Lešková Dolenská, Kateřina: Loutky Paula Klee

Slavné loutky vznikly v rozmezí let 1916–1925. Badatelka Hana Ribi uvádí, že první maňásci – Kašpárek, Greta, Smrt a Krokodýl – patřily ještě ke klasickému repertoáru pouťových maňáskářských atrakcí. […] Druhá skupina loutek následovala po pauze vynucené první světovou válkou až v roce 1919 […] a tyto maňásci se svým výtvarným pojednáním již zcela vymykají klasické typologii lidového loutkového divadla.

Felix Klee na ně vzpomíná takto: 30. listopadu 1916, na mé deváté narozeniny, mi otec připravil překvapení: loutkové divadlo. Nechtěl kupovat obyčejné loutky, a proto je vytvořil sám. Osm z nich se objevilo na stole mezi dárky. Otec formoval hlavy ze sádry a k této hmotě přidal ještě jiné materiály, knoflíky, kousky perletě a plechu. Pak opatřil hlavy minuciózní kresbou a malbou a přidal k nim oděv. Látky, které vybral z šití mé matky, byly nyní upraveny, nastříhány a pak sešity na stroji. Oděv byl k hlavě přilepen a přehyb ovinut dlouhou nití. Klee čekal, až lepidlo uschlo, nit odstranil a loutka byla hotová. A nakonec jí dal ještě záhadné jméno. […] Každý rok, při každé slavnostní příležitosti přibyly do sbírky nové loutky (celkem padesát loutek, dochovalo se třicet), dokud jsme se nepřestěhovali z Mnichova do Výmaru (v roce 1921). Tam jsem vybudoval velké divadlo s přední i zadní scénou, osvětlovací zařízení a četné opony. Pro toto divadlo otec namaloval řadu nádherných výprav, které se bohužel všechny ztratily.

Představení se nejprve konala v mnichovské umělecké čtvrti Schwabing, jak píše Hana Ribi, a po přesídlení rodiny do Výmaru pokračují loutkářské výstupy jak doma pro zvané hosty profesorského sboru, tak u příležitosti školních slavností, či dokonce ve výmarských ulicích před širším publikem v rámci průvodů a divadelních akcí studentů. Námětem maňáskových skečů jsou velmi často interní události na škole, k nesmírné radosti oněch diváků, kteří nejsou satirou ve stylu rakvičkáren osobně dotčeni.

Paul Klee si svých loutek ovšem zřejmě příliš nepovažoval, protože nebyly zahrnuty do soupisu jeho děl a odmítl je i vystavovat. Údajně až teprve na konci svého života přijal fakt, že si jich odborná veřejnost vysoce cení.

(kld)

Klee, F.: Loutky Paula Kleea, Scénografie, 1970, č. 1, s. 68–69. Redakčně doplněno o údaje z textu Klee, F.: Paul Klee a divadlo, Scénografie 1964, č. 4, s. 28. Podrobně se o loutkách psalo v Loutkáři 3/2011, viz Ribi-Štěpková, H.: Malíř Paul Klee a jeho maňásci, s. 120.

Loutkář 1/2018, s. 34–36.