Soprová, Jana: Loutkářská Chrudim ve znamení celeru a dvou šestek

Začátek léta mám už několikátým rokem spojen s krásným prostředím malebného městečka Chrudimi, s impresionisticky laděnou strouhou uprostřed zeleně, vůní kávy z Kafekáry a ovšem – s loutkami všeho druhu a lidmi, kteří je obklopují a sjíždějí se každoročně do tohoto městečka, aby si tu společně užili malý divadelní svátek.

Ale on vlastně zas tak malý není. Na týden doslova obsadí celou Chrudim, možná až k nelibosti místních. Ředitel Michal Drtina mi na počátku přehlídky řekl: Celkem tu bude 112 představení, inscenací je 18 v hlavním programu, a to z 11 krajských přehlídek. Tam letos byla úroda malá, vybíralo se jen z 66 titulů, což je proti normálnímu stavu asi o 40 méně. Tak jsem měl v jednu chvíli strach, že nebude z čeho kvalitního vybrat. Ale bylo… Letos je v hlavním programu zařazen rekordní počet inscenací. A je zajímavé, že se loutkářství stále více obrací k dospělému divákovi, k mládeži. Takže to povědomí, že loutky jsou jenom pro děti, se konečně začíná vytrácet. Zjišťuje se, že můžete loutkami sdělovat velká témata.

A opravdu bylo na co se dívat, i když jednoznačný favorit se (alespoň dle mého) neobjevil. Soutěžních inscenací tedy bylo osmnáct a k tomu se tu objevilo dalších 23 titulů nejrůznějšího typu, především od profesionálních divadel, jak oficiálních, tak příležitostně sestavených uskupení (ať už pod hlavičkou Damúzy, nebo KALD DAMU). A nechyběli ani hosté ze zahraničí, ze Slovenska, Německa a Maďarska. Tedy nabídka skutečně reprezentativní, a pokud jde o loutky, velice různorodá. A to nemluvím o seminářích, kde vznikaly loutky, masky, artefakty přímo na místě, jež mohli účastníci na konci týdne vidět v rámci prezentací. I když byl program doslova od rána do noci a některé akce se překrývaly, nebylo události, která by nezískala zájem publika a běžela na prázdno. Naopak, míst se většinou spíše nedostávalo. Vedle zaujatých dospělých tady bylo množství dětí všeho věku, od miminek po mladé lidi na pomezí dětství a dospělosti. Ti všichni zabydleli Chrudim na deset dnů a svědomitě přebíhali z jedné štace na druhou – tedy od ústředního bodu Divadla Karla Pippicha s velkou a malou scénou k MEDu a pak do Spolkovému domu a zpět do centra, ke stanu za divadlem. A mnozí se vypravili ještě dále, do industriálního prostoru Sladovny, kde vrcholil projekt Loutkářské akademie. A většina těch čilých a plných energie mířila i do restaurace Modrá hvězda, kde dopoledne probíhaly diskuse semináře X a večer a v noci diskuse mnohem naléhavější, jichž se účastnil, kdokoliv chtěl. Hlavní diskusní fórum s porotou, realizované pozdě večer, věnovalo poctivě každému soutěžnímu představení půlhodinku, a nejednou došlo k diskusím skutečně vášnivým a kontroverzním.

Jako každoročně váhám, jak přistoupit k popisu celého týdne a jednotlivých představení, aby bylo řečeno podstatné, neublížilo se, ale také zbytečně nepochlebovalo. Nezastírám, že můj pohled je trochu odjinud, totiž z pozice činoherního divadla (které do sebe ovšem vsakuje veškeré další divadelní žánry, a tak je pro mě zajímavé v tomto týdenním digestu pozorovat a srovnávat úhly pohledu a tak trochu se bavit tím, že čím menší obor, tím více dává najevo svou jedinečnost a podvědomě vytlačuje vetřelce odjinud).

Kontroverze letošní Chrudimi

Základní princip přehlídky a zároveň mohutné téma do diskuse byly dány už plakátem, který si jistě všichni zapamatují. A to je účel. Nebylo snad v historii této přehlídky tolik rozporuplných reakcí jako na plakát celerové bulvy s vyceněnou protézou. Samotný nápad na spolupráci s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou, do něhož se zapojila mladá tvůrčí generace výtvarníků, byl šťastný. Sešla se spousta návrhů, takže bylo z čeho vybírat. Soutěž vyhrála studentka 1. ročníku Ateliéru grafického designu a vizuální komunikace, vietnamská rodačka Hoai Le Thi, která v závěrečné fázi přizvala k realizaci celého konceptu spolužáka Jakuba Novotného. Jak prozradili při setkání v Chrudimi, ani jeden z nich nemá s loutkařinou nic společného, pouze se drželi zadání, které mělo nabídnout alternativu k tradiční loutce. Takže na plakátě k připomenutí tradice zbyl symbolický červený kříž (z vodicí části marionety), ale místo tradiční loutky využila autorka různých materiálů od zeleniny přes prasklou duši od kola až po námořnické lano. Právě celerovým hororovým králem pak zaujala nejvíce.

Druhou kontroverzí, která do jisté míry souvisela s předchozím, bylo, že se z přehlídky stále více vytrácejí tradiční typy loutek a jsou nahrazovány spíše hraním s předmětem, případně se scénickými prvky, či scénografií jako takovou. Ovšemže, každá linie našla své zastánce i odpůrce, nicméně všichni nakonec ocenili pestrost nabídky, byť některé inscenace dostaly „černého Petra“.

Poslední kontroverzní moment se týká bolestí dramaturgie. Zde si dovolím citovat ze závěrečného slova předsedy poroty Luďka Horkého: Dramaturgie současného loutkového amatérského divadla se ukazuje jako živý a dynamický organismus. A to je dobře. A další trendy 66. LCH? Inu, byla to přehlídka nadbytečných rámců, divadel na divadle, ředěných expozic a natahovaných konců. Jako by tvůrci nedostatečně věřili příběhům samotným. Občas je to škoda. Ne všechno potřebuje shodit nebo vysvětlit. Fůra srandy se dá najít v příběhu samotném.

Události

První důležitá událost byla spojena se zápisem loutkářství na Slovensku a v Česku do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Na scéně Divadla K. Pippicha byl první večer symbolicky předán certifikát, který tuto záležitost stvrzoval. Pro zúčastněné možná událost ne až tak úžasná, ale pro české loutkářství bezpochyby jedinečná.

Důležitým momentem, který doprovázel festival, bylo připomenutí 45. výročí Muzea loutkářských kultur, které doprovázelo množství akcí a také představení nových prostor přiléhajících k muzeu, totiž teras nad městem. Zde se dalo diskutovat, muzicírovat, tančit a také hrát. Součástí programu Neděle s MLoKy tak bylo několik loutkářských představení, komentované prohlídky denní i noční, diskuse s tvůrci plakátu a tvůrčí workshop pro děti. Na představení Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, hraného třemi mladíky z KALD DAMU, přišlo tolik lidí, a hlavně hodně těch malých lidiček, až téměř přepadávali z terasy. I když se lidským protagonistům při tomto představení dvakrát nedařilo a pokazilo se doslova všechno, co se pokazit mohlo, radostně rozpumpovaná atmosféra vydržela a úskalí se svými dřevěnými totemovými loutkami i díky humornému nadhledu všichni ustáli.

Červená nit

V centru pozornosti ovšem samozřejmě stála soutěžní představení. Budeme-li hledat téma, které procházelo celou přehlídkou, vyrýsovalo se poměrně záhy a následné inscenace je ještě více potvrzovaly. Šlo o různé variace na téma hrozba splněných přání. V některých inscenacích výraznější, někde skrytě, defilovala splněná přání, která se vymkla kontrole a ukázala se jako bláhová, nedomyšlená, nebo dokonce nebezpečná – v tom smyslu, že když se člověk nedokáže vyrovnat s tím, co má, a chce více a více, zničí sebe i své okolí. Druhým výrazným tématem byly současné pohledy na stará témata. Jinými slovy, netradiční pojetí zpracování tradičních pohádek a literární klasiky. V některých případech se obě témata prolnula. Jak už bylo řečeno, pestrost a různorodost loutek a vynalézavost tvůrců neznala mezí, což se pochopitelně setkalo s velmi rozporuplným přijetím, Některé kreace se samozřejmě staly předmětem bouřlivých diskusí, nebyly obecně přijaty. A radičů, jak by to mělo vypadat, byla spousta. Představení beru po řadě tak, jak šla den po dni:

Lovci mamutů, ohně a života (Nitka, Písek)

Hraní s loutkami lovců mamutů, inspirované příběhy Eduarda Štorcha, je rámováno setkáním dospělých trampů. Poukazuje na to, že mnohé lidi to navzdory civilizačním vymoženostem táhne do přírody. Touží sesednout se kolem ohně, opékat maso, povídat si příběhy a případně si i zahrát divadlo. Jednoduchý příběh o soudržnosti kmene, o osamělosti, o tom, co nás může děsit a z čeho se můžeme radovat, se setkal se střídavými ohlasy. Já jsem ocenila využití materiálu „co dům dal“, tedy vybavení do přírody včetně ešusů, batohů a celt a také přírodních materiálů trampské výbavy. Zaujalo i aktualizační propojení s dneškem ve formě konfrontace pravěkého kmene tváří v tvář „obchodníkům“, kteří tvoří nezdravou část populace – nabízejí drze zboží, které předtím ukradli. Příjemný byl také živý hudební doprovod. Možná, že představení trochu uškodila velká scéna a že při intimnějším jevišti více propojeným s diváky by působilo kontaktněji.

Zelený příběh s modrým koncem aneb Maruška (MajTo, ZUŠ Petra Ebena, Žamberk)

Půvabný příběh Karla Šefrny na motivy maďarské pohádky, kde jen zdánlivě nehraje roli barva pleti, s nadhledem upozorňuje na to, jak bychom se měli chovat a jak ne. A je přímo ukázkovým příběhem pro malé děti. Má naivitu, osobitý humor a krásnou češtinu. Je to příběh o přátelství, o nepřejícnosti a tak trochu o přijetí i nepřijetí jinakosti. Celé působilo hravě a příjemně. Trochu nevyšla situace s mluvícím kamínkem, jehož aktivita se dala jen tušit. Ale v celkovém vyznění příběhu se zeleným prasátkem Maruškou, kamarádem ježkem a škodolibými vránami byl příběh přijat jak dětmi, tak dospělými.

Co se stalo u jezera Piplpopl (Za dveřmi, ZUŠ Chlumec nad Cidlinou)

Odvážnou volbou byla hravá inscenace, v níž děti v jednotlivých nonsensových příbězích, inspirovaných knihou Edwarda Leara, představily opravdu rozmanité typy loutek z mnohdy bizarních materiálů – což dobře konvenovalo nejen se samotnými příběhy, ale ukázalo také práci souboru v průběhu doby. Neboť každá „loutka“ vyžaduje jiné zacházení. Objevilo se tu několik nápaditých vizuálních gagů a point (čápi vytvoření z poskládaných bílých čtvrtek nasazených na ruku, morčata jako kuličky se suchými zipy, kočky jako klubíčka, sovy z roliček z toaletního papíru, ryby jako želatinové bonbony, papoušci jako načinčané barbíny). Vzhledem k tomu, že celý příběh je zastřešen tím, že všechny „rodiny“ od jezera podlehnou zkáze, chyběl výrazný moment překvapení. A přes nápaditost loutek chvílemi představení působilo stereotypně a předvídatelně. Chyběla gradace a výraznější rytmus.

Kozí pohádka (Ženský amatérský spolek Homole – Studio ŽAS)

Pro mě velmi příjemný vhled do života mladých žen, které – kromě drbání a popíjení kafíčka – činorodě připravují představení. Kozí paralela má lehce humorné konotace, mladé ženy (v reále stávající či nastávající matky) jsou velmi půvabné. Jejich image evokuje módu 50. let, včetně tehdejšího nástupu emancipace. Obojí má už dnes jiný podtext, vintage móda je toužebným voláním po někdejším ženském půvabu, který dnes utonul v pohodlných kalhotách. Je sympatické, že spolek Homole se ženství nezříká, dokáže si z něj vystřelit, a zároveň jej s šarmem využít. A to včetně odkazů na starodávné ženské hodnoty spojované s kuchyňskými dovednostmi a schopností udržet domácnost v pořádku, což při dnešním zaneprázdnění žen a snaze po realizaci není samozřejmostí. I když proměna tchyně ve vlka se pro někoho mohlo zdát urážlivá, představitelka vlčí tchyně vzala svou roli s nadhledem a správnou dávkou humoru. Takže tenhle ženský ping-pong fungoval, a to včetně vtipného využití pletených loutek a kuchyňského náčiní jako rekvizit a scénografických prvků.

Otesánek (TLD Zvoneček, Praha)

Pohádka o Otesánkovi se objevila na festivalu dokonce dvakrát. V tomto případě působilo představení na jednu stranu trochu nedopečeně, na druhou stranu jako by těsto na pohádku příliš vykypělo. Ne všechny situace se podařilo dotáhnout do logického konce nebo gagu, některé vtipy působily spíše jako mimovolné. Mnohé bizarní situace, které se tu objevily, mají k původní pohádce hodně daleko (například neustále otravující sousedé, jimž dobrotiví manželé rozdají veškerý svůj majetek). Rituály, které fungují v pražských nedělních představeních, například zvonění na zvonek, v Chrudimi příliš nefungovaly, stejně jako množství plevelných motivů, spojených patrně se snahou ukázat všechny loutky z fundusu. Z pohledu dospělého (děti to asi tolik neřeší) působí bizarně, když tu vedle abstraktněji laděných typů, jako je samotný Otesánek (místo těla má bezedný hrnec), defilují rozmanité typy loutek, včetně rozsáhlého lesního „zvěřince“. Také rámec pohádky s prologem o nezdravém stravování i závěr kdy dá rázná babička Otesánkovi druhou šanci a zapojí ho do práce, aby zhubnul, se od původní pohádky liší skutečně hodně a mnohdy postrádá logiku. Nicméně v kontextu vývoje souboru Zvoneček je třeba ocenit krok dále od původní, příliš tradicionalistické poetiky a snahu nabídnout pod vedením režisérky Denisy Kábrtové nějaký nový pohled.

Otík, aneb Co se skrývá v kolébce (JOJO, ZUŠ Horažďovice)

Jiná verze Otesánka je výrazně kratší, zábavnější, svižnější. Odehrává se kolem dřevěné kolébky, která se v dalším dění stává „polykačem“, oním Otesánkem, kterému se podaří pohltit kromě jiného maminku i tatínka, což vyžaduje po hercích až akrobatické výkony. Samotný příběh působí hodně současně a je podán s vtipem a nadhledem. Vychází ze společenského tlaku na mladé manžele ze strany tchyně, která si přeje mít vnouče. Mladí chtějí vyhovět a tak vzniká Otík, jakési hezčí pojmenování pro Otesánka. Hororovitost otesánkovského tématu se propojuje s lidským i divadelním nadhledem, který vtipně vyřeší i nedostatek herců (v jednu chvíli je třeba upozornit na to, že na scéně nemůže být současně manželka i tchýně, protože je hraje jedna herečka, a je tedy třeba se „přetransformovat z role do role“ přímo na jevišti).

Doktoři a velryba (Přípravka Vozichet, Jablonec nad Nisou)

Téma otesánkovského polykání se objevilo i v krátké hříčce, která byla připojena k předchozímu příběhu. Protagonistkou tentokrát byla velryba, která patrně udělala „dietetickou chybu“, cosi jí píchá a tlačí v žaludku, a tak jí nezbývá než se odebrat k doktorům. Ti situaci přivítají, protože se v ordinaci strašlivě nudí, nemajíce pacientů. Rámec sice trochu násilný a tedy rozpačitý, ale samotná zápletka s nenažranou velrybou přece jen příběh vylepší. Obrovská látková tlama velryby nejprve vyplivuje nejrůznější věci, které cestou spolykala, včetně obrovského pavouka. Zajímavější moment nastane, když se dají dobrovolně spolknout i doktoři a společně s nimi (už ne lidmi, ale malými loutkami) se ocitáme uvnitř velryby. Pointa se spolknutým a následně na nebe vráceným měsícem je sice pro děti uspokojující, celkově však má vyprávění dosti kolísavý rytmus. I když některé gagy, vizuální i slovní, jsou vtipné, celek působí rozpačitě.

Šlépjej (Mikrle, Kolegium hraběte Šporka, Jaroměř)

Cosi mezi experimentem, pohybující se výtvarnou instalací, stínovým divadlem a divadlem poezie přivezli dva mladíci z Jaroměře. Zdejší soubory pod dozorem Jarky Holasové se vyznačují neutuchajícím laboratorním procesem bádání, zkoumání nejrůznějších možností loutek, scénografie, předmětů a lidí. V tomto případě si protagonisté vyzkoušeli nikoli snad novou formu, ale využili ji nápaditě a neotřele. A to tři meotary, využívané střídavě pro živou animaci na ploše a její promítání na plátno. Samotný příběh Čapkovy povídky Šlépěj o stopě osamocené uprostřed čisté zasněžené plochy se tu realizuje hravou formou dialogu dvou mladých mužů, se zpěvem a hraním na kytaru u jednoho a výtvarnou manipulací meotarové plochy u druhého. Dialog mezi nimi je věcný a dokreslují jej černobílé obrazy, které vznikají animací černé barvy, bílého prášku (mouky?), vody, igelitů, PET lahve a PET kelímku či loutkových artefaktů nohou. Nevysvětlitelnost jevu a tajemnost je hmatatelná, neboť vše se odehrává v miniaturní místnosti nacpané diváky, kteří mají tuto záhadu na dosah, a přitom zůstává stále vzdálena…

V prdeli (Rámus, Plzeň)

Cesta do prdele je dlážděna dobrými úmysly. Velmi volně na motivy arabské lidové pohádky – tak zní lakonické motto, kterým vysvětluje soubor název svého dílka. Rámus Plzeň a s ním spojované rodinné podsoubory volí vždy zapamatovatelná témata, v tomto případě i název. Jak jsme u nich zvyklí, využívají kombinace lidského činoherního hraní, autenticity a pohrávání si s předměty, různě variovanými. Na počátku je nezaměstnaný otec s holčičkou, kteří si mimicky vytvářejí iluzi bohatého stolu. Ale takhle to dál nejde. A tak otec v nouzi sáhne po urně zesnulého strýce, odkud na něj vyletí dobrý duch ochotný splnit jakékoli přání. Odtud se rozvíjí příběh, kdy – zjišťujíce, kdo všechno se ocitl níže než v pekle, tedy „v prdeli“, kam ho nebo ji někdo poslal – jsme konfrontováni s příběhy jednotlivců. A právě oním příběhem „hrozby splněného přání“. V zásadě jsou tu dva druhy lidí, kteří vyslovují přání. Na jedné straně sobci, kteří chtějí získat drahé auto, přízeň dam nebo titul královny krásy, na druhé straně fanatičtí světanápravci, kteří svým přáním způsobí nakonec více škody než užitku (ukazuje to mimochodem, jak jsme závislí na civilizaci). Jednotlivé příběhy mají nejeden vtipný moment, rozehraný gag jak u jednotlivců, tak ve skupinovém či dialogickém hraní, jsou pojaty s velkou energií (pro soubor typickou) a přímo vtahují diváka do děje. Veškeré inscenace Rámusu byly vždy zakončeny tím, jak bláhovým dospělým pomůže situaci vyřešit a dovést k happyendu malá holka. Tedy symbol čistoty a nezkaženosti. Také v tomto případě tu je – na závěr vysloví přání malá dcerka nezaměstnaného, která vyzve ducha, aby vše vrátil na počátek. A pak vyzve tatínka, aby se vydal na úřad práce. Pointa rozhodně didaktická, ale v kontextu vtipného dílka, v němž zaznívá nejeden aktuální motiv, jediná správná.

Krásná Pindaba (Civarámo 2+3, ZUŠ Veselí nad Moravou)

Podle africké pohádky z knihy Heleny Izbické Studna v pralese vytvořil soubor jednoduchý příběh o Pindabě, které nestačí chlapi z kmene a přes varování kouzelné studánky se dá dohromady s hadem kouzelníkem a jen tak tak unikne zkáze. Tři kluci, dvě holky a vtipné „akční loutky“ Martina Trechy, který je zároveň autorem sugestivní „africké“ hudby. Pozoruhodné a malebné loutky – od hada-kouzelníka přes dvě loutky mužů bubnující na africké bubny živou rukou a zároveň paličkou hlavy po totemovou loutku tančící Pindaby s možností pohybu v pase. – a k tomu soustředěnost a přirozená hravost a rytmus herců a vodičů, vytvářejí příjemně laděný exotický příběh s poselstvím.

Liška 3x jinak aneb Kdo jinému jámu (Spolek loutek Loutkino, Brno)

Krátké bajky o lišce, jejíž slovutná chytrost dostává na frak. Jsou to bajky, nejsou to bajky? Kdoví. Všechno je tady totiž trochu naopak. Postava lišky (maňásek s otvírací tlamou), která propojuje všechny tři příběhy, působí tak trochu divně. Zatímco v prvním příběhu vyzraje na medvědy, postupně hloupne, kvůli strace se jí nepodaří ošidit vránu a nakonec se nejen nechá napálit rybami, ale v závěru se tyto promění v dravé piraně, které lišku sežerou. Text si pohrává se známými motivy, ale upravuje je mnohdy nelogicky. Podobná rozporuplnost se objevuje i ve scénografii a loutkách.

Zlatá ryba (Ilegumova divadelní společnost, Praha)

Klasická ruská pohádka o rybáři a jeho ženě, která si přála a nakonec neměla nic, naznačila i v realizaci, že méně někdy bývá více. Postavy ústředních loutek rybář-mužik a žena-báryšňa naznačuje vztah podřízenosti a nadřazenosti, Zlatá ryba vypadá jako kříženec mořské panny a mořského hada. Pro obveselení diváků, ale částečně i pro jejich zmatení je tu spousta dalších postav, například želvák (průvodce dějem a „obveselovač“) či roztomilý krab. Vše se odehrává na stolku, který evokuje ostrov se vstupem do podmořského světa s převráceným zbytkem trupu lodi. Problémem inscenace je, že základní příběh je odvyprávěn ve zkratce, zatímco celá inscenace je zanesena množstvím nesouvisejících legrácek, včetně motivů dvojice loutkoherce a herečky, která by raději hrála v televizi, ale nakonec vezme zavděk i loutkami, či snahy o interakci, mnohdy až agresivní. Zážitek hodně zvláštní a značně rozpačitý.

Ubrousku, prostři se! (Malé dvě, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř)

Další známá podskupina z Jaroměře, pohrávající si tentokrát s pohádkou Ubrousku, prostři se, inspirovanou předlohou Václava Říhy Ubrousku, přistroj se!, vytvořila další nápaditou kompozici, která funguje s kolísavými úspěchy. Na počátku je trochu matoucí rámec dívky sedící na stole a čekající nervózně, zda dorazí kolegyně. Ta dorazí s kufrem, který je nezbytný jako základ scény. Stane se tedy jakousi rozjezdovou dráhou pro loutkovou pohádku. Sem tam se sice objeví nějaká nejasnost a nelogičnost (nezodpovědný pasáček se rozhodne najít štěstí a nechá své ovečky bez zaváhání bez dozoru), ale jinak má pohádka má, co je třeba – tedy kouzelného dědečka, který našeptává a nakonec dá mladému i lekci, mnoho vtipných nápadů v loutkách i scénografii. Inscenace negraduje, nicméně pohrávání si s různými druhy loutek a artefaktů se obecně líbilo. Ať už se jednalo o bílou šálu, ztvárňující stádo oveček, ale hlavně vtipné postavičky loutek, vyrobené z neobvyklých materiálů: pasáček z půlky chleba, dědeček z kořene a nejvtipněji pojatí hospodští štamgasti, což jsou lahve, jejichž „nalévání“ sledujeme v přímém přenosu a u nichž se ukazuje, jak snadno se z pití dá „ztratit hlava“, tedy zátka.

Všichni jsme si… (Dramatická školička při SKS města Svitavy)

Všichni jsme si rovni. Někteří jsou si ale rovnější. Klasika 20. století v provedení neobvyklém. Jeden z mých favoritů, i když k výslednému tvaru byly mnohé připomínky. Nicméně ztvárnění Orwellovy Farmy zvířat se v rámci věkové kategorie hrajících i diváků daří pod vedením Jana Mandlové realizovat s chvílemi až mrazivou autenticitou. Ti mladí rozhodně vědí, o čem hrají. V tomto případě nejde pouze o symboliku, zkoumání obecných struktur totalitních režimů, ale o překvapivě aktuální obraz jakékoli politické garnitury včerejška i dneška, včetně stále se opakujících vyjádření o rovnosti, která postupně v ústech vedoucích „činitelů“ okorávají a stávají se pouhými překonanými hesly. Princip manipulace a zblbnutí „mas“ je tu podáván s pochopením tak, že hořkne divákovi v ústech. Výborný je nápad se židlemi, které se stávají fyzicky pracovními nástroji, elementy stavby (několikanásobná stále se „nedařící“ stavba, do níž na konci zakomponují i židle odebrané z publika), práce s jednoduchým světlem baterek, přehledný příběh bajky o vzestupu zvířecí honorace. Sympatické je absolutní zapojení protagonistů do procesu přípravy, takže nejen hrají, ale i to, že původní hudba (chytlavá písnička s proměňujícím se textem) je dílem člena souboru.

Nevěsta bílého medvěda (Divadlo Kordula, Liberec)

Dvojice protagonistů ve zvláštních folklórních kostýmech s výraznými klobouky (ty se posléze mění v celohlavové masky Nosatců), štafle, které převrácením proměňují místo dění, spousta nadýchaných látek – krajky a šifonu. Prostá dívka a bílý medvěd, který vyhandluje nevěstu za majetek. V tomto případě je to trochu jinak, a tudíž to nepůsobí příliš logicky. Medvídek je plyšový mazlík, takže na počátku není žádný konflikt à la Kráska a zvíře. Hrdinka je od počátku smířena se svým ženichem a nebýt matky, asi by ji ani nenapadlo zkoumat, co se s jejím vyvoleným děje v noci. Nicméně poslechne matku a způsobí sama sobě příkoří. Následně musí projít cestu od jednoho „hrozivého“, ale spíše divně bizarního Nosatce k druhému. Vše se to děje pomalu až obřadně. Inscenace je to staršího data, která prý prošla proměnou, jakýmsi kompromisem mezi dvěma koncepcemi. A to se na ní neblaze podepsalo. Vznikl tak trochu slepenec. Škoda, některé nápady jsou zajímavé a mohly by být nosné, ale – přinejmenším v Chrudimi – se nedařilo. Navíc mnohá kolísání v textu evokovala dojem, že to opravdu dlouho nehráli a vůbec to nemají zažité tak, aby to mohlo být z pohledu diváků přesvědčivé. Připomínám, že před dvěma lety se na Chrudimi tento příběh objevil hned ve dvou variacích, norské a české (Buchty a loutky), a v obou případech fungoval daleko lépe.

Robinson (Vozichet, Jablonec nad Nisou)

Spontánní, energií překypující one-man show Rudolfa Hancvencla, který zvládne současně hrát s loutkami, hrát na kytaru, zpívat i vyprávět, a navíc za sebe komunikovat s diváky. Je doslova fenoménem, a to nejen na Chrudimi. Hancvencl za nízkým paravánem sedí (u jiných loutkářů je obvyklejší při hraní stát), a tím má vlastně více možností – zatímco rukou hraje, nohou dělá například vzdouvání vln. Jeho příběh na motivy Defoeova Robinsona působí záměrně cimrmanovsky v hravosti množství gagů slovních i vizuálních. V jeho Robinsonovi, který strávil většinu života na ostrově, se kromě titulního hrdiny setkáváme s věrným sluhou Čtvrtkem, posléze nahrazeným Pátkem, který komunikuje celý život pouze slovy: Yes, Sir! (až na poslední repliku). Kromě maňáskových protagonistů jsou tu divoši jako totemy, plošné sborové loutečky. Inscenace naplněná přerývaným hravým vyprávěním, hudbou, zpěvem a nezdolným rytmem, přecházejícím ve vhodných chvílích v anglický „undestatement“. Rozhodně nejzábavnější kousek přehlídky.

Musí to bét? (JaKKdo, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř)

Ani jeden festival bez Maryši, a tak se dočkala i Loutkářská Chrudim. Další soubor ze skvělé jaroměřské líhně, znovu ve vtipné kombinaci činohry, loutek a předmětů. Vše se odehrává kolem dětské postýlky, která svými špriclemi připomíná mříže. Děj totiž probíhá poté, co už Maryša zločin spáchala, a zatímco očekává trest, rekonstruuje své vzpomínky. A tak podle toho, která vzpomínka se jí v hlavě vynoří, objevují se, respektive ožívají jednotlivé postavy tragického příběhu a také artefakty, zvuky a symboly (píšťalka evokující nepříjemný zvuk konvice s vodou, z níž se zalévá káva). Z Mrštíkových Maryši jsou to pouhé zlomky textu, kdo příběh nezná, může jen tušit, co se tady odehrává. Z technického hlediska je zajímavý aspekt, že když se změní pozice postýlky vůči zornému poli diváka, tak do ní nahlédneme jakoby shora: Je tu vytvořena hrací plocha s dráhami, kde se pohybují figurky inspirované lidovými dřevěnými hračkami a nemají mnoho manipulačního prostoru. Všechny směřují k Maryše, která se tak ocitá v jakémsi sevření. Inscenace je zajímavá nejen konfrontací loutek s živými lidmi, ale zároveň činoherním minimalistickým projevem Maryši, která jako by sama sebe považovala v této situaci nikoli za postavu jednající, ale za artefakt, který se nuceně přizpůsobil situaci.

Mayovka aneb Ve stínu šumavských hvozdů (Spolek loutkářů Na holou, Hořovice)

Setkání slavného spisovatele (a jeho alter ega Old Shatterhanda) a nebezpečně krásné femme fatale Boženy Němcové se odehrává ve velkoryse pojaté loutkové scéně, ne nepodobné portálovým kamenným divadlům. Soubor Na holou každý rok střídá žánr a nedaří se vždy stejně. I když nápadů je zjevně spousta. Po upírské story, kovbojce a detektivce tentokrát inspirace erotickým komiksem, který Ludvík Říha před pár lety objevil právě na výstavě v Chrudimi. V něm se bezpohlavně cudný hrdina Old Shatterhand setkává v šumavských hvozdech s nymfomansky založenou Boženou Němcovou. Podaří se mu zamezit skandálu, když nakladateli místo eroticky vyzývavé Stařeny podstrčí romantickou Babičku. Erotické motivy tu však jsou, a tak dokonce zarámovanou v portále divadla spatříme i autentickou „holou“. Vtipy a gagy tu jsou jako obvykle, jen tentokrát mají podobu drsněji erotizovanou, hodně lidovou až lascivní, alespoň pro chrudimské publikum plné fajnšmekrů.

Pohledy odjinud

Zdroje pohledů odjinud byly v zásadě trojí. Jedním z nich byly ukázky profesionálních inscenací, z nichž nejvýše ceněné bylo představení libereckého Naivního divadla Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých, odehrávající se v tajuplné atmosféře intimního sezení kolem dlouhého stolu. Druhý pozoruhodný zážitek, Cesta do středu Země (sopouchem Milešovky) plzeňské Alfy, odkazující k inspiraci Karlem Zemanem a Julesem Vernem, byl do jisté míry handicapován nevhodným jevištěm, kdy nebylo vidět na živou animaci.

Druhým zdrojem byli mladí profesionálové, sdružující se především v Damúze. Nabízejí většinou svižné, vizuálně příjemné inscenace s vtipně pojatými loutkami, s vesměs přiznaným – výrazně kontaktním – hercem na scéně a také s originální živou hudbou. Většina z nich cílí na nejmenší děti, a nakolik to právě na nejmenší působí, chrudimská představení zdatně prověřila.

Do třetice zahraniční inspirace. Slovenské Divadlo Piki s tradičně hravým, jednoduchým rodinným tématem s lehce didaktickým podtextem (Babička z vajíčka), Maďaři s Historií létaní propojující klauniádu s loutkami a s rámcem „divadla na divadle“, kdy všichni diváci se ocitnou na palubě letadla. Nejkontroverznějšího přijetí se dočkal německý soubor Theater Couturier & Ikkola z Berlína (Heiki Ikkola a Martine Couturier), který přivezl dva kusy. Oba dle mého ukázaly to, kudy se ubírá současné komerčněji laděné divadlo na Západě. První představení vycházelo z literární předlohy v Německu populární knihy Wolfa Erlbrucha. Je jakýmsi esejem na téma přicházející smrti a jejího přijetí. Pod názvem Kachna, smrt a tulipán proti sobě staví zprvu bezstarostnou kachnu a Smrt, která si pro ni přišla, a celé představení je složeno z variací na jejich vzájemné sbližování a závěrečném smíření s realitou. V principu stojí inscenace více na nonverbálním umění, pantomimě a klauniádě, nežli na loutkách a hře s předmětem. Zajímavě se střídá kombinace loutky Kachny a člověka ztvárňujícího Smrt, ale dochází i k obrácení rolí. Kromě toho je nápaditě zabydlován celý prostor jeviště a jsou tu využívány zástupné symbolické artefakty (umyvadlo s vodou symbolizuje rybník, červené provázky natažené od portálu k portálu hladinu, pruh papíru s potiskem květů strom, ad.) Důležitou součástí je hudebník v pozadí scény, který je obklopen různými hudebními nástroji včetně netradičních artefaktů, vyluzujících zvláštní zvuky, který živě doprovází děj. Propojuje se tu něžná poetičnost s humorem, klaunskými gagy i svéráznou expresivitou loutky.

Večerní inscenace Freak-show: The best in Town patří k oblíbeným „lidovým“ atrakcím. Propojuje varietní rámec s expresivní vizualitou, včetně blikajících žárovek, oblaků kouře, výrazných blyštivých, mnohdy travesti kostýmů, plastickou akrobacií a nejrůznějšími iluzemi a kouzly. Je to panoptikum postav (ztvárněných pouhými dvěma herci!), které nemají příběh, spíše jsou to jen oživlé figuríny z muzea či bestiária. I když kvalita představení rozhodně nebyla špatná, podle reakcí se zcela minulo se vkusem publika, naladěného na zcela jinou poetiku a mající naprosto jiná očekávání.

Loutkář 3/2017, s. 68–74.

Soprová, Jana: Loutkářská Chrudim ve znamení celeru a dvou šestek

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás