Lešková Dolenská, Kateřina: Dobrá učebnice se vždycky hodí

Druhou osobností, kterou jsme požádali o kritické zhodnocení Kolárovy režisérské příručky, je vynikající režisérka a herečka Naivního divadla v Liberci Michaela Homolová. Její režijní práce se vyznačují velkým citem pro specifikum loutkového divadla a rafinovanou prací s materiálem. To koneckonců potvrzuje i zisk mnoha cen – její zatím poslední trofejí je letošní cena Erik (která ostatně nese podobu a jméno právě Erika Kolára) za jevištní báseň Čechy leží u moře.

Co vás napadlo bezprostředně po přečtení Kolárovy knihy 100+1 kapitola o režii loutkových her? Má tato de facto první loutkářská „učebnice“ co říci i dnešním loutkářským režisérům?

Je pravda, že u některých pasáží jsem se musela pousmát. Ale zároveň si říkám, že pro lidi, kteří se chtějí věnovat režii, ať už profesionálně, nebo v amatérském souboru, může být přínosná. Je tam mnoho čistě praktických rad, které jinde nenajdete. („Při rozestavování loutek dbejte toho, aby se vůči divákovi nezakrývaly […]. Nestavte loutky k sobě v tvrdém profilu […]. Dbejte, aby barevný kostým loutky nezanikl před stejně barevnou dekorací“, s. 61–62) A především si může začínající tvůrce pomocí této knihy velmi snadno utřídit myšlenky a nápady, které mnohdy jen tak chaoticky poletují v hlavě.

Které části knihy jsou podle vás nadčasové? Předvídal Kolár další divadelní vývoj, nebo je ta kniha těsně spjata jen s dobou svého vzniku?

Nemluvila bych o částech. V každé kapitole je něco, co platí pořád, a něco, co už je dneska jinak. Co se, myslím, nezměnilo, je kapitola týkající se osobnosti režiséra. Popisuje, jaké jsou nároky na jeho vzdělání a rozhled a že musí mít zároveň schopnost nadchnout a vést skupinu často různorodých lidí. (Kapitola pátá Vlastnosti režiséra, s. 9–11: „Potřebuje ke své práci znát takřka všechna umění: pochopitelně literaturu, ale i hudbu, […] stejně jako i umění výtvarné […]. Musí být obeznámen i se zákony filmu, neboť jednotlivá umění se dnes hodně prostupují a i loutkové divadlo užívá někdy technik vlastních filmu. Režisér by měl mít výbornou paměť. Rozhodně musí mít jemný vkus a smysl pro míru. […] Má být energický a zároveň taktní v jednání.“) A ještě před tím na s. 9: „Podstatou tvůrčího umění je vždycky objevovat. Každá inscenace má obsahově přinést něco nového. A nový obsah si žádá i novou formu. Kdo se spokojuje dosaženým, kdo napodobuje cizí, kdo se opakuje, není opravdovým tvůrčím režisérem.“

Které konkrétní praktické rady byste doporučila k přečtení třeba svým posluchačům z Loutkářské konzervatoře?

Především kapitolu 11. (s. 23) Co, proč, pro koho a jak hrajeme. A potom 54. (s. 152) První dojem a 45. (s. 123) Specifikum inscenace pro děti – tam mám sice jisté drobné výhrady, ale v principu je to hodně výstižné a důležité.

„Často bývá kladena otázka, existuje-li jakékoliv specifikum v inscenaci pro dětského diváka, či platí-li jen Stanislavského známý výrok, že pro děti máme hrát jako pro dospělé, jenom ještě lépe. […] Toto specifikum netkví v zásadní rozlišnosti principů režijních, avšak zdůrazňujeme v inscenaci srozumitelnost děje a situací, přehlednosti mizanscény […]. Aktivizace dětského diváka může být vyvolána různě. Zmínili jsme se už o zásahu divákově do hry, ať už byl záměrně vyvolán, či je-li spontánní. […] Ale divák může být aktivizován i tím, že je nucen domýšlet.“

Byla pro vás samotná četba této knihy něčím pozoruhodná a přínosná?

Spíš než že by byla objevná, jsem si říkala, že je škoda, že jsem spoustu rad nedostala ještě jako studentka. Musela jsem si k nim dojít praxí, častokrát zbytečně bolestně. Ještě v počátcích studia pro mě byly přínosné hodiny s Pavlem Vašíčkem, ale ty nám pak už bohužel nepokračovaly.

Myslela jsem, že byl Kolár na škole povinná četba…

My jsme byli první porevoluční ročník a tehdy bylo všechno jinak.

Jak?

Sice jsem ještě dělala přijímačky na Katedru loutkářství, ale nastoupila jsem už na Katedru alternativního a loutkového divadla. Josef Krofta změnil koncepci hned po svém nástupu na post vedoucího katedry. Výrazně se proměnil celý způsob výuky a zrušilo se i vodění loutek jako samostatný předmět. Pracovalo se v ateliérech, kdy jeden semestr vedl jeden pedagog a výsledkem byla inscenace. S tím, že když se v inscenaci hrálo například s marionetami, tak si vedoucí ateliéru na čtrnáct dní pozval někoho, kdo studenty tuto dovednost učil. Ideálním modelem by bylo, kdyby každý ročník během svého studia přišel do styku se všemi typy loutek. Ale to se, myslím, úplně důsledně nikdy nestalo. Myslím si, že ten název „alternativní“ vznikl hlavně z potřeby označit to, co už na loutkovém divadle existovalo, dělalo se a vlastně samotný název „loutkové“ to nevystihoval dostatečně. Když si uvědomíme, jakým stylem Krofta v tom čase pracoval…

Byla po Kolárově knize 100+1 kapitola o režii loutkových her napsána nějaká lepší a aktuálnější publikace tohoto typu? A je vlastně vůbec nutné mít „učebnici“ divadelní režie?

Přiznám se, že jsem se o to nezajímala, takže nevím. Podle mě je pro režiséry ideální mít možnost setkání s osobností, která bude zároveň schopná pedagogického vedení a propojí teorii s praxí. Pokud tomu tak není, tak se dobrá učebnice samozřejmě vždycky hodí. Nesmí se ovšem brát jako neměnná a pro všechny situace platná, ale spíš jako návod.

A kdo byl pro vás takovou osobností?

Doufám, že na nikoho nezapomenu: Pavel Vašíček, Miloslav Klíma, Václav Königsmark, Markéta Schartová a ten již zmiňovaný Josef Krofta.

V čem se podle vás loutkářství především proměnilo od dob Erika Kolára-teoretika?

V čem si myslím, že je Kolár neaktuální, je to, co souvisí s dobou vzniku této knihy. To znamená velká svázanost s literární předlohou, dominantní postavení režiséra ve vztahu k ostatním členům tvůrčího týmu, důraz na dějovost, funkce živého herce a herecký projev vůbec, míchání žánrů. Co mě také zaujalo, byla délka inscenací pro tu kterou věkovou skupinu dětí, která tehdy byla výrazně delší, než je tomu dnes.

A kdybych vás požádala, abyste sama zkusila zformulovat novou stovku rad pro režiséry, co by bylo řekněme v první desítce?

Začala bych tím, aby dělali to, co je opravdu zajímá a baví. Aby se koukali na svět kolem a čerpali z něj inspiraci. A aby byli poctiví vůči kolegům, divákům a vůči sobě. Náhody jsou skvělé, ale nedá se na ně spoléhat.

Neinspirovala vás ta četba k vlastním skriptům pro konzervatoristy?

Já bych nic psát nechtěla, ale bylo by skvělé, kdyby se našel někdo, kdo by si tu práci dal, a třeba právě na základě Kolára vytvořil novou, aktuální příručku.

Ale kdo…

Někdo chytrý, kdo rád píše. Já to nesnáším.

A na závěr taková lehce bulvární otázka: která kapitola vám přišla jako nejúsměvnější?

Je to část na stranách 112–113 týkající se odkrytého vodění loutek, která končí konstatováním, že „tento druh inscenace bude arci výjimečný, protože je to případ hraniční loutkového divadla s divadlem hereckým.“

Loutkář 4/2016, s. 98–99.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.