Malíková, Nina: Režisér, dramaturg a historik

Miroslav Česal prokázal neuvěřitelnou jasnozřivost, když ve své studii charakterizoval jubilanta především jako historika. Vytušil v něm totiž potenciál, ve kterém se snoubily především Pavlovy dramaturgické a autorské tvůrčí předpoklady, ve vztahu k jeho původní formaci zdánlivě odtažité. Budoucnost však dala Česalovi nejen za pravdu, ale i pro Pavla Vašíčka, milovníka luštění záhad a objevitele netušených souvislostí, se tak trochu odsouvané hobby stalo fascinujícím divadlem světa.

Chtěla bych se ale přece jen vrátit do doby Vašíčkových režií těsně před tím, než se rozhodl v roce 1998 přenechat režijní veslo jiným (především Tomáši Dvořákovi) a věnovat se roli „advocata diaboli“ na poli dramaturgie. Možná se mi nepodaří ani trochu popsat ony stěžejní inscenace (jak je známo, z recenzí a fotek jejich půvab vždycky nevyplývá), ale Vašíčkův přínos pro moderní loutkové divadlo a jeho možnosti v inscenacích jako Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (1978), Poklad Baby Mračenice (1983), Dům u pěti set básníků (1986), ale také nenápadná dramaturgicko-režijní spoluúčast na Maličkostech (1981) jiskřivého hereckého a autorského dua Luňáková–Čada či výraznější v případě Nuslové a Čady v Milencich z bedny (1991) – to jsou pro mne víc než jen barevné kamínky na cestě ke komornímu autorskému divadlu stylově odlišnému od jiných českých loutkových scén. Byl to především jemný humor, jevištní metafora, nepopisnost a překvapivá spojení – ať už v dramaturgické volbě dramatických i literárních předloh, či ve vlastní realizaci (např. nečekané použití maňásků v Podivném odpoledni dr. Zvonka Burkeho!), které přitáhly pozornost recenzentů a hlavně diváků k plzeňské Alfě.

Zjevením v repertoáru plzeňské Alfy byla nesporně v roce 1983 Vašíčkova režie Balady z hadrů, která překvapila neiluzivním herectvím – spoluhrou herců a loutek, animační dovedností, ale především odvážnou volbou textu spojovaného doposud nejen s činoherní scénou, ale zejména s osobnostmi obou autorů, či dvojice Werich–Horníček. Pavlu Vašíčkovi se zde podařilo objevit díky „divadlu na divadle“ v samotné předloze šance pro postupy loutkového divadla a navíc poskytnout výjimečné herecké příležitosti dvěma hercům, kteří se stali po řadu dalších sezón protagonisty divadla a na dlouhou dobu i neodmyslitelnými Vašíčkovými spolupracovníky: herečce a autorce Blance Luňákové a herci a dnes renomovanému režisérovi Tomáši Dvořákovi. Byly to navzdory době pro Divadlo Alfa šťastné divadelní sezóny. Vedle Balady z hadrů to byl vynikající Poklad baby Mračenice, kde Vašíček opět překvapivě využil pro poetický Dvorského text metaforického kouzla a možností divadla předmětů a kdy byl poeticko-komediantský styl Blanky Luňákové a Vladimíra Čady předznamenáním další veleúspěšné inscenace Dům u pěti set básníků a Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. Byla to celá plejáda nezapomenutelných Vašíčkových režií, tříbení stylu, hledání hravosti, zapomenutých technologických a výrazových možností loutky, které po mnoha dalších letech ožily v dnes již světově proslulé inscenaci Tří mušketýrů (2006), na níž se Vašíček podílel jako spoluautor a dramaturg a která v mnohém těžila právě z poetiky posledně vzpomínané inscenace.

Dodnes je mi trochu záhadou, proč Pavel Vašíček dobrovolně(?) přešel z pozice režiséra do méně okázalé funkce dramaturga (o podílu dramaturga a jeho zásadním vlivu na styl divadla by se dala napsat další kapitola, ale faktem je, že ve všeobecném povědomí přichází právě tento výdobytek moderního loutkového divadla tak trochu zkrátka). Uvědomme si, kolik opravdových dramaturgů loutkového divadla – vedle mnohokráte citovaného Erika Kolára, možná Jiřího Středy, Miloslava Klímy a z mladších Ivy Peřinové a Pavla Vašíčka – byste dokázali v naší novodobé loutkářské historii vyjmenovat? Co všechno se ale v následném dvacetiletí v práci Pavla Vašíčka-dramaturga skrývá? Zcela určitě pečlivá práce s dvojicí autorek – domácí Blankou Luňákovou a „libereckou“ Ivou Peřinovou, spjatou především s režisérem Tomášem Dvořákem –, ale i hledání nových titulů a spolupráce s řadou dalších autorů – ať už při adaptacích knižních předloh, či přímou dramaturgickou spoluprací. Je jich úctyhodná řada – od Milana Uhdeho, Jana Jirků, Ivana Nesvedy, Petra Vodičky, Mileny Jelínkové, Marka Pivovara, Šimona Olivětína, Arnošta Goldflama, Huberta Krejčího, Jana V. Dvořáka, Jana J. Dvořáka až po Víta Peřinu.

Těžko přesně odhadnout, jaký dramaturgický podíl měl Pavel Vašíček při úpravě a kompozici známých i znovuobjevovaných loutkářských textů, za jeden jsem mu ale dodnes velmi vděčná: vrátil na divadelní scénu Malíkova Míčka Flíčka. Jeho dramaturgicko-autorský a režijní klíč založený na hravé klauniádě, citlivé úpravě pro komornější řešení hereckého obsazení (jeden z herců hraje všechny figury provázející Dědečka a Babičku – v tomto případě Tatínka a Maminku – při cestě za neposlušným Míčkem) prodloužilo osmdesát let staré hře život a dalo vzniknout několika pěkným inscenacím – ať už ve Vašíčkově režii, či inspirující úpravě.

Nedovedu si představit, že by Pavel Vašíček neměl podíl i na dalším formování uměleckého souboru plzeňské Alfy a hledání příležitostí právě pro něj – ať už to byli kromě zmíněné Blanky Luňákové a Vladimíra Čady další jako Milada Nuslová, Petr Borovský, Martina Hartmannová, Marie Mrázková… Zde se projevuje další Pavlova schopnost, a sice pedagogická. Ne nadarmo si ho v letech 1985–1997 přitáhla katedra loutkového (a posléze i alternativního divadla) pro dramaturgii, dějiny moderního českého loutkového divadla i práci na tématu prostor–hmota–komunikace. Opět lze jen litovat, že tato spolupráce (alespoň v praktické dramaturgii) nepokračuje dodnes. Ti, kteří se mohli v těchto letech s Vašíčkem sejít, jistě potvrdí, že jim jako pedagog-praktik měl co říci.

Široké vědomosti a neméně široký záběr ve znalosti literatury (od literatury pro děti po rozhlasovou tvorbu) a divadelních souvislostí domácích i zahraničních pasovaly v letech 1993–1999 Pavla Vašíčka na post šéfredaktora Loutkáře, kde jsem měla tu čest a štěstí s ním spolupracovat. Byla to pro mne krásná léta – ať už pro hledání „bílých míst“ v oblasti teorie i historie loutkového divadla, která jsme se snažili v nadšenecké souhře zaplnit (nezapomenu na společnou práci nad překladem Craigovy studie Herec a nadloutka, hledání v pracích Chestertonových, Jarryho a dalších ani to, že mě později Pavel vyprovokoval vytvoření seriálu o divadle francouzském a německém). A ta radost z každé nalezené nové informace! A jak jsme byli zkušenému redaktorovi Miroslavu Česalovi vděčni za každou nezištnou a věcnou radu i kritiku! V obrovském stresu, napětí i očekávání vzpomínám na přípravu „našeho“ prvního čísla Loutkáře, které vyšlo někdy uprostřed ročníku v květnu roku 1993 po odvolání šéfredaktorky Evy Hanžlíkové, nejistotu v prvních praktických krocích kolem editorské práce, se kterou jsme neměli zkušenost, i na sice řídká, ale o to nezapomenutelnější odpoledne nad korekturami v zahradě strašnické vily, kde Loutkář tehdy sídlil. A dlouhá odpoledne a večery v redakci Loutkáře v Celetné, která je útočištěm i současného seskupení! Pavel byl skutečný „Děd Vševěd“ a za léta sledování Loutkáře (traduje se řada historek o tom, jak už jako malý hoch netrpělivě čekal na každé nově vyšlé číslo tehdy měsíčníku jeho oblíbené revue), loutkářské teorie, historie a samozřejmě především moderní praxe, danou jeho působením a hostováním snad ve všech českých loutkových divadlech, byl šéfredaktorem vědoucím a kvalifikovaným. Mělo to ale jeden malý háček. Nebyl při tom všem ani trochu manažerem či produkčním, jak žádala nová doba. A tak, když se poměry pro Loutkáře změnou na nezávislé sdružení a i oficiálním odpoutáním se od ochranných křídel nejdříve Panoramy a posléze Divadelního ústavu hodně změnily, převzala jsem jeho štafetu s řadou rozpaků já. Nikdy mi nedal najevo, že se ho to dotklo a pro mne zůstával i nadále stejně oním obdivovaným šéfem a kolegou, se kterým jsem se mohla radit. V této době ho začala práce v divadle více pohlcovat a také se začal opravdu do hloubky věnovat historii, především spojené s loutkářstvím na Plzeňsku a v Plzni. Výsledkem byly nejen vynikající skupovská studie (2002) a reprezentativní publikace Plzeňské loutkářství – historie a současnost, ale i dílčí studie týkající se amatérského loutkářství (pro Cesty amatérského divadla napsal kapitolu o českém amatérském loutkářství v letech 1970–89) či Naivního divadla v Liberci, které jsou mnohem širším pohledem na české (a československé) loutkářství, než jen omezením se na přehled tvorby jednotlivých osobností a souborů. Je tu ale i řada dalších článků a studií podávajících čtivou formou přehled o vzestupech, pádech i bloudění moderního českého loutkového divadla.

V posledních letech – spolu s hlubším ponorem do historie zejména plzeňského loutkového divadla – přibyla do Pavlova curricula vitae další položka související především s přípravou výstav zajímavých osobností spjatých s loutkami a jejich světem – ať už to byl Jiří Trnka, Josef Skupa, Jaroslav Suchý, nebo celkový pohled na 50 let Divadla Alfa, kterému Pavel Vašíček upsal svá zralá tvůrčí léta.

To všechno se o Pavlovi Vašíčkovi ví a pozornější čtenář či badatel najde všechno v Loutkáři, jehož profil vytvářel v letech svého „šéfredaktorování“ a pomáhal dále formovat i dlouho poté. Tak trochu utajené jsou ale jeho schopnosti spojené s dabingem (je autorem české verze maďarského seriálu o rodně Smolíkových, pro kterou vymyslel jméno) i rozhlasem. Je ale především vášnivým čtenářem téměř všeho tištěného a také jako vášnivý sběratel doslova hromadí kolem sebe všechno, co nějak souvisí s loutkovým divadlem či jeho možnými inspiracemi.

K jeho letošnímu jubileu přeji svému oblíbenému kolegovi, aby mu zbylo na všechno to, co chce ještě udělat a napsat, dost sil, a nám všem, pro které je Pavel jednou z mála jistot v loutkářském světě, abychom se mohli ještě dlouho těšit z jeho prověřené pověsti „přítele na telefonu“, případně „přítele na e-mailu“, který poradí, nezklame, pochopí a pomůže.

Loutkář 2/2017, s. 66–67.