Windsorová, Emma: Jsou Punch a Judy dnes příliš násilní?

V květnu loňského roku zastupitelstvo britského města Barry rozhodlo vyřadit z místního festivalu představení s Punchem a Judy s odůvodněním, že jeho obsah byl „příliš násilný, obsahoval nevhodné scény fyzických útoků“ a že „mnoho lidí poukázalo na to, že představení zpodobňuje domácí násilí“.

Rozhodnutí města Barry ovšem nebyl izolovaný případ – uvádí se, že v roce 2004 došli k podobnému závěru i zastupitelé města Bodmin v Cornwallu. Jsou ale Punch a Judy opravdu příliš násilní? Je rozhodnutí jejich představení zakázat přemrštěnou reakcí úzkostlivých byrokratů, nebo už zkrátka nejsou kousky pana Punche pro moderní publikum tak relevantní, jako byly kdysi?

Punch a Judy mají za sebou dlouhou historii, která sahá přinejmenším do poloviny 17. století, a to konkrétně do května 1662, kdy si Samuel Pepys do svého slavného deníku zapsal, že viděl v divadle představení s Punchem. Byl natolik nadšen, že na něj o dva týdny později šel ještě jednou, a jeho zápis zní takto: Pak jsme viděli italskou loutkovou hru, která se tam hraje, a ta byla moc pěkná, nejlepší, jakou jsem kdy viděl, a velmi vhodná pro šlechetný lid. Punchova popularita rychle stoupala a v říjnu téhož roku bylo odehráno v Bologni představení k poctě krále Karla II. Král byl nadšen a herci, který ztělesnil „Signora Bolognu, alias Pollicinellu“, věnoval zlatý řetěz a medaili v hodnotě 25 liber, což v přepočtu odpovídá asi 3 000 dnešních liber. To byl moment, kdy Punch skutečně prorazil do velkého světa.

Je zjevné, že za staletí, která od jeho debutu uběhla, se přístup veřejnosti i zákonodárců k násilnému chování podstatně proměnil (a na tom samozřejmě není nic špatného). Znamená to ale, že historické hry už nejsou pro moderní publikum vhodné? Měli by je inscenátoři upravovat, aby lépe odpovídaly aktuálnímu společenskému a politickému vkusu?

Přitom nám připadá nemyslitelné, že by se někdo pokoušel podobným způsobem měnit třeba dílo Shakespearovo. Co ale pak stojí za tím, že obsah her s Punchem a Judy je vnímán jako větší ohrožení mravnosti než ohavná zrada, které se dopouští Lady Macbeth, nebo Jagovo nestoudné zacházení s Emilií? Je důvodem to, že Punch a Judy nejsou vnímáni jako dostatečně velké umění? Nebo je to proto, že se jim na rozdíl od Shakespeara nepodařilo se uchytit v našem kolektivním povědomí jako součást základní kulturní vzdělanosti? Je to proto, že jsou příliš věrni svému původu a roli zábavné podívané pro nejširší masy? Jinými slovy, jsou Punch a Judy příliš primitivní?

Mezi některými loutkáři skutečně převládá přesvědčení, že postava Punche je často nepochopena a že mnoho diváků vůbec nevnímá jeho satirický rozměr. Jak říká Glyn Edwards ze Sboru profesorů Punche a Judy: Jistěže jednání pana Punche není zrovna bez poskvrnky, ale Punch je koneckonců klaun a klauni se jako ukázkoví občané nechovají. Přinejmenším ne na jevišti. V tom je ostatně celý ten vtip. Klaunům projde, když na sebe vylévají kýble s vodou, házejí po sobě dorty, padají ze žebříků, vybuchují jim auta a všechno to ostatní, co k tomu patří. A tak byli Punch a Judy, kteří si na loutkovém jevišti ubližují asi tolik, jako Tom a Jerry ve svých kreslených filmech, vykázáni z města Barry za to, co dělali vždycky.

Jako animátorka a režisérka filmů inspirovaných folklorní tvorbou jsem si velmi dobře vědoma diskuzí o násilí v animovaném filmu i obecného pohrdání uměleckými formami, které jsou vnímány jako lidové či masové. Někdy se stává, že je umělecké dílo nespravedlivě démonizováno tak, jak aktuálnímu politickému klimatu vyhovuje, což často vyvolá přesně opačný efekt. Glyn pokračuje: Tím ale bagatelizují právě ten skutečný společenský problém, se kterým údajně bojují. Pokud bude příště na řadě kampaň o potírání zločinnosti, znamená to, že zakážou Robina Hooda jako oslavu lapkovství? A pokud se zaměří na zanedbávání rodičovské péče, budeme se muset rozloučit s Popelkou?

Celý efekt může být zesílen v případě, kdy jsou umělecká díla vnímána jako něco, co je určené výhradně pro děti, což je letitý problém, se kterým se svět loutkářství i animace potýká. Rod Burnett, který je také členem Sboru profesorů Punche a Judy, uvádí: Problémem Punche a Judy je rozšířená mylná představa, že se jedná o loutkové inscenace pro děti. Pro to existuje víc důvodů, ale tím hlavním je, že jsou to loutkové inscenace a tím pádem musí být pro děti. To je samozřejmě pravda, ale zároveň se jedná o pouliční divadlo, které by mělo oslovit všechny, kdo se v publiku nacházejí – děti i dospělé. A dobré inscenace tohle dokážou. Je zajímavé, že stížnosti na násilný obsah většinou přicházejí od dospělých, kteří celou věc považují výhradně za zábavu pro děti. Z tohoto úhlu pohledu se jim pak inscenace jeví jako hloupá a násilná, a navíc neobsahuje žádné morální poselství, které by podle jejich názoru v příbězích pro děti mělo být. A to je uráží.

Pro některé loutkáře by možná bylo úlevou, kdyby se Punch a Judy z britských pobřežních letovisek částečně vytratili, protože tato nejtradičnější forma loutkového divadla je v představách lidí tak úzce spjata s dětským publikem, že může být překážkou pro ty, kdo se snaží s těmito předsudky bojovat.

Osobně bych ale byla raději, pokud by se k tomuto tématu loutkáři vyjádřili prostřednictvím svého umění samotného, a souhlasím s Rodem Burnettem, když říká: Jako u jakéhokoliv jiného představení závisí jeho kvalita na schopnostech loutkáře a loutkáři, jak známo, existují dobří i špatní. Můj názor je takový, že loutkář, který nechápe černý humor Punche a Judy, nevyhnutelně odehraje představení, které se bude jevit jako agresivní a násilné. Dobrý loutkář, který ví, jak na jevišti pracovat s humorem, dokáže zajistit, že publikum se při sledování všech těch bláznivin, jež loutky provádějí, může potrhat smíchem.

Samozřejmě, že se vždy najdou takoví, kteří celý vtip nepochopí, kteří nejsou schopni vidět satiru nebo kteří si inscenaci vyloží nezamýšleným způsobem, ale to je jistě do určité míry zodpovědností samotných loutkářů, kteří se snaží svým uměním divákům něco zprostředkovat. Ačkoliv pan Punch nedávno oslavil své 350. narozeniny, pořád ještě dokáže přitáhnout davy a ve správných rukou umí okouzlit a pobavit diváky zrovna tak, jako to uměl v minulosti.

Text byl publikován 6. 6. 2016 na Puppet Place News Blog (www.puppetplace.org).

Organizace Puppet Place působí v Bristolu v jihozápadní Anglii jako britské středisko pro animaci ve všech jejích podobách, od jevištní po filmovou. Byla založena v roce 1984 a výrazně posílena v roce 2007, kdy se jejího vedení chopily čtyři divadelní spolky a společně v roce 2009 uspořádaly první Bristolský loutkový festival. Puppet Place dnes pod vedením výkonné producentky Rachel McNallyové poskytuje především podporu britským loutkářům a animátorům a je domovem několika souborů a umělců.

Loutkář 4/2017, s. 14–15.