvkovou organizací Magistrátu města Brna, ale jezdíváme i do zahraničí. Procestovali jsme různé země – Francii, Španělsko, Japonsko –, ale to jsou takové větší zájezdy, které přijdou tak jednou za tři, za pět let. Pravidelně jezdíme hrát do Slovinska na mariborský letní festival a do různých polských měst s drobnými inscenacemi.

Jezdíme i po českých festivalech, ale já se přiznám, že je moc rád nemám. Soutěžení v jakékoliv divadelní kategorii a vyhlašování Thálií a jiných ocenění mi připadá jako absolutní nonsens. Když mají lidi soutěžit, tak jsou na sebe jiní než normálně.

Hrajeme téměř po celé republice běžná provozní představení a zájem pořadatelů o naše inscenace nás těší. Těch zájezdových představení bývá kolem šedesáti až osmdesáti ročně. Divadlo Radost odehraje ročně pět set představení. Je to téměř „fabrika“, ale vše je závislé na dobrém plánování.

Jakou máte ve své činnosti v současné době podporu ze strany vedení města Brna, jak spolu vycházíte? (Statutární město Brno dotuje provoz Divadla Radost, příspěvkové organizace, pozn. aut.)

Kauza z roku 20151 s naším náměstkem pro kulturu je docela známá a já jsem se s vedením města od té doby téměř neviděl. Nikdo se mi neomluvil. Doufám, že vidí, jak Radost pořád prosperuje, a to je asi vše. Uznávám, že Brno je k divadelníkům velmi štědré, klobouk dolů, ale my si umíme i dobře vydělat. Jen tak z legrace jsem spočítal, že kdybychom měli stejné ceny vstupného jako třeba opera nebo muzikál v Brně, kolem 350 korun za lístek, tak bychom byli i bez dotace absolutně soběstační. Ale to samozřejmě nejde, jak jsem říkal – naše divadlo musí být dostupné všem sociálním vrstvám, na tom trvám. Takže naše vstupenky stojí od 60 korun do 200. Může to tak být ale i proto, že 55 procent naší produkce je určeno pro „svoz“ z celého jihomoravského kraje. Zhruba 45 procent jsou pak Brňáci. Je to vůči městu Brnu dost nespravedlivé, protože Jihomoravský kraj náš provoz téměř nepodporuje a celé financování je tedy na bedrech města Brna. Ale to je letitý problém, který se zatím nepodařilo rozlousknout.

Koho byste rád jednou viděl na svém místě jako svého pokračovatele?

Já si teď „pěstuju“ Michala Sopucha, zatím ho tak trochu ničím, učím, zkouším. Je to zvláštní: několikrát jsem nabízel spolupráci JAMU a nikdy nebyla vyslyšena. Už je to asi patnáct roků – tehdy jsem nabízel, ať si mladí dramaturgové napíšou hru pro děti, mladí režiséři ať si vezmou své herce a vše zrealizují na našich prknech a já jim to dokonce zaplatím – ale nakonec z toho sešlo, vůbec nikdo neprojevil zájem. A za pět let nás z JAMU zase pozvali, abychom si povykládali, jak bychom mohli spolupracovat… Řekl jsem jim: Před pěti lety jsem tu spolupráci nabízel, teď ji opět opakuji. A zase nic. JAMU je vůbec prapodivná. Abych řekl pravdu, raději „lovím“ herce a zpěváky z konzervatoře, protože je tam na rozdíl od JAMU učí řemeslo, ne umění. A to je obrovský rozdíl.

1 V lednu 2015 bylo vyhlášeno výběrové řízení na místo ředitele Divadla Radost. Ve druhém kole výběrového řízení stálo proti Peškovi pět kandidátů, ale Peška výběrové řízení těsně vyhrál – získal o jeden hlas více než Tomáš Pavčík. Nespokojenost s Peškovým vítězstvím vyjádřila nejen např. organizace Brno kulturní, ale především náměstek primátora Matěj Hollan (Žít Brno). Peškův projev před komisí byl označen za rasistický, kritizováno bylo také to, že nabídl pouze pokračování své dvacetileté práce, aniž by zohlednil současné divadelní trendy, a že neusiluje o podporu vzdělávací a integrační funkce divadla, které se nachází v sociálně vyloučené lokalitě. Po výběrovém řízení Hollan prohlásil, že Peška povede divadlo pouze rok a od sezóny 2016/2017 ho nahradí Pavčík. K tomu ale nakonec vůbec nedošlo.

Loutkář 1/2018, s. 69–71.

Davidová, Eva: Loutkami vyšperkuji skoro každou inscenaci

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás