Lešková Dolenská, Kateřina: Loutky jsou dodnes okrajová forma

Koho jiného se ptát na současné trendy v britském loutkářství než sympatické dámy a zároveň špičkové loutkářské expertky Cariad Astlesové, vedoucí loutkářského oddělení na Royal Central School of Speech and Drama v Londýně a ředitelky výzkumného centra CROPP (Centre for Research into Objects and Puppets in Performance), která je v současné době také předsedkyní mezinárodní Komise UNIMA pro výzkum (Research Commission).

Jsou pro umělce ve Velké Británii loutky inspirativní i mimo svět loutkového divadla?

Ano, myslím, že došlo k velkému nárůstu zájmu o loutky ze strany „neloutkářů“, zejména ve fyzickém divadle, divadle masek, cirkusu nebo třeba kabaretu. To souvisí i s novým trendem digitálního divadla nebo práce s avatary. Loutky se v „živém“ divadle v Británii objevují často, a dokonce se těší větší vážnosti, pokud jsou „součástí“ něčeho jiného – činohry, opery nebo fyzického divadla. V zásadě všude, kde jsou vnímány jako součást širšího kontextu jevištního jazyka, a nikoliv jako jazyk svébytný. Rozhodně proběhla snaha oddělit loutky od jejich lidových kořenů a převést je do vyšších pater divadelní tvorby. Také tu panoval pocit, že loutkám by pomohlo větší zapojení scénografů, dramatiků a režisérů. To rozhodně loutky zviditelnilo v očích veřejnosti a po určitou dobu jejich status zlepšilo. Také platí, že loutkové divadlo pro dospělé bylo vnímáno jako zajímavější a důležitější než divadlo pro děti. Hodně ale záleží na tom, koho se zeptáte – poučené divadelní publikum bude mít velmi jiný názor než laická veřejnost, která na divadlo obecně chodí jenom vzácně. Většina lidí slyšela o inscenaci War Horse, kterou společně vytvořily Handspring Puppet Company a britské Národní divadlo, a mnozí ji i viděli. Dnes je mnohem běžnější narazit na loutky v rámci „živého“ divadla. Existuje ale samozřejmě ještě i mnoho „pravých“ loutkových inscenací.

Dostačuje v angličtině odborná terminologie pro to, jak „novému“ loutkovému divadlu říkat?

Tady opět hodně záleží na tom, koho se zeptáte. Zkušení diváci pravděpodobně vnímají loutky jako něco víc než jenom rozpohybované postavičky. Ale mimo tuhle poměrně omezenou skupinu lidí znamenají loutky dodnes zejména maňásky za paravánem. Vždy je užitečné přemýšlet nad tím, jak to, co děláme, zařadit do nějakých kategorií. Termín „bunraku“ na západě už téměř vymizel a mluvíme o loutkách „na stole“ nebo „multi-manipulaci“. Nemáme terminologii pro obecnější koncept animace scénického prostoru jako takového, ale to souvisí s tím, že celkově nemáme příliš dobré nástroje pro popis animace – tedy ve smyslu živé loutkové animace.

Jaké hlavní trendy dnes vidíte v britském loutkářství?

Mezi loutkáři a jejich spolupracovníky panuje velký zájem o loutky jako možnost, jak zobrazovat na jevišti vědecké koncepty, ilustrovat různá onemocnění nebo předávat neobvyklé životní zkušenosti. Tento trend už probíhá několik let. Hodně lidí se zajímá o interdisciplinární přesah. Chvíli rostl zájem o imerzivní loutkářství, ale ten se mi zdá být zase na ústupu. Po nějakou dobu také byly v kurzu inscenace pro nejmenší diváky. Stále zůstává zvýšený zájem o zkoumání tradic v moderním kontextu.

Odráží britské loutkové divadlo aktuální témata, jako jsou migrace, brexit, rostoucí nacionalismus, ekologické problémy, nebo se utíká do nadčasového a poetického světa pohádek pro děti?

Zajímavá otázka. Žádnou inscenaci o brexitu jsem zatím nezaznamenala. Politika se do loutkových inscenací obecně moc nepromítá a myslím, že většina toho probíhá online. To ale neznamená, že by loutkové inscenace pro děti byly jenom pohádkové. Existuje mnoho různých umělců, kteří se snaží prozkoumávat témata a otázky, jež by měly pro mladé lidi a děti být relevantní, ať už pracují s klasickými, nebo moderními texty – vyrovnávání se se smrtí, vztah dětí k životnímu prostředí a tak dál. I když jsou takové inscenace založené na pohádkách, v interpretaci se v nich objevují i tahle témata. Spíše než že by se hrálo o nacionalismu jako takovém, obecně platí, že některé inscenace propagují toleranci a oslavují rozmanitost. V poslední době se ale vynořilo hodně divadelních inscenací o tématu uprchlictví a některé z nich byly i loutkové.

Už jste to trochu nastínila, ale pojmenujme to explicitně: Jaké je v britské společnosti postavení loutkového divadla?

Opravdu záleží na tom, s kým mluvíte. Široká veřejnost stále vnímá loutky jako něco, co je převážně pro děti. Zkušenější divadelní publikum, lidé, kteří se třeba pohybují v uměleckých kruzích, mají o loutky větší zájem. Rozdíl mezi oběma skupinami je poměrně značný. Loutky rozhodně nejsou v takové vážnosti jako činohra, opera nebo hudební divadlo. Dodnes se jedná o okrajovou formu. Například tento týden jsme diskutovali v britské Umělecké radě, jestli by se mělo pro její potřeby loutkářství vydělit jako samostatná kategorie, která by měla vlastního zastupitele – a já jsem byla pro. Protiargument zněl, že pokud takhle ustoupíme loutkám, pak bude nutné udělat totéž pro mnoho dalších „podforem“ a jako paralela byl zmíněn jazz. Myslím si, že v podpoře loutek ze strany nadací a kulturních organizací by bylo dobré, kdyby došlo k významnějšímu posunu.

Na období 2016–2020 jste byla zvolena předsedkyní výzkumné komise UNIMA. Co je pro vás hlavním cílem komise v tomto období?

Pokud mám zmínit jenom jeden, pak bych řekla zvýšení viditelnosti a kvality – no dobře, to jsou dva cíle – výzkumu loutkářství na celém světě. Další cíle jsou budování sítě kontaktů a poskytování podpory mladým a začínajícím vědcům, praktickému výzkumu a publikaci.

Jaké projekty ve výzkumné komisi preferujete a podporujete? Podporujete více teoretický, či praktický výzkum?

Podporujeme obojí. V mezinárodním kontextu převládá výzkum ve formě publikací, ale hledáme způsoby, jak podpořit i praktický výzkum, a to zejména v letošním roce. Doufáme, že se nám podaří vytvořit program rezidenčních pobytů, který výzkum praxe podpoří, a hledáme způsoby, jak výsledky tohoto výzkumu dál šířit. U obou podob je důležité, abychom našli způsoby, jak zlepšit jejich kvalitu i zviditelnili je.

Vidíte nějaké obecné trendy platné na celém světě? Sledujete třeba nějaké nové linie teatrologického výzkumu?

Myslím, že panuje velký zájem o digitální loutkářství a digitální formy spolupráce. Lidé také stále mají zájem zjišťovat více a více o historické loutkářské praxi a zajímají se rovněž o aplikované loutkářství. Ve výzkumné komisi jsme se na aplikované loutkářství zaměřovali v našem prvním roce. Letos je to praktický výzkum a pro příští roky se chceme soustředit na režii a psaní dramatických textů pro loutková jeviště.

Jaké jsou vaše osobní priority ve výzkumu loutek? Na jakých projektech aktuálně pracujete?

Osobně se věnuji oblastem, jako jsou loutky ve zdravotnictví, kde spolupracuji s kolegy na programech využívajících loutky v různých zdravotnických prostředích, dále mě zajímají vztah mezi tradiční a současnou praxí ve výuce loutkářství, problematika režie v loutkovém divadle a loutky jako součást národní a kulturní identity.

Loutkář 4/2017, s. 16–17.