Vojtíšková, Zuzana: Zábava nejen pro teenagery

Naivní divadlo se tentokrát pustilo do odvážného počinu – připravilo současnou hru pro náctileté. Přilákat tuto věkovou skupinu do divadla, zejména tam, co se normálně hraje loutkami pro prťata, to chce skutečně dobrý nápad. Hra Šimona Olivětína Řekl bych nějakej vtip a pak bych umřel smíchy svůj cíl splnila.

Za pseudonymem Šimona Olivětína se skrývá jméno vědce a dramatika René Levínského. Jeho dramatické texty mívají lehkost, vtip, nevyhýbají se skutečnému životu a jeho všemožným neobratnostem a trapnostem či brutalitám. Vyznačují se jazykovou brilantností a schopností zachytit ve zdánlivě jednoduchých až primitivních podmínkách hlubší témata. Levínský se ve své vědecké kariéře zabývá teorií kooperativních a evolučních her a je členem světové Game Theory Society – lze-li tedy věřit informaci, kterou o sobě autor uvádí na webu Národního divadla. Zdá se, že předpoklad napsat zábavnou divadelní hru pro náctileté je tu víc než dobrý.

Adventura z rozhraní světa dětského a dospělého, jak zní podtitul hry Řekl bych nějakej vtip a pak bych umřel smíchy (Fear, Uncertainity & Doubt), zavede diváky do virtuálního světa počítačových her. René Levínský vsadil ve svém textu na osvědčené divadelní východisko zarámovat celé dění naivními, jiným světem (v tomto případě virtuálním) nepoznamenanými postavami, tady rodiči. Rámec je vděčný, funkční a má potenciál oslovit a pobavit jak dospělé, tak pubertální publikum.

Na začátku představení se divák ocitá v ordinaci psychiatra MUDr. Homoly, do níž postupně vcházejí zoufalí rodiče – Marek Sýkora, který čte papírové knihy a poslouchá starobylý punk, Diana Čičmanová, která má ráda adrenalin, a sportovec Adam Kubišta. Všem třem se ztratily děti (Michaela Palaščáková, Dan Kranich a Antonín Týmal), které lékař v minulosti vyšetřoval, a tak má o nich a jejich zájmech záznamy ve svém počítači – možná tedy pomůže s nalezením stopy. Základní dramatická situace je nastavená, máme se o koho bát a můžeme sledovat pátrání nešťastných rodičů po ztracených dětech. Jak se záhy ukazuje, hledat nebudeme v reálném světě, ale ve světě počítačových her. Trapní rodičové si tak postupně vyzkoušejí, jak se hraje The Last of Us, DC Universe a The Sims, zkusí si fan-fiction i natáčení vlogu-tutorialu, konkrétně vytvoří návod, jak vymačkávat uhry na tváři. S každým dalším virtuálním zážitkem víc a víc propadají kouzlu „gamingu“, ztrácejí zábrany, odvazují se, dávají prostor fantazii, užívají si hru, která jim už není tak vzdálená jako na začátku. Jejich potomci jim nechávají „hinty“, různá vodítka, která je zdánlivě směřují k nalezení dětí, ale hlavně k dalším zážitkům. Rodiče postupně propadnou virtuálnímu světu natolik, že zapomenou na své děti a přestanou je hledat. A to je vlastně cíl celé terapie a opět osvědčený autorský trik: ukáže se, že všechno tohle na své rodiče nachystaly děti spolu s lékařem, aby rodiče dokázali líp pochopit děti, porozuměli jejich slovníku a na vlastní kůži si vyzkoušeli, co mladé na virtuálním světě tolik baví.

Jednoduchý příběh a nekomplikovaný děj umožňuje vtipně rozehrát „fleše“ z počítačových her. Kdo se v tomhle světě vyzná, vychutná si parodie a narážky na různé postavy a akce i divadelně stylizovaně upravené odkazy na virtuální zábavu. Na své si ale přijde i ten, koho tyto hry zatím minuly – vžije se do postav neorientovaných rodičů a objevuje s nimi nový svět.

Inscenace je v tomto směru vzácně vyrovnaná: nabízí zábavu oběma skupinám, nenudí. Velkou zásluhu na tom má režijní uchopení Michaely Homolové. Její rukopis a nadhled se tu nezapře: drobné situace a gagy jsou dobře a přehledně vystavěné, vypointované, je jim věnován odpovídající čas, temporytmus inscenace funguje, návštěvy virtuálního světa se postupně zkracují, prvotní potřebná edukace se ztrácí, představení graduje ve chvíli, kdy se rodiče rozdovádí a psychiatr jim připomene, že přece mají hledat svoje děti.

Režijnímu záměru velmi napomáhá scéna, kterou navrhla Barbora Jakůbková. V popředí vyvolává iluzi lékařské ordinace stolek, terapeutické lehátko a bílé skřínky tvořící horizont. Nad skříňkami visí bílé plátěné svislé žaluzie, které jsou bránou do virtuální reality. Za nimi je sestava polopropustných zrcadel, která v kombinaci se světelným designem umožňuje virtuální zázraky na divadelních prknech. Práci se světlem a atmosférami zvládli Liberečtí skutečně skvěle.

Nejde však jen o okouzlování obrazy nebo o zábavu a vtipné odkazy. Rodiče v rámci svého poznávání počítačových her řeší i závažnější filozofické otázky: je přednější život jedné dívky, nebo záchrana lidstva, kterou může zajistit mozek této dívky, tedy jeho vyjmutí z těla? Zabývají se tím, co je a co není podvod ve hře a v životě. A při scéně, kdy si vybírají postavy pro hru The Sims a přiřazují jim různé charakteristiky a parametry, s nadhledem odkrývají, s jakými touhami a mindráky se potýkáme ve skutečném životě. Vycházejí z toho, co se mimo jiné objevilo v anonymním dotazníku, který před vznikem inscenace vyplňovali puberťáci libereckých škol. Ostatně text hry prý vznikl na základě rozsáhlé sociologické analýzy a patrně i cituje některé autentické výroky cílové divácké skupiny.

Virtuální svět se tak na jevišti Naivního divadla Liberec v inscenaci Řekl bych nějakej vtip a pak bych umřel smíchy (Fear, Uncertainty & Doubt) stává odrazem toho skutečného, v němž se hlavní postavy díky nově nabyté zkušenosti začnou cítit najednou trochu jinak a změní svůj náhled na některé skutečnosti. Vznikl tak příjemný teenagerovský kousek s hlubším přesahem.

Naivní divadlo Liberec

Šimon Olivětín: Řekl bych nějakej vtip a pak bych umřel smíchy (Fear, Uncertainity & Doubt)

Režie: Michaela Homolová, výprava: Barbora Jakůbková, hudba: Filip Homola

Psáno z premiéry: 16. 2. 2018.

Loutkář 1/2018, s. 52–53.