Lešková Dolenská, Kateřina: Český vklad světovému loutkářství je nezpochybnitelný

Americká loutkářka Nancy Lohmanová Staubová se svou erudicí a organizačními schopnostmi výrazně podílela na směřování moderního amerického loutkářství. Velký dík jí patří i za propagaci českých umělců v zámoří a příležitostnou fundovanou spolupráci s časopisem Loutkář.

Jak jste se vlastně dostala k loutkovému divadlu, kterému jste zasvětila celý život?

Protože jsem odmala milovala herectví, rozhodla se moje matka, talentovaná absolventka umělecké školy, vyrobit mi několik loutek. Přesvědčila jsem ji a několik přátel, aby se mnou začali hrát na narozeninových oslavách. Tím jsem s loutkami začala. Když jsem později studovala divadelní herectví v Londýně, zhlédla jsem inscenaci Sergeje Obrazcova Neobvyklý koncert. Nevím proč, ale nikdy jsem neměla ráda role, které byly na jevišti určeny ženám, a tohle představení mi ukázalo, že loutkářství jim nabízí doslova neomezené možnosti! Tak se mi loutky staly celoživotní láskou i osudem.

Později jste vedla divadlo New Orleans Puppet Playhouse. Jaké loutky jste ve svých inscenacích nejčastěji využívala?

Vždy jsem upřednostňovala trojrozměrné loutky s přímou ruční manipulací. V marionetovém vodění mi loutka přijde moc vzdálená a stínohru považuji za příliš efemérní pro to, co chci vyjádřit. Ráda jsem využívala masky pro herce, kteří byli v interakci s loutkami. Vždy jsem se snažila, aby byly moje inscenace atraktivní pro mladé publikum.

Kterou svou inscenaci máte nejraději?

Popravdě, mé inscenace pro děti i dospělé se sice hodně hrály, ale nebyly žádná světová extra třída. Byla jsem dost zaneprázdněna péčí o čtyři děti a studiem filosofie. Pokud mám ale nějaké vybrat, myslím si, že moje adaptace příběhů pavouka Anansiho (Anansi the Spider), uváděná v neworleanském Muzeu umění byla jednou z těch lepších, a jsem hrdá na svou loutkovo-taneční inscenaci The Tale of Peter Rabbit, která vznikla ve spolupráci s neworleanským symfonickým orchestrem. Přiznávám, že mít jako doprovod živě hranou velkou orchestrální hudbu bylo doslova elektrizující. A do třetice: moje oblíbená loutková inscenace je i Don Perlimplin and Belise in the Garden (do češtiny se překládá jako Láska dona Perlimplína a vášnivost Belisina, pozn. aut.) Federica Garcíi Lorky. Je to jediná inscenace, kterou jsem vytvořila pro dospělé, a splnila jsem si tak svůj sen.

Jste známá tím, že jste studovala nám vzdálené východní loutkářství a tomuto tématu jste dokonce věnovala i svou disertační práci. Jaké jsou kořeny vašeho zájmu o tuto exotickou divadelní formu?

Studium asijského loutkářství je podle mě jedním ze způsobů, jak porozumět původu a snad i podstatě celé této umělecké formy. Je to loutkářství, které existovalo před tisíci lety a stále hraje v některých společnostech důležitou roli – musím říct, že jeho zkoumání mě velmi obohatilo a zároveň nějakým způsobem obhájilo mou vášeň pro loutky. Je smutným paradoxem, že elektronická média mnoho tradic ohrožují, včetně tohoto typu loutkářství, a zároveň jsou způsobem, jak je zaznamenat pro potomky.

Jste vyhlášenou znalkyní loutek a loutkářských teatrálií, koneckonců slavné Centre for Puppetry Arts v Atlantě vystavuje sbírku, kterou jste dala dohromady. Jaké jsou zdejší nejcennější umělecké artefakty?

Velmi si cením všech více než čtyř set objektů darovaných dědici Jima Hensona, které do Centra každoročně přilákají tisíce návštěvníků. Jsem si jistá, že by byl Jim velmi potěšen tím, že jsou jeho díla vystavena vedle loutek z celého světa. Získání jakéhokoli objektu jsem pečlivě zvažovala a snažila jsem se vytvořit globální sbírku, která by demonstrovala univerzálnost lidské kultury. Třeba japonský styl bunraku považuji za doslova ztělesnění umění loutkářství a ve sbírce máme tři příklady osobně darované mistrem Kiritake Kanjuroem III. Pak Sukasman nám zase poskytl dvě nádherné moderní loutky, které demonstrují, jak jsou tradiční formy stále živé a inspirativní. Nedávno jsme získali loutky Punche a Judy, které vytvořil Brit Ken Barnard pro amerického loutkáře Dannyho Burga. Oba dva nás nedávno opustili… Příběhy jednotlivých exponátů jsem pro zájemce dokonce sepsala.

V současné době jste členkou Komise pro dědictví UNIMA (Heritage Comission). Co považujete za nejdůležitější úkol této komise?

Jsem přesvědčena, že zachování a podpora loutkového dědictví jsou nejdůležitějším cílem celé UNIMA, nejen naší komise. Klíčová je podle mě komunikace a šikovným nástrojem pro ni může být třeba nedáno spuštěná světová encyklopedie loutkářského umění WEPA, která je dostupná online, nebo pravidelně aktualizovaná webová stránka UNIMA. Festivaly, konference a osobní setkání členů UNIMA pak přinášejí i osobní rozměr. Jsem zastáncem toho, aby naše komise udělovala ocenění za celoživotní zásluhy, protože oficiální uznání zvyšuje morálku umělců, pedagogů i badatelů a může jim pomoci získat finanční podporu. Uznání a dokumentace různých forem loutkářství jako nehmotného kulturního dědictví UNESCO – jako například českého a slovenského loutkářství – posiluje povědomí o nich a jejich ocenění.

Když odhlédneme od minulosti, jaká budoucnost podle vás loutkářství čeká?

Sleduji, jak narůstá popularita hraní s objekty, a mám pocit, že se divadlo odvrátilo od „realismu“ zpět ke svému duchovnímu původu. Ztráta důvěry k institucionalizovaným církvím také vedla k hledání kořenů rituálů a ceremonií v Asii a Africe. Myslím, že loutkové divadlo bude i nadále významnou uměleckou formou, a to díky svému univerzálnímu záběru. Můžeme však považovat roboty ovládané umělou inteligencí za loutky?

Vaše kariéra zaznamenala mnoho skutečně významných milníků: byla jste ředitelkou Světového loutkářského festivalu ve Washingtonu (1980), připravila jste velice úspěšnou výstavu Puppets: Arts and Entertainment, která se konala v 11 městech v USA, působila jste jako prezidentka Puppeteers of America, viceprezidentka UNIMA-USA i mezinárodní UNIMA, pomáhala jste vzniku Nadace Jima Hensona a podílela jste se také na prvním Mezinárodním loutkovém festivalu Jima Hensona v New Yorku v roce 1992… Co považujete za svůj největší úspěch?

Asi nejvíce si cením svého podílu na vzniku Center for Puppetry Art Museum v Atlantě. Shromažďuje více než 3 500 objektů, je zde knihovna pro loutkářské badatele s více než 1 500 knihami, 1 500 výtisky různých periodik a 1 700 audiovizuálními záznamy, ve sbírce jsou také plakáty, fotografie, výstřižky a další archiválie. Určitě vás bude zajímat, že sbírka obsahuje mnoho artefaktů souvisejících s českým loutkářstvím, včetně typických marionet na drátě: máme loutku doktora Fausta od Antonia Alessiho, dva ďábly, jednoho Kašpárka, jednu plochou metamorfózu, také jsou v naší sbírce dvě javajky z Ústředního loutkového divadla v Praze, které dal Jan Malík svým americkým přátelům, návrh Puka od Jiřího Trnky, několik loutek z českých rodinných loutkových divadel a několik komerčních marionet, včetně replik slavného Spejbla a Hurvínka od Josefa Skupy.

Pokud vím, tak právě díky vám začal královéhradecký DRAK svou „zámořskou kariéru“, když jste ho počátkem 80. let pozvala na hostování. Protože je vždycky zajímavé slyšet názor zvenčí, mohla byste popsat, čím podle vás byl Josef Krofta jedinečný?

Divadlo DRAK pod jeho vedením vřelo doslova kosmickou energií. Slova nemohou popsat podstatu tak živého divadelního souboru, jako býval DRAK. Viděla jsem mnoho jejich skvělých a inovativních inscenací, které měly nesporný vliv na vývoj loutkářství ve 2. polovině 20. století. V roce 1980 jsme americkému publiku na Kongresu UNIMA ve Washingtonu a New Yorku představili mou oblíbenou inscenaci Unikum, dnes naposled. Ale stejně tak v paměti stále uchovávám i silné dojmy z inscenace Josefova syna Jakuba Spoonriverská antologie z Dejvického divadla.

Jaké další české divadelní soubory se vám líbí? A prosím, buďte upřímná: co si myslíte o současném českém loutkářství? Ví se o něm ve Spojených státech?

Český vklad světovému loutkářství je nezpochybnitelný při zakládání UNIMA, Jan Malík a další čeští kolegové později obohatili oblast výzkumu a výuky významnými publikacemi a dnes v tom pokračuje jeho dcera Nina. A například Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi, které Jan Malík pomáhal založit, ovlivnilo mnoho lidí včetně mě, aby vytvořili loutková muzea po celém světě.

Úroveň českého loutkového divadla je podle mě velmi vysoká. Viděla jsem mnoho obdivuhodných českých inscenací a vždycky jsem si cenila Naivní divadlo z Liberce pod vedením Stanislava Doubravy. Vysoko si považuji také českou animovanou tvorbu – mám ráda filmy Jiřího Trnky Císařův slavík nebo Ruka i loutky ve filmech Jana Švankmajera. Nepochybuji o tom, že české loutkářství i nadále prosperuje a ovlivňuje svým příkladem světovou loutkářskou tvorbu.

Nancy Staubová je mj. autorkou letošního poselství ke Světovému dni loutkového divadla, které si můžete přečíst na www.loutkar.eu.

Loutkář 4/2017, s. 34–35.