Vzhledem k tomu, že v sezóně 2017/2018 má brněnské Divadlo Ra-dost na repertoáru dvacet devět inscenací, nemůže tato zpráva po-skytnout komplexní pohled na současnou tvorbu divadla. Je obráz-kem sčítajícím deset divadelních zážitků napříč žánry i věkovými kategoriemi diváků do rozporuplného dojmu zvědavého diváka a rodiče.
Když přijdete do divadla
Když přijdete do krásného, velkého, dřevem zařízeného foyeru Diva-dla Radost, ohromí vás množství malých návštěvníků, nachystaných na slavnostní příležitost, na sváteční setkání. Ano, je nás tu mnoho a je s námi moc starostí, zdá se. Tak nějak tu chybí přívětivost, k dětem vstřícná energie. Dvě paní na pokladně jsou uzavřené za skleněnou stěnou (kde se k malému průřezu lístkuchtivý divák po-korně shýbá ve snaze být vyslyšen). Uniforma paní uvaděčky budí respekt. Informace o představení jsou vyvěšeny na nástěnce, ale chcete-li program, musíte si koupit nehezké puzzle s fotkou z představení, na jehož zadní straně najdete totéž, co na vývěsce ve foyer. O něco lépe je na tom divák Perníkové chaloupky nebo třeba Husovického Betlému – program je koncipován jako vystřihovánka, skládačka nebo omalovánka. Divák Pipi Dlouhé punčochy si ovšem odnese nejen vtipnou reflexní pásku, ale v programu najde i informa-ce o autorce literární předlohy a díle samotném. Jako rodič postrá-dám větší péči a zájem o dětského diváka (podněty pro inspiraci i pro diskusi o divadle, pastelky, loutky a předměty na zkoumání apod.) i jeho doprovod (informace o inscenaci, o tematických souvislostech, o pohádkách atd.).
Zcela jinak ovšem působí komorní scéna Divadla Radost v Muzeu loutek. Zde se divák ocitá v břiše lodi (vzniklé po rozsáhlé moderni-zaci a přestavbě divadla dokončené roku 2009, resp. 2011), v prostoru pro maximálně 40 diváků, kteří zde mají těsný kontakt s herci. Zároveň se nachází uprostřed aktuální výstavy loutek (Sylva Zimula Hanáková: Loutky pro statečné děti) a v prostoru naplněném pozitivní energií a nadšením pro divadlo – na čemž má lví podíl ko-munikativní a přirozená paní uvaděčka a průvodkyně muzea Milena Pěnčíková.
Nechme ale za sebou foyer a pojďme na představení. V Muzeu lou-tek můžeme vidět třeba zdařilý Špalíček veršů a pohádek, postavený na kvalitních lyrických i epických textech Františka Hrubína, logicky zakomponovaných do rámce čtyř ročních období (scénář a režie Mi-chal Sopuch, 2017). Otec a matka rozehrávají se svým synkem Ja-koubkem (ztvárněným loutkou typu muppet) Hrubínovy verše, po-hádky i situace ze života rodiny, v níž vyrůstá zvídavý kluk. Rodiče hrají chlapci každý večer pohádku s využitím maňásků. Zde je pro-stor pro nadsázku a stylizaci, kterou diváci ocení. Poslední pohádku už hraje „velký“ Kuba sám (prstové loutky). Svěžest inscenace pra-mení i z hudebních motivů odrážejících měnící se vztah dítěte ke světu (hudba Mario Buzzi) a z využívání scény – postele, která přebí-rá funkci jeviště (výprava Katarína Kováčiková). Škoda jen, že je ta postel jako místo zrození i znak bezpečí sama o sobě tak statická. Interakci s nejmenšími diváky (kontakt a spolupráce s postavami, otázky, slovní hádanky ad.) zvládají herci Veronika Soumarová a Jan Štáva citlivě a vkusně.
Z čeho by divák ztumpachovatěl
Když Pejsek a kočička chystali Vánoce (scénář, režie a hudba Vlas-timil Peška, 2015), zajíc se jim posmíval, a protože si ho nevšímali, tak „ztumpachovatěl“ – tedy nevěděl, kdo je. (Zastaralé lidové výra-zy jako kujón, trulant, tumpachový apod. jsou v divadle frekventova-né a asi nahrazují výrazy silnější.)
Takový pocit může mít i divák při opakujících se samoúčelných vti-pech a podbízivých situacích, které některé inscenace provázejí a nemají zřejmý vztah ke sdělení ani ději inscenace. Slovní narážky určené dospělým můžeme ještě pominout, ale lacině například působí i časté využití „osvědčené“ situace srážky dvou postav couvajících zády k sobě a navzájem se hledajících při komických honičkách. Nebo úvod představení (či aktivizační prvek?), při němž jeden z herců poplete, kterou že to pohádku dnes hrajeme. Nepochopitelné je třeba i akcentování roviny milostné touhy Míly a Páji (Míla je ne-teř řezníka Krkovičky) v inscenaci Jája a Pája a tamtéž například i jízda epizodní postavy, paní Otýlie Mráčkové, s kozou v náručí na šlapacím traktůrku, což působí nejednu kolizi. Divadlo se tu blíží zábavě studiových televizních pohádek naruby bez zřejmého opod-statnění některých použitých prvků (viz například Budulínek z hudebky nebo O perníkové chaloupce).
V poetice některých inscenací pro děti (Mach a Šebestová, O perní-kové chaloupce, Jája a Pája, Budulínek z hudebky – vše v režii a s hudbou Vlastimila Pešky) je dominantním prvkem snaha pobavit. Což znamená vršit vtip za vtipem, překvapení za překvapením. A protože se pořád mluví, hlučí nebo křičí (případně alespoň z jedné strany jeviště na druhou projede zajíc na kolečkách), nevzniká a ne-buduje se skutečné dramatické napětí – moment ztišení, prostor pro divácké očekávání. Režijní ani herecké pojetí mu, zdá se, nedůvěřuje. Napětí v situacích je většinou vytvářeno pomocí hlasu (změněná in-tonace, zvukové efekty), nebo výtvarně (světelnými efekty, kostý-mem, proměnou loutky ve větší apod.). Křehké, jemné a působivé momenty, kdy nikdo nic nevysvětluje, jen se prostě něco děje a divák se dívá a diví, se objevují např. ve Špalíčku veršů a pohádek, v Malém princi (režie Zdeněk Černín, 2015) nebo Husovickém Bet-lému (režie Vlastimil Peška, 1997). Když je ale divákovi jasně signa-lizováno, kdy se má smát a čím má být pobaven, nemá bohužel pro-stor ani čas pro vlastní domýšlení a snění. Pro vytvoření si vztahu k postavám. A postavy a příběh jsou mu pak tak trochu lhostejné.
Nedůvěra v divákovu představivost a ve schopnost číst divadelní metaforu je patrná také z výtvarného pojetí zmiňovaných inscenací. Ač zde vidíme práci různých významných českých scénografů (Irena Marečková, Jaroslav Milfajt, Tomáš Volkmer ad.), výsledným do-jmem zůstává křiklavá barevnost, doslovnost a líbivost realizovaná s pomocí technických možností (proměny scény a kulis, světelné efek-ty) i téměř dokonale propracovaných, ale podružných detailů (např. krouhání umělého zelí nebo nafouknutí a létání krávy v inscenaci Jája a Pája). Paruky Macha, Šebestové, Jonatána a dalších postav v inscenaci Mach a Šebestová nebo postav v Jájovi a Pájovi vypadají bizarně. Ale objevují se i výjimky – třeba vtipně stylizované kostýmy a loutky liščat v inscenaci Budulínek z hudebky (výprava Irena Ma-rečková), pojaté jako tělové loutky-masky, nebo ve stejné inscenaci variabilně využívané pohyblivé kulisy (kovová schodiště, klece a rámy pro různá prostorová řešení scény). Funkční, a přitom velkory-sá je výprava inscenace Pipi Dlouhá punčocha (Lucie Labajová) – ta přiváží na jeviště Vilu Vilekulu, měnící se později v plující loď nebo tajnou skrýš. Osobitě výtvarně pojaté, a přitom nepodbízivé jsou na-příklad také inscenace Kubula a Kuba Kubikula (výprava Michal Hejmovský) nebo Husovické Betlém (výprava Tomáš Volkmer).
Právě Husovické Betlém (režie a hudba Vlastimil Peška) se v Radosti hraje už dvacet let. Nejen že výrazněji pracuje s napětím a momenty ztišení, ale díky prosté scénografii a loutkám odkazujícím k lidové tradici snadno vtahuje do prastarého příběhu, v němž se vlastně z ničeho, z něčeho obyčejného stal zázrak. Na jevišti je postavená malá dřevěná scéna s jednoduchým portálem, s okénkem a vstupy pro hru marionet, s peklem a propadlištěm pro čerty a dvěma boční-mi minischodišti. Variabilní scéna je plně využitá pro další situace lidových her, v nichž vystupují jak herci, tak manekýni v lidské veli-kosti a nechybí ani víceméně sošné ztvárnění svaté rodiny s využitím javajek.
O čem a proč se hraje?
Možná bychom mohli odpovědět slovy ježibaby z inscenace O per-níkové chaloupce: Děti, nebojte se, já tu úpím jenom jako! Nejvíc otázek při sledování vybraných inscenací otevírá dramaturgie. K zevrubnějšímu zkoumání nabízím například tyto: Proč se některé pohádky traktují tak polopaticky? Proč se v divadle hrají televizní večerníčky? Proč se rezignuje na sdělení?
Výklad pohádky O perníkové chaloupce (s podtitulem Jenom jako) se už při první písni jeví jako absolutně bez nápadu. Pohádka je od motivů strachu či sourozenecké pomoci tak oproštěna, že vlastně není o čem hrát (není divu, že se zábavu pro diváky pak snaží vytvo-řit dvojice ježibaby s ježidědkem, kteří se oslovují „babo/dědku bláznivá“ a mají v chlívku prasátko). Divákům je během inscenace (prostřednictvím písně i zcizováním hraných situací) mnohokrát při-pomínáno, že je to „jenom jako“ – divák pak logicky nemůže a ani nechce postavám věřit, sledovat je, natož se o ně bát. Vlastně ani nemusí, protože i když jsou „zavření v chlívku“, vylezou Jeníček s Mařenkou druhou stranou jednostranné klece a vozí se navzájem vesele v kočárku – prasátku. Divák se ze smyslu pohádky dozví jen pramálo a zamrzí ho i nejasné, nerozehrané vztahy (např. mezi otcem a dětmi) nebo nelogické jednání postav i v jiných inscenacích (např. Jája a Pája a Budulínek z hudebky).
S hledáním tématu souvisí možná i snaha v závěru některých insce-nací polopaticky vyložit, co si má divák myslet, nebo sdělit, že si nemusí myslet nic zásadního. Mach a Šebestová: Hlavně, že jsme na své příhody nezapomněli a můžeme s nimi sem tam potěšit – nás a třeba i vás! Text závěrečné písně z Jáji a Páji zase praví: Co víc zpí-vat, co víc hrát, Jája skočil do kalhot, než zavřeme oponu, všichni, co jsme dneska hráli, vystřihnou vám poklonu.
I v pohádkové komedii Budulínek z hudebky (scénář, hudba a režie Vlastimil Peška, 2017) Budulínek samozřejmě v závěru slíbí, že už nebude zlobit a nebude lišce příště otvírat. Jen není jasné, proč je toto sdělení zprostředkováno v bláznivé hudební komediální revue o délce 75 minut plus přestávka, v níž vystupují i vrána, jelen, čuník, jezevec a další. Nejde vůbec o aktualizaci klasické pohádky, ale o její vytěžení za účelem pobavit. Takový přístup diváka (i učitele a rodiče a dětského diváka zvlášť) soustavně podceňuje, někdy se mu i vy-smívá. Copak dítě není schopno pochopit složitější, víceznačnou si-tuaci či skutečnost? Jako by smutek, strach, melancholie, stesk, nejis-tota, touha byly emoce, kterým dítě nerozumí, nebo mu škodí…
Oproti tomu nejnovější inscenace Radosti, Pipi Dlouhá punčocha (režie Michal Sopuch, 2018), vůbec ploše nevyznívá. Scenárista a dramaturg Pavel Trtílek vytvořil pestrý, kompaktní tvar (včetně pís-ňových textů), který pracuje se situačním humorem, ale nepodbízí se a není upovídaný. Jednotlivé části hry ukazují různé povahové vlast-nosti dcery krále Kurekuredutů – především její statečnost a schop-nost nakazit svým humorem a hravostí ostatní. Jde ale taky o její vnitřní svět (píseň o mořském snu), poťouchlost (kávový dýchánek), empatii a schopnost bránit slabší (Pipi na jarmarku) nebo schopnost vyjednávat (Pipi ve škole, Pipi a piráti) a bránit se nesmyslným naří-zením (Pipi a strážníci).
Inscenovat oblíbené televizní večerníčky s cílem se co nejvíc přiblížit předloze (jak výtvarnou ilustrací, tak citováním textů, hudby, zná-mých situací a oblíbených „hlášek“) – to je úkol nadlidský. A také dramaturgická výzva: Jak spojit jednotlivé epizody večerníčků do více než hodinové inscenace, která bude mít jasné téma, dramatickou linku a gradaci? (A proč to vlastně dělat?) Jája a Pája i Mach a Še-bestová ukazují, že je to téměř nemožné. Za jednou epizodou by mohla přijít další a další, ale silný příběh z nich neuděláte. Například jednotlivé příhody Jáji a Páji rámuje cyklus čtyř ročních období; klu-ci jsou stále někdy nešikovní, ale poctiví, Krkovička je stále chamti-vý a spravedlivě potrestaný, Mráčková pořád stejně potrhlá. Jediná změna po roce stráveném s příhodami postav je v tom, že Jája se už při ranním seskoku z pece trefí do kalhot. Na divadle to působí nevě-rohodně a nesmyslně. Hraje se snad divadlo jen kvůli popularitě ve-černíčkových hrdinů?
Loutka poslušná
Čím je Radost specifická ve využívání loutek? Loutka zastupuje dět-skou postavu nebo zvíře, tedy postavu, kterou nemůže ztvárnit herec. Škoda, že často jde jen o epizodní role – v Perníkové chaloupce jsou to např. straka, výr, zajíc, v Machovi a Šebestové Jonatán, Micinka a bacily, v Jájovi a Pájovi papoušek, koza a kráva, v Pipi Dlouhé pun-čoše opičák Pan Nilson. Budulínek z hudebky je rádoby roztomilá hlavní postava (výraz loutky působí přihlouple), ale nemá moc pro-storu k jednání. Často jen přihlíží kouskům dospělých postav, které na sebe strhávají pozornost, a rozparádí se až při muzicírování na bicí soupravu. Při konfliktu s liščaty zůstává pasivní, nedůležitý, i když je v nebezpečí. Loutkou ztvárněnou hlavní postavou je i muppet Kubí-ček ve Špalíčku veršů a pohádek – ten ale působí činoroději než Bu-dulínek, což je dáno i jinou poetikou inscenace.
Odvážněji s loutkami a jejich specifickými výrazovými možnostmi pracuje třeba Husovické Betlém nebo Kubula a Kuba Kubikula (scé-nář, hudba, režie Tomáš Kočko, 2016). Padesátiminutovou inscenaci bez přestávky (což je v Radosti spíš výjimka) zvládnou tři herci s pomocí různých druhů loutek a někdy i ztrojených postav. Jedna rovina vyprávění je činoherní (ovšem s loutkovým medvědem Kubu-lou, velkým plyšákem voděným zezadu), druhou rovinu tvoří hra marionet vystupujících na samostatném variabilním jevišti. Nejzají-mavější jsou zde asi momenty, kdy se strašidlo Barbucha proměňuje – rychle se zvětšuje a zmenšuje pomocí vysunovacích nástavců a někdy krouží téměř nad diváky. Když Barbucha získává svou sílu, živenou strachem svého okolí, zvětšující se loutku nakonec zastoupí herec v masce. Změny nositelů postav jsou zde někdy neodůvodněné, ale sympatické rozhodně je, že inscenace důvěřuje loutkám i diváko-vě představivosti. Inscenace má výrazně jiný režijní rukopis a je podmanivá i hudebně.
Experimentů s možnostmi a hranicemi loutkového nebo předmětného divadla se v Radosti nedočkáme, stejně jako práce s divadelní meta-forou a náznakem. Jazykem loutky vyslovený okamžik, kdy divák objeví kouzlo divadla a přeje si, aby to nikdy neskončilo, bohužel nenastane. Loutky jako postavy většinou jednoznačně výtvarně po-jednané poslušně dělají to, co chtějí jejich vodiči, hopsají po jevišti, přihlížejí okolnímu dění. Když ovšem loutka opravdu bezprostředně ožije a vstoupí s hercem do konfliktu, tu se najednou dětský divák baví vědomím znakovosti loutky. Což ukázala třeba situace v Budulínkovi z hudebky, kdy dědeček (Karel Hegner) strká liščata do pytle a zápasí s nimi. Škoda, že takových momentů loutkoherectví není v inscenacích víc.
Když z divadla odcházíte
Po skončení představení se krásné velké foyer divadla do patnácti minut vylidní. Prázdný prostor mlčí, hlava plná zážitků diváka Ra-dosti vře dalšími otázkami. Ty už ať jsou zodpovězeny při jiné příle-žitosti, z jiného úhlu pohledu, při další návštěvě. Týkají se herectví a hlasového ztvárnění postav dětí a mláďat (Klišé? Nebo nutnost?), přístupu k dětskému divákovi (Křeč? Upřímnost? Uvěřitelnost?), hudební stránky inscenací (Jaká hudba baví děti?), délky inscenací a přestávek v nich (Hygiena? Rozmělnění?), ale i tohoto místa, Brna a funkce divadla pro děti v něm.
Všechna tázání se střetávají ve středobodu, který lze nazvat třeba „důvěra v současného dětského diváka“. Ano, úctyhodná historie Divadla Radost, množství nastudovaných a odehraných představení, množství osobností, které divadlu daly to nejlepší – to vše zavazuje a zasluhuje si respekt. K rukopisu divadla určitě patří Vlastimil Peška, doslovná radost, snaha pobavit především, výtvarná učesanost, spo-řádanost, hudební líbivost, snaha o interakci s diváky. Působí to ale příliš jednostranně. Co bude dál? Půjdete se mnou příště?
Loutkář 1/2018, s. 64–68.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS