Voisard, Claire: Objevení divadla

V návaznosti na rozhovor se Sabrinou Baranovou o současném kanadském loutkářství i jeho vazbách na české umělce jsme o osobní vzpomínku na pražská studia a spolupráci s českými tvůrci požádali pochopitelně i její matku, loutkářku Claire Voisardovou, zakladatelku montréalského L\’Illusion, Théâtre de Marionnettes.

Loutkové divadlo jsem objevila docela pozdě. V 60. letech jsme se v Québecu setkávali s loutkami především v televizi. Bylo mi už sedmnáct, když jsem zhlédla úplně první loutkovou inscenaci, adaptaci Prokofjevovy opery Péťa a vlk od souboru Marionnettes de Montréal, který založila a vedla loutkářka Micheline Legendrová.

Byla to láska na první pohled! Po představení jsem se s touto úžasnou dámou dala do řeči. Probudila ve mně vášeň pro loutkové divadlo a zasvětila mě do jeho tajů. O pár měsíců později jsem se přidala k jejímu souboru a během divadelní sezóny jsem začala hrát v inscenacích Péťa a vlk a Petruška.

Tato průkopnice loutkového divadla v Québecu, která se učila u Jacquese Chesnaise, zorganizovala u příležitosti Expa 1967 v Montréalu první mezinárodní festival. Českému divadlu tam vyhradila výjimečné místo. Tento festival, stejně jako účast a úspěch Laterny Magiky v československém pavilonu, učarovaly všem návštěvníkům, kteří se tak mohli seznámit s různými podobami tohoto tisíc let starého umění.

Škola

Micheline byla dobrá přítelkyně Zdeňka Bezděka a velmi dobře znala pražskou loutkářskou katedru. A protože jsem si moc přála se dále v oboru loutkového divadla vzdělávat, dala mi potřebné rady k tomu, abych se mohla na tuto katedru zapsat jako zahraniční studentka. To bylo v roce 1972. Politická situace tu byla velmi složitá – mezi východem a západem byla železná opona. Bylo nemožné dostat odpověď ať už od ministerstva školství, či od katedry. Rozhodla jsem se tedy odjet na místo.

V labyrintu pražských uliček pod zahradami Pražského hradu jsem narazila na Ledeburský palác. Z kukaně na mě začala mluvit nějaká paní. Pochopila jsem, že nechce, abych šla dál, ale já jsem pokračovala v cestě. Tak vyběhla za mnou… Vyšla jsem do prvního patra a před sebou spatřila mohutnou postavu: byl to Miroslav Česal, vedoucí katedry loutkového divadla!

Zastavila jsem se. On se na mě díval a svým hlubokým hlasem mi ve francouzštině řekl tři slova: Ty – tady – proč? Odpověděla jsem jen: Učit se. Za Česalem se objevil drobný muž s úsměvem na tváři: Zdeněk Bezděk. Promluvil dokonalou francouzštinou: Jste na správném místě, pojďte dál!

A tak se mi otevřely dveře… Do uměleckého světa, který čekal, až ho objevím! V průběhu celého roku jsem se setkávala s profesory, získávala od nich nezbytné dovednosti, které se každý student loutkového divadla musí učit rozvíjet:

trpělivost (Zdeněk Bezděk se mě ujal a zasvětil mě do dějin divadla, díky němu jsem objevila české dramatiky zaměřené na loutkové divadlo),

energie (Emil Havlík mě naučil hrát s marionetami na drátě a hlavně schopnosti vdechnout loutce život),

přesnost (Josef Pehr a jeho maňásci mě naučili přesným pohybům založeným na důkladné analýze lidského chování),

kreativita (Jan Dvořák mě naučil nahlížet na člověka z jiného úhlu, bavil se tím, že ho napodoboval za pomoci vynalézavých loutek, marionet či javajek).

Bylo toho tolik, co mě oslovilo, že jsem se rozhodla na katedře loutkového divadla dále studovat. Poté jsem měla to štěstí, že jsem se dostala k Divadlu DRAK, které vedl Jan Dvořák. Mohla jsem být v roli stážistky při tom, když se rodila slavná inscenace Šípkové Růženky v režii Josefa Krofty. Bylo to neuvěřitelné pojetí vycházející z dokonalého pochopení tohoto klasického příběhu, které bylo ze společenského pohledu velmi aktuální.

Návrat do Montréalu – založení loutkového divadla L\’Illusion

V roce 1976 jsem se vrátila do Montréalu. Konaly se zrovna olympijské hry a v rámci doprovodného kulturního programu jsem se znovu ocitla v Petruškovi v Théâtre de 4\’sous, což je maličké divadlo s kapacitou asi sto míst, obvykle rezervovaných pro herce. Takto se ve mně zrodila myšlenka a touha založit divadlo otevřené všem možným formám loutkového divadla.

Toto divadlo jsme založili v roce 1979 společně s Petrem Baranem, kterého jsem potkala na katedře loutkového divadla v Praze, a s Catherine Gadouasovou, hudební skladatelkou zaměřenou na divadlo. Společně jsme vytvořili naši první inscenaci: Legendu o doktoru Faustovi. Naším přáním bylo představit tento poklad evropského loutkového divadla québeckému publiku.

Pomalu, ale jistě si divadlo L\’Illusion vytvořilo svůj vlastní styl. Díky výzkumu zaměřenému na význam používání loutek indiány kanadského západu při zimních slavnostech nebo tančících loutek u dřevorubců v různých oblastech Québecu jsme objevovali naše vlastní kulturní bohatství.

Divadlo L\’Illusion je s Českou republikou stále v pravidelném kontaktu a české divadlo je pro nás stále inspirací. Organizujeme stáže, abychom québeckým loutkářům umožnili výměnu zkušeností s českými loutkářskými osobnostmi, jako jsou Nina Malíková, Alois Tománek, Marek Bečka nebo Robert Smolík. Divadlo L\’Illusion má ve svém repertoáru dvě inscenace, které vznikly ve spolupráci s českými umělci:

Chantefable (2006)

Adaptace hry Aucassin a Nicoletta (dramaturgie Nina Malíkova, scénografie Alois Tománek, režie Karel Brožek, nelze opomenout také Jaroslava Doležala, který pro inscenaci vytvořil nádherné loutky)

Filémón a Baucis (2014)

Opera Josefa Haydna ve scénografii Roberta Smolíka, kde bych chtěla poukázat na výbornou režii.

Moje studium a pobyty v České republice bezesporu ovlivnily mou uměleckou dráhu. Stále se mi líbí, že loutka se umí vysmívat smrtelníkům tím, že ukazuje na naše vrtochy a spory. Vnímám tak loutkové divadlo jako umění, které se nám snaží vrátit naši lidskost.

Děkuji všem osobnostem, které jsem poznala v nelehké době, během které loutkové divadlo kvetlo a došlo po své cestě až ke svobodě a k hledání nových zkušeností.

Loutkář 2/2017, s. 42.