Loutkar.online

Vojtíšková, Zuzana: Animace na úkor metafory

Od roku 1992 organizuje loutkové divadlo Ciróka v Kecskemétu každý druhý podzim setkání profesionálních maďarských loutkových divadel Magyarországi Bábszínházak Találkozója. V říjnu 2016 tak bylo možné si už po třinácté udělat základní představu o tom, co se mezi tamními loutkáři odehrává a kam se jejich tvorba ubírá.

Do města velikosti Hradce Králové, které leží v centrálním Maďarsku, se pravidelně sjíždí jedenáct stálých loutkářských souborů z celé země. Každý z nich zařadí do programu inscenaci z uplynulého období, kterou považuje za nejreprezentativnější. Výběr tedy nedělá žádný dramaturg či ředitel festivalu zvenčí, ale je na souboru samotném, čím se chce ostatním pochlubit a prezentovat divákům.

Vzhledem k tomu, že během socialistické éry nastolené po druhé světové válce bylo loutkové divadlo jako „buržoazní přežitek“ téměř zničeno, je obdivuhodné, jak se podařilo na přetrženou tradici dobře navázat. Soubory do Kecskemétu nejenže přijedou zahrát, ale zůstávají po celou dobu přehlídky, aby každý viděl práci svých kolegů, diskutoval nad ní, sdílel své zkušenosti a pobyl s ostatními. Soudržnost maďarských loutkářů připomíná vzpomínky českých pamětníků na to, jak to kdysi bývalo u nás na festivalech v Plzni, v Liberci i v Chrudimi.

Hostitelské loutkové divadlo Ciróka oslavilo loni 30 let od svého oficiálního založení. Je tak nejstarším kamenným divadlem na území Maďarska a prošli jím všichni tamní významní loutkáři současnosti. Proto také mají k tomuto místu a ke Kecskemétu silný vztah.

Pro nás překvapivým a minulostí zavánějícím specifikem současných stálých loutkových divadel v Maďarsku jsou kvóty, které určují, že v těchto institucích musí pracovat nejméně 60 procent lidí s odborným vzděláním. Smyslem této regulace je podpořit oprávněnost financování odborných vzdělávacích programů. Stát si tak hlídá, aby absolventi oborů, na které přispívá, našli uplatnění v praxi.

Přestože je maďarské loutkové divadlo oproti našemu mladé a v oblasti amatérské nebo ve sféře práce s loutkami v mimoškolních zájmových aktivitách se teprve rozvíjí, je obdivuhodné, jak pečlivě a poctivě tvůrci k práci přistupují.

V jednoduchém zobecnění na základě toho, co bylo v Kecskemétu odehráno, je možné zkonstatovat, že maďarští loutkáři dbají především na animační techniku. To, co u nás – vlivem působení Josefa Krofty a jeho žáků – není pro loutkové divadlo už dlouho podstatné, tvoří základ inscenací v Maďarsku. V soutěži animačních dovedností bychom vedle Maďarů rozhodně neobstáli. Preciznost ve vodění loutek i zaměření na všemožné detaily v jejich výtvarném řešení však často převažuje nad potřebou vyjádřit se skrze loutky metaforicky. Ve využití jejich specifických a nezměrných možností coby symbolu, jehož prostřednictvím vzniká nějaké nadstavbové sdělení, maďarští tvůrci svou cestu zatím příliš nevidí. Lze se tak rozplývat nad zručností herců a výtvarníků a čerpat z jejich dovedností spoustu podnětů, méně inspirace však najdeme ve složce dramaturgické a režijní. Pohádky a příběhy jsou často víc vyprávěné a loutkami ilustrované, než aby se rozvíjely skrze dramatické situace a jednání.

Mezi hojně využívané typy loutek patří řezbovaní a především látkoví manekýni a dále maňásci, výjimečně byly k vidění marionety nebo jiné druhy loutek. Maňásky se v Kecskemétu představily zejména v různých klasicky pojednaných kusech: zcela tradiční, řemeslně dobře provedené a přiměřeně vtipně nastavené rakvičkárně Zamilovaný Pulcinella (Pulcinella szerelmes) souboru Ziránó ze západomaďarského Hottó, kterou výrazně doprovázela a pozvedávala přesná hra na příčnou flétnu, obdobně také v inscenaci jednoho herce Dávida Fekete Vitéz László na konci světa (Vitéz László a világ végén), která se snažila o moderní pojetí rakvičkárny a maďarské tradiční loutkové postavy, avšak bohužel s nepříliš velkou nápaditostí, zručností, a tudíž s nevelkým úspěchem. Maňásci hráli také v pohádce naruby Paula Maara Zachraňte mě, prosím! (Tessék engem megmenteni) loutkového divadla Vojtina z Debrecenu, která se odehrávala ve scéně tří výškově odstupňovaných paravánů umístěných za sebou a byla pojednána jako jemný, hladivý a líbivý kus pro pobavení publika s živým hudebním doprovodem kapely.

Marionety využilo pro svou pohádku Chuďasovy housle (A szegény ember hegedűje) loutkové divadlo Harlekin z Egeru. Na základě lidového maďarského příběhu ji napsali András Veres, který inscenaci taky režíroval, a Réka Ágnes Tóthová, která byla dramaturgyní. Nejmladší ze tří princezen je svými staršími sestrami šikanována, až se její duše vtělí do houslí. Ty najde chudý muž a začne s nimi zázračnou pouť: kde zahraje, hudba léčí, usmiřuje lidi. Hlavní linii pohádky, tj. příběh tří sester, hráli herci, jednotlivé příběhy z měst a vesnic, kudy poutník procházel, byly ztvárněny prostřednictvím marionet. Pohádka výrazně pracovala s lidovými říkadly a s rytmem, jen bylo na škodu, že muzikanti nebyli součástí příběhu a zůstávali stále vedle něj. Atmosféra inscenace tím tak hodně ztrácela.

Z inscenací, které pracovaly s manekýny, upoutal diváckou pozornost především příběh na motivy Axela Hackeho Medvěd jménem Neděle (A medve, akit Vasárnapnak hívtak) divadla Kolibri z Budapešti. Osud kluka, který si neváží svých hraček a neumí si s nimi pěkně hrát, až se nakonec sám stane hračkou pro nezbedné plyšové medvědy, nastudovala režisérka Ágnes Kuthy ve scéně Ákose Mátravölgyiho. Látkoví manekýni zde byli velmi zručně voděni ve stylu japonského bunraku a herci při své animaci nápaditě a vtipně reflektovali běžné chování dětí. Scénu tvořily především krabice, s nimiž se vytvářel rytmus a používaly se jako znaky pro změnu prostředí. Inscenace byla řešena jednoduše, skvělá práce s rytmem ji přibližovala dětským divákům a tvůrci citlivě pracovali i s obsahovým sdělením: nemoralizovali, a přitom skrze postavy a jejich jednání dokázali sdělit to podstatné o budování vztahů – ať už k hračkám, nebo k lidem.

Výborně fungovala Historie létání (A repülés története) – inscenace beze slov rodinného souboru MárkusZínáz Gábora a Lili Eszter Piláriových z Pécse. Skrze látkového manekýna, který představuje koncentrovanou touhu člověka létat, a jeho pomocníka psa, zvládli herci provedením přesných gest v symbolicky zvolených situacích za přesně načasovaného hudebního doprovodu, navodit silný a často bolestný pocit odvěkého snažení lidí, a to nejen v oblasti létání. Pocit, kdy člověk po něčem neuhasitelně touží, snaží se, ale úspěch nepřichází, anebo jen částečně, dočasně, nedokonale. A s tím se pak dostavuje jen malé uspokojení a přidává se sílící touha zkoušet znovu překonat své hranice. To vše s nadhledem a humorem, a navíc přesně v duchu motta, které si tvůrci pro svou inscenaci zvolili v podobě citátu O. Lilienthala: „Vymyslet letadlo, to nic neznamená. Budovat ho, to už je něco. Ale letět, to je všechno.“

Zajímavou skupinou inscenací, které byly v Kecskemétu k vidění, se staly jakési scénografické exhibice. Tvůrci se zhlédli ve výtvarném umění, a tak trochu zapomněli, že původně chtěli dělat divadlo. A tak vznikla spíše jakási instalace, jako třeba v případě koprodukčního počinu Udatný Jan (János Vitéz) loutkového divadla Vaskakas z Györu a Jászai Mari divadla z Tatabányi, založeného na Petöfiho romantickém eposu Bohatýr Jan. Mladý maďarský umělec Ottó Szabó, který momentálně žije v Londýně a zabývá se tvorbou objektů z industriálního odpadu, svůj výtvarný rukopis použil i ve své první scénografické práci. Pro inscenaci vytvořil ústřední prvek – obrovské „industriální“ hodiny s popadanými čísly. Na tomto objektu pak vybudoval několik prostředí pro hraní příběhu, který je především velkou odyseou, putováním ze světa do světa, dokonce i na onen svět. Kdyby zůstalo jen u ústředního scénografického objektu, možná by Szabó z divadelního hlediska udělal inscenaci větší službu. Jako výtvarník však začal předvádět další a další své umělecky nápadité objekty, jimiž zaplňoval scénu a postupně začal ubíjet divákovu pozornost, protože ten čekal divadelní jednání, nikoli rozpohybovanou výstavu, byť opravdu nádherných výtvarných kousků.

S obdobným problémem se potýkala i inscenace Pompejské živé listí (Pompejzetes eleven levelek) loutkového divadla Kövér Béla ze Szegedu. Příběh spojoval osudy současné osmileté dívky, která se rozhodne varovat před hrozným osudem stejně starého chlapce zasypaného sopečným popelem ve starověkých Pompejích. Ve své úvaze, jak poslat zprávu do minulosti, si Rosie uvědomí, že kořeny stromů sahají všude a chce je využít jako posly svého urgentního vzkazu. Scénograf Ákos Mátravölgyi vyšel ve svém uvažování z tvaru sopečného kráteru i z podoby stromů, scénu zasadil jak jinak než do dřeva a připravil ji tak, aby na ni bylo možné promítat počítačovou animaci. Koncert dřeva, světelných efektů i počítačové animace byl skutečně skvělý, ale divadlo se tu bohužel pod vedením režisérky Ágnes Kissové jaksi ztratilo.

Ke třicítce inscenací, které se na setkání profesionálních maďarských loutkových divadel v Kesckemétu odehrály, probíhaly pravidelné, hojně navštěvované diskuse. Nesly se v kritickém, ale konstruktivním tónu, což přispívá k tak potřebnému rozvoji nahlížení a přemýšlení o podobě a roli loutkového divadla současnosti. Potěšující je, že se maďarská loutková divadla ve své tvorbě nezaměřují jen na dětské diváky, ale připravují i zajímavé a úspěšné tituly pro dospělé.

Loutkář 1/2017, s. 41–43.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.