Když jsem toho květnového rána viděla, jak se schází publikum dopoledního představení v libereckém Naivním divadle, připadali mi školáci na pohádku o Šípkové Růžence trochu přerostlí. Prý čtvrtá až sedmá třída. Tak to bude boj, pomyslela jsem si skepticky.

Podle údajů Naivního divadla je inscenace K šípku s Růženkou určena pro děti prvního stupně základních škol, případně pro ty starší, kteří již mají v osnovách dějepis. K čemu ale dějepis u notoricky známé pohádky o princezně, která se dle předpovědi sudiček píchla do prstu o trn šípkové růže a prospala sto let? Právě pro těch sto let, protože Růženka se ve verzi, kterou pro Naivní divadlo napsal Vít Peřina, píchla do prstu na své osmnáctiny právě v roce 1918. A zatímco na zámku jejího otce všichni tvrdě usnuli, diváci mají šanci prožít si těch sto let, jež nás dělí od vzniku samostatného československého státu, ve zrychleném hi…