Loutkar.online

Tichý, Zdeněk A.: Mateřinka na vlnách imaginace

Festival Mateřinka má za sebou 24. ročník, který přinesl po dvou letech další aktuální zprávu o stavu profesionálních loutkových divadel hrajících pro nejmladší publikum. Na libereckých scénách se při této příležitosti v polovině června setkaly a utkaly kromě těch domácích rovněž soubory z Belgie, Dánska, Slovenska a Slovinska.

Příběhům navzdory

Společným rysem dvou porotou nejvíce vyzdvižených inscenací – belgické Bubnuj! a liberecké Čechy leží u moře – byla sázka tvůrců na sdílení společného zážitku/prožitku účinkujících i diváků. Nejde přitom až tak (či vůbec) o vyprávění jasně čitelného příběhu, jako spíš o vytvoření nevšedního prostoru, který již svým uspořádáním boří klasické divadelní uspořádání hlediště a jeviště. Účinkující přitom nijak netlačí na pilu interakce – stačí vyslovit pár replik, vytvořit situaci či obraz, spojit je s výraznou melodií a pootevřít tak branku do světa, jenž se řídí zákony čisté imaginace.

Belgický Theater De Spiegel, jenž patří k častým účastníkům Mateřinky, hraje své Bubnuj! ve speciálním stanu tvarem evokujícím jurtu, jejíž klenba poskládaná z různě velkých bubnů a bubínků funguje jako hudební nástroj, projekční plocha i plátno pro stínohru zároveň. Sem přivádí dvojice muzikantů Joeri Wens a Nicolas Ankoudinoff malé i velké diváky (všechny vyzuté z bot) zvolna husím, tak trochu rituálním pochodem… Jedna část se rozesadí hned na koberec pod kupolí, zatímco druhá sleduje vše zprvu ze sedadel hlediště, aby se posléze obě skupiny vyměnily. Prostorem putují, krouží, objevují se a zase mizí různé kuličky, z nichž jedna je červená… Proud zvuků, ruchů a úderů se mísí s hudbou bubínků, flétny či saxofonu a tahle partitura se jemně proplétá s projekcí a stínohrou. Ti, kdo sedí uvnitř, mají intenzivnější prožitek, neboť jsou i oni sami součástí dění v magickém kruhu. Sezení vně ale naproti tomu dává možnost ocenit celkový pohled na koncept režiséra Karla Van Ransbeecka, jenž divadlo obohacuje prvky hudebně-výtvarné instalace. A po představení následuje „bubenická jam session“ jeho protagonistů s dětským publikem.

Zatímco belgický soubor si pohrával povětšinou s abstraktními divadelními obrazy, liberecké Naivní divadlo nabídlo inscenaci, dnes již vícero festivaly i anketami ošlehanou, ve které pracuje s konkrétnější matérií – a to s mořským, přímořským i podmořským světem. Část hlediště je zaplněna polštáři a polštářky k sezení připomínajícími oblázky poseté pobřeží, kde se odehraje tak trochu čarodějnický obřad. Voda ve skleněné míse se zabarví do modra, přihodí se hrst písku i trocha soli, na hladině se pohupuje papírová lodička a k tomu účinkující odříkávají své zaklínadlo: Velké ryby, malé ryby, každý člověk dělá chyby / Velké moře, malé moře, každý skrývá svoje hoře / Velké vlny, malé vlny, přání máš, a to se splní… A opravdu, najednou je ona romantická představa, že i Čechy leží u moře, skutečností.

Můžete tady sbírat střípky mikropříběhů – třeba o dívce zrozené z mušle nebo o čekání na opuštěném ostrově, ale také se můžete nechat jen tak unášet sugestivní atmosférou. Pravda, pokud jde o samotné zpracování (pod)mořských výjevů, to se objevilo již dříve v jiných projektech českých loutkářů: například v Pomstě (2002) Divadla Buchty a loutky nebo v Obludáriu (2008) Divadla bratří Formanů. Ale tentokrát jde o promyšlenou koncepci celé inscenace, v níž se text, hudba, scéna, stylizované loutky i jejich animace společně slévají do podoby mořského živlu. K jeho stvoření přitom scénografka Barbora Jakůbková nepotřebuje žádné multimediální 3D vychytávky – stačí látka, dřevo, papír a už nad hlavami diváků majestátně proplouvá velryba.

O podívanou, jaká dětem nabízí prostor pro hru, hravost a fantazii, usiluje nepochybně i one woman show Jejda! dánské performerky Gertrudy Exnerové (Teater Blik). Na scéně se objeví v bílých kraťasech a bílé blůzičce, aby se pustila do objevování kouzla obyčejného papíru. Její vystoupení je precizně promyšlené – ostatně všechny ty papírové skládačky, harmoniky, sukně či spirály, které s okázalým údivem objevuje, jsou součástí předem připravené scénografie. Ale tahle bílá preciznost je zároveň poněkud zrádná a chladná – jako když se chce malá holčička pochlubit novou hračkou, ale zároveň ji nikomu jinému nepůjčí…

Radikálně jiný způsob komunikace s publikem je ovšem typický pro výtvarníka a divadelníka Petra Nikla, který svou výtvarně hudební performanci Trpasličí tance uvedl mimo soutěžní program. Nikl se k divákům sedícím na jevišti připlížil z hlediště, s hlavou ozdobenou obří nafukovací a svítící „trpasličí“ čepicí. A rozpoutal improvizovanou show, v níž dle nálady sáhne po masce, zadrnká a zapěje tklivou píseň nebo na čistou plochu papíru vypustí malovat robotické šváby namočené do barvy. Tahle směs chaotičnosti a ztřeštěnosti je přitažlivá pro děti, zvlášť když je jim dopřáno – jako právě u Nikla – nejen bezprostředně komentovat jeho počínání, ale stát se aktivní součástí a vlézt třeba až k jeho malujícím švábům a pořádně se ještě čerstvou malbou umatlat.

Adaptace, kam se podíváš

Záliba loutkářů v divadelních adaptacích literatury je dobře známá, ale i tak se zdálo, jako by jimi letošní Mateřinka hýřila až marnotratně. Od zpracování veršů z knížky Radka Malého Moře slané vody v podání Naivního divadla přes variace na pohádkovou klasiku až po divadelní přepis scénáře filmu Malý pán, jenž je ovšem sám také adaptací knižní předlohy.

K těm nejzdařilejším patřila Dášeňka, kterou pro ostravské Divadlo loutek napsali Karel František Tománek a scénograf a režisér Marek Zákostelecký. S textem Karla Čapka přitom nezacházeli pietním způsobem – v jejich podání štěně společně vychovávají tři kamarádi, svobodní mládenci a milovníci kuželek. Inscenaci Marek Zákostelecký pojednal jako prvorepublikové retro a využil přitom muzikantských a pěveckých dispozic ostravského souboru, pro který složil hudbu ve věrném dobovém stylu Matěj Kroupa.

V tomto směru zabodoval i pohádkový Bajaja, jehož scénář režisér a herec Filip Jevič oproti tradiční verzi Boženy Němcové obohatil pro Studio Damúza současnými motivy – ať již jde třeba o otcovské starosti krále s třemi dcerami, rivalitu dospívajících bratrů, nebo vzpouru proti rodové předurčenosti. V příběhu se tak objevují i komediální momenty, ale přitom ani v komorním provedení se dvěma herci (Filip Jevič a Miroslava Bělohlávková) a jedním muzikantem (Marek Bělohlávek) neztrácí Bajaja v soubojích s draky punc dramatičnosti poctivé rytířské podívané. Dynamiku těchto výstupů umocňuje scéna Kamila Bělohlávka, jejímž hlavním elementem je otočný stůl schopný (v duchu té nejlepší „matáskovské“ scénografické tradice) dalších funkčních proměn. Nicméně při jednom z festivalových představení se jeho mechanismus porouchal a namísto obdivu k akčním bojovým scénám trnuli diváci, aby účinkující vůbec dohráli bez úrazu.

Úspěšně se s dalším klasickým dílem vypořádal i Tomáš Jarkovský, jenž pro Janu Vyšohlídovou (a královéhradecké Divadlo U staré herečky) upravil Andersenovu

pohádku Ošklivé káčátko. Jeho verze působí moderně, pracuje se současným jazykem a je obohacena i o vtipné scény, ale přitom v ní potvrdil starou divadelní pravdu, že dobrý autor se na klasika nemusí vytahovat. Inscenace v režii Jiřího Vyšohlída patří k „mateřinkám“ tradičního střihu – tedy k technicky nenáročným produkcím, jež se dají sehrát i mimo divadelní sály, produkcím postaveným na poctivém loutkařském řemesle i komediantské bezprostřednosti.

Za inspirací na sever Evropy zamířilo i Divadlo Buchty a loutky ve zpracování lidové norské pohádky o princi Olafovi, zakletém ježibabou do podoby ledního medvěda, chamtivých rodičích a statečné dívce, která se vydá na strastiplnou cestu, aby prince vysvobodila. Norská pohádka je vystavěna na charakteristické poetice souboru, jež sice pohádkový svět respektuje, ale zároveň ho nikdy nebere smrtelně vážně – vyprávění je tak prošpikováno četnými gagy a zcizujícími vtípky. Hraje se s výrazně řezbovanými manekýny Barbory Čechové, ale medvěd se na scéně objeví v životní velikosti – a ovšemže se hned na úvod publikum prozradí, kdo se dnes v huňáčově kůži skrývá, aby snad publikum nepropadlo panice…

Podobný nadhled paradoxně chybí Divadlu B, pod jehož hlavičkou kmenový člen „Buchet“ Radek Beran inscenoval (společně s René Krupanským) divadelní verzi svého filmu Malý pán. Sympatický nápad nenechat filmové hrdiny odpočívat ve vitríně muzea rezonuje i v poctivé animaci marionet, ale přílišná věrnost tvůrců filmovému scénáři jako by přistřihla křídla divadelní fantazii. Příběh tak lineárně postupuje k prozření hlavního hrdiny o tom, jak důležité je mít v životě dobré kamarády, a přitom inscenátoři trochu zapomínají, jak důležité je mít v divadle dobrého dramaturga.

Silný dramaturgický oponent jako by scházel i režisérce Monice Kováčové, když s banskobystrickou skupinou Odivo nastudovala Divočiny, inspirované knihou amerického ilustrátora a spisovatele Maurice Sendaka. Porota sice v její inscenaci ocenila fantaskně švankmajerovské loutky zvířat od Ivany Mackové, ale odpovědi na otázky, proč se tyhle potvůrky objevily na scéně a jaký příběh vlastně inscenace vypráví, z ní nejspíš vyčtou jen ti, kdo znají knižní předlohu… Což je jejím handicapem, na rozdíl od jiných, záměrně „nepříběhových“ titulů Mateřinky.

Nejasnost příběhu nepatří ke slabinám těch dramatizací, které mají punc inscenací „provozních“, což není myšleno nijak pejorativně. Kupříkladu v královéhradeckém Divadle DRAK tak tuhle funkci plní Makový mužíček, adaptace knížky Františka Nepila v režii Jakuba Vašíčka. Škoda, že potenciál scénografie obřího nočního stolku, na němž se objeví postavy členů Útvaru rychlého uspávání, inscenátoři nevyužili ve stylu legendární televizní grotesky Traja chrobáci. Takhle zůstalo u kultivovaného převyprávění Nepilovy story a její nevzrušivé divadelní ilustrace.

Komedii Radovanovy radovánky, kterou v českobudějovickém Malém divadle nastudoval Jiří Jelínek, si nejspíš nejvíc užijí fanoušci původního textu Zdeňka Svěráka, respektive jeho večerníčkovského zpracování. Svěrákův humor rodinných historek se navíc Jelínek snaží posunout do sobě vlastní bláznivější roviny, s kterou korespondují i groteskně výrazné loutky typu muppet Barbory Čechové. Jak je ale možné, že si ani režisér, ani dramaturg (Petr Hašek) nevšimli, že jednou jejich hrdinové mluví o zelí a jednou o salátu, zůstává malou festivalovou záhadou…

Knihy rádi čtou a pak inscenují na divadelní scéně i ve Slovinsku, odkud na Mateřinku zavítalo Lutkovno gledališče Ljubljana s inscenací House medvědem. Jde o půvabnou anekdotickou hříčku o osiřelém houseti, které po vylíhnutí jako první uvidí medvěda, a tak ho prohlásí za svoji maminku a umane si, že i ono je určitě medvědem. Představení bylo docela dobře čitelné i pro české dětské publikum, byť třeba slovinský výraz otrok (dítě) pro ně musel být dost matoucí. Vše ale převálcoval scénografický koncept světa, v němž je vše včetně stromů pokryto pleteninou, a dokonce i účinkující nosí svetry a čepice. A přitom ani nevíme pořádně proč…

Ve srovnání s designově vypiplanou slovinskou inscenací vypadala variace na klasickou pohádku O Smolíčkovi v podání Divadla ToTeM z Blatné jako chudší český příbuzný. Záměrně insitní loutečky, kde jelena představuje upravený samorost, ovšem odpovídají stylu, v jakém tuhle pohádku Tomáš Machek hraje. Více než sál liberecké „zušky“ by však jeho nasazení kočovného komedianta, k němuž patří permanentní atakování dětského publika, svědčil otevřený prostor někde v sousedství pouťových atrakcí.

Království za hru!

Dramaturgické hledání textů, které by se daly přetavit do podoby vhodné pro loutková divadla hrající pro nejmenší děti, je do jisté míry pochopitelné. Komunita českých dramatiků není nejpočetnější a mateřinkový segment v ní je už vysloveně podpultové zboží. Zvláštní nicméně je, že po starších hrách napsaných pro loutky sáhly pouze dva soubory – a oba si přitom zvolily text Ivy Peřinové.

Naivní divadlo si svou legendární autorku připomnělo Pohádkou do dlaně v režii Martina Tichého. V jeho pojetí se něžná veršovaná pohádka o putování sněhových vloček světem, podobenství o koloběhu přírody, mění do vizuálně výrazné podívané, k obdobně výraznému projevu vede režie i účinkující a poetické nuance hry tohle pojetí odsouvá do pozadí.

Další titul z pera Ivy Peřinové Kolíbá se velryba nastudoval v plzeňském Divadla Alfa autorčin dlouholetý režisérský souputník Tomáš Dvořák, jenž výpravu svěřil scénografickému parťákovi Ivanu Nesvedovi. Především však tahle klauniáda stojí a padá s obsazením dvojice pirátů, které jednoho dne spolkne velryba. Při festivalovém představení sice zdaleka ne všechny gagy a fórky dvojice Josef Jelínek a Petr Vydarený vyzněly lehce a přesvědčivě, ale i tak je zřejmé, že v nich Alfa našla mimořádně talentované komediální herce. A je jen otázkou času a počtu odehraných repríz, kdy se jim vše naučené zažere pod kůži natolik, že bude jejich projev působit již zcela svobodně a spontánně, jako by své dialogy vymýšleli teď a tady.

Festivaly, jako je Mateřinka, představují vždy jen vzorek z určité divadelní sféry, ale dlužno přiznat, že vzorek reprezentativní. Jistě, sotva lze odhadnout, zda se vývoj divadla pro nejmenší děti přikloní více k onomu „nepříběhovému“ způsobu vyprávění, anebo zda bude touha po divadle příběhů silnější. V každém případě se v Liberci potvrdilo, že v obou směrech má evropské loutkářství, české tvůrce nevyjímaje, k dispozici stále výrazné a originální tvůrčí osobnosti. A zároveň i fakt, že divadlo stále dokáže svými „rukodělnými“ prostředky, oním společným sdílením zážitků teď a tady a živě získat pozornost dětí i v konkurenci supernablýskané umělé reality.

Při bilanci domácí produkce Mateřinky však není možné ubránit se jisté nostalgii. Ona ještě nedávno „talentovaná, mladá, slibná, nastupující“ generace se poznenáhlu proměnila v generaci střední a úspěšnou, generaci, která si vydobyla respekt. A jména jejích předchůdců a učitelů se z divadelních scén vytrácejí, aby se stala součástí velkého příběhu českého loutkového divadla.

Loutkář 3/2017, s. 63–66.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.