Loutkar.online

Bergmannová, Pavla: Spectaculo Interesse hledající dokonalý obraz skutečného života

Ve dnech 1.–6. října 2017 se Ostrava stala centrem výjimečného divadelního dění. Již podvanácté se zde konal festival Spectaculo Interesse – mezinárodní soutěžní přehlídka nejvýraznějších inscenací a projektů loutkových a alternativních divadel nejen z Evropy.

Festival Spectaculo Interesse pořádá vždy jednou za dva roky ostravské Divadlo loutek. Vzhledem ke stále vzrůstajícímu zájmu nejen divadelních praktiků a teoretiků z různých koutů světa, ale i nejširší divácké veřejnosti lze říci, že si ve svém věku dospívání již získal patřičnou prestiž a směle jej můžeme nazvat jednou z nejvýznamnějších mezinárodních loutkářských akcí nejen u nás.

Zaměření a dramaturgie festivalu

Organizátoři festivalu v rámci výběru titulů záměrně nevolí konkrétní zastřešující témata. Letos je zajímala hlavně kvalita a určitá rozmanitost formy i námětů, což se adekvátně odrazilo ve velmi pestré programové skladbě akce. Pokud jde o čísla, tak „Spectaculo“ letos nabídlo během šesti dnů úctyhodných 21 soutěžních a 16 nesoutěžních titulů divadelníků z celkem 13 zemí, konkrétně z Německa, Nizozemska, Řecka, Polska, Francie, Slovenska, Ruska, Slovinska, Velké Británie, Itálie, Španělska, Kanady a České republiky. Dopolední bloky pak byly věnovány tvorbě pro děti většinou předškolního či raně školního věku, nicméně jednalo se vždy o takové tituly, které zaujaly i diváky napříč různými generacemi. Odpolední mimosoutěžní program, který se odehrával v cirkusovém šapitó na výstavišti Černá louka, pak byl zaměřený převážně na rodinné divadlo a doplněn nově také kreativními dílnami vztahujícími se tematicky k uváděným titulům. V pozdně odpoledních a večerních hodinách se dramaturgie festivalu soustředila hlavně na náročnější tvorbu pro dospělé. Celý program pak většinou uzavřela nápaditá loutkářská hříčka v podání amatérských či začínajících profesionálních divadelníků – a to v prostorách nedalekého kulturního centra Cooltour. Jednou se diváci dokonce vydali také do zcela nedivadelních prostor Trojhalí Karolína, aby se nechali oslnit show obřích pětimetrových světelných loutek německého souboru Dundu. A jako na každém správném festivalu, ani v Ostravě nechyběl každý den diskuzní klub poetického názvu LoutKEC, na kterém se pod vedením Michala Drtiny vášnivě a se značně generačně odstíněnými názory hodnotila zhlédnutá představení.

Čtyři ocenění…

O vítězích letos rozhodovala tříčlenná porota, které předsedala přední česká odbornice na loutkové divadlo Nina Malíková. Společně s ní hlasovali také chorvatská kritička a teoretička Livije Kroflin a slovenský režisér Peter Palik a společně se shodli na udělení celkem čtyř cen. Podstatným momentem pro jejich rozhodování bylo – kromě divácké interakce představení – i mimořádné využití loutkářských technik a zároveň i určité metaforické zpracování zvoleného tématu.

V tomto ohledu nepřekvapilo, že Hlavní cenu náměstka primátora statutárního města Ostrava získal francouzský soubor Théâtre de l\’Entrouvert s inscenací Kdekoli (Anywhere), konkrétně za inovativní spojení výtvarného konceptu a tématu. Tento jedinečný titul nabídl – téměř beze slov a s využitím rekvizit a loutek převážně z ledu – verzi příběhu o Oidipovi vycházející z románu Henryho Bauchaua Oidipova cesta. Autorka Elise Vigneronová zde pracovala s jednoduchou, nicméně až magickou symbolikou, když například vytvořila krásnou paralelu mezi motivem řízení lidských osudů bohy a technikou vedení marionety Oidipa, ovládanou neviditelnými vodiči přes systém mnoha nití tažených vysoko přes rampu vzhůru. Zajímavá byla i intimní interakce herečky a ledové marionety. Tak, jak loutka postupně tála, posouvali se diváci v čase až k samotnému zániku, tedy hrdinově smrti. Já osobně jsem sice byla značně zaujata precizní formální artistností, ale titul mne zas až tak silně emocionálně nezasáhl. S velkým nadšením jsem pak přijala rozhodnutí o udělení Ceny náměstka hejtmana Moravskoslezského kraje kanadskému Théâtre Puzzle, konkrétně za animaci a kreativní využití materiálů v inscenacích Plastic a Without Title (Plasty a Bez názvu). Dvojice sympatických herců Csaba Radula a Pavla Mano tu na zcela holé scéně oživila nejprve různobarevné igelitové pytle a tašky, v druhém případě pak papírové kapesníčky, a s čirou a bezprostřední radostí, kterou velmi snadno přenesla i na diváky, rozehrála variace příběhů o věčném soupeření člověka o moc a prosazování jeho ega. V případě titulu Plasty se tvůrcům podařilo spojit hravost a vtip také s ekologickým poučením, přičemž si zcela získali veškeré publikum v sále. Třetí ocenění – Cenu Františka Řezníčka – získal za herectví a práci s loutkou v inscenaci Váňa (Vanya) Michail Šelomencev z petrohradského divadla Karlsson Haus. Herec okouzlil svou zvláštní bezprostředností při vyprávění moderní pohádky, v níž hrdinný Váňa sice porazí zlého draka, ale zato si už moc neví rady s nevyzpytatelnou ruskou duší, a tak místo šťastného rozuzlení čeká diváky překvapivý konec spojený se ztrátou iluzí. Mě osobně poněkud zarazilo udělení zvláštní ceny poroty polskému Lale Teatr za provokativní autorské zpracování problémů současného dětského světa v inscenaci Obyčejný příběh (Prosta historia). V ní sice tvůrci nahlíží ožehavé téma, kterak může rozchod rodičů zapůsobit na dosud idylický život malého dítěte, nicméně titul by si jistě zasloužil zásah zkušeného dramaturga. Eliminace nadmíru se opakujících scén denní rutiny, jež se stávají až neúnosné a nudně-nekontaktní, by ocenili zejména nejmenší diváci, kteří nyní ztrácejí pozornost.

Kde není poražených…

Každý soutěžní festival nabízí řadu titulů, které by se jistě mohly také ucházet o ocenění, nicméně vyhrát nemohou všichni. Je třeba podotknout, že program letošního festivalu byl kvalitativně velmi vyrovnaný, takže vytipovat jednoznačného vítěze nebylo snadné. Mezi další divácké favority festivalu tedy patřilo hned několik dalších inscenací.

Pokud jde o tituly pro děti, mě osobně nejvíce oslovilo zpracování knihy veršů Moře slané vody Radka Malého, které pod názvem Čechy leží u moře uvedlo Naivní divadlo Liberec v režii Michaely Homolové. Skvěle se zde propojuje Malého poezie, která vede děti k přemýšlení a novému pohledu na svět, s v podstatě antiiluzivním, nicméně dobře čitelným výtvarným řešením scény, objektů a loutek výtvarnice Barbory Jakůbkové. Ta diváky přenese pod mořskou hladinu, kde se skrývá spousta příběhů. Herci pak velmi kontaktně pracují zejména s dětským divákem a dávají mu prostor k rozvíjejí fantazie i přímé reakci. Na rozdíl od výše zmíněné polské inscenace byli přítomní dětští diváci zcela pohlceni magickým světem divadla, a někteří dokonce odmítali hlediště po skončení představení opustit.

Nepřehlédnutelné pro mne bylo také velmi intimní a křehké stolní loutkové představení řeckého souboru Hop Signor Puppet nazvané Žirafa (Giraffe). Nadějeplný příběh s nenápadně výchovnými prvky pojednával zcela beze slov o tom, jak se malý chlapec i dospělý muž naučí vážit si docela obyčejných věcí, které se jim za to odvděčí neobyčejnými zážitky.

V případě titulů pro dospělé bych ráda zdůraznila inscenaci Ubu(ové) (Ubu(s)) francouzského souboru Odradek/Compagnie Pupella-Noguès, inspirovanou hrou Král Ubu průkopníka absurdního divadla Alfreda Jarryho. Tady se tvůrcům podařilo skrze formální prostředky a zcela beze slov vystihnout nejen autorovu poetiku patafyzických zákonů, absurdity a nonsensu, zároveň akcentovali téma totality, o níž hra pojednává. Na pozadí hostiny sledujeme vzestup, uchopení moci i pád zcela podprůměrného jedince – postavy mocichtivého Ubua, zpodobněného jako prase, jehož loutku oživují dva loutkovodiči. Ti ve struktuře příběhu získávají ovšem mnohem zásadnější pozici: přizpůsobují se a místo, aby se pokusili o vzdor, sami se stávají podstrojovači samozvaného krále, jemuž se postupně stále více podobají. Herci příběh rozehrávají na šikmo postaveném stole, který se velmi jednoduše a za pomoci drobných rekvizit a materiálů, jako jsou příbory, plechové nádobí, hlína či voda, proměňuje ze slavnostní tabule v bitevní pole a jeho převrácením se završuje Ubuova tragikomická cesta.

Podle diváckých ohlasů pak určitě nejen mě nadchlo představení Brigittin poslední tanec (La Dernière danse de Brigitte) španělského souboru Cia. Zero en Conducta – v retrospektivě vyprávěný příběh staré, již nemohoucí kabaretní tanečnice, která si – usazena do kolečkového křesla – přehrává všechny zásadní okamžiky svého života od mládí přes taneční kariéru, lásky, rozchody až po vědomí blížícího se konce. Sympatický pár herců José Antonio Puchades a Julieta Gastónová propojil nejen profesionální a velmi věrohodné vedení loutky-manekýna v životní velikosti, ale okouzlil i excelentními tanečními a pantomimickými čísly. Ale především velkými emocemi oscilujícími mezi humorem i vážností, které na diváky oba herci přenesli s naprostou samozřejmostí.

Rozmanité techniky a multižánrové přesahy. I rozpaky…

Festival ve své rozmanitosti nejednou nabídl inscenace pracující s rozličnými loutkářskými technikami. Králova cesta (A Kings Journey) německého souboru Handgemenge pojednávala o putování bláznivého krále přes půlku světa a kombinovala hereckou akci se stínovým divadlem, které sice využilo na šedesát stínových loutek, nicméně samotné provedení sklouzávalo až k přílišné ilustrativnosti. Rytmu ostravského uvedení také uškodila snaha hrát mnohomluvné představení nikoli v němčině, ale v angličtině, ve které si oba protagonisté nebyli příliš jisti.

Principům loutkového divadla byl asi nejvzdálenější titul Coulrophobia souboru Pickled Image z Bristolu. Dvojice herců se převtělila v agresivní klauny, kteří se snažili absenci práce s loutkou nahradit někdy více, jindy méně zdařilým vtahováním diváků do hry.

Naopak zcela tradiční formu loutkového divadla s marionetami a zcela skrytými loutkovodiči představil titul Sonáta pro čtyři ruce (Sonate a quatre mains) nizozemského loutkového divadla Cartouche Theater met Marionetten. Autoři Adriaan Coumou a Lucas Goudzwaard se v devíti výjevech pokusili bez výraznějšího kontaktu s diváky, a tedy víceméně neúspěšně představit výjevy z magicko-realistických obrazů meziválečných holandských a belgických malířů.

Především dramaturgickou bezradností trpěl titul Popel (Ashes) francouzského souboru Plexus Polaire – adaptace románové předlohy Gaute Heivolla Než shořím. Nepříliš jasnou akcentaci jednotlivých složitě se proplétajících rovin nezachránila ani důsledná práce s loutkami v životních velikostech či zajímavé vizuální efekty kombinující projekce s živými herci.

Nicméně nejvýraznější rozpaky v divácích vyvolal titul Na terapii s dr. Froidoniem (In Therapy with Dr. Froidonius) v podání Crochet Puppet Theatre – kabaret vysmívající se praxi psychiatrů, kteří by měli umět pomoci druhým, ale nejsou schopni poradit si ani sami se sebou. Carolina Khoury – autorka a aktérka v jedné osobě – bohužel předvedla bezradný neprofesionální výkon nevýrazných kvalit. Nejen, že sama nezvládala dostatečně ovládat loutky, představení pak s přibývající trapností a nevkusem zcela ztrácelo na jakékoli atraktivitě.

Velké očekávání vzbuzovala rovněž sólová performance Dudy Paivy Slepý (Blind), v níž se autor pokusil zpodobnit pocity, které zažíval v dětství, kdy následkem prodělané nemoci dočasně oslepl. Paiva své fyzické a psychické úzkosti nejlépe transformoval do proměn molitanových spletenců v konkrétní loutky. Slabinou inscenace se stala – opět zcela zbytečná – potřeba navazovat kontakt s divákem pomocí dialogu, čímž se titul v podstatě změnil ve zcela jiný žánr jakési sociologické sondy.

Jak na děti?

Jak jsem již zmínila, velkou část programu tvořily inscenace určené primárně dětskému divákovi. Toho ovšem divadelní tvůrci bez výjimky berou jako rovnocenného partnera, kterého rozhodně nehodlají podceňovat. Hlavně zahraniční inscenace se nebály zprostředkovat dětem závažná témata, jako je odchod rodiče z rodiny (Prostá historie), nenásilně humorně podaná ekologická problematika (Plasty) či s nenásilnými výchovnými akcenty zdůrazněná potřeba vážit si věcí (Žirafa).

Inscenace Kačenka, smrt a tulipán (Račka, Smrt in tulipan) slovinského divadla Lutkovno Gledališče z Ljubljaně (režie Fabrizio Montecchi) se dokonce pokusila o poetické přiblížení smrti jako přirozené součásti lidského života. Postava jen na první pohled zlostně vyhlížející Smrtky se sblíží s přátelskou kachnou a společně zažívají rozličná dobrodružství – a to až do okamžiku, kdy se naplní čas a Smrt začne úřadovat. Křehké poetice s výtvarně velmi zajímavě pojatou scénou imitující prostředí vesnického dvora a s využitím stínového divadla bohužel uškodila přemíra mluveného slova, které – i přesto že bylo prokládaného krátkými tlumočenými úryvky – vytvořilo výraznou komunikační hradbu mezi herečkami a diváky.

V melancholicky laděném titulu Noone\’s Land, jehož název by se dal přeložit jako Nooneho země, případně Země nikoho, se herci z řeckého souboru Merlin Puppet Theatre vydávají pod vedením režiséra Dimitrise Stamoua zkoumat téma samoty. S využitím triků černého divadla téměř magicky oživují opuštěného strašáka do zelí, který touží uniknout z místa, v němž uvízl. Jedinou možností, jak se může s překážkami vypořádat, je snít a probudit v sobě radostnou fantazii a kreativitu. A to i v momentě, kdy do světa tragikomického hrdiny vstoupí zvenčí další překážky. Vyznění poselství inscenace, že lidská imaginace nemá hranice, bohužel zaniklo v poněkud komplikovaném a hůře čitelném závěru.

Zatímco v zahraniční tvorbě převažovaly melancholické a vážnější tóny, domácí inscenace nabídly mnohem více humoru. Snad jen s výjimkou poetického titulu Čechy leží u moře pak také kladly důraz na silné příběhy, ztvárněné v podstatě dnes již konvenčními prostředky kombinujícími hranou akci s různými technikami loutkového divadla.

Zahajovací inscenace festivalu Tři siláci na silnici (režie Tomáš Dvořák) v podání plzeňského Divadla Alfa nabídla do současnosti přesazenou humornou parafrázi klasického pohádkového příběhu o třech bratrech – nyní motorkářích, které matka vyšle do světa, aby se osamostatnili, vzmužili a případně si i našli nevěsty. Klasicky využité marionety na jednoduché přední scéně, kterou tvoří popojíždějící pás – ubíhající silnice, jsou kombinovány s přímou hereckou akcí a děj je pak rytmizován a posouván hudebními vstupy drsně vyhlížející punkové kapely složené ze samotných herců. Hravost a typický, místy záměrně dospělácký humor autora hry Víta Peřiny jsou hlavními devizami divácky atraktivní inscenace.

Na principu rovnoměrného propojení herecké akce a práce tentokrát s různými podobami loutek (maňásci, plošné loutky…) pracuje také domácí inscenace Dášeňka ostravského Divadla loutek, kterou pohostinsky připravil režisér Marek Zákostelecký. Tvůrci ve zpracování Čapkovy předlohy dokázali ve výtvarné stylizaci scény a kostýmů přenést na jeviště poetiku černobílého meziválečného filmu a kabaretu, k jehož tradici odkazuje zpěv a hravý hudební doprovod autora Matěje Kroupy.

Jen minimum práce s loutkou pak nabízí inscenace O bílé lani hradeckého Divadla DRAK, která je v podstatě činoherní inscenací s hudebními a pěveckými čísly a lze ji ocenit nejen pro její výtvarné řešení scény a kostýmů či kvalitní herecké výkony, ale především pro vtipně zpracovaný příběh nesoucí přirozené poučení.

Magický svět loutky

Pokud jde o využití loutkářských technik, lze obecně říci, že tvůrci upřednostňovali převážně klasičtější podoby loutek – většinou marionety či manekýny, jejichž vedením vytvářeli poměrně dokonalé iluze obrazu skutečného života. Často také zdůrazňovali vztah loutky a vodiče-herce, který se stával další postavou, partnerem a zprostředkovatelem příběhů divákovi. Na druhé straně tvůrce zajímaly různě tematicky zaměřené příběhy, skrze které se snažili přinést vždy určité poselství či poučení – ovšem nikoli násilnou cestou. A ať již s humorem, či v mnohem vážnější poloze, z řady inscenací vyplynul takový smutně melancholický dojem, že se světem kolem nás není všechno zcela v pořádku a že závisí jen a jen na nás, jak si s tou vší tíhou poradíme.

Loutkář 4/2017, s. 80–83.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.