Lešková Dolenská, Kateřina: Uspokojenost nad vlastními texty moc často nezažívám

Na rozhovor jsme se s libereckým dramaturgem a dramatikem Vítem Peřinou chystali velmi dlouho, ačkoli příležitostí byla v posledních letech řada v souvislosti s mnoha vavříny, které za poslední roky posbíral jako nepominutelná součást týmu v čele s režisérkou Michaelou Homolovou. Jenže se mi se skromností sobě vlastní vždycky nějak omluvil. Když ale tento tým letos na festivalu Mateřinka opět posbíral, co se dalo, už se to prostě nedalo dále odkládat.

K úvodu našeho povídání mě inspiroval tvůj postřeh publikovaný na sociální síti, že jsi na letošním mezinárodním festivalu v Karlových Varech zvládl za sedm dní vstřebat úctyhodných jednatřicet filmů. Kdy se z tebe vlastně stal cinefil? Byla to přirozená reakce na divadelní zatížení celé rodiny?

Jednou v životě vypustím něco osobního na Facebook a hned je z toho rozhovor. Musím být na sítích opatrnější! Ano, láska k filmům byla myslím maličko uměle nastartovaná mou pubertální snahou nemít nic společného s loutkovým či vlastně jakýmkoliv divadlem, kterého jsem v tomhle věku měl kvůli svému rodinnému zázemí tak trošku plné zuby. Ale zároveň mě to přirozeně táhlo někam k umění. Touhle dobou jsem někdy šel do kina tak trochu naschvál i v okamžiku, kdy byla v Naivním divadle premiéra. O prvních prázdninách na gymplu jsem pak celý měsíc brigádničil na stavbě dnešního akvaparku Babylon a vydělal si na první videorekordér. A pak už to jelo. A po gymplu jsem se hlásil mimo jiné na filmovou vědu a tam mě vzali.

Bylo v té festivalové smršti snímků něco, co tě mimořádně oslovilo?

Ve Varech jsem si nejvíc užil dokument 78/52 o scéně ve sprše v Hitchcockově Psychu. Z tolika možných úhlů, objevně, překvapivě a ještě navíc s humorem rozebraná tříminutová filmová scéna na ploše celovečerního filmu, to jsem opravdu nečekal. Potěšil mě i vítězný Křižáček a z hitovek od známých tvůrců jsem si užil Oklamaného od Sofie Coppolové. A strašně silný byl jeden dokumentárně laděný kousek o chlápkovi tuším z Konga, který posekal obrovský strom, pak z toho dřeva v milíři vyrobil dřevěné uhlí, to uhlí zabalil do obrovských balíků, ty naložil na staré kolo, to kolo pak pět dní tlačil do nejbližšího města a tam to uhlí prodal, aby za stržený peníz koupil mastičku a jedny prášky pro nemocné děti, na víc to nebylo. To je jeden z těch filmů, které se člověku vryjou. Makala se jmenoval.

To je poměrně pestrý výběr. Jaký je vůbec tvůj nejoblíbenější filmový žánr či konkrétní film a koho počítáš ke svým nejoblíbenějším filmařům?

Stejně jako oblíbené knihy se moje filmové „the best of“ mění podle počasí i dne v týdnu. Třebas teď jsem po čase viděl znovu Návrat od Zvjaginceva, tenhle film pro sebe řadím hodně vysoko. Jinak obecně: seriál Městečko Twin Peaks mě dostává úplně stejně moc jako Marketa Lazarová či Údolí včel. A nějaký výrazný žánr? Svého času jsem ujížděl na westernech, především na těch revizionistických a antiwesternech, které si však člověk užije, až když s láskou nakouká i ty klasické. A ty tradiční jsou navíc vlastně celkem loutkářská záležitost. Pohádka, dobro a zlo, žádná přehnaná psychologie a všudypřítomná vůně dřeva…

Pokud vím, vystudoval jsi divadelní a filmovou vědu. Netoužil jsi někdy „jít k filmu“ a věnovat se mu i prakticky?

Jasně, já dokonce na tu filmovou vědu do Olomouce šel s tím, že to pro mě bude přípravka na přijímačky na FAMU. A na ty jsem opravdu rok poté šel. Hlásil jsem se na scenáristiku, dostal se i do jakéhosi posledního kola, ve kterém už byli chudáci zkoušející nuceni přečíst si i moje tehdejší literární pokusy. No nevzali mě, ale ať to prý rozhodně zkusím za rok. Což jsem po dlouhém váhání neudělal, protože už jsem se blížil do poloviny studia na uměnovědě a bohemistice, dost mě to bavilo a do Olomouce navíc tou dobou na školu přišla i má současná žena. Tak jsem zvolil jiný scénář.

Ano, nakonec jsi svému divadelnímu osudu neunikl. Ale přece jen, nezkoušel jsi napsat filmový případně televizní scénář, třeba jen do šuplíku?

Když nepočítám drobné zkušenosti s psaním televizních spojováků do dětských pásem, čímž jsem si kdysi přivydělával, a dlouhotrvající spolupráci na vývoji jednoho možného budoucího pořadu pro děti pro ČT, tak ne.

A nechtěl by sis to třeba v budoucnu zkusit?

Kdyby byl čas, proč ne? Nejspíš by mě lákalo vyzkoušet si scénáristicky formu nějakého miniseriálu, co jsou teď tak populární. Příběh na pokračování si na divadle logicky moc nevyzkouším. Navíc mám rád lakoničnost, stručnost více než obšírnost, takže i tíhnu k údernějším, kratším formátům, s častými střihy, pointami.

Nacházíš ve světě „stříbrného plátna“ inspiraci pro svou divadelní tvorbu? Napadá mě, že přímo vysledovatelné to je u Jamese Blonda a atmosférou roadmovie z divokého západu se mi to zdá třeba i u nových Tří siláků na silnici. Cítíš filmové inspirace i v jiných svých hrách?

Určitě. Ostatně Bonda mi Tomáš Dvořák nabídl právě se slovy: Ty jsi přece studoval ty filmy. Dílčí filmové inspirace bys asi našla i v jiných kouscích. Naposledy třeba koncept nedávné Šípkové Růženky jsem Míše Homolové předestřel jako Růženka verze Lola běží o život.

Kde bereš při psaní nejčastěji inspiraci? Pracuješ „na zakázku“, tedy po domluvě s režiséry, nebo je spíš „překvapuješ“ vlastními náměty?

Je to tak půl napůl. Ale obecně jsem rád, když mi téma – klidně zcela široké, ze kterého já pak třebas i uteču nějakým protinávrhem – režisér zadá. Mám pak jistotu, že to toho režiséra opravdu zajímá. A třebas u Tomáše Dvořáka to skoro vyžaduji, často se pak na mém psaní zásadním způsobem podílí. V tomhle je podobný i Martin Tichý, pro kterého je také radost psát, neboť ho ještě stále zajímá síla příběhu, ale přitom textu pak dokáže dát režijní nadstavbu a někam ho posunout.

Kterého svého textu si sám nejvíc považuješ?

To je těžká otázka, já jsem obecně docela kritický k věcem, na kterých se podílím, a i na nejoceňovanějších kouscích – respektive právě na nich – mě až do derniéry štvou detaily, které mohly být ještě lepší. Asi tím i své okolí docela otravuju. Míša Homolová si při generálkách většinou v sále odsedává, abych jí nespokojeně nefuněl do zad či necvakal nervózně propiskou. Takže uspokojenost nad vlastními texty moc často nezažívám. Ale pokud bych měl vypíchnout jeden text, kde bych asi opravdu nic neměnil, tak Budulínka. Možná ho mám rád i proto, že jsem ho napsal za tři dny a od první verze se na něm až do premiéry nic moc nezměnilo.

Svou autorskou tvorbou si vstoupil na pole, kde dlouhé roky zcela jednoznačně kralovala tvoje maminka Iva Peřinová. Který její text ti nejvíc přirostl k srdci?

Putování Dona Juana aneb Epidemie sevillská. To je podle mne strašně nedoceněný text tím, že se v Liberci příliš nepovedl. Krásný nadhasič už jen proto, že rozplakal Tomáše Dvořáka, kterého práce hasičů celý život dojímá. A Pohádka do dlaně. Možná už je na dnešní internetovou a ADHD generaci dětí trošku upovídanější, ale je to čirá scénáristická radost.

Naučil ses z jejího psaní něčemu, nebo se snažíš kráčet výhradně svou vlastní cestou? Ačkoli mimoděkému vlivu se asi nelze ubránit…

Vědomě jsem se asi nenaučil ničemu, naopak v tom kratičkém asi tříletém období, kdy jsem již něco psal pro divadla a máma ještě byla naživu, jsem jí texty dával číst, až když už bylo zkoušení v plném proudu a já věděl, že text je z mé strany hotov. Asi jsem se bál, že by mi moje začátečnické pokusy omlátila o hlavu. Za vše nevědomky pobrané pak v tomto směru vděčím genům. A vděčím jim za hodně.

Baví mě tvoje nápadité variace známých pohádek, ať už je to poměrně klasický Budulínek nebo různě pospojované pohádkové motivy jako třeba v Silácích nebo Komáři se ženili. Objasni mi, kam na ty originální nápady chodíš? Vyprávíš takové pohádky zkusmo nejdřív svým dětem?

Kdybych věděl, kam na ně chodím, tak teď nedělám rozhovor, ale nacházím se v oněch místech a nabírám tam ty nápady do krosny. Zrovna potřebuji vymyslet téma pro jeden slíbený text a čas letí. Každopádně moc děkuji za kompliment. Pokud možno nápadité variace notoricky známých pohádek mě hrozně baví od samého počátku mých autorských pokusů. Je to dané určitě i tím, že jako člověk pohybující se v provozu divadla pro děti vím, jak je potřeba mít na repertoáru klasický pohádkový titul. Ale zároveň by mě jako autora (o režisérovi nemluvě) nebavilo po stopadesáté zase jenom přepsat tu známou pohádku do vlastních dialogů, připsat písničky a být spokojeným autorem. Samozřejmě i tohle chce kumšt a mnohdy je výsledek lepší než za každou cenu „originálně“ překopaná klasika. Já rád hledám něco mezi. Aby tam z té klasické pohádky zůstalo to podstatné, klíčové dějové okamžiky, ale přitom se tam objevilo nové nečekané téma či byl ten omletý příběh nahlížen nějakou nečekanou optikou. Otesánek v Plzni, kdybych měl uvést příklad. Celý se odehrává v břiše Otesánka, který snědl nejen pecen chleba, mámu a tátu či hospodského ve vedlejší vesnici, ale – jak se později ukáže – i celé Divadlo Alfa s diváky a herci a právě si razí cestu do centra Plzně.

Jak to vypadá, když se pustíš do psaní? Je to dlouhý a bolestný proces, nebo to jde lehce? Máš nějaké oblíbené „psací rituály“?

Když už jsme se bavili o filmech, tak vždycky, když píšu, respektive vymýšlím nějaký text, ale už mám téma, jsem jako ten jeden dospělý žák v Marečku, podejte mi pero. Musím neustále chodit. Bětka s kluky jsou někde na výletě a já chodím po bytě a nahrubo si polohlasem říkám dialogy a vymýšlím situace. Máme velký byt, kterým jde procházet v kruhu. Optimální. Když mě něco napadne, tak přibrzdím v pracovně a zapíšu to. Ale to vše až ve fázi, kdy zhruba vím, co chci psát. Když teprve vymýšlím téma a dějovou linku, nehnutě sedím a zírám do bílé obrazovky. Prozírám půl dne a pak na to bílé prázdno večer kliknu a přemýšlím, jestli dám pokrytecky „Uložit jako“, a tudíž tomu musím vymyslet aspoň pracovní název, nebo po pravdě kliknu na „Odstranit“.

Nebála bych se současnou libereckou sestavu označit za „dream team“, což je pojem, který se objevoval ve zlaté éře hradeckého DRAKu pod vedením Josefa Krofty. Dnes se s napětím čeká, s čím přijdete vy s Míšou Homolovou v čele – ať už je to Budulínek, poetický Beránek, který spadl z nebe nebo Čechy leží u moře (Jsou místa oblíbená tmou… v režii Filipa Homoly jsou z téže rodiny divadelních událostí).

Kdysi mě v Bratislavě pan Feldek omylem označil za syna manželů Homolových, takže se od té doby hrdě prsím, že jsem člen rodiny. Měl jsem v tomhle směru ohromnou kliku, protože jsou to oba nejen skvělí divadelníci, ale navíc výteční loutkáři, ryzí profíci a hlavně bezva lidi.

Jenom bych do toho tebou vyjmenovaného týmu s dovolením zařadil také naše báječně tvůrčí herce a především výtvarníky Roberta Smolíka a Barborku Jakůbkovou. Protože právě tím, jak jsou ty naše věci procesně opravdu kolektivního charakteru, tak zrovna oni hrají při tom vzniku loutkových inscenací zásadní roli. A když o tom tak přemýšlím, tu doslova klíčovou roli na jakémsi dejme tomu „úspěchu“ inscenací NDL v posledních letech podle mého hraje současný ředitel divadla Stanislav Doubrava. Mám zkušenosti z mnoha jiných divadel a moc si neumím představit, že by někde jinde opakovaně mohli tvůrci víceméně bez omezení vytvářet finančně náročné kousky, co jsi vyjmenovala, které přitom počítají s maximální kapacitou čtyřicet, padesát diváků na reprízu a jsou vyjma festivalů takřka nezájezdové. Máme v něm vážně ohromnou podporu.

Jak se rodí vaše inscenace a jak probíhají přípravy a zkoušky – třeba v případě experimentálního Beránka, který spadl z nebe, jímž jste pokořili věkovou adresu dva roky?

Zrovna Beránek je ukázková záležitost, jak se na vzniku inscenace opravdu podíleli všichni a překrývaly se ty jejich tvůrčí role. Na knížku mě upozornil výtvarník Robert Smolík coby tip na mateřinkové představení, já v ní zase odhalil potenciál ji upravit na nonverbální představení srozumitelné dětem už kolem dvou let, což jsme tou dobou strašně chtěli s Míšou dělat. Na výchozím scénosledu, který jsem přes léto spáchal, jsme se pak od jeho druhé verze již začali společně scházet s Míšou, Robertem a Filipem a upravovali ho již spolu s výtvarnou představou jeho řešení. Zkoušení jsme zahájili zimním víkendovým soustředěním v jednom opuštěném kempu v Českém ráji, kde se k nám poprvé přidali i herci – Bára, Dianka, Adam (a Filip). Ti se pak podíleli nejen na vymýšlení náplně jednotlivých situací ve scénosledu, ale i na vzniku hudební složky, která je tam naživo, nebo na nonverbálních „dialozích“ a projevech svých postav. Adam si vytvořil pro svého zlobivého kluka motiv pískání, Filip italskou hatmatilku pro Principála a tak. A to vše celé krásně a jemně usměrňovala Míša Homolová. Samozřejmě mohly by situace být předem do detailu rozepsané ve scénáři, stejně jako by Filip mohl přinést notový plán, Míša by mohla říct odkud kdo přijde a kam odejde, ale ten společný tvůrčí proces s herci by se tolik nekonal. A to byl vlastně naprosto klíčový stavební kámen toho, že představení tak pěkně zafungovalo. Druhým základním kamenem byla ta naše možnost vytvořit inscenaci, která se bude hrát přímo na dosah diváků a ještě v jejich velmi malém počtu. To je u loutkového divadla určeného malým dětem pro inscenátory obrovitánská výhoda.

Dramaturg by měl být i trochu knihomol. Jaké poklady skrývá tvoje knihovna a kterým knížkám se nejraději vracíš?

Teď nějakou dobu trpím v tomhle směru jako zvíře, protože od doby co se nám narodil druhý syn, toho doma opravdu moc nepřečtu, zásadně večer usínám při předčítání pohádek a na Umberta Eca a podobné borce na poličce padá prach. Ale už se to v tomhle směru začíná zase lámat do normálu. Bohudík i bohužel. Jinak je to jako s těmi filmy. Mám rád všechno možné. Absurdno, nonsens, poetismus, svého času jsem ujížděl i na magickém realismu. Z autorů, ke kterým se vždycky rád vracím, můžu zmínit Michala Ajvaze, Ivana Wernische, Mariana Pallu. Dále Patrik Ouředník, komiksy od Babana s Maškem, Shaun Tan, Queneau, Borges, Cortázar…. Teď listuju knížkou Dunaj od Magrise a je to velká paráda.

Načítáš pracovně i současnou dětskou literaturu?

Jak už jsem naznačil, tuhle práci teď vlastně dělám po večerech doma, byť při ní většinou usnu, což bych v pracovní době asi neměl. V posledních letech jsem si z české literatury pro děti zamiloval komiksové knihy Pavla Čecha. Velké dobrodružství Pepíka Střechy mám strašně rád. Je to tím, že Pavel Čech má stejné „dětské“ literární lásky, jako jsem měl v dětství já, od foglarovek přes mayovky až po verneovky, a dává to znát na každé stránce svých knih.

Máš nějaký námět nebo téma, na které si jako autor tajně myslíš?

Mám jeden námět, co si ho už roky nosím v hlavě, ale zatím k němu nemám klíč. Možná je to spíš pro rozhlas a každopádně pro starší. Pracovně to nazývám Bedna od whisky. Je to podle skutečných událostí. Skotská destilérka McKinley uspořádala nedávno expedici do Antarktidy, neboť se tušilo, že tam kdesi pod chatrčí v jednom z táborů zakopal na počátku 20. století britský polární objevitel Shackleton bednu s jejich whisky. A opravdu se tam ty láhve zamrzlé v ledu našly a ta destilérka podle nich nyní rekonstruuje původní, dávno ztracenou recepturu. Jenom se podle deníků čekalo, že v té bedně bude lahví 12, ale ona tam jedna chyběla. O té jedné láhvi by to třeba mohlo být. A co všechno předcházelo jejímu vypití. A také o těch dvou expedicích, mezi kterými uplynulo století. Tedy pokud neuplyne další, než to konečně napíšu.

Loutkář 3/2017, s. 58–61.

Lešková Dolenská, Kateřina: Uspokojenost nad vlastními texty moc často nezažívám

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás