redakce: Důležité je věřit loutkám

Vzájemné ovlivňování amatérských a profesionálních tvůrců má v Česku velmi hluboké kořeny. Z mnoha amatérských divadelníků se posléze stávají uznávaní profesionálové, kteří se mezi amatéry vracejí jako lektoři. Jejich vzájemné ovlivňování vrcholí s koncem divadelní sezóny na Loutkářské Chrudimi, kde se setkávají nejzajímavější amatérští i profesionální tvůrci k vzájemnému šestidennímu ovlivňování v rámci workshopů, dílen, a především divadelních produkcí.

Amatérské soubory jsou k účasti na Loutkářské Chrudimi vybírány v postupovém systému. Ten započal už v průběhu březnových a dubnových víkendů, kdy se uskutečnilo jedenáct krajových postupových přehlídek amatérského loutkového divadla. V rámci těchto přehlídek bylo k vidění šestašedesát inscenací. Z nich osm obdrželo přímou nominaci do programu 66. Loutkářské Chrudimi a dalších šestnáct bylo doporučeno programové radě. Do programu chrudimského festivalu bylo nakonec, z rozhodnutí programové rady, zařazeno osmnáct inscenací, což je nejvyšší počet za posledních pět let. Pokud bychom usuzovali podle tohoto počtu, mohli bychom konstatovat, že se amatérskému loutkovému divadlu v letošním roce nadmíru dařilo. Je to však pravda? Zeptali jsme se čtyř lektorů, kteří viděli dvě a více postupových přehlídek – Josefa Brůčka, Michala Drtiny, Blanky Šefrnové a Mirky Vydrové

Jak byste zhodnotili úroveň přehlídek, které jste měli možnost vidět?

Mirka Vydrová: Byla jsem na třech a každá byla něčím svébytná. Je pro mne otázkou, jakým úhlem pohledu se mám na úroveň dívat. Pro mne jako profesionála v oboru loutkového a dětského divadla byla každá přehlídka inspirací. A zážitkem – zrovna tak jako pro soubory.

Blanka Šefrnová: Přehlídky jsem viděla jen dvě, pardubickou a pražskou Jiskru. Organizační úroveň obou byla výborná. To, co bylo možné vidět v programu, připraveném loutkářskými soubory, bylo letos docela potěšitelné. Byly to inscenace, které čitelně odrážely zaujetí, možnosti a atmosféru.

Josef Brůček: Viděl jsem přehlídky v Plzni a ve Svitavách. Kvalita organizace přehlídek a většiny představení byla rovna kvalitám národní přehlídky v Chrudimi.

Michal Drtina: Letos jsem viděl pět postupových přehlídek: v Turnově, Plzni, Hradci Králové, Svitavách a novou přehlídku v Brně. Dívám-li se na přehlídky z pohledu organizátora, musím být spokojen. Všechny přehlídky byly připraveny skvěle a organizace, které se o hladký průběh krajových přehlídek starají, ať už jsou to spolky loutkářů, městské organizace, nebo krajské instituce, přistupují k přehlídkám zcela profesionálně.

Z pohledu počtu souborů, které se postupových kol zúčastnily, musím být nespokojen, protože jejich počet z roku na rok výrazně poklesl. Čím je tento pokles způsoben, nemohu zatím posoudit. Vím o souborech, které novou inscenaci nestačily připravit, takže na přehlídky sice přijely, ale pouze jako diváci, vím o souborech, které svoji aktivitu namířily jinam. Věřím však, že jde pouze o letošní výjimku, která se v rámci oboru amatérského loutkového divadla udála.

Pokud se však podívám na počet inscenací, které lektorské sbory nabídly do programu Loutkářské Chrudimi, mohu být spokojen. Programová rada měla z čeho vybírat a domnívám se, že v rámci diskusí bude v Chrudimi o čem hovořit.

Zaznamenali jste proti loňskému ročníku nějaký posun v dramaturgii souborů?

Mirka Vydrová: Na tuto otázku se mi odpovídá těžce, protože jsem na žádné přehlídce v loňském roce nebyla. Tedy nemám podle čeho porovnávat.

Obecněji potom vnímám posun v dramaturgii jako zamýšlení se nad tím, proč si soubory vybírají prezentovaná témata, jaký mají důvod. U mnoha souborů se mi zdálo, že volí výběr inscenace pouze z důvodu „vytvořit inscenaci“ nebo „pobavit své diváky“. Záměr je to diskutabilní, ale díváte-li se na tento důvod z pohledu sociální funkce amatérského divadla, je pochopitelný a má své nepopiratelné místo. U souborů ze základních uměleckých škol jde také spíš o to „vytvořit inscenace“, ale je přidáván i důležitý faktor „něco žáky naučit“.

Řekla bych, že posun vidím v tom, jaké prostředky si pro svoje divadla soubory vybírají. A jak skrze tyto prostředky hledají vhodný obsah. A tím je někdy nejpodstatnější sociální smysl divadla.

Blanka Šefrnová: Nemyslím si, že by se opravdový posun v kvalitě dramaturgie dostavil. Jeden soubor udělal významný krok v tomto směru a viděla jsem další tři zpracování zajímavých témat, i když třeba zrovna ne úplně povedených.

Josef Brůček: V obou místech jsem zaznamenal chvályhodnou reakci na současné světové dění. Konkrétně v inscenaci V prdeli a Všichni jsme si…

Michal Drtina: Obecně se dramaturgie u většiny souborů příliš nemění. Jsou však výjimky, které potvrzují pravidlo. Musím tak vyzdvihnout práci jaroměřských souborů, které pod vedením Jarky Holasové v dramaturgii vždy překvapí. Jejich letošní adaptace Maryši je obdivuhodným počinem. Stejně tak adaptace Aladinovy kouzelné lampy, kterou letos uvedl soubor Rámus, považuji za velmi zdařilou úpravu klasického textu. Nemohu opomenout inscenaci Všichni jsme si… souboru Naopak Dramatické školičky ve Svitavách, kterou pokládám za velmi dobrou dramaturgickou volbu a která promlouvá k současnému stavu světa.

Obecněji je pro mne velice sympatické, že se letos celá třetina inscenací doporučených do výběru do hlavního programu festivalu věnuje tématům určeným pro starší děti a dospělé.

Jaké nejpozoruhodnější počiny jste na přehlídkách viděli?

Mirka Vydrová: Jako velmi zajímavou práci s fikcí, humorem a použitím zvolených prostředků představovala absurdní inscenace Co se stalo u jezera Piplpopl. Řekla bych, že tady mladí lidé skutečně vytvářejí kus dobrého kumštu a z hlediska prostředků využívají předmětů metaforicky a ryze loutkářsky. Zanechali ve mně stopu!

Velkým překvapením pak pro mne byla jedna učitelka ZŠ, která původně oblékala děti do ilustrativních kostýmů a vytvářela popisné situace. Letos přišla s inscenací, kde vytvářela jednoduchými prostředky z látek a zvukem tajemnou atmosféru severského příběhu. Mladí herci byli „plni duše“. Zkratka, s jakou vedli příběh, byla až příliš strohá, takže leccos ještě chybělo. Ale byli tu vytvářeny obrazy – slovem, obrazem, zvukem, scénografií silného severského příběhu.

Blanka Šefrnová: Musím jmenovat obě nominované inscenace: svitavské Všichni jsme si… a pražskou Zlatou rybu.

Josef Brůček: Opět budu opakovat jména dvou inscenací: V prdeli a Všichni jsme si… Reagovaly na stav společnosti velice zodpovědně a vážně, i když v jednom případě někdy poněkud nevážně.

Michal Drtina: Musím uvést několik inscenací. V prvé řadě Musí to bét?! od souboru JakKdo, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř, potom zmiňované inscenace Všichni jsme si… souboru Naopak Dramatické školičky ve Svitavách a inscenaci V prdeli plzeňského Rámusu, dále Ve stínu šumavských hvozdů souboru Na holou Hořovice či inscenaci Šlépěj od souboru Mikrle, Kolegium hraběte Šporka, Jaroměř.

Zaznamenali jste účast nových souborů, nebo jde o stále stejné účastníky?

Mirka Vydrová: Více méně se jedná o tytéž soubory. Až na malé výjimky.

Blanka Šefrnová: Souhlasím, příliv nových souborů se nekonal. Spíš překvapivě vzniklo nové uskupení ve starém souboru Zvoneček.

Josef Brůček: Zajímavý soubor například vznikl na jednom západočeském semináři a svoji práci prezentoval na plzeňské přehlídce.

Michal Drtina: Opět jde o to, co je nový soubor. Na základních uměleckých školách vzniká každoročně mnoho nových souborů, ale jinak jsem na přehlídkách zaznamenal nové, respektive pro mne neznámé, soubory pouze na přehlídce v Brně.

Jste spokojeni s loutkohereckou prací v souborech?

Mirka Vydrová: Nepřemýšlela jsem o tom, zdali jsem spokojena já. Myslím si, že v souborech chtějí loutkoherectví dělat co nejlépe, a ne to odfláknout. V tomto smyslu mě jejich hra určitě baví.

Blanka Šefrnová: Já jsem vůbec ráda, že se loutkou někdo zabývá, že chce tento nelehký divadelní druh provozovat, díky.

Josef Brůček: Je to průměrné. Někdo umí více, někdo s tím „šmrdlá“, jak se to kdysi naučil. Čím dál více se začíná loutka spíše používat či využívat, než aby se jejím prostřednictvím předávalo téma.

Michal Drtina: Také bych řekl, že spokojen moc nejsem. Dost často se, jak už bylo řečeno, s loutkami pouze „šmrdlá“, místo aby se s nimi jednalo. A také se dost často používají tak, že se více prosazuje herec na jevišti, který má touhu být viděn a zaznamenán, takže jde spíš o výstup herce s rekvizitou. Možná bychom se mohli učit od Maďarů nebo Poláků.

Zaujal vás na viděných inscenacích nějaký scénografický počin?

Mirka Vydrová: Třeba soubor Na holou využil mnoha scénografických možností dobrým způsobem. Nikdy jsem nic takového neviděla a slouží to inscenaci velmi dobře. Dalším, koho bych chtěla zmínit, je Vikýř Jablonec a jejich jednotlivé rákosové tyčky, použité i ve větším množství. Tato mnohovýznamová scénografická úspornost slouží inscenaci naprosto skvěle. I magicky. A umožňuje dobrou hru pro asociativní možnosti.

A pak mi byla velmi sympatická scénografie inscenace Hvězdička Zaspalka (Zvezdica Zaspanka) slovinského souboru Smolički, která dobře fungovala pro vytváření příběhu na hvězdné obloze. Lidské postavy pak ale měly handicap – nemohly se k sobě otočit čelem.

Blanka Šefrnová: Velkou, ucelenou scénografii jsem neviděla. Snad, jednu malou, ucelenou.

Josef Brůček: Zaujala mne především minimalistická základní scénografie maximálně využitá. Opět myslím na dvě již dvakráte zmíněné inscenace v Plzni a ve Svitavách. První soubor měl na scéně stůl, druhý pracoval především se židlemi.

Michal Drtina: Zaujala mne scénografie a řešení loutek souboru Malé dvě, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř v inscenaci Ubrousku, prostři se! nebo v inscenaci Otík aneb Co se skrývá v kolébce souboru Jojo Horažďovice, kde se kolébka stává Otesánkem. Bohužel ne u všech souborů vyznívá výtvarné a scénografické řešení takto dobře.

Jakým směrem se podle zhlédnutých inscenací ubírá amatérské loutkové divadlo?

Mirka Vydrová: Viděla jsem toho příliš málo, abych na tuto otázku mohla odpovědět.

Blanka Šefrnová: Asi bych řekla, že směrem umění možného. Kam to je průchodné, tam se jde.

Josef Brůček: Zdá se mi, že více reaguje na současnost. A to je, myslím, dobře. Stále více se objevuje loutka jako rekvizita-objekt než jako jednající osoba či bytost.

Michal Drtina: Jako celek se ubírá různými směry. U souborů, které pracují ve svém divadle, s daným fundusem, je ubírání stále stejné. Pouze se snaží o obnovu repertoáru pohádek, které se osvědčily. Potřebují své diváky nalákat každý rok na něco „nového“. V tomto směru jsem dost skeptický, protože vnímám, že se v těchto souborech nic nemění nebo strašně pomalu. Pak jsou soubory, které neustále hledají nové přístupy i možnosti. Snaží se o vlastní tvorbu, hledají nové texty i způsoby zpracování. Takových souborů není moc, ne vždy se jim to daří, ale jsou. Jejich tvorba je zajímavá a podstatná pro další rozvoj českého loutkářství. Mnoho jejich členů se postupem času stává profesionály v oboru.

Předpokládáme, že sledujete i profesionální loutková divadla či nezávislé scény. Jak si v porovnání s těmito subjekty stojí amatérské loutkové divadlo?

Mirka Vydrová: Viděla jsem toho příliš málo, abych na tuto otázku mohla odpovědět.

Blanka Šefrnová: Jako pamětníkovi mi nezbývá než si myslet, možná pochybeně, že jak povolilo tvůrčí napětí a „zahraněnost“ na našich profesionálních scénách, tak totéž se odráží v amatérských řadách. Samozřejmě to není vždy a všude. Ale je mi líto, že nevidím tvorbu ostravských divadel, třeba bych se divila.

Josef Brůček: K porovnání toho zas tak moc nemám. Domnívám se ale, že profíci jsou v reakcích na současnost a možná že i v užití nových loutkářských postupů někde za amatéry.

Michal Drtina: Amatérské loutkové divadlo a amatérské divadlo vůbec, má výhodu, že není svázáno běžným provozem profesionálních scén. Může experimentovat, hledat. Bohužel se to v poslední době až tolik neděje. Ty, kteří udávají směr, vytvářejí svoji vlastní poetiku a originální výpověď, bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky. Ale stále existují a jejich tvorba přesahuje profesionální kvality, třebaže pracují v podmínkách s profesionály nesrovnatelných. Podobné je to i mezi profesionálními soubory, tady vnímám v současné době jakousi tvůrčí krizi. Ale jsem věčný optimista a domnívám se, že jde pouze o přechodný stav a o jistý klid před bouří. V posledních letech se dle mého názoru objevilo několik velmi výrazných loutkových inscenací, které zaujaly veřejnost, a to i „neloutkářskou“, natolik, že si tento malý obor získává prestiž a důvěru a tím i zájem dalších tvůrců a diváků. Důležité je věřit loutkám, té úžasné možnosti, kterou umožňuje jejich metaforičnost, a věřit, že i prostřednictvím loutkového divadla jde sdělovat zásadní témata malým i velkým divákům.

Podrobné referáty z jednotlivých přehlídek naleznete na www.loutkar.eu

Loutkář 2/2017, s. 78–81.

redakce: Důležité je věřit loutkám

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás