Kunderová, Radka: U Esmeraldy s babičkou

Jako byste na chvíli pobyli s vlastní babičkou. Která už umřela. Cítíte její vůni, dotek, slyšíte její hlas. Ozývají se všedností přehlušované výčitky: Věnovali jste se jí dost? Neměli jste volat častěji? Proč jste to letos ke hrobu zase nestihli?

Představení tří mladých divadelnic Přijdu včera se napojí na vaše vlastní vzpomínky, a i když se mu nedaří ve všem, dojem intimního setkání ne s jejich, ale s vlastními zemřelými blízkými přetrvá.

Ve zšeřelé Sklepní scéně Centra experimentálního divadla v Brně je v únorovou sobotu přidušené teplo. Vesměs mladí diváci navzdory komornosti prostoru jen tak tak navodí dojem únosné návštěvy. Herečky mají během představení co dělat, aby sporadické publikum přes jeho očividnou vstřícnost a bezprostřední blízkost vytrhly z ospalé letargie. Je až obdivuhodné, že si dlouho drží svou říznou groteskní energii a svižně zasazují pointy, i když se skoro nikdo nesměje.

Na posteli se uvelebuje tmavovlasá žena ve výrazných brýlích (Tereza Volánková). Originální typ, jaké na českých jevištích bohužel vidíme zřídka. Chvíli se svou – imaginární – babičkou mluví, chvíli ji sama představuje. Dívají se spolu na seriál Esmeralda, jehož kýčovitá znělka nejen pobaví, ale vrstevníkům hereček také okamžitě evokuje líná televizní odpoledne 90. let a porevoluční náklonnost jejich babiček ke všem těm Dallasům, Dynastiím nebo Divokým andělům. Osobitost herečky i její civilní projev přitahuje pozornost, její suchý humor vzbuzuje sympatie. Díky jisté technické ledabylosti řeči i pohybu také budí důvěru, že co o své rodině říká, nebude fiktivní.

Přichází okatá světlovlasá Sára Arnsteinová se zvučným, trochu nosovým hlasem. S publikem komunikuje stejně bezprostředně. Pohotově vystřihne svého dědečka, včetně stařecké mimiky úst, zálibně švihá za záda loutkami – plochými postavičkami připevněnými na drátě –, když postupně umírají. Celkově vzato je její výraz proměnlivější, jemnější a viděno zpětně i trochu matnější.

Po úvodu „ze současnosti“ se převážně chronologicky vyprávějí příběhy rodin obou aktérek. Čela postele – důmyslně jednoduché konstrukce – se odsunou a vznikne stůl se dvěma miniscénami po stranách. Vlevo, v teplém nasvícení, se odehrává příběh rodiny Terezy Volánkové, zatímco napravo v namodralém přísvitu nám loutky představují Arnsteinovy. Začíná se před druhou světovou válkou, tempo je svižné, postavičky sviští do koncentráku a pak do nebe, z komína se jen kouří. Když drobné a výtvarně jemně stylizované loutky s individualizovanými obličeji zmizí ze scény, odpočívají zavěšené na dvou ráhnech umístěných po stranách oblouku sklepení – scénografka Tereza Bartůňková tak vynalézavě odkazuje k dávným časům potulných loutkářů.

Pro zpřítomnění svých předků užívají divadelnice nejen loutek, ale také promítání vesměs černobílých fotografií – jak jinak. Nelze přitom nevzpomenout na inscenaci pražských Handa Gote Mraky, které také čerpaly z autentického rodokmene hlavní představitelky Veroniky Švábové a využívaly fotografií. Na rozdíl od asociativní a mnohovrstevné struktury inscenace Mraky ale Přijdu včera zůstává u – brzy předvídatelného a poněkud stagnujícího – výčtu událostí. Postav je na obou stranách postele mnoho, netrvá dlouho a začnou splývat. Nedlouho po konci války už pro mě příběhy povětšinou ztrácí přitažlivost, zejména proto, že zvolené mikrosituace postrádají charakterizační nebo obecnější rozměr a stále častěji i vtip; na to, aby poutala jejich jedinečnost, jsou osudy rodinných příslušníků příliš běžné. Švábová v Mracích s empatií i údivem sdílela osudy svých blízkých a pomocí tance a prolínání fotografií s živým snímáním jejího pohybu dodávala momentům z historie své rodiny obecnější platnost. Její rodokmen se navíc vymyká českému průměru, mezi její příbuzné patřila Marie Švermová, manželka jedné z ikon KSČ Jana Švermy, nebo vysoký stranický funkcionář Karel Šváb, popravený v procesu s Rudolfem Slánským. Do hry se tak přirozeně dostávaly obecnější otázky: nejen vztah člověka k minulosti a jeho (odcházejícím) blízkým, ale taky vztah „malé“ rodinné historie k „velkým“ dějinám a dnešní postoj Čechů ke komunistické minulosti. Hlubší reflexi společenského kontextu dvojice Volánková–Arnsteinová opomíjí, po většinu představení se soustředí na popisnou rodinnou chronologii a loutky, včetně předvídatelných zcizovacích fórků zdůrazňujících distanci mezi herečkou a loutkou nebo improvizovaného rozehrání momentů pochybení, když se například nedaří loutku správně uchopit.

Podobně jako v Mracích i zde se využívá „aury“ autentických předmětů. Po stranách oblouku sklepení a v zadním „kapličkovém“ výklenku režné stěny jsou vyrovnány dopisy, suvenýr z Ramzové nebo ozdobné figurky, jako bychom procházeli vlastními poličkami a šuplaty. Právě Šuplata (Schupladen), další vynikající inscenaci současnosti, brněnská miniatura rovněž některými rysy připomíná. Světoznámý německý soubor She She Pop založený absolventkami Institutu pro aplikovanou divadelní vědu v Giessenu se také zaměřil na vzpomínky a minulost. Na scéně poházel šuplíky s jejich po léta štosovaným obsahem, a ponoukal tak diváky k aktivování vlastních vzpomínek a asociací. Ani u She She Pop ale nezůstalo jen u soukromé roviny, jedním z témat byly rozdílné myšlenkové světy obyvatel bývalého Východního a Západního Německa, vystavené hravému srovnání v půvabně komických slovních přestřelkách. S. Arnsteinová a T. Volánková sice zejména zpočátku politické okolnosti registrují, jedná se však o pouhou kulisu rodinných dějů, kulisu stejně plochou jako je z papíru (?) vystřižená budova s nápisem Arbeit macht frei, v níž zahyne pradědeček Arnstein. Na druhé straně české divadelnice s německými performerkami pojí autobiografický autorský vklad a – kromě poněkud sentimentálního závěru – i odstup a jistá výrazová ryzost. Jejich poetika je na jedné straně grotesknější, na druhé straně – díky soustavnému zapojení loutek – také poetičtější. Setkání s babičkou a dědečkem je osobnější a kvůli jejich nevratnému odchodu i melancholičtější. Vlastní vzpomínky se pak samovolně derou na povrch a člověka se – přes všechnu nadsázku – zmocňuje dojetí. Citovost, groteska a loutka je vlastně dost unikátní kombinace. Jsem zvědavá, jak se bude spolupráce Volánková–Arnsteinová–Bartůňková dál vyvíjet.

Centrum experimentálního divadla, Brno (sklepní scéna)

Přijdu včera

Scénář, režie, dramaturgie, hrají: Tereza Volánková, Sára Arnsteinová, výprava: Tereza Bartůňková.

Premiéra 22. 12. 2017, psáno z reprízy z reprízy 24. 2. 2018.

Loutkář 1/2018, s. 54–55.