Tichý, Zdeněk A.: Přelet na pohádkové vlně

Sedmadvacátý ročník Přeletu nad loutkářským hnízdem nabídl v prostorách pražského Divadla Minor patnáct titulů, s nimiž diváci mohli vyrazit do pohádkových světů, užít si nefalšovanou motorkářskou „easy ride“, zasnít se pod cirkusovým šapitó, brodit se krví vražedných komiksových jatek či třeba ztroskotat na opuštěném ostrově. Anebo taky zjistit, že jsou… v prdeli! Ale popořadě.

3 x VP

Před lety byly u čtenářů detektivek populární edice, které v jednom svazku nabízely hned tři napínavé případy jejich oblíbených hrdinů: 3 × 87. revír, 3 × Soudce Ti, 3 × Nero Wolfe, 3 × Perry Mason… Podobný reklamní trik by mohli využít i pořadatelé divadelních festivalů v případě jednoho z nejúspěšnějších autorů loutkových her – Přelet určitě není jedinou přehlídkou, jejíž plakát či obálku programu lze ozdobit nápisem: 3 × Vít Peřina.

Na Přeletu se Peřinovo domovské Naivní divadlo představilo s jeho novinkou K šípku s Růženkou v režii Michaely Homolové, která nabízí notoricky známý příběh zakleté princezny v alternativní verzi. Namísto stoletého čekání na den, kdy bude možné Růženku vysvobodit, se v něm kominík Vráťa pokouší znovu a znovu zabránit naplnění věštby zhrzené sudičky. Pomocí kouzelné píšťalky se vrací opakovaně v čase, aby jeho záchranná mise vždy ztroskotala – pokaždé se totiž najde něco nečekaného, o co se Růženka může ještě píchnout. Scéna se zámeckým palácem, kostelem a stylizovaným městským labyrintem sice na první pohled působí trochu monumentálně až těžkopádně, ale záhy se stává díky odkrývání různých hracích míst a rafinovaným akcím marionet součástí komediální podívané s originálními gagy. Je radost sledovat autorsko-scénograficko-režisérsko-hereckou vynalézavost při objevování všech možných a nemožných způsobů likvidace nebohé Růženky – ať již je to hororové nabodnutí na špičku kostela, bizarní srážka s čápem na střeše, nebo fatální střet se zámeckým mazlíčkem dikobrazem.

Dalším kusem z Peřinovy autorské dílny na Přeletu byli Tři siláci na silnici, které napsal pro plzeňské Divadlo Alfa a režiséra Tomáše Dvořáka. Vystavěl ho přitom na klasickém pohádkovém základě – matka posílá své tři syny do světa, aby si našli nevěsty. Vše se ovšem odehrává v současném světě, tři bratři, jejichž společnou zálibou je posilovna, tak nesedlají koně, ale silné motorky – dědictví po otci. A stylizovaný motorkářský rámec, včetně kostýmů s černými koženými bundami, má i celá inscenace, v níž motorkářskou story sehranou s marionetami v přední části scény prokládají písničky rockové kapely. Zápletka zůstává navzdory moderním kulisám přímočaře pohádková – bratři pronásledují zákeřného řidiče kamionu, jenž unesl půvabnou slečnu od benzínové pumpy. I tahle „bezstarostná jízda“ je, podobně jako liberecká Růženka, prošpikovaná klasickými i neokoukanými loutkářskými kousky, jako jsou např. jízda na motorkách, technické vychytávky v autoservisu, stavění skáceného jeřábu nebo přetahování motorek s kamionem.

Třetí přeletový titul od Víta Peřiny, přepis pohádky Zvířátka a loupežníci, uvedlo Divadlo U staré herečky, čili Jana Vyšohlídová. Příběh kozy, kočky a kohouta poslaných chudou statkářkou do světa za obživou je textově i scénograficky připraven tak, aby mohl být sehrán jako „one woman show“. Loupežnickou hordu tak nahradila loupežnická rodina – matka se synem, který v úvodu pronásleduje moravskou selku, co se vydala na hody. Otočná deska kulatého stolu umožní rozehrát honičku jako vystřiženou z grotesky, při níž loutka statkářky díky běhu „zázračně“ zhubne. Scénografie Luďka Josky ostatně nabízí i spoustu dalších vychytávek – scéna coby stylizovaný flašinet se proměňuje v les, dům loupežníků i sál, kde kapela tří zvířecích přátel zazáří se svým koncertem. Čistá a výrazná řezba propůjčuje loutkám jejich charaktery, které Jana Vyšohlídová zvýrazní animací i pestrou škálou hlasů s citem pro komickou stylizaci. Jenže samotný příběh zvířecích hrdinů, jenž zvolna spěje k založení kapely, toho vlastně kromě jejich pěvecko-muzikantského dovádění nic moc nenabídne…

Recept, jak na staré známé příběhy

Jestliže se u Zvířátek a loupežníků nabízí kacířská otázka, zda jde o pohádkovou předlohu s dostatečným dramatickým potenciálem, u mnoha jiných „přeletových“ titulů nebyl důvod dramaturgický výběr zpochybňovat. Studio Damúza s Bajajou podle Boženy Němcové zaujalo již na letošní Mateřince a při pražském představení bylo vidět, že na inscenaci režisér Filip Jevič s herečkou Mirkou Bělohlávkovou a muzikantem Markem Bělohlávkem ještě zapracovali. Bylo to znát i na jistotě při manipulaci s výpravou, které dominuje stůl otáčející se kolem osy, sklápějící se do stran a odkrývající různá okýnka pro loutky. Jevič a spol. Bajajův příběh nepřepisují, ale nebojí se do něj přinášet současná témata a motivy, které napínavou rytírnu polidšťují a odlehčují. Královští synové a královské dcery přinášejí svým rodičům starosti ryze nekrálovské a napínavé souboje s draky provázejí hlášky lidu z podhradí, který si hbitě zařídí prodej upomínkových triček a odznáčků i dračích klobás.

Po české klasice sáhli i studenti katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, kteří v rámci klauzur nastudovali Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Ve verzi uvedené na Přeletu pod totožným názvem měli studenti k dispozici mohutné dřevěné loutky, v jejichž stylizované podobě se odráží inspirace tvorbou výtvarníka Zbyňka Sekala. Přesto, že hmota občas kladla odpor herecké akci a s nemotornými panáky se na jemnější animaci nedá ani pomyslet, mělo představení spád i vtip a prostupovala ho společná radost účinkujících z možnosti si v rámci společné hry pořádně zařádit.

To samé ostatně platí i o druhé inscenaci Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého z produkce KALD – Pohádce z kufru, v níž se putování za zakletou princeznou hraje se třemi kufříky (na šminky, cestovní, na nářadí) a spoustou předmětů a nářadí. Prince představuje štěteček, Dlouhého stojan na noty, Širokého deštník a Bystrozrakého fotoaparát. V obou případech přitom neměli dětští diváci problém s tím, že nevidí na scéně žádné realisticky provedené loutky. Jejich přirozená imaginace zafungovala ve spojení se studentskou hravostí a dravostí.

Vše, čím Jevič a spol. nebo studenti okouzlili publikum Přeletu, bývalo často vlastní i Buchtám a loutkám, které se představily s pohádkou Sůl nad zlato. V ní soubor upoutal alespoň výpravou s marionetami na drátě, ale samotná inscenace již přinesla jen značně zdlouhavé převyprávění klasiky. Ozvláštňování všeobecně známé story fórky a zcizovacími odbočkami tentokrát moc nefunguje a režii (Radek Beran a Buchty a loutky) navíc chyběl pozorný dramaturgický partner. Například zámecký kuchař, do něhož se bůhvíproč zamilovala Maruška, vlastně ani nemusí nic neobyčejného vykonat, a tím pádem vypadá tak trochu jako gigolo. Jistě, nejednou v minulosti sáhly Buchty a loutky po drsných a brutálních vtipech, ale jejich těžkotonážní vulgarita bývala vyvážena lehkostí a humorem, které jim nyní bohužel scházejí jako sůl… Příkladem za všechny je výstup po hodování na sladkých jídlech, kdy se všem udělá špatně – král tak v zoufalství sáhne po své památeční zlaté přilbici, do které se vyzvrací…

Nevšední úkaz mezi loutkáři představuje Rudolf Hancvencl vystupující pod hlavičkou LS Vozichet. K obecně známým předlohám přistupuje bez sentimentu, vyhmátne jejich slabá místa a rozpor příběhu s reálným světem, aby obratem vytvořil jeho alternativní verzi prošpikovanou bláznivými nápady a vtipnými replikami. Může jít třeba o Budulínka, Smolíčka, Červenou Karkulku nebo klidně o Robinsona, který je v jeho podání notorickým smolařem, s nímž ztroskotá každá loď, a který již přišel o několik sluhů… Fajnovosti v animaci od něj nečekejte, je to spíš loutkářský pankáč – střídá loutky s kytarou a do hry bez zábran zapojí klidně i své zápolení s maňásky jako právě v Robinsonovi.

Přelet představil i jedno z nových loutkářských uskupení, česko-americký Waxwing Theatre, autorský projekt Zuzany Smolové a Petera Gaffneyho s jejich Loutkovou Faust inscenací (sic!). Svou moderní variaci na Fausta zahajují v pouťově-komediantském stylu, coby harmonikář a trumpetistka, a s lehkostí navazují kontakt s obecenstvem. Jenže záhy příběh vědce, jenž se díky nadpřirozenému zásahu stane vynálezcem stroje vyrábějícího něco z ničeho, začnou zbytečně tříštit, zatěžkávat filozofováním a přidáváním dalších motivů. Příliš čitelná není ani výtvarná záliba ve výrobě loutek z kusů všelijak pokroucených dřev, které jejich vzezření dodávají punc surrealistické podivnosti. V inscenaci se střídají výborné scény s těmi zaumně-komplikovanými, aby finále inscenace – silné v kombinaci výtvarného obrazu a lapidární zkratky – naznačilo, jaký má tahle dvojice tvůrčí potenciál. Z kyblíku se na scénu vysype písek a vznikne poušť, po které se plazí Faust, zatímco na uschlém stromě čeká na jeho smrt sup…

Velmi volnou variaci na Aladinovu kouzelnou lampu pak na Přeletu uvedl LS Rámus, jehož inscenace v režii Zdeny Vašíčkové nemohla být přehlédnuta již díky svému názvu: V prdeli. Černohumorný přídech jí navíc přidává fakt, že zde místo džina plní přání urna zesnulého strýčka. Brzy je zřejmé, že půjde o čistokrevnou moralitu – zázračné urny se postupně zmocní několik lidí, kteří předchozí majitele nechají odeslat právě tam, kam tak často posíláme své bližní. A tak v oné prdeli začne být záhy poněkud těsno… Jenže inscenace plzeňského souboru doplácí na to, že v prdeli, kterou představuje prostor pod stolem, se hromadí herci, nikoliv loutky. A při nudném čekání, než se tam opět a znovu a ještě jednou všichni ti účinkující naskládají jako sardinky, půvab téhle hříčky rychle vyprchá. Zvlášť, když spěje k očekávanému konci.

Od japonských démonů ke krvavému komiksu

Přelet ovšem nešetřil ani vyprávěním příběhů nových, neznámých, v nejednom případě navíc importovaných z dalekých krajů. Jedním z nich byla japonská pohádka Momotaró, která se z původně studentského projektu KALD proměnila na produkci pro Studio Damúza (režie Vendula Bělochová a kol.). Příběh maličkého chlapce, kterého bezdětní rodiče najdou v broskvi, se sice hraje téměř beze slov, ale jeho dobrodružství jsou srozumitelná – setkání s novými přáteli (krabem, úhořem a velrybou) i boj s démonem. Celou inscenací, která je křehkou divadelní básní, prostupuje japonská inspirace čitelná v gestech, mimice, hudbě i scénografii. Přitom jde o stylizaci uměřenou tak akorát, aby představení okořenila exotickými ingrediencemi, aniž by si však přitom účinkující hráli na pravé Japonce.

Divadlo Continuo se při hledání nového námětu dostalo do Rumunska, odkud si přivezlo pohádku Murgila a Zorila o ztraceném královském synovi, kterého vychovají poustevník a jeho koza a na kterého čeká boj s mýtickou obludou i bitva s loupežníky – vrahy jeho otce. Hraje se s maňásky a trojice vodičů zůstává skryta za paravánem, jenž se efektním způsobem změní v krvelačnou příšeru. Jenže po většinu inscenace schází maňáskům to, pro co jsou stvořeni – akce. Namísto ní se hodně vypráví, vysvětluje, a když už má dojít na bitevní vřavu, tak se do ní vkrádají komické prvky – loupežníci se srážejí jako v nějaké grotesce; moc se nechce věřit, že by tahle popletená partička mohla porazit královské vojsko a po mnoho let terorizovat celou zem. Režírující herečce Kateřině Šobáňové, byť její práci svou supervizí zaštítil Pavel Štourač, se zkrátka nepodařilo sladit styl textu hry a zvolené inscenační prostředky do jednotné poetiky.

S tím naopak neměl problém Jiří Jelínek, který s Divadlem Polárka nastudoval hudební komediální feérii Cirkus Unikum. Zvolené prostředí dává prostor k vystavění efektních loutkových výstupů (např. Ursy, nenasytný polykač všeho) a jejich propojení s písničkami a tanečními čísly. Přitom se ale bohužel ukazuje, že Polárka nedisponuje loutkoherci, kteří by dokázali více vytěžit potenciál loutek, jež tak někdy scénou proplouvají jen coby ilustrace pro danou situaci. A za dopracování nekompromisním zkušeným dramaturgem by stála i samotná Jelínkova hra; ostatně počínaje již názvem – proč si vlastně autor vypůjčil titul odkazující k legendární inscenaci Divadla DRAK…?

Naopak jedno z nejskromnějších zpracování neokoukaného námětu představilo na Přeletu opět Studio Damúza – pohádku Jakoubkovo splněné přání na motivy Bohuslava Březovského v režii (a s loutkami) Markéty Sýkorové. Jejím hrdinou je chlapec, kterému se splní sen a narostou mu křídla. Jenže kamarádi si s ním už nechtějí hrát, protože je „jiný“, lidé se ho bojí a nakonec Jakoubka polapí ředitel cirkusu. Vývoj komorní inscenace o dvojsečnosti splněných snů a nebezpečí „jinakosti“ je sice záhy předvídatelný, ale naštěstí jednorozměrnost textu zastíní výkony dvou skvělých loutkohereček z Naivního divadla – Diany Čičmanové a Mirky Bělohlávkové.

Jedním z nejpříjemnějších překvapení letošního Přeletu pak bylo uskupení IDDQD s brutální komiksovou parodií GOON: Krvavá pomsta! Komiksy na divadelní scéně jistě nejsou nic převratného – adaptace komiksu Pixy (2010) byla jedním z absolventských titulů v Disku, s komiksem a brakovou literaturou si na DAMU pohrávala mj. režisérka Petra Tejnorová a s komiksovým jazykem si dobře rozumí i mnohé z inscenací Buchet a loutek. V tomto případě jde nicméně o důsledné uplatnění komiksové poetiky, včetně členění scény na několik okének, v loutkovém divadle, kde se vypráví příběh drsňáka nad drsňáky jménem Goon, který se pustí do boje s králem všech padouchů Pater Monsterem šéfujícím bandě zombíků. Zběsilou komiksovou jízdu, která není pro útlocitnější povahy, provází živé mixování hudby, ruchů a zvukových efektů. Promluvy k divákům před scénou, jež dávají čas k přípravě dalších obrazů, jsou sice místy ještě trochu nejisté, ale během repríz určitě bude prostor je více rozehrát. Už teď ale výstup s vypíchnutým okem (grapefruitem) nabízeným jako občerstvení divákům kandiduje mezi nejveselejší morbidní scény divadelní historie.

Přelet nad loutkářským hnízdem je sice pouhým výsekem z aktuálního dění v loutkářských luzích a hájích, ale jeho 27. ročník musel fanoušky loutek potěšit – loutky různých typů a druhů byly k vidění prakticky ve všech představeních a hrát s loutkami zjevně stále baví navzdory sýčkování skeptiků i studenty DAMU. A to ještě na Přeletu scházely dvě vynikající novinky z minulé sezony – Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých (ověnčená cenou Erik) z libereckého Naivního divadla a Blátem po hlavě z královéhradeckého Divadla DRAK. Drobný otazník závěrem tak patří hlavně produkci amatérských loutkářů, kteří byli letos zastoupeni pouze dvěma inscenacemi. Jde o náhodný výpadek, přísnou selekci ze strany pořadatelů, nebo se aktuálně tvorba těch nejzajímavějších souborů nachází v útlumu…?

Loutkář 4/2017, s. 92–95.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.