Balvínová, Malvína: Animace v německojazyčných zemích: klasika, experiment a přesahy za hranice animovaného filmu

Německá animace

Německo má podobně jako Francie výhodu v tom, že zde fungují regionální fondy a žadatelé o granty na autorské animace mají snazší cestu k financování svých filmů. Německá animace sice nedosahuje zpravidla takových mezinárodních úspěchů jako sousední francouzská, zato však němečtí autoři rádi opouštějí zavedené škatulky a nebojí se abstrakce či experimentů.

Animaci zde mohou budoucí tvůrci studovat na více školách, nejproslulejší je ale Filmakademie Baden-Württemberg, z níž se lotos na festivalech objevila precizně animovaná protikuřácká agitka Jednou si potáhnout (režie Alireza Hashempour). Autoři zde profesionálně zkombinovali animaci s živým hercem.

V oblasti celovečerního filmu se Německo podobně jako ostatní evropské země zapojuje do mezinárodních koprodukcí. Ve spolupráci se Švýcarskem a Švédskem vznikl například v loňském roce úspěšný snímek Molly Monster (režisér Ted Sieger je ovšem původem z Chile), určený nejmenším divákům.

Němečtí autoři rádi experimentují nejenom s technikou, ale i s žánry. Příkladem žánru „ani-doc“ (animovaný dokument založený na výpovědi oslovených respondentů) je například nedávný film Zlomené – ženská věznice v Hohenecku (jehož originální název zní Kaputt), který natočila berlínská tvůrčí dvojice Alexander Lahl a Volker Schlecht. Film citlivě, nápaditě a chvílemi abstraktně ilustruje vyprávění dvou žen vězněných v nejznámější ženské věznici ve východním Německu. Nelítostná každodennost v přeplněných celách a nekonečnost nucených prací jsou zde zachyceny s naléhavou přesvědčivostí. Z klasiků německé animace můžeme jmenovat například Falka Schustera, známého mimo jiné kresleným filmem Ast mit Last (2011).

Významným německým experimentátorem mladší generace je neúnavný kreativec Max Hattler, jehož tvorba před několika lety přesáhla animovaný film a posunula se k mappingu, videoinstalacím a audiovizuálním performancím. Sám sebe nazývá „neo media artist“. V oblasti animace se věnuje především abstraktní formě, zpracované počítačovými technologiemi, a to ve 2D i 3D. Mezi jeho známé počiny patří například hypnotický abstraktní film Sync (2011).

Mezinárodně uznávanou osobností německé animace je také svérázný režisér Andreas Hykade, jehož autorské filmy jsou nabité parodickým humorem a tragikomičnem. Za nenarativní film pohrávající si se symboly popkultury Love and Theft (2010) získal kromě jiných i cenu na festivalu Sundance. Zároveň se Hykade věnuje televizní tvorbě (pozoruhodný je jeho seriál Tom & the Slice of Bread with Strawberry Jam & Honey, který už čítá přes 50 dílů) a působí jako ředitel Institutu animace na Filmakademii Baden-Württemberg.

V Německu se každoročně konají také významné festivaly. Jedním z nich je Dok Leipzig v Lipsku, dalším FilmFest Dresden, zahrnující krátkometrážní (nejen animovanou) tvorbu.

Rakouská a švýcarská animace

V Švýcarsku bychom známé tvůrce a školy našli spíše ve frankofonní oblasti, která je úzce napojena na Francii. Na německojazyčném území se ale koná vždy začátkem září světoznámý festival Fantoche, který je mezi světovými animátory velmi oblíbený. V Curychu je usazeno také několik režisérů, například Michael Frei, který zaujal svým absurdním černobílým filmem Plug and Play (2013), z něhož nyní vyvíjí počítačovou hru. Jiný mladý režisér, Nils Hedinger, pochází z Bernu. Mezi jeho festivalové úspěchy patří například krátký, dobře vypointovaný film Dřívka (někdy uváděný jako Polínka, 2013).

Rakousko má mezi animátory pověst země, kde se tvůrci pouštějí neprobádanými cestami a experimentují s materiály i technikami. Jednou z motivací může být i vídeňský festival Ars Eletronica, který je na experimentální formy přímo zaměřený.

Velkou osobností rakouského experimentu je režisérka Nikki Schusterová, která se soustředí na stop-motion (po-okénkovou) animaci v reálném prostředí, přičemž si ráda vybírá opuštěná a zanedbaná místa jako například ruiny budov. Zde pak rozehrává animaci nejrůznějších odložených předmětů či jejich součástí. Film Absent (2015) jí vynesl cenu na loňském Anifilmu v kategorii abstraktních a nenarativních animací. Do vlastní filmové série Recyclers točila filmy ve více zemích včetně Argentiny či Mexika.

Nadšeným propagátorem rakouské animace ve světě je všestranný tvůrce Thomas Renoldner, který spolupracuje i s tuzemským Anifilmem. Režisér, animátor, hudebník, producent a herec založil před deseti lety animační studio na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Animační dílny zde navštěvují studenti z různých oborů (fotografie, videoart, performance), takže animovaná díla, která zde vznikají, balancují zpravidla na hranici více uměleckých disciplín.

Nizozemská animace

Nizozemská animace má ve světě dobré jméno už řadu desetiletí. Holandské filmy pravidelně figurují na mezinárodních přehlídkách a festivalech, často si odnášejí ceny. Tradici zde má především kreslená animace, která v poslední dekádě přechází v počítačovou. Zasloužilo se o to několik osobností, které často rodnou zemi opustily a působí jinde.

Mezinárodně proslulý je „zasloužilý“ ilustrátor, animátor a režisér Paul Driessen, který se v 60. letech podílel na filmu The Beatles Žlutá ponorka. Jeho výrazný styl, založený na nervní a roztřesené kresbě, mu ve spojení s originálními příběhy vynesl řadu cen, včetně Stříbrného medvěda na Berlinale za snímek Na zemi, na moři i ve vzduchu (1980).

V minulém roce na sebe po nějaké době upozornil další nizozemský tvůrce, a to Michaël Dudok de Wit. Narodil se a vystudoval v Nizozemí, působí však ve Velké Británii. Jeho filmografie sice není rozsáhlá, ale za krátký film Mnich a ryba (1994) získal Césara a byl nominován na Oscara. Jeho pozdější, rovněž krátký film Otec a dcera (2000) už Oscara doopravdy obdržel. V minulém roce dokončil de Wit unikátní celovečerní film beze slov, který byl uveden i v české distribuci a nese název Červená želva.

Příběh trosečníka na tropickém ostrově obydleném želvami, kraby a ptáky je univerzálním příběhem všech zásadních okamžiků v životě člověka – vypráví o sebepoznání, lásce, rodičovství i střídání generací. Snímek vznikl jako první film proslulého studia Ghibli, který byl natočený mimo Japonsko. Podobně jako Mijazakiho filmy si však tradičně zachovává propracovanou dvourozměrnou animaci i zvláštní nadpozemskou atmosféru, neodkazující zde k žádnému období ani národnosti. Zajímavostí je, že film vůbec nevznikl v nizozemské koprodukci, ačkoliv režisér z Nizozemí pochází. Za snímkem stojí Francie, Belgie a Japonsko.

V posledních letech se ale na festivalech objevily i další holandské „festivalové hity“, jejichž autoři patří k mladší generaci. Úspěch například sklízí trio Job, Joris & Marieke, zaměřené na stylizovanou 3D animaci. Upozornili na sebe krátkou groteskou Mute (2013) a v dalším roce navázali tragikomickou Nahrávkou (2014). Poté se začali věnovat vážnějším tématům (Otto, 2015). Dalším současným autorem je Joost Lieuwma, který stojí mimo jiné za groteskními, opět tragikomickými filmy How Dave and Emma Got Pregnant (2012) a Leaving Home (2013), v nichž vážná témata zpracovává s velkou nadsázkou a ironií.

Obrovskou festivalovou senzací posledních let byl ale jednoznačně akční thriller Junkyard (2012) autora Hisko Hulsinga. Na ploše téměř dvaceti minut rozehrál autor napínavé drama, a to za pomoci více animačních technik včetně rotoskopie (překreslování předtočené reálné akce). Film produkovalo známé nizozemské animační studio il Luster Films, které stojí i za zmíněnými filmy Joosta Lieuwma.

Nejznámějším festivalem je na území Nizozemí HAFF (Holland Animation Film Festival), který se koná každoročně na jaře v Utrechtu. Ve stejném městě se nachází i známá univerzita, která nabízí možnost animaci studovat (Hogeschool voor de Kunsten Utrecht).

Loutkář 3/2017, s. 98–99.