Hrdinová, Radmila: Desetkrát propíchnutá Růženka a historický rychlokurz

Když jsem toho květnového rána viděla, jak se schází publikum dopoledního představení v libereckém Naivním divadle, připadali mi školáci na pohádku o Šípkové Růžence trochu přerostlí. Prý čtvrtá až sedmá třída. Tak to bude boj, pomyslela jsem si skepticky.

Podle údajů Naivního divadla je inscenace K šípku s Růženkou určena pro děti prvního stupně základních škol, případně pro ty starší, kteří již mají v osnovách dějepis. K čemu ale dějepis u notoricky známé pohádky o princezně, která se dle předpovědi sudiček píchla do prstu o trn šípkové růže a prospala sto let? Právě pro těch sto let, protože Růženka se ve verzi, kterou pro Naivní divadlo napsal Vít Peřina, píchla do prstu na své osmnáctiny právě v roce 1918. A zatímco na zámku jejího otce všichni tvrdě usnuli, diváci mají šanci prožít si těch sto let, jež nás dělí od vzniku samostatného československého státu, ve zrychleném historickém rychlokurzu. A že to bylo století plné událostí i překotného rozvoje techniky a vynálezů, z nichž přechází zrak i sluch!

Milující pan král otec sice pečlivě odstranil z Růženčina dosahu vše ostré, domácím mazlíčkem dikobrazem Vojtěchem počínaje a obroušenými drápky Růženčiny kočičky konče, ale nepočítal s tím, že jeho osmnáctiletá dcera má už svého ctitele. Tím je kominík Vráťa, který Růžence přinese k narozeninám právě onu osudnou růži, o kterou se píchne a usne. Ale protože Vráťa je muž činu, vyhledá sudičky a přiměje je k tomu, aby mu – v duchu jeho jména – umožnily návrat v čase před osudné píchnutí. A tím se roztočí bláznivý řetězec dalších a dalších návratů, v nichž se Růženka znovu a znovu zraňuje o nějaký, byť sebeabsurdnější ostrý předmět: nůž na krájení narozeninového dortu lze ještě pochopit, bajonet stráže střežící Růženčin pokoj už hůř (vědí vůbec děti, co je to bajonet?), stejně jako ostrou špičku lustru či korouhvičku na střeše, ostatně svou práci odvede i křoví s odstraněným dikobrazem, do něhož přistane Růženka s Vráťou při havárii během únosu. Absurdita ostrých předmětů se stupňuje ve spirále až po tác s alkoholovými špičkami. Prostě cokoli, co jen skrývá v názvu jakékoli ostří, je pro Růženku smrtelně nebezpečné, stačí i to, že ji z lásky píchne u srdíčka. A během těch bláznivých propichovacích eskapád, během nichž uplyne vždy desetiletí, běží dějiny.

Jejich proměna je vyjádřena uzlovými body či postavami, ať už v přímé podobě či náznaku. Tomáše Garrigua Masaryka připomene písnička Ach synku, synku, bratry Čapky čerstvě vydané Povídání o pejskovi a kočičce, které Vráťa přináší darem Růžence, Adolfa Hitlera jeho fanatické řvaní z rádia. Podstatný posun v čase naznačí i oslovení „soudruhu majore“, výměna archaické filmové promítačky němých grotesek za televizi, bajonetu stráže za kalašnikov nebo siluety zámku za okny za mrakodrapy.

Občas je to celé trochu moc umluvené, takže děti se začínají vrtět a zlobit, ale kupodivu i to smíšené dětské a teenagerské publikum po chvíli začala bavit „napichovací“ eskapáda Růženčiných únosů a jásalo při každém dalším vynalézavém propíchnutí. Paní učitelky se trochu ošívaly nad jazykovou rovinou využívající tu a tam i výrazy obecné a hodně současné češtiny, ale dětem to rozhodně nevadilo. A dotazem u paní učitelky, která vypadala nejnaštvaněji, jsem po skončení představení zjistila, že se jí představení vlastně docela líbilo.

V každém případě je tu ale nepřehlédnutelná poctivá loutkářská práce s krásně vyřezávanými marionetami, nápaditou a akční scénografií využívající principy iluzivní kukátkové scény k rozehrání takřka filmové grotesky, výborná hudba Filipa Homoly, vtipný text na principu trochu absurdního, trochu černého humoru a nápaditý pokus, jak dětem přiblížit sto let vývoje samostatného československého a českého státu.

A i když si nejsem zdaleka jistá, že děti z té procházky stoletou historií zachytí a pochopí vše, nelze upřít Naivnímu divadlu, že k oslavě blížícího se jubilea přistoupilo originálním, ryze loutkářským a vtipným způsobem. Jak taky jinak s tak kvalitním souborem, režisérkou Michaelou Homolovou a invenčním autorem, jakým je Vítek Peřina.

Naivní divadlo Liberec

Vít Peřina: K šípku s Růženkou

Režie: Michaela Homolová, výprava: Robert Smolík, hudba: Filip Homola.

Premiéra 27. května 2017, psáno z reprízy 29. května.

Loutkář 3/2017, s. 52–53.