Loutkar.online

Faltýnek, Vilém: Emil Havlík ústně podaný

Míša Havlík není jen výtečný a vzdělaný loutkář, ale dnes už také pamětník, a to nejen formování našeho moderního loutkového divadla, ale i proměny postojů lidí, kteří s ním spolupracovali a museli se často přizpůsobovat době i jejím dramatickým proměnám. Právě jeho životní zážitky a vědomí dobových souvislostí byly základem vzpomínání, které s ním v rámci projektu orální historie českého divadla natočil pro dokumentaci Institutu umění – Divadelního ústavu Vilém Faltýnek. (nm)

Loutkoherce Emila Havlíka jsem při práci na jevišti vidět nemohl. V roce 1989, kdy odcházel do penze ze své celoživotní štace v Ústředním loutkovém divadle, jsem se na Vysočině připravoval k maturitě. ÚLD k nám nezajíždělo a od nás bylo zase blíž do Brna. Naše cesty se protnuly v Praze až o téměř třicet let později, a to díky projektu Orální historie českého divadla Institutu umění – Divadelního ústavu. Zjistilo se totiž brzy, že je jistý Emil Havlík, který mezi dokumentovanými osobnostmi divadla nesmí chybět.

Když jsem za ním přišel s mikrofonem a fotoaparátem, abych zaznamenal jeho životní vyprávění… – Pardon, tak snadné to nebylo. Mentálně mladý Emil Havlík se potýká s fyzickými limity, které věk přináší. Například má potíže se sluchem a téměř není možné se mu dovolat. Už jsem to vzdával, ale o několik měsíců později jsem jen tak bez valné naděje znovu vyťukal jeho číslo. Snad že se zrovna v té šťastné chvíli díval na displej, telefon zvedl a domluvili jsme si schůzku. A potom už v rychlém tempu následovalo několik skvělých a nabitých osobních setkání.

Každý příběh začíná v dětství. Pan Havlík vyprávěl s velkým zaujetím o dědečkovi Emilu Geistlichovi, majiteli tiskárny, který v meziválečném období vybudoval hotel na chorvatském ostrově Baška. Rodina tu trávívala každé léto a vztah k jihoslovanským národům a jazykům Emila Havlíka formoval na celý život. Maminka milovala historii a tuto lásku přenesla i na syna Emila. (Oba obory později studoval a dodnes má police plné knih o historii.) Od maminky získal mimo jiné i smysl pro systematičnost a přesnost v detailu, která prostupuje nejen způsob jeho vyprávění, ale i práci s loutkami, výrobu loutek, stavbu nejrůznějších modelů, vymýšlení her, kterým se věnuje ve volném čase, a přemýšlení vůbec. Tatínek k tomu přidal inspiraci loutkami.

To bylo tak: Malý Emil vyrůstal v Praze a chodil cvičit do Sokola Smíchov, pro který tatínek pracoval jako právník (sám cvičit nemohl kvůli zranění z první světové války). Jednou viděl loutkové představení sokolů z Radotína a rozhodl se založit vlastní loutkářský soubor. Oba rodiče v něm hráli, loutky vodil i bratr Václav a později mladší Emil. Hráli v zaniklé sokolovně na Mrázovce, kde dnes ústí dopravní tunel. Repertoár prý neměl valnou úroveň, ale hráli s nadšením každou neděli až do války. S krátkou epizodou po osvobození divadlo spalo až do roku 1993, kdy ho Emil Havlík slavně obnovil a ono (teď už bez jeho účasti) hraje dodnes.

Za protektorátu zažil v Divadélku pro 99 na Národní třídě maňáskové představení Jana Malíka a jeho libeňského sokolského divadla. To jsem viděl jako tercián a byl jsem ztracen, shrnuje bez zbytečných slov, co pro něj zážitek znamenal. Dodnes vidí plasticky detaily Malíkova vedení loutky, kterými ho tehdy divadlo uhranulo. Když po válce nastoupil na vysokou školu, nejprve se zapsal na srbocharvátštinu a ruštinu, pak kvůli ideologické deformaci oborů přestoupil na učitelství, a když dostal zprávu o vznikajícím Ústředním loutkovém divadle Jana Malíka, neváhal ani okamžik. Přípravou zahajovací premiéry Pan Johanes (25. 2. 1949) začalo jeho čtyřicet let trvající působení v ÚLD. Divadlo v první etapě řídili osobně J. Malík a V. Cynibulk. Havlík ve svém vyprávění nevynechá ani vzpouru souboru proti vedení, do které se v době únavy z dominantního stylového směřování zapojil. Divadlo ale konflikt přestálo a pokračovalo ve své práci.

Ještě jeden zážitek výrazně vystupuje a je spojen se smíchovským Sokolem. Po nedělním představení obvykle Kašpárek kladl dětským divákům otázky. Kohosi napadalo udělat vtip a posadit na jeviště místo loutky malého, předškolního Emilka v kašpárkovském kostýmu. Jako živý herec jsem měl mluvit k divákům, ale nevypravil jsem ze sebe ani slovo. A to mně zůstalo do dneška, já to nemám rád. Já jsem rád ve skrytu, a proto dělám loutkový divadlo, a ne živý divadlo. Já neexhibuju sebe, exhibuju loutky. A přestože Emil Havlík klame tělem, je skvělý vypravěč a působí extrovertním dojmem, tento ostych před publikem mu dodnes zůstal. Takže v době, kdy na jeviště loutkových divadel začal pronikat živý herec, „živáček“, on nemohl tento trend přijmout. A když dokonce sám musel předstoupit před diváky, vážně uvažoval o výpovědi. Později se jako profesionál přizpůsobil, ale vnitřním přesvědčením zůstal tradicionalistou. Ve svém archivu má několik textů, v nichž tento názor teoreticky obhajuje (jednu z jeho úvah si můžete přečíst na následujících stránkách, pozn. red.).

Desetihodinová nahrávka Havlíkova vyprávění se nedá shrnout do několika vět. Zážitky středoškoláka, který bojoval v květnu 1945 v rozhlase, těžká rána, když ztratil při dopravním neštěstí v zahraničí manželku a zůstal sám se dvěma dětmi, zkušenosti z pedagogického působení na DAMU a mnoho dalšího vyprávění, to vše může slyšet ten, kdo přijde do badatelny IDU v Celetné ulici nahrávku studovat.

Když jsem Emilu Havlíkovi přinesl záznam na CD a blahopřál mu k devadesátinám, odnesl jsem si na oplátku stolní hru, kterou on osobně vymyslel, nakreslil a vymodeloval k ní hrací figurky. Hráli jsme ji pak doma s přáteli a uznali, že to je naprosto profesionální práce, jíž by Emil Havlík, kdyby chtěl, mohl směle konkurovat současným komerčním hrám. Živit by se mohl i jazykovědou, překladatelstvím nebo pedagogikou. Jako neškolený grafik (ohlas dědečka tiskaře?) si ze svých iniciál v cyrilici sestavil logo, úchvatný autorský emblém, který ambivalentně připomíná hlavolam – bludiště s malou kuličkou. Zkrátka, Emil Havlík je člověk mnoha talentů, netěžil z nich ale osobní zisk, nýbrž všechny své schopnosti odevzdával loutkovému divadlu. Tato poctivost staré školy, kdy bylo běžné „po sokolsku“ odevzdat své síly obecnému prospěchu, v tomto případě kultivaci společnosti uměním, vzbuzuje respekt. Jsem vděčný za možnost osobně se s panem Havlíkem potkat. A přeji mu dobro zdravlje i vedar duh!

Loutkář 3/2017, s. 111.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.