Lešková Dolenská, Kateřina: Loutková prasátka, která dobyla televizní svět

Ten příběh zní dost neuvěřitelně: manželé Vlasta (1921–2016) a Jan (1921–2013) Daliborovi, kteří po komunistickém převratu v roce 1948 utekli z Československa, se ve svém novém domově ve Velké Británii proslavili – považte – loutkami!

Podle deníku The Daily Telegraph, který v únoru loňského roku otiskl obsáhlý nekrolog Vlasty Daliborové,1 se pár seznámil ještě před válkou v Brně. Vlasta údajně studovala herectví na Janáčkově akademii múzických umění, zatímco Jan inklinoval k umění výtvarnému. Za protektorátu byli oba totálně nasazeni – Vlasta pracovala jako sekretářka německého podnikatele a Jan v blíže nespecifikované továrně. Vzali se na konci války a v roce 1948 se rozhodli Československo, a to za poměrně dramatických okolností, tajně opustit útěkem přes rakouskou hranici.

Čerství emigranti se usadili nejprve v hrabství Yorkshire a živili se manuální prací – Vlasta chodila uklízet a Jan jeden čas pracoval ve vápencovém lomu. Údajně díky jeho vítězství v soutěži National Coal Board, kam přihlásil sochu vyrobenou z mýdla, se oba rozhodli vrátit k umělecké činnosti a věnovat se loutkám. Myslím si, že toto rozhodnutí vlastně nijak nepřekvapí, pokud si uvědomíme, že byli v Československu současníky naprosto ojedinělé éry, kdy se loutkové, zejména marionetové divadlo stalo populárním celospolečenským fenoménem, a že Jan už nějaké předchozí zkušenosti s výrobou loutek měl. Byla to prý Vlasta, kdo navrhl vyrobit postavičky prasátek, kterým se připisovalo, že nosí štěstí. Manželům Daliborovým pak skutečně štěstí přinesla.

Zpívající loutky

Antropomorfizovaná prasátka, identická dvojčata bez výrazněji odlišených charakterů, měla podle dochovaných fotografií zářivě růžovou barvu a na sobě žluté košile. Pinky k ní oblékl červené kalhoty s laclem a Perky tytéž kalhoty, jenže modré barvy. Aby byli později odlišitelní i v černobílé televizi, dostal Perky navíc baret (modrý). Perkyho ostatně potkala ještě jedna drobná korekce – původně byl totiž pojmenován Porky, což ale příliš evokovalo anglické slovo „pork“ – tedy vepřové.

Daliborovi s nimi začali hrát v létě 1956 v Heyshamu za honorář 25 liber týdně a měli obrovské štěstí, protože je zde zahlédl televizní producent Trevor Hill a nabídl jim účinkování ve vlastním loutkovém pořadu na BBC. Televizní debut manželů Daliborových se uskutečnil v říjnu následujícího roku a jejich program – jakási fiktivní rozhlasová hitparáda pro děti i dospělé – vysílaný v atraktivním čase v podvečer před zprávami se jmenoval Pinky & Perky’s Pop Parade. Loutky v podobě marionet i maňásků vodili jejich tvůrci a prasátka (a postupně i řada jiných zvířecích postav) na obrazovce vystupovala v krátkých humorných satirických skečích a především zpívala vlastní verze populárních popových hitů (interpretovali i své původní písně, z nichž nejúspěšnější byla We Belong Together), jejichž vokální část byla dvojnásobně zrychlena, takže jejich hlásky zněly nepřirozeně vysoko, asi jako kdyby inhalovali helium, jak je charakterizoval spisovatel Ian McMillan2 v pořadu BBC Last Word. Ne všichni ovšem byli jejich hudebním projevem nadšeni, nijak nezaujaly třeba Paula McCartneyho, který se nechal s opovržením slyšet, že jsou to jen dřevěné loutky s prasečími tvářičkami, které zpívají nepřirozeně vysokým falsetem. Zlí jazykové nicméně tvrdí, že v době své největší slávy dostávali Pinky a Perky od svých fanoušků srovnatelné množství dopisů jako proslulá liverpoolská čtveřice, a třešinkou na dortu zůstává fakt, že parodická verze beatlesácké písně Yellow Submarine patřila mezi vůbec neprodávanější nahrávky z dílny loutkových prasátek.

Expanze za Atlantik

Popularita Pinkyho a Perkyho, kterou vydatně přiživovala právě produkce gramofonových desek, dětských knih, hraček nebo porcelánu s vyobrazením obou hrdinů i jejich opakované vystoupení v Royal Variety Show, závratně narůstala a rozšířila se z Velké Británie i do Spojených států. Daily Telegraph dokonce uvádí, že se producent Trevor Hill vždy domníval, že právě průkopnické televizní dílo manželů Daliborových, jemuž pomohl na svět, později otevřelo cestu Hensonově The Muppet Show. Toto tvrzení však na mou přímou otázku dcera Jima Hensona Cheryl popřela a odmítla, že by Pinky a Perky ve Spojených státech nějak výrazněji zaujali. Nicméně je doloženo, že se Pinky a Perky v Americe několikrát objevili v slavné celostátní televizní show Eda Sullivana a vystupovali v kabaretních večerech uváděných v Las Vegas, kde je údajně viděl i Elvis Presley a chodil na jejich vystoupení opakovaně.

Druhý život legendy

Show vtipných zpívajících prasátek se v BBC vysílala dlouhých 11 let (v roce 1966 byl jeden díl dokonce zakázán a vysílán až později, protože satiricky komentoval předvolební kampaň). V roce 1968 přijali manželé Daliborovi nabídku od Thames Television, kde pracovali do roku 1972, následujícího roku aktivní kariéru ukončili a odstěhovali se do velšského města Newport. Když roce 1999 (některé zdroje uvádějí rok 2000) prodali práva na Pinkyho a Perkyho, získali za ně půl milionu liber.

Po přelomu tisíciletí, v atmosféře nostalgických návratů a postmoderních persifláží využívajících popkulturních ikon, byla snaha obě kdysi slavné postavičky znovu oživit – prvním nakonec nerealizovaným pokusem bylo využít je v televizním pořadu pro dospělé pracovně nazvaném Pinky and Perky Raw, který měl podle původního záměru nejspíš zahrát na vzpomínkovou strunu u staršího publika, které na sledování Pinkyho a Perkyho vyrostlo. Nicméně se jejich roztomilé tvářičky v kombinaci s „dospělými“ tématy nesetkaly s pochopením, a to ani u Vlasty a Jana Daliborových, kteří záměr komentovali odmítavě a s velkými rozpaky. Doplňme, že nešlo o první pokus využít je poněkud jinak, než jejich tvůrci zamýšleli: BBC uvádí, že se Pinky a Perky například v roce 2001 objevili na edinburském festivalu v inscenaci Sex, Drugs and Bacon Roll určené výhradně dospělým.

Druhým pokusem, který už ovšem realizován byl, je převedení živě animovaných loutek do světa 3D počítačové animace. Výsledný seriál sestává z 52 třináctiminutových epizod a vysílal se v roce 2008 na CBBC. Jeho popularita ovšem ani zdaleka nedosáhla hvězdných výšin, jako se to před více než padesáti lety povedlo dvěma loutkám manželů Daliborových.

Prameny

http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/wales/1509181.stm

http://news.bbc.co.uk/2/hi/entertainment/7041442.stm

http://www.bbc.co.uk/programmes/b07414nb

http://www.telegraph.co.uk/news/obituaries/12174970/Vlasta-Dalibor-puppeteer-obituary.html

1 Tento nekrolog (publikovaný na www.telegraph.co.uk 26. 2. 2016) je hlavním zdrojem faktografických informací, s nimiž jsem při psaní pracovala. Je evidentní, že ze stejného zdroje čerpaly i dva publicistické texty, které se v souvislosti s úmrtím Vlasty Daliborové objevily v českém tisku: články Jany Machalické Česká prasátka v BBC (Lidové noviny, r. 29, č. 62, s. 9) a Tomáše Šťástky Český pár utekl před komunisty, aby dobyl Británii loutkami prasátek (publikováno na www.idnes.cz 28. 2. 2016). Další relevantní zdroje informací o Daliborových se hledají jen velice obtížně, případně jsou nalezené informace velice kusé a nahodilé – viz soupis použitých pramenů.

2 Pořad byl vysílán 25. a 27. března 2016 na BBC Radio 4, viz http://www.bbc.co.uk/programmes/b07414nb

Loutkář 4/2017, s. 24–25.