McCormick, John: Stručný vhled do irského loutkářství

Raná historie

Ačkoliv historikové mají za to, že loutky v Irsku existují už od středověku, žádné jednoznačné důkazy pro tuto domněnku se nedochovaly. První doložené loutkové divadlo vedl Randal Stretch, který měl kolem roku 1720 své malé pouliční jeviště na dublinské Dame Street; v roce 1729 pak podle dochovaných dokumentů už vedl stálou scénu v Capel Street. Stretch zemřel v roce 1744, ale jeho soubor vystupoval ještě dalších dvacet let – a dochovaný divadelní plakát dokazuje, že s jeho loutkami se hrálo ještě v roce 1784. V repertoáru měl tento soubor řadu her od místních autorů; hlavní postavou jeho inscenací byl Mr. Punch.

V prosinci 1775 zahájilo činnost amatérské divadlo Patagonian Theatre. To se ve své době proslavilo značnou péčí věnovanou jevištním dekoracím, jež byly pravděpodobně ovlivněny dílem Philippa de Loutherbourg. Soubor Patagonian Theatre, v němž se angažovali jevištní malíř John Ellis a dramatik Kane O\’Hara, v Irsku hrál jenom asi rok. Poté se přesunul do Londýna, kde se profesionalizoval. Ve světě anglického loutkářství viktoriánské doby se vůbec objevuje mnoho irských jmen – Henry O\’Brien, R. C. Donnelly, W. G. Cassidy, Harry Fanning. To ukazuje, že mezi oběma zeměmi probíhala čilá výměna.

Většina dokumentů zmiňujících kočovná loutková divadla z 19. století pochází z měst Belfastu, Corku a Dublinu. Jednotlivé soubory často střídaly nebo kombinovaly činohru a loutkohru. Podle ústní tradice již v 17. století po Irsku kočoval klan McCormicků, jehož zástupci se loutkovému divadlu věnovali až do poloviny 60. let 20. století.

Moderní loutkářství

Základy moderního loutkářství v Irsku byly položeny v roce 1942, kdy architekt Nelson Paine společně s družinou výtvarníků, spisovatelů a hudebníků založil skupinu The Dublin Marionette Group. Jejich první inscenací bylo zpracování Marloweova Fausta s marionetami, ale záhy začali preferovat maňásky a javajky. V jejich repertoáru byla mimo jiné anonymní středověká fraška Pierre Patelin, Ostrov pokladů Roberta Louise Stevensona nebo Skříňka s hračkami Claudea Debussyho stejně jako dramatizace populárních balad. Soubor se sice v roce 1950 rozpadl, ale o čtyři roky později na něj Nelson Paine navázal založením divadelní společnosti The Puppet Opera Company, s níž další tři roky objížděl Irsko a s doprovodem gramofonu hrál své verze Carmen, La Traviaty, La Bohèmy a Puritánů. Paine považoval maňásky za expresivnější médium než marionety; jeho loutky navíc měly prodloužené ruce, aby byla jejich celková silueta realističtější a aby mohly předvádět operní gesta.

V 70. letech zahájil program obnovy loutkových inscenací pro mladší publikum Eugene Lambert. Prostřednictvím svého divadla Lambert Puppet Theatre, loutek v televizi a velkého nasazení při objíždění celé země oslovil nejširší možnou paletu diváků a zbavil loutkářství puncu okrajové zábavy.

Renesance 80. let

V 80. letech loutkám paradoxně pomohla ekonomická recese a rostoucí nezaměstnanost. Pro mladé absolventy uměleckých oborů bylo loutkářství způsobem, jak získávat ze státních programů pro nezaměstnané minimální mzdu. Pro existující soubory pak byla možnost najímat tyto mladé loutkáře určitou kompenzací za nulové státní dotace do celého sektoru.

Poblíž města Ennis v roce 1981 vznikla společnost Theatre Omnibus Jean Reganové a Bernarda Dowda, která se střídavě věnovala drobným inscenacím v nedivadelních prostorech a mimořádně velkým produkcím o padesáti účinkujících. Většina jejich aktivit se ale věnovala dětem a měla podobu workshopů, z nichž někdy vzešly inscenace hrané na školách. Během ekonomické obnovy 90. let byla podpora v nezaměstnanosti seškrtána a Reganová a Dowd svou společnost v roce 1999 rozpustili.

Známější a úspěšnější byl spolek Macnas of Galway založený v roce 1986. Tento soubor, inspirovaný britskou divadelní společností Welfare State International a katalánským pouličním divadlem Els Comediants, se specializuje na obří loutky a pouliční průvody. Jednou z jeho nejvýznamnějších inscenací byla nová interpretace starého irského eposu Táin (1990) s obřími loutkami a hudbou skupiny U2.

V 80. letech se stalo významným divadelním centrem západoirské město Galway, kde se usídlila i řada loutkářů. Padraig Bracken zde často hrál představení v irštině. John Wilson se svým souborem Spring Onion pravidelně cestoval mezi Irskem a Itálií a v Galway se usadil i Tommy Baker (Your Man\’s Puppets), který je dodnes jedním z nejvýznamnějších irských loutkářů. Mezi další soubory západního Irska patří Dog and String Chrise Wallise ve městě Ennis a obří pouliční figury Ciliana Rogerse ve městě Sligo.

Přelom tisíciletí

Tradice Punche a Judy dál pokračuje, ale loutkáři dnes již vystupují jako placení hosté a nemusí vybírat peníze od diváků. Mezi nejlepší představitele Punche (neboli „profesory“) konce 20. století patří Harry Cullen, Neville Wiltshire a William Haslett (který je zároveň také kněz). Julie Rose McCormicková po Irsku kočuje nejen s Punchem a Judy, ale také s repertoárem maňáskových verzí známých lidových pověstí a pohádek. V poslední době také získává na významu divadelní soubor Branar hrající v irském jazyce, který klade velký důraz na použití živé hudby zvlášť složené pro jeho inscenace.

Různí členové již zmiňované rodiny Lambertů dál rozvíjejí její tradici ve vlastních divadlech. Conor Lambert se snaží najít nový přístup k Punchovi a Judy. Miriam Lambertová přišla s experimentálním repertoárem sólových inscenací, kterým si vysloužila uznání v zahraničí. Paula Lambertová, jejíž kariéru odstartovala nesmírně populární televizní loutka Bosco, objíždí Irsko se svým živým repertoárem maňáskových pohádek. Noel Lambert a jeho žena Eva Lundinová rozšířili svou působnost až na Blízký východ, kde hrají velmi barevné inscenace se silným akcentem na aktuální témata. The Lambert Puppet Theatre dál pokračuje pod vedením Liama Lamberta a je úzce spjato s Irským mezinárodním loutkovým festivalem už od jeho založení v roce 1991.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění / Encyclopédie Mondiale des Arts de la Marionnette vydanou UNIMA v roce 2009, která byla v letošním roce zpřístupněna v anglickém jazyce online na https://wepa.unima.org/.

Redakčně kráceno, publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 4/2017, s. 27.