Loutkar.online

Jaklová, Lenka; Hamar, Juraj; Klíma, Miloslav; Makonj, Karel; Vašíček, Pavel; Malíková, Nina; Predmerský, Vladimír; Dubská, Alice; Lázňovská, Lenka; Doubrava, Stanislav; Chalupová, Simona; Formanová, Markéta; Jirásek, Pavel: Co přinese UNESCO?

Lenka Jaklová, publicistka

Mám zřejmě zvláštní nutkání dávat do pohybu události, které se zpočátku jeví jako zhola nemožné, provokativní, absurdní a co já vím ještě… Ať už jde o vizi revitalizovat barokní areál Kuks z evropských peněz, připomenout České republice a koneckonců i Francii význam Františka Kupky, pokusit se převézt malířovu „ztracenou“ a nalezenou urnu z pařížského hřbitova Père-Lachaise na Vyšehrad (to se mi žel nepodařilo), instalovat sochařskou křížovou cestu u Kuksu, nebo jako v tomto případě – nominovat (východo)české loutkářství do UNESCO… Vždy musí jít o dosud neprošlapanou a dostatečně trnitou cestu. Přiznávám – jsem trochu jurodivá. Baví mě myslet nemyslitelné.

O tom, proč a jak to všechno začalo, že na samém počátku byla idea nejtroufalejší – nominovat do UNESCO právě východočeské loutkářství, podnět, který nakonec vedl k úvaze o zapsání loutkářství jako celku – jsem už zavzpomínala v knize Živé dědictví loutkářství (Akademie múzických umění v Praze, 2013). Teď bych se ráda zmínila především o lidech, kteří mne během tohoto „prvovýstupu“ s důvěrou provázeli a „pro dosažení vrcholu“ byli rozhodující.

Hned si vybavím úžasně pozitivní reakci Jany Dražďákové, emeritní ředitelky Divadla DRAK, s kterou jsem konzultovala nápad prosadit tuto myšlenku do programového prohlášení po komunálních volbách v Hradci Králové v roce 2010.

Místo toho, aby mne Jana poslala „k šípku“, dala mi doporučení ke klíčovému muži, lídrovi budoucího „projektového týmu“ Miloslavu Klímovi. Vidím to horké jarní dopoledne, kdy v jeho pražském kabinetu trochu v rozpacích vysvětluji proč a jak, načež na pohled přísný pan profesor překvapivě rychle a věcně zareaguje. Usedá k počítači a zve členy budoucího týmu – z nichž prozatím neznám jediného – k pracovnímu jednání.

Opatruji vzpomínku na následující přátelské setkání s Alicí Dubskou, Jaroslavem Blechou, Simonou Chalupovou i laskavou Ninou Malíkovou a později také s Alenou Exnarovou a zvláště s Petrem Pavlovským, který mi pomáhal prodírat se houštím nominačního protokolu, aniž by zapochyboval o smyslu našeho počínání. Všechno na slovo vzatí odborníci a nesmírně obětaví lidé: historici, teatrologové, pedagogové-loutkáři.

V mém střihovém dokumentu nemůže chybět Michal Beneš, neúnavný bojovník, po řadu let úspěšně prosazující do seznamu UNESCO jednu českou památku za druhou. „A proč ne?“ zní jeho verdikt na můj dotaz, zda se pokusit dobýt pařížskou centrálu. A je to právě on, kdo si reálně dokáže představit (východo)české loutky ve společnosti loutek japonských, sicilských marionet i indonéských javajek. Jeho štafetu před časem převzala Dita Limová a ve finále v etiopské Addis Abebě, během jednání Mezivládního výboru pro zachování nemateriálního kulturního dědictví, se opravdu činila.

A co velkorysí a přející kolegové z řad špičkových etnografů? Ilona Vojancová a Jan Blahůšek (později také Eva Románková z NÚLK ve Strážnici). Byli mezi prvními, kteří v UNESCO uspěli s prvky nehmotného kulturního dědictví (verbuňkem, jízdou králů i hlineckými masopusty), a přesto se nerozpakovali darovat nám své „know how“.

Důležitou roli sehrála Lenka Lázňovská, krizová manažerka, která si vždy ví rady a nikdy, opravdu nikdy neztrácí naději. Právě ona s pověřením ministerstva kultury a zaštítěná NIPOSem uvedla do pohybu následující nominaci českého loutkářství a spolukoordinovala i tu nadnárodní, slovensko-českou, k níž dal rozhodující podnět bratislavský kolega a duší loutkář doc. Juraj Hamar.

Neznám jiného filmového dokumentaristu, který by natočil hned tři díly „nominačního seriálu“ o loutkářství. Mílovi Kučerovi se to podařilo – a skvěle. Snad se mu tato příprava jednou zúročí, až bude – jak doufám – produkovat celovečerní film o českém a slovenském loutkářství.

A co všichni ti amatérští i profesionální loutkáři, zástupci krajů (tady bych ráda zdůraznila zásluhy obou tehdejších hejtmanů Královéhradeckého a Pardubického kraje, kteří východočeskou nominaci předkládali – pánů Lubomíra France a Radko Martínka), starostové obcí (zážitkem bylo setkání s paní Helenou Toldovou ve Studnici, rodišti prvního doloženého českého loutkáře Jana Jiřího Bráta) a další představitelé odborných kulturních institucí, kteří se nadchli pro společný sen a v dobré vůli se připojili nebo přispěli k nominaci (východo)českého loutkářství?

Co dodat na závěr?

Věřím, že především praktikujícím loutkářům (ať už amatérům, nebo profesionálům) značka UNESCO přinese nejen společenskou prestiž, ale i možnosti finanční – jak prostřednictvím dotačních programů ministerstva kultury, krajů i měst čerpat prostředky na záchranu, propagaci i další rozvíjení loutkářství, ale také na podporu příslušného vzdělávání nejmladší loutkářské generace.

Pokud jde o mě, už jsem si odměnu vybrala – všechna ta nezapomenutelná setkání a přátelství s lidmi, kteří se nezdráhají snít.

P. S. „Do závěrečných titulků“ si dovolím uvést jména všech, kteří zcela nezištně podpořili první kroky na cestě do UNESCO – členy Sdružení pro podporu tradic východočeského loutkářství (dnes Spolku pro podporu tradic loutkářství):

Jana Dražďáková, předsedkyně Sdružení, někdejší ředitelka Divadla DRAK v Hradci Králové

Miloslav Klíma, dramaturg, scénárista, pedagog Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU

Alice Dubská, historička loutkového divadla

Nina Malíková, emeritní šéfredaktorka časopisu Loutkář, předsedkyně Českého střediska UNIMA, pedagožka Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU

Jaroslav Blecha, historik divadla, Moravské zemské muzeum v Brně

Eliška Finková, ředitelka Divadla DRAK v Hradci Králové

Simona Chalupová, ředitelka Muzea loutkářských kultur v Chrudimi

Petr Pavlovský, teatrolog, teoretik a kritik loutkového divadla

Lenka Jaklová, publicistka a dokumentaristka

Alena Exnarová, někdejší ředitelka Muzea loutkářských kultur v Chrudimi

Michal Drtina, odborný pracovník NIPOS – ARTAMA, Praha, obor amatérského loutkového divadla

Marek Zákostelecký, dnes nezávislý výtvarník a scénograf zejména v oblasti loutkového divadla

Karel Šefrna, zakladatel, režisér, hudebník LS Céčko Svitavy

Blanka Šefrnová, dramaturgyně a herečka LS Céčko Svitavy

Petr Stránský, Martínkovo divadlo, Libáň

Petr Hašek, režisér Geisslers Hoffcomoedianten, Kuks

Jaroslava Holasová, pedagožka ZUŠ F. A. Šporka v Jaroměři, sólová loutkářka

Jiří Polehňa, lidový loutkář (LS POLI)

Petr Mohr, LS Céčko Svitavy, ředitel Střediska kulturních služeb města Svitavy

Jiří Bareš, řezbář Divadla DRAK v Hradci Králové

Michaela Kudelková, kostymérka Divadla DRAK v Hradci Králové

Stanislav Bohadlo, muzikolog ředitel festivalu Theatrum Kuks, zakladatel Polizinello – Galerie loutek Jiřího Nachlingera v Comoedien-Hausu v Kuksu.

Helena Toldová, starostka obce Studnice, rodiště historicky prvního doloženého českého loutkáře Jana Jiřího Bráta

Doc. Juraj Hamar, ředitel Slovenského ľudového umeleckého kolektívu

Skôr, ako začnem písať o mimoriadnom úspechu československého bábkarstva, ktoré bolo dňa 1. 12. 2016 zapísané na Reprezentačný zoznam nehmotného kultúrneho dedičstva ľudstva UNESCO, musím sa zmieniť o schizofrénii (neviem lekársky názov pre nie rozdvojenie, ale rozštvorenie osobnosti) autora tohto anketného príspevku. Čitatelia sa tak dozvedia štyri rôzne odpovede na jednu anketnú otázku: Čo prinesie zápis prvku Bábkarstvo na Slovensku a v Česku na Reprezentatívny zoznam nehmotného kultúrneho dedičstva UNESCO?

1. Som estetik a folklorista a k úzkym záujmom môjho výskumu patrí tradičné a ľudové bábkové divadlo na Slovensku. Už pri zápise prvku Tradičné bábkarstvo na Slovensku na Reprezentatívny zoznam nehmotného kultúrneho dedičstva Slovenska v roku 2013, som v ďakovnej reči pri preberaní certifikátu od ministra kultúry Slovenskej republiky Mareka Maďariča povedal, že tento akt považujem za oficiálnu rehabilitáciu tradičných kočovných bábkarov, ktorým vtedajší režim (najmä koncom 50. rokov XX. storočia) nemilosrdne vstúpil do ich profesijnej kariéry. Najskôr tým, že drasticky obmedzil ich činnosť a podnikanie v rámci súkromných živností a napokon úplným zákazom ich účinkovania. Po zápise bábkarstva na tzv. svetový zoznam UNESCO sa táto rehabilitácia zdvojnásobnila a dostala medzinárodný rozmer. Slovenská, moravská a česká tradícia bábkarstva na našom území tvoria neoddeliteľnú súčasť tohto fenoménu. Nie sú to len zachádzky moravských a českých bábkarov na Slovensko a naopak, ale je to aj rodová spriaznenosť (v rodokmeňoch našich bábkarov evidujeme množstvo zmiešaných manželstiev Čechov, Moravanov a Slovákov), ale aj jazyk, repertoár, typológia postáv, scénografia, bábky a pod. V posledných rokoch je tento spoločný slovensko-český zápis jedným z najvýraznejších kultúrnych prejavov nášho spolužitia a demonštráciou našej vzájomnej kultúrnej vzájomnosti!

A čo pre mňa znamená, ako pre teoretika bábkového divadla samotný zápis? Znamená to samotný výskum bábkarstva a publikačná činnosť. Ešte koncom roka 2016 som napísal správu o zápise v anglickom vydaní vedeckého periodika Slovenský národopis (Slovak Ethnology). Dopísal som kapitolu o dejinách divadla na Slovensku podnázvom Dejiny bábkového divadla na území Slovenska. Od najstarších zmienok po rok 1949. Práve vychádza moja štúdia v časopise Pamiatky a múzeá pod názvom Bábkarstvo na Slovensku a v Česku ako súčasť nehmotného kultúrneho dedičstva ľudstva. Naďalej pokračujem vo výskume, hlavne tradičného a ľudového bábkarstva na Slovensku.

2. Viac ako desať rokov mám tú česť reprezentovať Slovensko v úlohe experta pre nehmotné kultúrne dedičstvo na zasadnutiach medzivládneho výboru pre nehmotné kultúrne dedičstvo UNESCO. Počas týchto rokov som sa nevenoval len bábkarstvu, ale aj ďalším prvkom zapísaným na Reprezentatívny zoznam nehmotného kultúrneho dedičstva UNESCO. Prvok Fujara – nástroj a jeho hudba som zdedil po svojich predchodcoch. Pri prvkoch Terchovská muzika, Gajdošská kultúra a napokon Bábkarstvo na Slovensku a v Česku som už bol priamym aktérom.

V roku 2012 bol na Seznam nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky zapísaný prvok Východočeské loutkářství. V roku 2013 som ako štatutárny zástupca občianskeho združenia Slovenské centrum pre tradičnú kultúru inicioval prvok Tradičné bábkarstvo na Slovensku na zápis do Slovenského národného zoznamu. Moja iniciatíva bola úspešná a tradičné bábkarstvo sa dostalo na náš národný zoznam. Začiatkom roku 2014 som sa ozval vtedajšiemu riaditeľovi Národního ústavu lidové kultury (NÚLK) v Strážnici (PhDr. Jan Krist) s ponukou, či nepripravíme spoločnú medzinárodnú nomináciu bábkarstva do svetového zoznamu UNESCO. Technický problém bol v tom, že nominácie do zoznamov UNESCO sa musia odoslať do 31. 3. príslušného roku. Času bolo málo. Ďalšou technickou prekážkou bol fakt, že pokiaľ bábkarstvo na Slovensku zahŕňalo celé územie nášho štátu, prvok Východočeské loutkářství sa vzťahovalo len na jeden región Českej republiky. Nasledovalo bleskurýchle nasadenie NÚLK v Strážnici, Ministerstva kultury České republiky a Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu v Prahe (NIPOS). V roku 2014 už bolo České loutkářství zaradené ako nový prvok na národný zoznam. Cesta k spoločnej nominácii do UNESCO bola otvorená. Vznikla medzinárodná komisia expertov, ktorá začala pracovať na spoločnej nominácii. Pravidelne sme sa stretávali v Prahe i Bratislave. Výsledkom našich jednaní bolo definitívne znenie textu nominačného spisu, videofilm a fotografie, ktoré tvorili povinnú prílohu nominačného spisu. Dohodli sme sa, že nomináciu podá ako prekladateľský štát Slovenská republika. Preto aj názov Bábkarstvo na Slovensku a v Česku a nie naopak. Mimochodom názov prvku prešiel niekoľkými premenami, nielen v odbornej medzinárodnej komisii expertov, ale aj v samotnom UNESCO. Napr. sekretariát pre Nehmotné kultúrne dedičstvo nám odporučil najskôr názov prvku Bábkarstvo na Slovensku a v Českej republike, neskôr názov Bábkarstvo na Slovensku a v Česku. Tento návrh sme s ohľadom na jazykový, hlavne anglický a francúzsky kontext spoločne akceptovali.

3. Od roku 2010 som sa stal riaditeľom, neskôr generálnym riaditeľom Slovenského ľudového umeleckého kolektívu v Bratislave. V našej zriaďovateľskej zložke máme aj oddelenie Centrum pre tradičnú ľudovú kultúru. Je to expertné pracovisko ktoré je okrem iného poverené aj implementáciou Dohovoru UNESCO o ochrane nehmotného kultúrneho dedičstva. Manažujeme aj tvorbu národného zoznamu a nominácie do svetového zoznamu UNESCO. Máme množstvo aktivít, ktoré propagujú, dokumentujú a ochraňujú aj prvky zapísané do svetového zoznamu. Koncom minulého roku sme pripravili galaprogram venovaný 10. výročiu pristúpenia Slovenskej republiky k Dohovoru UNESCO (2013). S vierou v úspech prvku Bábkarstva na Slovensku a v Česku sme predstavili v rámci tohto programu aj bábkarov zo Slovenska aj z Čiech. V tomto roku pripravujeme opäť slávnostné vyhlásenie nových prvkov zapísaných do národného zoznamu a bábkarstvo tam nebude (ako posledný prvok vo svetovom zozname UNESCO) chýbať.

Bábkarstvo budeme prezentovať aj v rámci nášho nového podujatia FOLK EXPO SLOVAKIA 2017 a napokon v rámci osvedčeného a už tradičného podujatia Deň detí v SĽUK-u, v rámci ktorého plánujeme vytvoriť malý festival bábkarstva. Určite nás samotný zápis motivuje k ďalším aktivitám!

4. Sám som aktívnym bábkarom. Som principálom tradičného maňuškového divadla Teatro Cernevalo (od roku 2000) a tiež zakladateľ divadla Teatro Posonii, ktoré sa snaží o oživenie a rekonštrukciu barokového marionetového divadla, ktoré na zemianskych dvoroch (najmä Esterházyovcov) produkovalo vystúpenia marionet v spojení s dvornými komornými barokovými orchestrami. V našom prípade v spojení so súborom komornej hudby Solamente Naturali. Pri všetkých nasledovných produkciách budem pripomínať, že bábkarstvo z Čiech a Slovenska sa ocitlo v skvelej garnitúre bábkarstva v Číne, Japonsku, Turecku, alebo Indonézie.

K divadlu ma priviedlo moje dlhoročné účinkovanie s posledným tradičným bábkarom na Slovensku Antonom Anderlem (1944–2008) v 90. rokoch XX. storočia, kedy som ho sprevádzal ako muzikant na ľudových nástrojoch a technický asistent na jeho cestách po Európe.

Zápis bábkarstva do svetového zoznamu UNESCO je pre mňa významným medzinárodným ocenením a uznaním tejto časti nášho spoločného kultúrneho dedičstva, umenia a kultúry.

Nie je na oficiálnych inštitúciách, grantových programoch a dotáciách, ako s týmto dedičstvom naložíme. Je to na nás bábkaroch. Uvedomujeme si to vôbec? Vážime a ceníme si to? Čo preto v budúcnosti urobíme?

Prof. Miloslav Klíma, pedagog DAMU, dramaturg

Tradiční loutkářství. na Slovensku a v Česku bylo zapsáno do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva na podzim 2016 při zasedání Mezivládního výboru pro zachování nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Tomuto výsledku předcházela etapa, ve které nejprve jak české, tak slovenské loutkářství bylo uznáno jako národní kulturní hodnota a teprve pak bylo možné vstoupit do soutěže o prestižní světové označení společně.

České loutkářství se tak ocitlo vedle již dříve uznaných nehmotných kulturních statků z Čech jako například verbuňk, masopustní průvody s maskami na Hlinecku, sokolnictví, jízda králů a další. Vzniklé souvislosti skýtají řadu podnětů pro intelektuální i humoristickou slovní ekvilibristiku. Nepochybně už jsou a budou plně využity.

Naše a slovenské loutkářství je tím ovšem zařazeno také v řadě nepopiratelných loutkových fenoménů ve světě jako například sicilské loutkové divadlo, čínské stínové loutky, výstupy masek a loutek na Mali, bunraku v Japonsku, indonéské tradiční loutkářství a mnoho dalších. To je bezpochyby společnost zřetelně významná. Přitom vidíme, že jednotlivé aktivity nejsou muzeálními a neměnnými statky, ale nadále plně žijí, rozvíjejí se, tak či onak proměňují, což je důležitou podmínkou, která je naštěstí podmínkou zásadní důležitosti. Nejde tedy o zakonzervovanou podobu, jde o kreativní tvůrčí činnost, která se zřetelným respektem vychází z dávných kořenů.

V preambulích UNESCO se často vyskytují formulace jako: „ochrana a rozvoj nehmotného kulturního dědictví“ a též „mistrovská díla ústního a nehmotného dědictví lidstva“. Nehmotné kulturní dědictví dle Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví (20. 9. 2015) tvoří „zkušenosti, znázornění, vyjádření, znalosti, dovednosti, jakož i nástroje, předměty, artefakty a kulturní prostory s nimi související, které společenství, skupiny a v některých případech též jednotlivci považují za součást svého kulturního dědictví“. Projevuje se reálně v ústních tradicích, v divadle a interpretačním umění, v různých společenských obřadech a slavnostech, v rámci tradičních řemesel, a také ve vědomostech týkajících se přírody, vesmíru a lidských bytostí.

Protože jde většinou o kreativní činnosti, nelze pro jejich zařazování stanovit jednotný rastr a nezpochybnitelná kritéria, což dobře známe z marných a v podstatě nesmyslných snah jednotně hodnotit umělecká díla. Nejspíše proto takto vzniklé seznamy působí navenek nesourodě a jakoby náhodně. Musí totiž respektovat pestrý vějíř lidských aktivit v tvůrčí oblasti. Navzdory tomu, pokud se na stanovisku shodne přece jen kvalifikovaná většina odborné veřejnosti, lze jejich závěr brát vážně a podle toho s ním i zacházet.

Jde v podstatě o to uvědomit si a respektovat to, co si i my sami ceníme z vlastního kulturního dědictví a co je navíc skutečně živé, vyvíjí se a je trvale inspirativní jako permanentní kulturní zázemí. To, co je součástí života a je chápáno nikoli jako zbytná nadstavba, ale jako integrální, bohatý, pluralitní a trvale obohacující díl společné existence pospolitosti. Takže zápis UNESCO můžeme brát jako fakt – ať už si myslíme o zákulisí a souvislostech nominací cokoli –, který skýtá pro nás šanci uznat dědictví našich loutkářů jako cenný poklad a především jako trvalou inspiraci. To ostatně historie již několikrát prokázala tím, že právě tuto hodnotu dovedla v dílčích podobách konkrétní doba a konkrétní tvůrci využít k dílům, která právem zaujala čestné místo v historii i nedávné době našeho loutkového divadla, a dokonce nejen loutkového. Stačí si připomenout Josefa Skupu, Jiřího Trnku, Jana Švankmajera, Jana V. Dvořáka, Josefa Kroftu a další.

Aniž tedy budeme zápis přeceňovat či zpochybňovat, povýšeně doplňovat, můžeme si přiznat přece jen drobnou hrdost a pýchu, jichž ostatně nemáme ve světě přehršel. Víme dávno, že pokud tvůrčí dědictví zůstane živé, má vždy smysl. Je na nás, jak jeho odkaz budeme v konkrétní době reálně naplňovat. Můžeme přitom s nepřehnanou hrdostí vycházet z toho, že si našeho pokladu cení i jiní, aniž se musíme chválit sami. Zápis nám přináší výzvu k tvůrčímu pokračování a navazování. Neporadí nám jak, ale bude nás trvale zavazovat…

Prof. Karel Makonj, pedagog DAMU, režisér

S dědictvím bývají často v životě problémy, ať už jde o dědictví zatížené dluhy či hypotékami, či o dědictví jako zdroj konfliktů mezi pozůstalými, ústící někdy až do kriminálních zápletek; a to píši jen o dědictví hmotném, natož pak nehmotném.

Nehmotné dědictví snad řeší nejrozumněji autorský zákon, poskytující jisté hmotné prebendy z nehmotného dědictví po určitou, časově však omezenou dobu.

Co však s nehmotným dědictvím UNESCO? Každý chalupář přitom ví, že když obývá památkově chráněnou chalupu, každá oprava se mu setsakra prodraží a stráví na úřadech mnohem víc času než běžný smrtelník, užívající chalupu normální.

Nyní se na tento seznam UNESCO dostalo i české a slovenské loutkářství. Vlastně ani dost dobře nevím, proč nehmotné, když právě loutkové divadlo svým hmotným materiálem, hmotností loutek, může být na rozdíl od hereckého divadla relativně „nesmrtelné“.

Dlouho jsem pátral po tom, jaké období vývoje loutkářství bylo vlastně takto oceněno – barokní lidové loutkářství, tzv. česká loutkářská renesance, rozmach rodinného a spolkového loutkářství, amatérské hnutí v našich zemích? Úmyslně jsem vůbec nemyslel na profesionalizaci tohoto oboru, protože ta proběhla i v dalších zemích bývalého „tábora“ a není ještě vývojově ukončena.

Považoval jsem totiž tuto podmínku uzavřenosti, završenosti konkrétního historického období za conditio sine qua non (analogicky se slováckým verbuňkem, hlineckými masopustními obchůzkami, jízdou králů či sicilskými marionetami).

Až se mi dostaly do rukou Divadelní noviny 21/2016 s glosou M. Reslové Loutky jako ohrožený druh?, které děkuji za následující zdůvodnění: „Slovensky nebo česky provozované loutkové divadlo, vnímané coby jev ve všech jeho historických podobách a rozmanitých projevech, synkreticky slučuje dovednosti dramatické, dramaturgické, inscenační, interpretační, scénografické, výtvarné i hudební. Jeho jádrem je představení, v němž divadelní role hrají ikonické znaky – loutky (nejčastěji ze dřeva) reálných nebo fantaskních postav, někdy i zvířat nebo předmětů, které v reálném čase představení projevují život pohybem, případně mluvou, jsou viditelně nebo skrytě animovány a ovládány různými mechanismy prostřednictvím jednoho či více loutkářů.“

Sama M. Reslová označuje tuto definici za „sterilní“, sám na této definici nespatřuji nic specificky „českého“ či „slovenského“ a ani – výjimečného. K této definici by se mohla vztahovat většina loutkářské produkce – i té nezahrnuté do „unescovského“ seznamu. Navíc je velmi nepřesná; rozhodně si nemyslím, že „znaky hrají role“, v definici je velmi opomenuta role loutkáře, neboť teprve v interakci loutkáře a objektu může vůbec dojít k tvorbě znaku, respektive vzniku císařovské jevištní postavy, vytvořené právě koexistencí subjektu a objektu, a to se týká i divadla iluzivního. A úspěšně bych pochyboval i o onom zmíněném „synkretickém slučování dovedností“, jejichž výčet není ani specifický pro loutkové divadlo, ale spíše pro divadlo vůbec, divadlo „an sich“.

Tato nepodařená definice mne tedy nezbavuje rozpačitého dojmu z tohoto „ocenění“, které jako by bylo nekrologem nad českým a slovenským loutkářstvím ve své historické završenosti. Ostatně autorka glosy sama poznamenává: „Úpadek či zánik (což prý bývá důvod k zápisu na seznam světového dědictví UNESCO) fenoménu loutkového divadla v Česku rozhodně nehrozí.“ Svými slovy vlastně říká totéž: živému umění tento zápis nepřísluší. Vždyť přece principem zápisu například historického centra Prahy, Českého Krumlova, Telče či Kutné Hory je právě uchování těchto historických městských jader, jejich konzervace, nikoli přirozený rozvoj.

Co tedy tento zápis do budoucna přinese? Myslím, že nic podstatného, dokonce ani ty státní finance ne. Spíše naopak: vnese další klín mezi staromilce (milce loutek) a současné umělce, pro které je organický a kontinuální vývoj umění něčím zcela přirozeným. Jde spíše o nějakou podivnou ideologizaci, které nerozumím – a docela závidím loutkářům slovenským, kteří nemají ani příliš čím se cítit svazováni a povinováni…

Dědictví lze i podle občanského zákoníku odmítnout, třeba už právě pro ty dluhy. Domnívám se, že české loutkářství má svých dluhů taky dost a bylo by poctivější je reflektovat, než si stavět pomníky. Kdybych byl začínající loutkářský režisér, asi bych se pěkně poděkoval a toto dědictví odmítl, ono totiž takové dědictví může být někdy i darem danajským…

Pavel Vašíček, dramaturg, emeritní šéfredaktor časopisu Loutkář

Záleží na úhlu pohledu, jímž na toto zajisté významné ocenění nahlížíme. Vyjdeme-li z oficiální zprávy ČTK, pak se na listinu UNESCO zapisují „tradice, jimž hrozí úpadek a zánik“. České a slovenské loutkářství se tak zařadilo po bok verbuňku, masopustu či jízdy králů. „Kandidující státy se musí zavázat, že je budou zhodnocovat a podporovat jejich přenášení z generace na generaci.“ Mnozí tedy mohou toto ocenění vnímat (a třeba i s jistým zadostiučiněním) jako potvrzení faktu, že loutkové divadlo je fenoménem víceméně folklórním, který je obrácen už převážně do minulosti a tuto jeho slavnou minulost je třeba zachovat i pro další generace především na půdě muzeí, specializovaných festivalů či občasných repertoárových odskoků do repertoáru lidových či spolkových loutkářů, případně se jím nechat inspirovat.

Netuším, nakolik je tento čestný akt provázán s případnými budoucími penězotoky a zdali vůbec… V případě výše zmíněném by mohly být podpořeny nákupy nových akvizic, restaurátorské práce, popularizační akce, využití sbírkových předmětů v živém provozu atp. Tohle vše je samozřejmě velmi důležité, loutkářská muzea často navštěvují děti a jistě i tudy může vést cesta k probuzení zájmu o tento divadelní druh a lásce k loutkám, jež může přinést plody v budoucnu. Ostatně jako občasný historik jsem poslední, kdo by sbírky a archivy sebeméně podceňoval.

Předpokládám však, že redakce položila anketní otázku primárně z důvodů jiných. Ocenění lze totiž vidět i jinou optikou, zaměřenou právě do budoucna. Můžeme ho číst i takto: zhusta opomíjený a podceňovaný divadelní druh je natolik cenný a vývoje schopný, že je ho třeba – už vzhledem k tomu, co významného dokázal v minulosti – podpořit morálně a případně i finančně. Kam však tuto podporu do budoucna směřovat? Do odborného školství a workshopů? Do inspirovaných a dále inspirujících experimentálních projektů? Do podpory talentovaných amatérů a nezávislých skupin? Do velkoryse pojatých festivalů? Do popularizačních akcí? Do odborné literatury? Budou tu i za dvacet let lidé, kteří budou schopni disponovat potřebnou sumou znalostí, zkušeností a dovedností? A budou je mít komu předávat? Vzniknou artefakty na úrovni dneška a zítřka srovnatelné s vrcholnými projevy loutkářské historie? Budou mít dostatek diváků, a to nejen dětských? To všechno jsou otázky, jež zapsání na listinu UNESCO otevírá, díváme-li se na něj onou druhou zmíněnou optikou… Odpovědi na ně už musí hledat mladší, zápis na listině je k tomu vybízí a snad i trochu zavazuje…

České a slovenské loutkářství se na několik dní ocitlo ve středu pozornosti širší veřejnosti. To je jistě dobře! Je třeba také poděkovat všem, kteří připravili opravdu kvalitní a přesvědčivé materiály pro UNESCO. Ale zároveň je nutné si uvědomit, že o budoucnosti loutkářství u nás nerozhodnou ani čestná uznání, ani případné vyšší finance, ale jen talent a zájem mladých vzdělaných tvůrců, kteří budou schopni nalézt témata, jejichž nejpřesvědčivější jevištní prezentace bude – dle jejich mínění – možná právě skrze divadlo pohyblivých figur.

I loutkové divadlo je především divadlo a o jeho budoucnosti se rozhodne jen a jen na jevišti (a posléze v hledišti)!

Nina Malíková, divadelní historička a publicistka, emeritní šéfredaktorka časopisu Loutkář

Hned po oznámení zapsaní českého loutkářství na seznam nehmotných kulturních statků UNESCO, které prošlo snad všemi sdělovacími prostředky, se objevily dotazy: Co to pro české loutkářství znamená? Souvisí uznání tohoto jedinečného fenoménu, jímž české loutkářství opravdu je, s nějakými dalšími kroky ze strany státu? Nejde snad o poslední volání po záchraně ohroženého druhu, jak tomu u podobných případů kulturního dědictví UNESCO je?

České loutkářství má v naší kultuře opravdu výjimečné postavení. Už to, že je pro většinu lidí obecná představa o loutkovém divadle něčím tak známým, že není nutné tuto formu divadla podrobně popisovat, je něčím pozoruhodným, ale důkazy o tom, proč tomu tak je, by vyžadovaly podrobnější analýzu. Nechci se široce zabývat historií, ale jen bych ráda zdůraznila fakt, že o rovnoprávné zařazení loutkového divadla mezi ostatní divadelní druhy a o jeho popularizaci se snažila celá řada umělců (nejen loutkářů) během celého XX. století a jeho současné celosvětové uznání a zviditelnění je vlastně jen úspěšným vyústěním těchto snah.

Co si tedy mohou čeští loutkáři od proměněné nominace slibovat? Zcela určitě větší pozornost českému loutkářství vůbec, a to ve všech jeho oblastech – od vysokého školství i dalších forem loutkářského vzdělávání přes rozvinutí loutkářského řemesla až po spravedlivé zhodnocení tradice a vnímání všech souvislostí současného moderního loutkářství v jeho propojeních s ostatními divadelními druhy. Nepodceňovala bych ani zájem ciziny o tento výjimečný fenomén, včetně možnosti „zažít české loutkářství na vlastní kůži“, a tím nemyslím jen aktivity související s cestovním ruchem. Myslím, že se řada i zatím netušených možností právě otvírá. Konkrétní dopad faktu, nakolik je toto „rodinné stříbro“ opravdu živou součástí naší kultury, bude záležet nejen na oficiální podpoře, ale na invencích tvůrců a ohlasu jejich práce u publika. Ale pozor! Současný zájem veřejnosti o české loutkové divadlo způsobený mediálním ohlasem je výjimečnou příležitostí, která může mít časové omezení. Bylo by škoda ji propást.

Vladimír Predmerský, kritik, historik, publicista

Priznám sa, že keď ma môj vzácny priateľ Juraj Hamar pozval v roku 2013 na ministerstvo kultúry na slávnostný zápis Tradičného bábkarstva do Reprezentatívneho zoznamu nehmotného kultúrneho dedičstva Slovenska pod hlavičkou UNESCO, čakal som, čo z toho bude. Z toho pre mňa zložitého a nečitateľného názvu som si zapamätal tú podstatu, že ide o zápis. Dozvedel som sa, že je tam zapísaná aj naša fujara, aj terchovská muzika, tak prečo by sa nemalo svetu pripomínať zápisom aj naše tradičné bábkarstvo? Viac som o tom neuvažoval.

Minulý rok sa na mňa opäť obrátil generálny riaditeľ SĽUK-u, predseda Rady ministra kultúry pre ochranu nehmotného kultúrneho dedičstva, Juraj Hamar, tentoraz s prosbou, aby som sa k „nominačnému spisu“ na zápis prvku Slovenské a české bábkarstvo do Reprezentatívneho zoznamu nehmotného kultúrneho dedičstva ľudstva, vyjadril aj písomne do „slobodného, informovaného a vopred daného súhlasu“. Okrem toho, že som zistil, že Slováci šikovne stiahli do akcie aj Čechov, skonštatoval som súčasne, že je okolo toho plno administratívy a byrokracie. (Koľko ľudí je kvôli tomu zamestnaných?) Samozrejme som podporil spoločný zápis do Reprezentatívneho zoznamu nehmotného kultúrneho dedičstva pod hlavičkou UNESCO potvrdením, že celý život sa venujem iba bábkovému divadlu a azda takto podporujem a reprezentujem Slovensko a nikto mi moje presvedčenie nemôže vziať. Ďalej som o tom radšej neuvažoval.

Iba minulý rok ma otázkou o význame zápisu do Reprezentatívneho zoznamu nehmotného kultúrneho dedičstva prepadol a znervóznil Martin Kukučka (a to bola iba polovička SKUTRa), lebo si myslel, že ja mu dám jasnú a múdru odpoveď. Teraz mi podobnú otázku o prínose zápisu do Reprezentatívneho zoznamu nehmotného kultúrneho dedičstva položila aj redakcia Loutkáře. Oznamujem všetkým. Hľadajte v ňom iba tú podstatu: zápis. Nič iné. Komu je to málo, iste sa dozvie viac. Mne to stačí.

Alice Dubská, divadelní historička

„Jsme v UNESCO!“ Když jsem v prosinci minulého roku dostala do mobilu tuto krátkou zprávu, měla jsem pocit jako plavec, který právě přeplaval kanál La Manche. Tedy radost a pocit zadostiučinění, že všechna ta práce posledních šesti let, která k tomu vedla, nebyla zbytečná. Vzpomínala jsem hlavně na počátek našeho snažení o zápis východočeského loutkářství na národní seznam nehmotných kulturních statků, což bylo v podstatě nejsložitější. Neměli jsme žádné zkušenosti a ani podpora některých pracovníků, kteří se zasloužili o zápis jízdy králů či tance verbuňk, nemohla vyřešit některé vzniklé problémy. Když se naše skupina loutkářských odborníků poprvé setkala s Lenkou Jaklovou, radní Královéhradeckého kraje, která s tímto nápadem přišla mezi nás, zmocnila se mě značná nedůvěra v uskutečnitelnost této myšlenky. Vybavila jsem si řadu našich architektonických památek, které se do seznamu nedostaly, protože byly v minulosti přestavované, a nesplňují tak podmínky původnosti. I ty verbuňky či jiné folkloristické jevy, které se dodnes zachovaly, se jejich představitelé snaží pečlivě prezentovat v jejich původní tradiční podobě od pírka na kloboučku přes střevíce tanečníků až po všechny detaily doprovodného provedení. Ale co s loutkovým divadlem? Ačkoli jsme si nepochybně vědomi významu tradice pro náš obor, musíme si přiznat, že za poslední dvě století se naše loutkové divadlo neustále výrazně proměňovalo. I ty výjimečné případy, kdy se dnes některé soubory pokusí předvést staré tradiční hry tradičním interpretačním stylem, už mají ke svým předlohám daleko. Bude to budoucí porotě stačit, že podle nás je součástí naší tradice právě i ta proměna vyplývající z nutnosti přizpůsobit loutkové divadlo živé potřebě proměňujícího se publika? Napadaly mě i další možné problémy, které budeme muset zodpovědět: proč právě východočeské, a ne jihočeské loutkářství apod. Když jsem ale viděla to velké nadšení a ohromnou energii, kterou do projektu Lenka Jaklová vkládala, řekla jsem si zahanbeně, že ať to u té poroty dopadne jakkoli, udělám pro dobrý výsledek vše, co budu moci. Nebyla to lehká práce, bylo potřeba shromáždit všechny argumenty ke zdůvodnění kandidatury (měla jsem na starosti historickou část) a pak sepsat rozsáhlé texty do nominační přihlášky (i ta nám kladla překážky, protože byla vytvořena právě pro potřeby oněch zmíněných tradičních folklorních fenoménů a my jsme byli první jiného charakteru). Nakonec to vše dobře dopadlo a my dosáhli první vítězství. Zvedlo nám to sebevědomí a už jsme věděli, jak na to v další snaze dostat na národní seznam celé české loutkářství. A když i to se povedlo, stál před námi cíl zapsat naše loutkářství na seznam UNESCO. Podařilo se – jsme v UNESCO –, jak nám v prosinci radostně oznamovala Lenka Jaklová.

Tak a teď je otázka, co s toho bude mít naše loutkářství. Musím se přiznat, že za celý čas jsme si tuto otázku uvědomovali, ale příliš jsme se jí nevěnovali. Na prvním místě jsme usilovali o zdůraznění prestiže našeho oboru jak doma, tak i v zahraničí. A teď si většinou všichni uvědomujeme, že by bylo naivní si představovat, že by se od onoho památného zápisu na seznam UNESCO na ministerstvu kultury či v jiné instituci náhle otevřela kasa a z ní by se loutkářům hrnuly vytoužené peníze a jiná pomoc. Samozřejmě, potřebovali bychom to. Určitě u nás není žádný profesionální či amatérský soubor, který by pohrdl zlepšením svého rozpočtu. Pamatuji se na každoroční boje časopisu Loutkář o dotace a sponzory, na starosti vedení Loutkářské katedry DAMU, jak zabezpečit premiéry svých studentů a opatřit jim ty nejlepší pedagogy, nemluvě o významných pedagozích ze zahraničí. Také si pamatuji, jak se v Divadelním ústavu začal připravovat speciální slovník českého loutkového divadla, ale brzy byl tento projekt z nedostatku peněz zastaven. I festivaly a přehlídky loutkových divadel, které nám přinášejí řadu inspirací, jsou ve své podstatě limitovány financemi. Velký dluh vůči odkazu českého tradičního loutkového divadla máme v nedostatečné podpoře muzeí a jejich výzkumné i prezentační funkce. Osobně si myslím, že je to ostuda, když mimořádně významné sbírky loutek a dekorací z Národního muzea v Praze či Moravského zemského divadla v Brně nemají v těchto městech svůj vlastní stálý výstavní prostor otevřený pro domácí i zahraničních zájemce. Těch možností a plánů by jistě bylo i více. Jenže samotný zápis, ta hvězdička, která se zaskvěla nad českým loutkářstvím, ještě sama o sobě moc neznamená. Záleží na výkonu celého oboru, aby pořád prokazoval, že to ocenění mu patří, aby si dokázal vybojovat své oprávněné požadavky, aby vedle prokazatelných výsledků byli i jeho představitelé schopní razantně hájit české loutkářství, schopní veřejně šířit význam loutkového divadla, byli dostatečně neoblomní i diplomatičtí v pokládání požadavků. A nakonec aby byli všichni oddaní své práci. Pak můžeme očekávat i nadějné výsledky.

Lenka Lázňovská, ředitelka NIPOS

Na zdánlivě jednoduchou otázku je jistě možné najít řadu různých a možná i protichůdných odpovědí. Podle mého názoru se loutkářství dostane více pozornosti a tím i možnost získat více prostředků z veřejných zdrojů. Dnes může každý loutkářský soubor z malého města argumentovat při žádosti o podporu své inscenace nebo festiválku z lokálních nebo regionálních dotačních programů tím, že je nositelem statku, kterého si všimli i ve světě. Vlastně bychom na takovou tradici měli být vlastenecky a občansky hrdí bez ohledu na to, zda se jedná o tradici lidovou nebo jinou. O to přece vůbec nejde. Navíc chráněné je všechno – tedy loutky, loutkářská praxe, vzdělávání, texty, festivaly až po časopis Loutkář. Zápis stvrzuje, že se jedná o tradici originální, která v české společnosti představuje tradici stále živou. Tak jako jiné zapsané prvky, například obřady pití kávy, abiturientské večírky nebo družstevní finančnictví. Ministerstvo kultury se jako reprezentant státu zavázalo k ochraně tohoto statku. Takže kupříkladu připravuje-li program státní podpory významných festivalů, pak by mezi nimi neměl chybět ten nejstarší, totiž Loutkářská Chrudim. Ostatně ani časopis Loutkář není zrovna bohaté periodikum. Obor potřebuje více odborné literatury například encyklopedického typu. Kdy jindy, když než teď. Jedním ze záchovných opatření má být zpracování a vydání propagačních materiálů o českém loutkářství, dalším informace pro mateřské a základní školy a výstavy. To vše, doufejme, přivede děti a mladý dorost do loutkářských souborů. Není žádným tajemstvím, že loutkové divadlo na tom kvantitativně ani zdaleka není tak dobře jako činoherní divadlo. Toto tvrzení se samozřejmě týká profesionální i amatérské části oboru. Já jsem optimista, společně se radujme, přátelé.

Stanislav Doubrava, ředitel NDL

Zápis slovenského a českého loutkářství na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO, byť se týká především tradičních forem, je určitě dobře. Kromě jiného potvrzuje pro svět, že loutkové divadlo je v obou našich zemích uznáváno jako významný kulturní a společenský fenomén. I když si nemyslím, že akt zapsání přináší okamžitý efekt, některé pozitivní signály již proběhly. Oficiální reakce ministra kultury, podtrhující vliv loutek a loutkového divadla na utváření osobnosti od nejmenšího věku, je z těchto míst první svého druhu za poslední léta. Také přátelské ohlasy z ciziny svědčí o skutečnosti, že jsme stále považováni za loutkářskou stálici (velmoc si v současnosti netroufnu tvrdit). V Česku se vnímání oboru loutkového divadla směrem k ostatním divadelním druhům za posledních dvacet let prokazatelně projevilo v emancipaci jeho společenského postavení. Pokud má ale současná a budoucí generace navazovat na tradici (a nemám na mysli žádné rigidní podoby), je třeba nabídnout mladým, kteří mají chuť a loutkové divadlo je zajímá, možnost absolvovat odpovídající umělecké školení. A následně pak příležitost rozvíjet svůj talent v profesionálních podmínkách. V podmínkách nikoliv pouze projektových úkolů, realizovaných převážně v centru, ale hlavně v českých repertoárových divadlech. V divadlech, která mají o kvalifikované umělce-loutkáře, určitě zájem, a ať si říká, kdo chce, co chce, poskytují pro kontinuální rozvoj uměleckých osobností – dramaturgů, režisérů, výtvarníků i herců – určitě nejširší prostor.

Simona Chalupová, ředitelka Muzea loutkářských kultur, Chrudim

Z mého pohledu má zápis jednoznačně pozitivní dopad. Pro širokou veřejnost je to jasný signál, že české loutkářství je jedním z českých pokladů a namnoze ji to inspiruje k cestě za jeho poznáním, v našem případě k návštěvě muzea. Jinde to bude třeba zase návštěva loutkového divadla… Dostáváme denně takovou porci informací, že můžeme být rádi, když si návštěvníci, domácí či zahraniční, vytvoří krátkou spojnici mezi slovy „loutkářství“ a „UNESCO“, která jim implikuje, že je to něco, co je třeba vidět. Ze strany zřizovatele muzea, kterým je ministerstvo kultury, zaznamenávám zvýšenou pozornost, kterou věnuje naší činnosti, výstavním počinům a mnohem snáze se nám jedná o budoucím směřování a dalším rozvoji muzea. Jinde to bude zase možná větší štědrost zřizovatelů loutkových divadel, zvýšený zájem diváků o návštěvy loutkových představení, více zájemců o studium oboru, větší podpora amatérských souborů, více zájemců o hraní loutkového divadla… Možná je můj pohled pro odborníky příliš zjednodušující, ale věci jsou ve své podstatě jednoduché a jenom my sami, si je děláme zbytečně složité. Zápis je prostě ohromným úspěchem a já za to děkuji všem, kteří přípravě nominace věnovali svůj čas a úsilí. Protože je fakt, že média se nyní namnoze neobracejí s dotazy souvisejícími se zápisem na ně, ale na instituce viditelnější, mezi které patří i naše muzeum. A jsme zase zpátky u začátku: tak jako zjednodušují média, zjednodušuje i široká veřejnost – a vlastně dobře dělají. Nemohli bychom mít prostě pro jednou docela obyčejnou radost, že se něco podařilo? Ono to totiž nebylo vůbec jednoduché…

Markéta Formanová, ředitelka Muzea loutek, Plzeň

Zápis českého a slovenského loutkářství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO je podle mého názoru zaslouženou poctou, může přinést zvýšení prestiže a přilákat pozornost nových diváků. To, že je loutkářství nyní oficiální součástí světového kulturního dědictví, by mohlo v ideálním případě motivovat váhající diváky k návštěvě představení a zřizovatele k velkorysosti při financování.

Na seznam se zapisují tradice, kterým hrozí úpadek či zánik a které jsou považované za součást kulturního dědictví. Navíc se kandidátské státy musí zavázat, že je budou zhodnocovat a budou podporovat jejich přenášení z generace na generaci. Pevně doufám, že českému loutkářství zánik nehrozí a Muzeum loutek, jakkoli je zástupcem spíše hmotného kulturního dědictví, se je bude snažit i nadále reprezentovat všemi dostupnými prostředky.

Pavel Jirásek, sběratel, dokumentarista, publicista

Vzhledem k tomu, že nejsem vědma, těžko vyslovovat jakékoliv prognózy. Co se týče mne – sběratele a historika české loutky –, mělo to spíše negativní projevy. Kromě několika nadšených telefonátů amerických novinářů především stouply bezprostředně ceny českých loutkářských artefaktů v aukcích a také se mi nepodařilo získat grant na výzkumný loutkářský projekt Grantové agentury ČR. Stalo se tak kvůli jedinému zdrcujícímu posudku německého loutkářského badatele. Tento pán, jehož práce si velmi vážím, problematiku českých loutek smetl ze stolu slovy: Tento projekt není pouze český projekt. České loutky jsou evropské loutky. Přišly z Anglie přes Německo do českých zemích a na Slovensko(!). Východisko není správné. A tak není dobré přisuzovat kulturní dědictví lidstva pouze českým loutkám. A další věc je: Mamuti vymřeli! Můžeme to tak říci? Ano. Ale mamut je přece také předmětem vědeckého výzkumu, nikoliv živým dědictvím. (Přeloženo z angličtiny.)

I když byl tento německý historik evidentně veden spíše rozčilením ze zápisu českého loutkářství do UNESCO nežli kvalitou mého projektu, dávám mu zcela za pravdu. Uprostřed balastního novinářského rozplývání se nad naší jedinečností a zároveň glorifikování českého loutkářství jako lidového interpretačního umění jsem ohromen tím, s jakou vervou se toho účastní i česká odborná veřejnost. Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO a Seznam nemateriálních statků tradiční, lidové kultury České republiky je kulturní politikum se všemi konsekvencemi, které to přináší. A je důležité i takto k němu přistupovat. U politiky se rozumí, že ji lze celkem legitimně dělat mnoha způsoby, nejen demokratickými prostředky, ale také zkreslováním, manipulací, podvodem, a dokonce násilím. Také nominační listiny jsou svým způsobem výsledkem ekvilibristiky a iluzionismu, omlouvaným v kuloárech rozpačitými úsměvy a poznámkami, že všichni víme, že to tak muselo být…

Odborníci či vědci by však měli hájit pravdu. Když pomineme otázky pojmu pravdy a zjednodušeně Aristotelovými slovy řekneme, že pravdou je jen poznatek a pravdivé není ve věcech, jako by asi dobré bylo pravdivé a špatné přímo mylné, nýbrž je v rozumu – myšlení, budeme nuceni přiznat, že pravda o českém loutkářství, nebo přesněji řečeno diskurs o pravdě českého loutkářství, stojí docela jinde než v nominačních protokolech.

Proto je pro mne proces zápisu Slovenského a českého loutkářství do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO značně ambivalentním činem. Lidé, kteří jsou autory tohoto velkolepého projektu, budou muset v budoucnosti čelit chůzi po ostří nože, kdy příklon na jednu stranu může znamenat značný přínos pro českou loutkářskou komunitu i republiku, pád na stranu druhou může být pro české loutkářství naopak smrtící.

Již během celého tréninku na zápis do UNESCO zahrnujícího zápisy východočeského a posléze i českého loutkářství na Seznam nehmotného kulturního dědictví České republiky se projevovala celá plejáda nanejvýš sporných interpretací smyslu a podstaty českého loutkářství, které byly vyřčeny s dobrým úmyslem, přesto vlastně české loutkářství ohrožují. Mezi ně patří zejména tyto kruciální problémy:

1. Co je to dnes vlastně česká loutková kultura? Jen české loutkové divadlo?

2. České loutkářství jako lidové interpretační umění? Byl bych rád, kdyby mi někdo ze zasvěcených vysvětlil, jak to mám chápat v době, kdy původní lidové loutkářství ve smyslu 19. století neexistuje, a dokonce i v době, kdy se řada pozorovatelů domnívá, že ustupuje i české loutkářství „umělé“. Dost dobře si při veškeré úctě neumím představit, co je na díle prof. Makonje či prof. Matáska lidového. Vždy to pro mne bylo jednoznačně vysoké umění. To, že ve svých vizích užívají i archetypu či tradice, z nich lidové umělce nedělá.

3. Co je v českém loutkářství specifického? Co ho odlišuje od ostatního loutkářství evropského? Pokud něco takového existuje, dovolím si „z placu“ tvrdit, že to není právě ono lidové loutkářství 19. století, které je bezesporu univerzální a celoevropské, ale to, co bylo vytvořeno po roce 1900 včetně, a to zdůrazňuji, poválečného vývoje.

4. Co vlastně máme chránit? Co je tradice české loutky? České loutkářství je zámek s mnoha patry, schodišti, konírnami, pokoji pro služebné i zapomenutými sklepy a půdami! Preferujeme z toho něco? Jaký postoj máme k loutkářským satelitům – loutkovému filmu a televizi?

5. Je pojem živého dědictví loutkářství vůbec oprávněný a legitimní? Opravdu nás zavazuje k nějaké povinnosti péče? Umění si vždy přeci kráčí tam, kam se mu zachce… A ať se nám to líbí nebo ne, loutka je také v mcluhanovském smyslu médiem s určitým poselstvím, které rezonuje s dobou tak, že jeho rozkmit má v čase určitý sinusoidní průběh.

6. Nakolik je české loutkářství jednolité a konzistentní? Lze ho vůbec nějak sevřít do nominačních direktiv? A co je vlastně dnešní české loutkářství? Co obsahuje?

7. Lze vůbec interpretovat tradici českého loutkářství jako kontinuální proces? Jsme oprávněni zdůrazňovat souvislost a nepřetržitost jeho vývoje? Nebo je tomu právě naopak? Řeknu upřímně, že to, jakým způsobem byla vedena celá nominační kampaň, která se zcela míjela s analýzou řady skutečných problémů, i oslava zápisu s masivní publicistickou masáží redukující české loutkářství na obraz Kašpárka rodinného divadla a soudobého Spejbla s Hurvínkem, mne zneklidňuje. Nezbývá mi věřit, že to je právě jen ta odvrácená strana zápisu, po které přijde impuls opravdu nové renesance, který bych českému loutkářství přál a pro nějž by měl zápis převážně smysl.

Loutkář 1/2017, s. 63–73.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.