Lešková Dolenská, Kateřina: Vztah k loutkám je pozitivní

Koho jiného požádat o podrobnosti z historie a současnosti švýcarského loutkového divadla než dlouholetou spolupracovnici Loutkáře Hanu Ribi, která našla ve Švýcarsku svůj druhý domov. Hana Ribi -Štěpková je autorkou mnoha odborných publikací, fundovanou kurátorkou výstav a režisérkou pozoruhodných loutkových inscenací.

Kam sahají nejstarší zmínky o loutkářských aktivitách na území dnešního Švýcarska? Je zde doložená nějaká významná aktivita kočovných loutkářských rodů?

Nejstarším doloženým loutkářem Švýcarska je Heinrich Wirre z městečka Solothurn, který byl činným v letech 1558–1570. Pak už o vývoji loutkářství na území Švýcarska panuje až do počátku 20. století jen velká neznámá. Archivy měst a obcí, které udělovaly kočovným loutkářům povolení k hraní, pod tímto úhlem pohledu nebyly dosud vyhodnoceny. Všeobecně se ví, že Švýcarskem projížděli kočovní loutkáři, kteří křižovali Evropou, ale jejich jména nejsou známá. Z počátku 20. století se zachovalo pouze jméno italského lidového maňáskáře Camillo Morettiho (1860–1941) z Bergama, který hrál v severní Itálii a zajížděl i do kantonu Tessin. V pokročilém věku se usadil v roce 1920 se svými burattini v Luganu, kde ještě do roku 1939 působil. Ke konci Morettiho života převzal jeho tradiční loutkářský fundus luganský občan Giovanni Longhi, který s loutkami ještě řadu let hrál. V německé a francouzské části Švýcarska odkazy lidových loutkářů nejsou doloženy.

Je doloženo velké propojení mezi švýcarským a německým (a případně i francouzským) loutkářstvím díky neexistující jazykové bariéře? Nebo právě naopak tyto kultury spíš koexistovaly vedle sebe?

Švýcarsko tvoří čtyři jazykové oblasti: italská, rétorománská, francouzská a německá. Každé jazykové území má afinitu ke stejnojazyčné zemi za svými hranicemi. Itálie, Francie a Německo významně ovlivňovaly švýcarskou kulturu. Samozřejmě, že existuje kulturní výměna mezi jazykovými oblastmi v zemi samé, i když bych ji nazvala „kultura málo viditelných spodních pramenů“. Na začátku 20. století ovlivnili švýcarské loutkářství velmi významně loutkáři z Mnichova – Papa Schmid a Paul Brann.

Existuje nějaká typická tradiční švýcarská loutka? Nebo je to kanton od kantonu jinak?

Vzhledem k různým kulturním vlivům měla postava Kašpárka ve Švýcarsku různá jména. Tato tradiční komická postava se nazývala v italském kantonu Tessin Gioppino a ve francouzské části Polichinelle. V St. Gallenu, kde marionetové divadlo od roku 1903 hrálo především hry hraběte Franze von Pocci, vystupoval bavorský Larifari. V curyšském marionetovém divadle založeném roku 1918 dali místní dramatici komické postavě jméno Hans Joggel a nechali ji jako kontrast k ostatním figurám žertovat a komentovat děj curyšským dialektem. V asconském divadle marionet založeném roku 1937 se tradiční šprýmař nazýval mnohovýznamově Grappa, což je jméno oblíbeného tessinského destilátu. Dnes všeobecně v zemi rozšířený název Kasperli se stal díky učitelkám mateřských škol, které od druhé světové války hrály generacím dětí edukativní divadlo, synonymem pro hru s maňásky.

Odkdy se dá mluvit o skutečně moderním a profesionálním švýcarském loutkářství? Také až po druhé světové válce jako v někdejším Československu, nebo už dříve?

V poválečném Československu pracovaly generace loutkářů v síti státních profesionálních divadel, v kterých měly zajištěné podmínky k profesionální práci, pravidelné platy a ve stáří penze. Založením katedry loutkářství na půdě Akademie múzických umění v Praze dosáhli loutkáři kulturně a společensky uznaného postavení. Tento vývoj ve Švýcarsku v druhé polovině 20. století chyběl a nadále chybí. Loutkář je ve Švýcarsku malým podnikatelem, který není profesionálem vzhledem k svému uměleckému vzdělání, nýbrž schopnosti se loutkami uživit.

I když dnes existují jednotlivá loutková divadla sponzorovaná městy jako Theater Stadelhofen v Curychu, které jsem 1984 spoluzakládala, tak to znamená, že je placené pouze vedení divadla a technika. Placené stálé soubory v kamenných loutkových divadlech prakticky neexistují. Loutková kamenná divadla jsou často koncipována především jako místa pro hostovačky loutkářských skupin na volné noze. Tyto jsou většinou divadlem jednoho až tří herců. Zřídka většího počtu osob, protože by se neuživily. Existuje-li soubor v kamenném loutkovém divadle, tak je to většinou soubor neplacený. Tato neuspokojivá situace se často řeší koprodukcemi s ad-hoc založeným souborem v rámci projektu, který se po odehrání inscenace opět rozpadá.

Nicméně na začátku 20. století drželo Švýcarsko krok s vývojem v Evropě, kde se v mnoha zemích o loutky začali zajímat profesionální výtvarníci a otevřeli loutkovému divadlu spolu s novým repertoárem cestu k vzdělaným městským vrstvám. Marionetové divadlo „Schweizerisches Marionettentheater“ (1918–1935), které existovalo na střední uměleckoprůmyslové škole v Curychu, mělo vysokou výtvarnou úroveň i vynikající repertoár z části pocházející z pera domácích autorů. S divadlem spolupracovali profesionální herci, zpěváci a hudebníci. Marionety vodili žáci školy. Nejen estetická stránka loutek ale i spolupráce s významnými dobovými komponisty – Claude Debussy, Manuel de Falla a Ernst Krenek – svědčí o vysoce moderní profesionální úrovni tohoto divadla marionet.

S jakými osobnostmi se tyto počátky moderního loutkového divadla pojí? Jsou to výtvarníci, zástupci avantgardních směrů jako třeba Sophie Teuber-Arpová nebo třeba Paul Klee? Koho dalšího byste jmenovala?

Hlavní osobou moderního loutkového divadla v Curychu byl architekt s mezinárodním rozhledem a zkušenostmi Alfred Altherr, který byl ředitelem uměleckoprůmyslové školy a uměleckoprůmyslového muzea v Curychu a současně předsedou Svazu architektů, výtvarníků a uměleckých řemesel (Schweizerischer Werkbund). Na základě jeho iniciativy a následně s jeho mnohaletou organizační a logistickou podporou byl roku 1918 založen a do roku 1935 provozován Schweizerisches Marionettentheater. Členy byli výtvarníci, převážně učitelé uměleckoprůmyslové školy, kteří realizovali výtvarné návrhy marionet k různým inscenacím. Sophie Taeuberová, členka učitelského sboru školy, byla partnerkou Hanse Arpa, s kterým pracovala na základech výtvarného jazyka konkrétního umění. Oba byli za první světové války významnými členy hnutí dada. Taeuberová byla v té době také žákyní Rudolfa von Labana a aktivně tančila v jeho skupině vystupující v rámci dadaistických výtvarně-tanečně-literárních večerů. Její abstraktní marionety k švýcarskými dadaisty dramaturgicky vtipně upravenému Králi jelenem Carla Gozziho zůstaly dodnes jedinečnou špičkou výtvarné redukce. Malíř Otto Morach, který žil před první světovou válkou v Paříži, kde se pohyboval v kruhu kubistů, vytvořil pro Schweizerisches Marionettentheater nádherné kubistické marionety k baletu La boîte à joujoux od Clauda Debussyho, které pro svou formální modernost taktéž vstoupily do dějin výtvarného umění. Vysokou řezbářskou kvalitu marionet i jejich technologii zajišťoval od roku 1918 až do 50. let řezbář a učitel curyšské uměleckoprůmyslové školy Carl Fischer.

Malíř Paul Klee byl učitelem na německém Bauhausu a švýcarské loutkářství přímo neovlivnil. Své abstraktní maňásky, sestavené z objets trouvés, vyrobil pro svého malého syna v duchu hravé improvizace.

Loni proběhly celoevropské oslavy 100 let od vzniku uměleckého směru dada, který se právě neodmyslitelně pojí s curyšským Kabaretem Voltaire. Jsou vlivy dada vysledovatelné i v loutkovém divadle? Jak byste proběhnuvší oslavy pro naše čtenáře shrnula?

Hnutí dada, založené skupinou umělců různých národností, kteří byli zběhy armád zapojených do krveprolití první světové války a kteří hledali záchranu v neutrálním Švýcarsku, je fascinující. Nespoutaná skupina malířů, literátů, divadelníků a tanečníků z Německa, Rakouska, Francie a Rumunska začala s úspěchem v Cabaretu Voltaire a posléze v curyšské Galerie Corray stavět všechny dosud uznávané zákony umění na hlavu. Moderní výrazový tanec, často s maskou, se mísí s divokými výstupy literátů a divadelníků, kteří experimentují s Kandinského představou divadla bez vnějších souvislostí, to celé rámují malíři pracemi orientujícími se moderními směry kubismu, surrealismu a konkrétního umění. Během svých simultánních happeningových akcí formulovali angažovanou kritiku zuřící války. Obyvatele města umělci příliš nezajímali, ale cizinecká policie je měla pod dohledem. Policejní raporty z té doby zveřejnili později kunsthistorici. Řada exponentů hnutí se stala slavnými. Naprosto nezapomenutelná je dodnes DADA výstava, kterou 2005 uspořádalo Centre Pompidou v Paříži.

Stoleté jubileum dada v Curychu přineslo několik zajímavých výstav, řadu pozoruhodných akcí v Cabaretu Voltaire, ale i na různých místech ve městě, nové publikace, nepřehledné množství proslovů politiků a kulturních činitelů, zvýšení turistického ruchu, a především public relations pro město Curych.

A co se týče toho přímého vlivu na loutkáře?

Jak už jsem se zmiňovala, ovlivnilo hnutí dada jednoznačně loutky a inscenaci Král jelenem. Sophie Taeuberová sbírala při svých tanečních vystoupeních na dadaistických večírcích s maskou, která potlačila klouby změnou proporcí těla, zkušenosti s proměněným obrazem a pohybem lidského těla, které pak přenesla na loutky sestavené z geometrických forem. Jednotlivé geometrické formy propojila obyčejnými háčky a vystavila tak vědomě pohyb marionet náhodě. Tyto marionety neprovázely ilustrativními gesty text. Loutky se pohybovaly vedeny zákony svých forem, kroužily kolem své osy, hopsaly, ohýbaly se na proporčně nečekaných místech a vedly svůj vlastní život v prostoru. O to více působil text komicky.

Ve své badatelské práci jste se velmi důkladně věnovala odkazu divadelního vizionáře E. G. Craiga – jste autorkou mnoha studií i respektované publikace EGC – Figur und Abstraktion (tato kniha byla přeložena i do češtiny, pozn. aut.). Zanechal Craig i ve Švýcarsku nějaké výrazné stopy?

Edward Gordon Craig byl přítomen v Curychu na třech výstavách. Roku 1914 na slavné výstavě divadelního umění, v jejímž centru stál spolu s Adolphem Appiou. Roku 1920 na výstavě marionet a asijských loutek, na které se seznámil i s curyšskými marionetovými inscenacemi z roku 1918 a s loutkami Sophie Taeuber, kterých si jednoznačně cenil. A roku 1931 opětovně na výstavě divadelního umění, v jejímž středu stál Craigem ovlivněný Oskar Schlemmer. Craig zapůsobil svými publikacemi The Mask a The Marionnette, jakož i do němčiny roku 1905 přeloženým divadelním diskursem Die Kunst des Theaters (Umění divadla) na výtvarníky uměleckoprůmyslové školy. Samozřejmě i jeho scénografické prostorové pojednání divadelní scény i volání po stylizovaném maskovaném herci či nadloutce ovlivnilo marionetové divadlo v Curychu, které se na rozdíl od marionetového divadla mnichovských umělců dopracovalo k vyšší formální jednoduchosti a stylizaci loutky, tj. k její vyšší svébytnosti a menší závislosti na předloze činoherního divadla.

Na jaře jste naši redakci upozornila na aktuální loutkářskou výstavu Lasst die Puppen tanzen (Ať loutky tančí) pořádanou Muzeem designu v prostorách Vysoké školy umění v Curychu, kde byly k vidění loutky již zmiňované Sophie Taeuber-Arpové, Otto Moracha, Freda Schneckenburgera a dalších. Konají se podobné výstavy často, jinými slovy, je loutkářský odkaz (a loutkářství jako takové) ve Švýcarsku stále živý?

Loutkářství i přes aktuálně velmi neútěšná dotační rozhodnutí různých institucí, které loutkářskou tradici Švýcarska mírně řečeno přehlížejí, stále ještě žije. V dnešní době performancí v prostoru s jakýmkoliv objektem již dávno není loutkové divadlo na vysoké výtvarné úrovni jmenovaných profesionálních umělců. Fred Schneckenburger byl požehnaným autodidaktem. Výstavy ze sbírek curyšské loutkové tradice se konají každých 8 až 10 let. Tato výstava je výjimečná, protože u její příležitosti byl zpracován historický archiv sbírky loutek Museum of Design (dříve Uměleckoprůmyslové muzeum). Byl vydán výstavní katalog s unikátním, poprvé zveřejněným obrazovým materiálem curyšské tradice loutkových divadel Schweizerisches Marionettentheater (1918–1935), Zürcher Marionetten (1942–1960) a Puppencabaret Fred Schneckenburger (1947–1966).

Na výstavě jsou zastoupeny i práce Alexandry Exterové. Kdo to byl?

Alexandra Exterová byla úzkou spolupracovnicí Komorního divadla Alexandra Tairova v Moskvě. Do curyšské sbírky byly zakoupeny její vynikající konstruktivistické modely figur k filmu, který připravovala ve 30. letech minulého století v Paříži a jehož realizace se neuskutečnila.

Přesuňme se od bohaté minulosti švýcarského loutkářství k jeho dnešní podobě. Kolik profesionálních loutkových divadel dnes ve Švýcarsku přibližně působí?

Švýcarsko má v současné době 8 kamenných loutkových divadel a 4 malé scény provozované jednotlivci. Na seznamu UNIMA Suisse figuruje 48 loutkářů na volné noze, kteří jsou členy sekce profesionálů.

To není mnoho. Je ve Švýcarsku početná alespoň komunita amatérských loutkářů?

Mezi členy UNIMA je přihlášeno 41 aktivních amatérů a 73 členů organizace pracuje s loutkou v dětské terapii.

Zmiňovala jste se o finančních nesnázích loutkářského oboru. Jaký je u vás systém financování? Žije švýcarské loutkářství především z grantového systému, nebo je kontinuálně dotováno zřizovateli? Funguje ve Švýcarsku systém soukromých donátorů a mecenášů umění?

Na úrovní ministerstva kultury podporuje švýcarský stát především velké kulturní instituce – muzea, archivy, velké knihovny či filmové festivaly nebo významné národní a mezinárodní výstavy. Kulturní výměnu domácích umělců se zahraničím zprostředkovává nadace Pro Helvetia. Loutková divadla a volné skupiny jsou podporovány kantony a městy svého působiště, které nejsou vždy nezbytně zřizovateli. Jejich podpora kultury je dobrovolná a může být kdykoliv vypovězena. Dále existuje síť kulturních nadací, které často náležejí velkým firmám, které podporují sociální i kulturní projekty. Mecenášství v klasickém slova smyslu je řídkou raritou.

Existují ve Švýcarsku odborná periodika, která se loutkovému divadlu cíleně věnují? Dotkla se jich nějak omezení finanční podpory oboru?

UNIMA Suisse vydává odborný časopis s názvem Figura, který vychází 2x ročně. Tento časopis je aktuálně stejně jako UNIMA Suisse ohrožen ve své existenci. Redakce obdržela od ministerstva kultury dotace pouze na čísla v tomto a v příštím roce. Další spolupráce byla vypovězena. Od roku 2019 časopis v tištěné formě pravděpodobně přestane vycházet.

To není moudré rozhodnutí… Jak jsou na tom muzea a uchovávání loutkářských teatrálií? Doporučila byste čtenářům k návštěvě nějaké loutkářské muzeum? V minulém čísle jsme psali o malé sbírce, která se nachází ve Fribourgu. Jsou ve Švýcarsku ještě další podobné instituce?

Další podobné instituce, které by byly vedené jako loutkářské muzeum, Švýcarsko nemá. Významné loutkářské sbírky mají např. Historisches Museum St. Gallen, Museum of Design Zürich nebo Schweizerische Theatersammlung Bern. Jedná se o sbírky, které jsou v depozitářích. K vidění jsou pouze v rámci výstav.

Kde se dnes dá ve Švýcarsku loutkářství studovat?

S velkým zpožděním vůči mnoha zemím Evropy založilo Švýcarsko teprve koncem 20. století vysoké umělecké školy. Tyto vysoké školy zavedly mimo jiné obor tzv. divadelního pedagoga. Tento obor je zaměřen na divadelní práci s dětmi ve školách. Před časem otevřela Vysoká škola pedagogická v Luzernu obor terapie s loutkami soustřeďující se na děti s psychickými problémy. Čistá divadelní výuka pro loutkáře s rozvíjením hlasu, vytvářením dramatické postavy, kulturou pohybu a hrou s loutkou či s objektem ve volném prostoru dodnes chybí. Hostující loutkářská konkurence vysoké kvality, která přichází z vysoké školy Ernsta Busche v Berlíně či z University ve Stuttgartu, je v posledních letech v německy mluvící části Švýcarska více než citelná.

Popravdě ale není jen problém se studiem loutkářství. Ministerstvo kultury v Bernu škrtlo od ledna 2017 subvence řadě kulturních organizací, mimo jiné i sekretariátu UNIMA. Koncem července byl sekretariát uzavřen a šedesátiletý archiv spolku loutkářů byl předán divadelnímu archivu v Bernu. Do konce roku bude bývalá sekretářka ještě s 20% úvazkem udržovat e-mailovou korespondenci a aktualizovat homepage UNIMA Suisse. Koncem roku budou poslední úspory UNIMA spotřebovány. Co bude dál, nikdo neví.

V roce 2015 zpochybnili poslanci města Curychu, které je zřizovatelem, kulturně politickou směrnicí loutkový status divadla Theater Stadelhofen. Letos škrtlo představenstvo divadla, sestávající se z politiků a úředníků oddělení kultury města, při hledání nového vedení divadla po skončení ředitelství Helmuta Pogertha večerní představení pro dospělé. Protest předsednictva UNIMA, které upozornilo, že nehrát pro dospělé neodpovídá vývoji loukového divadla dnešní doby, se zdál být bezvýsledný. Od nové sezóny se měly hrát pouze tradičně vyprodaná školní představení a rodinný program pro děti. Místo večerních představení měly absolventky divadelní pedagogiky a absolventky oboru terapie s loutkou vyrábět spolu se zájemci o nabízené kurzy z lehce zpracovatelných materiálů loutky a hrát s nimi na závěr kurzu představení pro příbuzné a známé. Loutkovému profesinálnímu divadlu s klasickým divadelním provozem byla z důvodu dotačních úspor nucena nová forma existence v kombinaci programu pro děti s kurzy volného času! Válka nervů začala. Situace vypadala do konce léta beznadějně. Teprve koncem srpna, měsíc před zhájením sezóny, přišla zpráva, že divadlo bude mít nadále i večerní představení na svém programu. Kurzy zůstávají ale také a je otevřené, jakým způsobem divadelní provoz a kurzy budou propojené. Vyhráno ještě není. Rok 2018 je rokem, kdy vyjdou nové směrnice týkající se curyšských divadel na příští rozpočtové období. Otázka, zda město Curych loutkové divadlo Theater Stadelhofen definitivně zruší,jak již v minulé směrnici naznačovalo, zůstává dále na stole. Švýcarská loutkářská scéna, která v Curychu hostuje, by tak mohla přijít o významné divadlo.

To je velmi znepokojivá a alarmující zpráva, a přitom platí Švýcarsko v povědomí lidí za bohatou a kulturní zemi! Jak jsou na tom festivaly? Kolik je zde specializovaných divadelních festivalů a s jakou pravidelností se konají? Mají nějaké konkrétní zaměření?

Švýcarsko má sedm loutkářských festivalů. Významné jsou mezinárodní festivaly Baden, Basel, Neuchâtel a Lugano. Pouze festival v Luganu se koná každoročně, ostatní jsou koncipovány jako bienále.

Kdo podle vás dnes patří ve Švýcarsku mezi nejzajímavější nebo nejinvenčnější divadelní tvůrce?

Mezinárodně nejznámější švýcarskou loutkářkou je Margrit Gysin, která vypráví zdramatizované příběhy populární literatury pro děti a doprovází je hrou malinkých louteček. Síla jejího divadelního projevu spočívá ve výjimečné jevištní prezenci, která zavede diváka rovnou do světa vyprávěného příběhu.

Po řadu let bylo inscenačně nejinvenčnější mezinárodně renomované divadlo Théâtre de la Poudrière v Neuchâtelu vedené Yvesem Baudinem. Po jeho náhlé smrti vede divadlo jeho partnerka Corinne Grandjean.

V poslední době na sebe upozornila curyšská skupina DAKAR Produktion inscenací zdramatizovaného románu Ödöna von Horvátha s názvem Hin ist hin.

Jak je to s diváckou adresou? Uživí se za stávající tíživé ekonomické situace ve Švýcarsku loutkové divadlo určené čistě dospělému publiku?

Není to vůbec jednoduché, ale pokouší se o to např. curyšská skupina DAKAR Produktion.

Jaké je vůbec ve švýcarské společnosti postavení loutkového divadla? Je v obecné úctě a vážnosti? Má přirozený respekt i v porovnání s jinými divadelními druhy? Nebo slouží především jako zábavně-edukativní platforma pro děti?

Vztah k loutkám je pozitivní. Publikum je velmi dobře informované, na loutkářských festivalech jsou pravidelně k vidění úspěšné mezinárodní produkce. Co se týká domácí produkce, tak zábavně-edukativní platforma pro děti převládá. Je mnohem snazší nalézt financování pro dětské představení než pro večerní představení pro dospělé. Ve vztahu k ostatním divadelním druhům není vývojová situace posledních let bez problémů, protože dnes všichni tak trochu experimentují s objekty. Absolventi vysokoškolsky zakotvených sociálních oborů divadelní pedagogiky a terapie s loutkou začínají přebírat profesionální divadla. Přesvědčení rozšířené v curyšských kruzích aktivních v činoherním divadle pro děti a mládež, že jeden rychlokurz s objektem k hraní stačí, ovlivňuje negativně kulturní politiku a otvírá cestu k rušení loutkových divadel.

Jaké jsou vazby švýcarského a českého loutkářství – historické i ty současné? Koneckonců vy sama jednu takovou vazbu představujete… Ví se o našem loutkářství ve Švýcarsku?

Ve 30. letech byl Jindřich Veselý v kontaktu s Alfredem Altherrem, který napsal pro bulletin UNIMA 3/1930 příspěvek o švýcarském divadle marionet (Herrvorragende Puppentheater aller Welt). Po druhé světové válce si korespondoval Fred Schneckenburger s Janem Malíkem.

O českém loutkářství se ve Švýcarsku dobře ví. Pojmem jsou dodnes loutkové filmy Jiřího Trnky a Jana Švankmajera, černé divadlo či jméno bratří Formanů. Dříve to byly samozřejmě inscenace divadla DRAK a loutkářský pár František Vítek a Věra Říčařová. Nedávná zpráva, že bylo české loutkářství přijato na listinu nehmotného dědictví UNESCO, pochopitelně nezůstala v loutkářských kruzích bez povšimnutí.

Loutkář 3/2017, s. 35–40.

Lešková Dolenská, Kateřina: Vztah k loutkám je pozitivní

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás