Miroslav Česal prokázal neuvěřitelnou jasnozřivost, když ve své studii charakterizoval jubilanta především jako historika. Vytušil v něm totiž potenciál, ve kterém se snoubily především Pavlovy dramaturgické a autorské tvůrčí předpoklady, ve vztahu k jeho původní formaci zdánlivě odtažité. Budoucnost však dala Česalovi nejen za pravdu, ale i pro Pavla Vašíčka, milovníka luštění záhad a objevitele netušených souvislostí, se tak trochu odsouvané hobby stalo fascinujícím divadlem světa.

Chtěla bych se ale přece jen vrátit do doby Vašíčkových režií těsně před tím, než se rozhodl v roce 1998 přenechat režijní veslo jiným (především Tomáši Dvořákovi) a věnovat se roli „advocata diaboli“ na poli dramaturgie. Možná se mi nepodaří ani trochu popsat ony stěžejní inscenace (jak je známo, z recenzí a fotek jejich půvab vždycky nevyplývá), ale Vašíčkův přínos pro moderní loutkové divadlo a jeho možnost…