Loutkar.online

Lešková Dolenská, Kateřina: Myslím, že je na co navazovat

Tematický blok věnovaný německojazyčné kulturní oblasti, přesněji německojazyčnému loutkovému divadlu, nelze zahájit jinak než historickým přehledem a hledáním vzájemných vazeb s českým loutkářstvím. Jak těsné tyto vazby byly a jsou, objasňuje v rozhovoru historička Nina Malíková, která je ostatně také autorkou onoho zmiňovaného seriálu o významných loutkářských osobnostech.

Německojazyčná kultura tu českou historicky vzato vždy velmi silně ovlivňovala, dá se říci, že měla dokonce bezprostřední vliv i na formování české národní a kulturní identity, ať už to bylo díky navazování na ni, nebo naopak vymezování se vůči ní. Předpokládám, že to bezezbytku platí i v loutkovém divadle…

Je to dáno nejen naší geografickou polohou a historií, v níž jsme byli konfrontováni s německojazyčnou kulturou, i když reakce na ni byla někdy plná eklekticismu a někdy měla podobu oponentury. Nezapomeňme také, že němčina byla dlouhou dobu oficiálním úředním jazykem a její znalost byla nutná jak pro kulturní kontakt a vzdělání, ale i pro nejrůznější formy zábavy – od té nejvznešenější až po profánní. Do té poslední sféry platří loutkové divadlo, které bylo ovlivněno jak repertoárem německy hrajících loutkářských trup, tak způsobem jejich hraní. V prvopočátcích českého loutkového divadla byli čeští loutkáři totiž jen pozornými asistenty zahraničních loutkářů, od nichž se postupně loutkářskému řemeslu „vyučili“, dodali mu osobitější styl a převzali i jejich nejpopulárnější loutkový nástroj – marionetu. Ostatně o této kapitole úsvitu dějin českého loutkového divadla podala zasvěcené svědectví Alice Dubská například ve své objevné studii o rodině Brátů a Pratte. (Alice Dubská: Cesty loutkářů Brátů a Pratte Evropou 18. a 19. století, NAMU, Praha 2011, pozn. aut.)

Je opravdu „typickou tradiční německou loutkou“ marioneta jako u nás?

Je tomu skutečně tak, převážně je to marioneta, která prochází staletími. Ale známé jsou především díky Maxi Jacobovi, poválečnému prezidentovi UNIMA, i „hohensteinské loutky“ – maňásci z hamburské oblasti – a pak také stínové loutky (i vystřihované siluety) z německo-francouzského pomezí, které jsou však spíše dány oblibou stínových loutek od konce 18. století v Evropě vůbec. Zvláštní kapitolou by byly nejrůznější podoby teatra mundi – od jednoduchých forem připomínajících populární „hrací“ obrazy až po opravdové mechanické scény s plošnými i trojrozměrnými loutkami, které známe i z produkcí českých loutkářů a jejich „nachšpílů“ a které jsou k vidění v Německu i Rakousku v nejrůznějších mutacích dodnes. V souvislosti se specifickým českým fenoménem rodinných loutkových divadel nelze nepřipomenout velmi oblíbené německé tištěné série papírových plošných loutek i dekorací pro miniatury oper i činoher v loutkovém provedení, které byly jeho předobrazem.

Přežilo v německojazyčné oblasti tradiční loutkářské řemeslo, nebo se také vytratilo během 20. století jako u nás? A pokud ano, z jakých důvodů? Direktivním zásahem shora to asi nebylo…

Tady opravdu těžko hledám odpověď. Současné německé loutkové divadlo znám především z prestižních loutkářských přehlídek, kde se tradiční loutkové divadlo vyskytuje jen zřídka – možná právě pro svou současnou problematickou úroveň, či prostě proto, že se na takových setkáních čeká „něco nového“. V tomto ohledu byl výjimkou výtečný mladý loutkář Peter Waschinski, který vycházel z tradičních loutkářských postupů a kombinoval je s jistým ironickým nadhledem. Ale jak je vidět, vzpomínám si jen na tenhle jediný příklad. Zdá se, že se germanofonní oblast ve vztahu k tradičnímu loutkářskému řemeslu od naší situace příliš neliší – jen ji asi, na rozdíl od českého loutkářství, nikdo nepodrobuje takové kritice.

Přiznám se, že mi je trochu záhadou loutkářství rakouské. Rakouští loutkáři přece museli být přinejmenším v 19. století s těmi českými ve styku, vždyť patřili do stejné monarchie, ale nepamatuji si, že bych četla o nějaké významnější tradici hraní loutkového divadla u našich jižních sousedů… Synonymem pro rakouské loutkářství tak pro mě zůstávají jen specifické salzburské marionety a pochopitelně Richard Teschner.

Je to s podivem, ale o rakouském loutkářství toho víme opravdu poměrně málo a dluhem zůstává zmapovat nejen dodnes existující a hrající historická loutková divadla v oblasti Horního Rakouska, předvádějící betlémský příběh s jednoduchými spodovými mechanickými loutkami velmi podobnými těm provensálským, ale z moderní historie třeba avantgardní tvorbu Oskara Kokoschky a jeho autorskou tvorbu pro loutky i experimenty s tyčovými loutkami, které okouzlily v jiné výtvarné podobě i možnostech Richarda Teschnera.

Dá se zmiňovaný Teschner považovat i za součást českého loutkářského světa? Stihl během svého pražského působení vůbec zanechat větší stopu ve zdejší loutkářské aktivitě?

S Richardem Teschnerem to není jednoduché. Původem byl Němec, narodil se v Karlových Varech. Za doby svého působení v Praze byl součástí onoho německo-židovsko-českého kulturního prostředí a živlu a část jeho života ovlivnila rakouská Vídeň v plné kráse „jugendstilu“. Čeští loutkáři ho nepochybně znali, i když o konkrétních dokumentech či setkáních nevím, ale loutky, které mohl vidět v té době i v Praze, se vyskytují na raných Teschnerových obrazech. Teschner odešel do Vídně už v roce 1909 a vrcholné renesance českého loutkového divadla se tudíž nemohl účastnit, ale například časopis Loutkář o něm referuje už od 20. let. Většinou také namítám při neochvějných tvrzeních, že se čeští loutkáři seznámili s „javajkami“ až v souvislosti s hostováním Obrazcovova divadla, že tenhle systém spodových loutek znali už dávno od Teschnera – i když šlo o jinou dimenzi loutek, repertoár i styl hraní!

Vraťme se zpátky k Německu – odkdy se podle vás dá mluvit o skutečně moderním a profesionálním německém loutkářství a kdo jsou jeho představitelé? Začalo to podle vás už činností mnichovské dvojice Pocci a Schmid, nebo až později – napadá mě nejspíš Paul Brann a jeho umělecké divadlo. A v této souvislosti se také nelze nezeptat na jejich případný vliv na loutkáře české!

Moderní německé loutkářství lze opravdu datovat až od Brannova Loutkového divadla mnichovských umělců, ale i Puhonného Baden-badenského uměleckého loutkového divadla. Obě scény byly inspirující především dramaturgicky – objevily pro loutkové divadlo třeba Maeterlincka nebo Schnitzlera, a to nejen pro německé a rakouské loutkové divadlo. Zapomenout bychom neměli ale ani na mnichovskou éru zmiňovaného Josepha Schmida a jeho dvorního autora Franze von Pocciho. Pocciho dílo bylo bezprostřední inspirací pro našeho Vaška Sojku a překlady Pocciho her jsou na repertoáru českých loutkových scén – ať už v adaptacích či v originální podobě – dodnes. Ostatně ráda bych někdy bezradně hledajícím dramaturgům doporučila se na Pocciho hry znovu podívat! Možná by stály i za nový překlad.

Jaký podíl měl na rozvoji celého loutkářského oboru výmarská škola Bauhaus? To přece nebyli „pravověrní“ loutkáři.

Bauhaus ovlivnil výtvarné i divadelní vnímání v tehdejší Evropě vůbec. Byla to zároveň i „zlatá doba“ loutkového divadla, kdy se o loutce začalo díky Maeterlinckovi, Craigovi a dalším přemýšlet úplně jinak. Šlo přece i o hledání možností a výrazu těla/předmětu v prostoru a v čase! Výboje týkající se loutkového divadla v Bauhausu ale nebyly vůbec v oddělení dramatického umění. Zrodily se ve třídě, která se věnovala práci se dřevem! Dlužno ale doplnit, že všechny kabinety byly v Bauhausu vnitřně propojeny. O tom, že se Bauhaus projevil i v české moderně, svědčí v oblasti loutkového divadla mimo jiné práce Anny Suchardové-Brichové pro Večer tříkrálový v Říši loutek. Podobnost například se soustruhovanými marionetami pro curyšského Krále jelenem či Skřínku hraček rozhodně nejsou náhodné. Časopis Loutkář o všech nových směrech, scénách i jednotlivých umělcích informoval od samého počátku – v historických seriálech, portrétech i informativních přehledech. Rozsah znalostí Jindřicha Veselého, který byl autorem valné většiny těchto článků, ať už pod vlastním jménem či pseudonymem, je v tomto ohledu dodnes obdivuhodný.

Se vzájemnými kontakty a ovlivňováním souvisí i má poslední otázka: jak moc o sobě loutkáři z německojazyčných zemí, kam pro potřeby tohoto čísla poněkud neobratně zahrnujeme i vzdáleně příbuznou kulturu nizozemskou, a někdejšího Československa, respektive dnešního Česka, věděli a dodnes vědí? Existovala a existuje intenzívní kulturní výměna?

V období první republiky byly styky s loutkáři z těchto oblastí četné, po druhé světové válce se na ně navazovalo zpočátku velmi obtížně i vzhledem k rozdělení Německa na to „dobré“ a „méně dobré“. Nesmírně pozitivní roli zde sehrála UNIMA, a to i díky osobním přátelstvím navázaným už před válkou. „Západoněmečtí“ loutkáři byly v prvních letech znovuobnovené UNIMA velmi aktivní a pomohli hlavně díky výtečně organizovaným festivalům a setkáním v Bochumi a v Braunschweigu k popularizaci českého loutkového divadla, a hlavně ke zvednutí železné opony.

V posledních letech se mi zdá, že naše vzájemné kontakty nejsou ani tak časté, ani tak vřelé. Možná, že si ve vzpomínkovém optimismu příliš připomínám krásnou kolegiální spolupráci mezi mým otcem a Hansem Richardem Purschkem nebo prvním ředitelem mnichovského muzea Ludwigem Krafftem či občasné výměny malých loutkářských delegací do rodin ve Švýcarsku, účast na festivalech a loutkářských výstavách v rakouském Mistelbachu… Každopádně je to výzva nejen pro aktivity Českého střediska UNIMA, ale také pro větší spolupráci vysokých uměleckých, nejen loutkářských škol. Myslím, že je na co navazovat – umělecky i lidsky.

Loutkář 3/2017, s. 14–15.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.