Černá, Kamila: Zápisky z Přeletu

Přelet nad patnácti inscenacemi 26. ročníku oborové loutkářské přehlídky, která proběhla 4.–6. listopadu v pražském Divadle Minor.

V pátek zahájilo přehlídku představení Studia Damúza, volného sdružení absolventů DAMU a jejich přátel, které mělo na festivalu zastoupené tři inscenace – každou z nich připravil jiný inscenační tým. V Solo Matches patřilo autorství Zuzaně Vítkové, výtvarnici a spolu s kolektivem i režisérce tohoto titulu. Snová variace na motivy tří údobí lidského života, samoty a setkávání začíná na ztemnělé scéně. Herečka s celoobličejovou maskou stařenky otvírá kufřík, z něhož pomalu vytahuje předměty – vzpomínky na svůj život. Kufr má podobu velké krabičky od zápalek s etiketou inspirovanou známým designem zaniklé sušické sirkárny. Tento základní výtvarný nápad inscenace se v mnoha obměnách zopakuje – z krabice (od zápalek) se rodí nemluvně jako ztělesnění první fáze života, dřevěná loutka, s níž herci manipulují přímo rukama. Z krabiček mají těla prstové loutky (půvabně vzdychající pootevřením krabičky), s nimiž se snaží navázat kontakt drobná dřevěná panenka. V marné snaze se začlenit (miniaturní dvojníci ostatních loutek jí odlétají balonem, který je, jak jinak, z krabičky od sirek) si navléká na sebe holčička, stejně jako ti druzí, pouzdro krabičky, ale není to nic platné. Z její samoty ji vytrhne až pes – jedna z nejlepších scén, v níž výskání a dovádění, radostné přemety zvířete a změněná nálada dívenky jsou pozoruhodné nejen výtvarně, ale stvoří dramatickou situaci. Ta je ale jednou z mála, jinak je inscenace spíše volně spojenými etudami s detailně a nápaditě propracovanou scénografií a citem pro atmosféru. Její téma (avizované i na těch všudypřítomných etiketách) však přece jen budí očekávání nějakého zásadnějšího sdělení, které mi ale mezi snovými náznaky a výtvarnými asociacemi unikalo.

Druhé páteční představení, Objevení nebe z KALD DAMU, bylo pro nemoc zrušeno a přehlídka se v plné síle rozběhla až o víkendu.

Potěšení z precizně promyšlené výpravy se divákům dostalo i v první sobotní inscenaci, Malém pánovi Divadla b (založili je bývalí a současní členové a přátelé divadla Buchty a loutky), nastudované podle stejnojmenného loutkového filmu. Autorem loutek je František Antonín Skála, scény René Krupanský a Radek Beran, který byl i režisérem inscenace. Film jsem neviděla, nemůžu srovnávat, detailní propracovanost loutek i scény je zřejmě koncipovaná pro filmové záběry, ale těší i přední řady divadelního sálu. Hrací plochou je obrácený stůl s hrubě uříznutým prknem jako zadním prospektem a stejně prostý jako tento základ scény je i příběh hlavního hrdiny, Malého pána. Ten si zařídí domeček a má vše, co potřebuje, ale jednoho rána se probudí s pocitem, že mu něco podstatného chybí, a snaží se zjistit, co to je. Radí se s Dutou hlavou, ta ho pošle pro jiskřivou vodu, tu ale střeží za pomoci příšery Drzý zmetek. Malý pán si ochočí příšeru, přemůže Zmetka a nakonec zjistí, že mu chyběl kamarád. Hraje se s nevelkými marionetami, příběh je vyprávěn jednoduchým, úsporným, místy (záměrně) až insitním způsobem. V druhé polovině představení se poněkud vyčerpají překvapení výtvarná (jako Listonoš na senzační nablýskané motorce, Dutá hlava podobná starému pařezu, Příšera, jakýsi dinosaurus mlátící ocasem jako kyjem), děj místy stagnuje a napětí klesá. Ale nenásilné a ve své prostotě jímavé poselství závěru hry je působivou a dramaticky kontrastující tečkou za obskurním a (zcela v řádu poetiky Buchet a loutek) neuměle kostrbatým vyprávěním.

Inscenace Čechy leží u moře objela se slávou již několik festivalů, Divadelní noviny ji označily za úspěch Mezinárodního festivalu Divadlo, a daly jí tak přednost před inscenacemi zahraničních režisérů zvučných jmen; udělily jí i Cenu Divadelních novin v kategorii loutkové a výtvarné divadlo. Na Přeletu získala v hlasování kritiků první místo a Cenu Erik. Vítězila skvělým propojením básnických textů Radka Malého, imaginativní výpravy Barbory Jakůbkové, režie Michaely Homolové a hudby Filipa Homoly. A taky dramaturgicky dobře odhadnutým vztahem Čechů k moři, které se pro nás suchozemce stává vzdáleným snem, nenaplněnou touhou. Jednoduchost prostředků (začíná se nasypáním soli do skleněné misky s vodou, přednes je velice civilní), kontrastuje s fantaskním podmořským světem, mořskými tvory všech velikostí plujícími za tichého světélkování temným prostorem. Hraje se v malém sále, většina diváků sedí na polštářcích ve tvaru mořských kamínků, za pomocí zvuků, světla a hudby obklopeni mořem. Jde v podstatě také o snovou scénickou koláž na dané motivy, stejně jako v případě výše zmíněného Solo Matches, hranou ve stejném sále, rozdíl je však nejen v rozehrání prostoru, v zapojení textu a víře v sílu slova, ale především v dopracování celku, kde motiv snu má dramatický potenciál a proměnlivost. Kde moře bere na sebe podobu všech našich tajných přání a vysloví-li herci „keporkak“, nejde o plejtváka, ale o fascinaci dálkou a tajemným dobrodružstvím.

Druhá inscenace Studia Damúza Turnaj krále Karla vznikla k sedmistému výročí narození Karla IV. podle scénáře Justina Svobody, ve scénografii Kamila Bělohlávka a v kolektivní režii scenáristy a dvou herců, Tomsy Lagierskiho a Vítka Maštalíře. Hrálo se ve velkém sále, herci po úvodní jarmareční písni rozdělili dětské obecenstvo na dvě skupiny, které mají uspět v turnaji a získat rytířský titul. Po kvízových otázkách z Karlova života následují krátké scénky, kde správné odpovědi ožijí, více či méně vtipně. Nejzdařilejší jsou asi Karlovy (Václavovy) námluvy, kde plošná loutka posla na koni uhání mezi Čechy a Francií po vršcích scény (goticky stylizované stavby, která se dá rozkládat do několika variant) a nemůže se dočkat Blančina portrétu, protože se malá princezna vrtí. Většina scének je nesena v mírném parodickém odstupu, text je přesto někdy trochu těžkopádný, samostojné loutky se zřetelně řezbovanými obličeji spíše demonstrují děj, než aby podobu inscenace výrazným pohybem či akcemi ovlivnily, herci-moderátoři soutěže si sice pletou etiku s etiketou, ale děti vcelku zvládají a zaujmou. Podívaná tak v podstatě plní to, co splnit měla – přiblíží hravě a živě osud největšího Čecha.

Kocour v botách z mosteckého Divadla rozmanitostí je jednou z mála inscenací určených pro velkou scénu (na festivalovém programu byly pouze tři, předchozí Turnaj byl sice hrán ve velkém sále a herci to se ctí zvládli, ale v podstatě tak velký prostor nevyžaduje). Scénografie mostecké pohádky je přesto výpravou jednoduchá – vozík s odnímatelnou plachtou, jehož korba se dá rozložit do různých hracích prostorů. Hraje se s různými typy loutek, od marionet po maňásky, a hraje se na různé typy nástrojů, kapelu tvoří sami herci a hudba (Tomáš Alferi) dává představení patřičný drive. Kocour je vlastně Kočka – vtipná, hybná (jak její herecká představitelka, tak loutkové podoby). Děj se skládá z různých variant, několikrát rozhodují diváci, kterou cestou se má Koččin pán vydat po cestě za Ježibabou. Ta ostatně také nahradila původně mužskou postavu, Černokněžníka, zřejmě je obojí vtipná glosa na feministické výhrady k pohádkám bratří Grimmů, považující je za sexistické. Putování lesem je trochu dlouhé (ale možná se jen v tomto případě sešly rozvleklejší verze), Kočka se při něm snaží v genderovém tónu pomalého Honzu animovat („Ach vy chlapi, tak už konečně vytáhněte drápky.“). Princezna je šťastně úsilím obou získána a pohádky je konec. Dospěla k němu zdárně díky dobrému nápadu (režisérem i autorem textu byl Jiří Jelínek), řemeslu, muzice i energii, která je z herců cítit.

Vcelku tradiční pojetí klasické pohádky, také od bratří Grimmů, předkládá amatérské Divadlo Akafuňky v Sedmi jednou ranou. Hraje se nad paravánem, s proměnlivým zadním prospektem, s maňásky. Vše je podáno s citem pro míru, v krátkém čase, ve výtvarně příjemně barevné podobě (scéna Petr Bouška, loutky a režie Akafuňky), ale ve srovnání s ostatními tituly zde chybí výraznější autorské zpracování.

To je naopak zásadní v Příbězích malé Lupitiny González (Loutky bez hranic). Kukátková scéna je umístěna v dřevěné bedně, kterou si performerka a zároveň autorka námětu a režisérka inscenace Dora Bouzková může na sebe zepředu s pomocí popruhů navléknout. A v tom kukátku se nacházejí četní členové Lupitininy mexické rodiny. Drobné marionetky s bílými těly duchů a černobíle laděným ošacením (autorkou výpravy je Magdalena Prousková Koděrová) slaví mexické Dušičky, při nichž se zpívá, vypráví a mrtví se dívají do světa živých. Herečka v rychlém tempu, s neuvěřitelným nasazením a zaujetím, odvypráví příběh mexické rodiny, která zahynula při zemětřesení, přiblíží tradice mexického Dne mrtvých a stačí vtipně a úsečně komunikovat s publikem. Pak přidá dušičkovou pohádku o kohoutkovi a slepičce, jejíž děj předvádí na ploše zavřené bedny. Černě groteskní historka o pohřebním průvodu, v němž spřežení bílých myšek veze spolu s mrtvou slepičkou čím dál víc zvířátek, která se chtějí pohřbu zúčastnit, včetně slona, má patřičně chmurnou pointu. Ta je ale vyvážena výtvarnou podobou – hraje se s půvabnými plošnými magnetickými loutkami, které jsou postupně (včetně rekvizit) přichycovány na desku tvořící jeviště. Originální výprava spolu s mexickými příběhy, lomícími se mezi hororovou nadsázkou a s humorem zpřístupněným exkurzem do zvyků vzdálené země, se skládá ve tvar, který působí překvapivě kompaktně. Bouzková bravurně, s espritem a šarmem udrží tempo inscenace i zájem publika. Po představení následovala výtvarná dílna výroby magnetických loutek, ostatně jedna z několika, které festival doprovázely.

Sobotní večer pak uzavřela Hrůza v Brně, groteskní krimithriller Buchet a loutek. Hru napsal Arnošt Goldflam, výtvarnicemi byla Bára Čechová a Kateřina Housková, režisérem Vít Brukner a Buchty a loutky. Nepřišla jsem na to, jak o inscenaci psát a neprozradit alespoň částečně rozuzlení kriminálního případu brněnské policie. Snad mi to čtenáři odborného periodika odpustí. Ostatně síla inscenace nespočívá v tom, jak příběh na jevišti dopadne (po pravdě řečeno, konec je jeho největší slabinou), ale ve způsobu, jak si s ním Buchty a loutky hrají. Vše probíhá na třech vedle sebe umístěných kukátkových jevištích, další se nachází nad nimi. Osvědčeným způsobem, který Buchty a loutky asi nejúspěšněji použily v inscenaci Rocky IX, se kombinuje hra loutek a herců, kteří se současně objevují v kukátkovém prostoru. Respektive zde platí pravidlo, že vlevo se hraje loutkami (řezbované marionety, dlouhovlasá barbína a jiné), uprostřed jde o interakci loutek a herců (či přesněji částí jejich těl, které lze vidět v omezeném výřezu), vpravo hrají pouze herci. (V jistém okamžiku si herci a loutky simultánní scény popletou, bezhlavě mění jeviště, hledají správná místa, nastává zběsilý chaos – jedna z nejvtipnějších scén představení.) Horní jeviště nemá svůj účel takto stanovený, jeho užití je volnější. Arnošt Goldflam o hře psané v brněnském nářečí řekl, že je „sprostá jako sviňa“. A taky že ano. Dialog policajtů Jary a Rudy, který zazní nad nalezenou mrtvolou ženy, co má sice obličej na maděru, ale tělo celé a krásné, by svou vulgaritou a genderovou nekorektností v některých zemích vzbudil feministické demonstrace. Zaplaťpámbu, že české feministky jsou vlažné a laxní, protože ty velenechutnosti mají humor a vtip a jsou jasnou parodií žánru. Do vyšetřování se zapojí i nadřízený obou policajtů, forenzní technik a lékařka Joštová. Přesto, že smrtelné zranění oběti evidentně způsobily dveře prudce rozražené při policejní akci, podaří se společným úsilím celého týmu dojít k jinému, brilantnímu řešení. Za odměnu jsou někteří jeho členové posláni do Ameriky. A tam je hůř. Ne moravským hrdinům, které si pro jejich úspěchy vyžádali jako agenty Akt X, ale inscenaci zjevně dochází dech. Do děje vstupují paranormální síly, a přestože nápad zprvu nevypadá špatně, jeho provedení je rozpačité a k závěru se potom dospěje jaksi rychle a ledabyle, bez napětí a gradace.

Od první do poslední vteřiny v napětí naopak diváky drží představení μSputnik. Co na tom, že trvá pouhých patnáct minut. Zmiňuji se o něm sice na tomto místě, na přelomu svých poznámek ze soboty a neděle, ale hrálo se po oba celé dny v minorské Ponorce. Je určeno pro jednoho diváka a tři herce. Kukátkem vidíme do mikroprostoru, kde začíná boj o dobytí vesmíru, za zvuků sovětské hymny startuje raketa, trumfuje ji americká a zase naopak. Ze sovětského psa Lajky se stává pokusný kosmonaut štěkající na americkou kosmickou loď. Vše se děje za pomoci plošných mikroloutek a střídání kazet s různými scénami – kdybych si však o tomto postupu nepřečetla, netušila bych to, natolik plynule se děj odvíjí. Vnímala jsem jen výtvarné nápady, neuvěřitelnou preciznost provedení a kouzlo vesmírného prostoru – třeba když droboučké větrníky, točící se ve stěnách kosmického nebe, mění jeho barvu z modré v červánkovou. Není divu, že se toto nejkratší festivalové představení (Divadlo MIR.theatre, autory jsou Dominik Migač a Tereza Černá) umístilo v kritickém hlasování vysoko, na třetím místě.

Na místo druhé toto hlasování postavilo inscenaci O bílé lani hradeckého Divadla DRAK, která zahájila nedělní program. Musím se přiznat, že ve mně budila trochu schizofrenní pocity. To, jak je zpracována její hlavní dějová linie, je pro mne jedním z nejlepších dramaturgicko-režijních i výtvarných nápadů celého festivalu. Překvapujícím, působivým, magickým. Škoda, že při něm nezůstalo.

Pohádku o princezně, na niž nesmí do jejích šestnáctin dopadnout jediný paprsek světla, u nás známou především z Hrubínova převyprávění, posunuli tvůrci k podobenství o dospívání, vstupu do života, zasvěcení lásce… Základní pohádkový příběh není přitom potlačen, jen se jeho hlavní hrdinové, Princ a Princezna, stávají zároveň archetypálními lovcem-střelcem a dívkou-trofejí. „Mysli na dech. Na dech a cíl,“ zní uhrančivá mantra, při níž se Princ učí střílet z kuše. Opakuje se několikrát, se stále většími podrobnostmi návodu ke střelbě. Poté co Princezna uteče ze zatemněného zámku a ranní světlo ji promění v laň, dochází k jejímu několikerému setkání s Princem. Oba protagonisté mají před sebou mikrofony, do nichž říkají text, za nimi se scéna setkání odehrává mezi plošnými loutkami. Přitažlivost, které nelze odolat, úprk laně, šíp a krev… A k tomu dobře napsaný text, přesná animace loutek, výborně pointovaná hudba. Jenže tuto výrazově čistou a skvěle zvládnutou dějovou linku obalují další vrstvy a v nich styl bere za své. Jako by žádný nápad nesměl padnout pod stůl – když v pohádce hraje podstatnou roli studánka, zazní Skácelova Smuténka. Když se Princeznu snaží rozveselit klauni, jsou to baviči spěchající za dalším kšeftem… Je to vše dobře provedené a u publika to zabírá, ale slouží především ku prospěchu okamžiku, ne celku.

FUPOPP je záhadná zkratka, kterou je označeno pět kufrů, stojících na jevišti na začátku představení Medvědí princ (Studio Damúza, režie Katarína Vrbová, scéna Michaela Ruská a kol.) Patří dvěma agentům Federálního úřadu pro ochranu pohádkových postav (Anna Schmidtmajerová a Tomsa Legierski), kteří přijeli, aby spolu s dětmi zachránili pohádky, které se přestaly vyprávět. To se jim podaří, i když už ježibaba sežrala ze žalu chaloupku, protože k ní Jeníček a Mařenka přestali chodit. Kufry, v nichž jsou uložené loutky i látkové rekvizity, slouží i jako základ scény. S medvědem, pro něhož hledají herci pohádku, i s ostatními loutkami (typu muppet) hrají oba herci neobyčejně šikovně, loutky jsou přirozené v pohybu, v interakci s herci velice živě reagující. A herci s humorem a přehledem zvládají i komunikaci s dětskými diváky (také velice živě reagujícími), takže jejich mise končí s úspěchem.

V jednom lese, v jednom domku je one man show na motivy několika známých pohádek odehrávajících se v lese – Budulínka, Červené Karkulky, Smolíčka a Perníkové chaloupky. Po každé pohádce zazní vlastní píseň Rudolfa Hancvencla, který je zároveň hercem, autorem scénáře i režisérem; loutky k inscenaci navrhla Ivana Hancvenclová. Parodicky převrácené pohádky asi pobaví spíše rodiče než děti, třeba Karkulku maminka posílá na cestu lesem, aby si to mohla sama doma rozdat s myslivcem. Ale vše má vtip a nepřekračuje hranici vkusu, samostojné, shora ovládané loutky z papírmaše (ale také maňásek jelena se zlatými parohy) doprovázejí vyprávění. Je to jakýsi večerníček pro dospělé, nebo pro potenciální rodiče, kteří jsou tu v bodře humorném duchu varováni, aby si své rodičovství dobře rozmysleli.

Také Ošklivé káčátko z Divadla u staré herečky z Hradce Králové je adaptací klasické pohádky, tentokrát H. Ch. Andersena. Jana Vyšohlídová ji hraje u toaletního stolku s otočným zrcadlem, které se stává rybníčkem, na němž začíná káčátko cestu životem. Inscenace, která vede děti k toleranci k jinakosti, odchylkám a chybám, má hezkou hudbu (jejím autorem i režisérem inscenace je Jiří Vyšohlíd, výtvarníkem Luděk Joska a scénář napsal Tomáš Jarkovský), pár dobrých nápadů (při vyklubání káčátek má herečka vajíčka navlečená na prstech, rychle je sundá a objeví se prstové loutky zvířátek), ale taky pár slabších míst. Pohádka určitě představuje slušný standard mezi inscenacemi pro předškolní děti, ale na festivalové úrovni ničím nepřekvapila.

Překvapivý výtvarný nápad stojí naopak u zrodu inscenace Tisíc tuctů z KALD DAMU. Je inspirovaná povídkou Jacka Londona, jejíž hrdina veze v době zlaté horečky vejce ze San Franciska na Aljašku, protože doufá, že je tam prodá s mnohonásobným ziskem. Dlouhá a nebezpečná cesta je v inscenaci představená nespočtem plat na vajíčka, po nichž se trmácí hlavní hrdina s papírovou krabičkou na vejce na zádech. Plata postavená na výšku těsně za sebou představují zasněžené pláně a hory, mezera mezi nimi je sněžnou strží; nekonečnost cesty je naznačena neustálým přidáváním plat před vlekoucího se hrdinu. A plata stvoří i řeku nebo kouř parníku. Stejně nápadité jsou i loutky – drobné figurky, jejichž hlavy tvoří uříznutá kolečka z polínka, nohy a ruce – také dřívka – jsou volně kloubově spojeny. Text je sporadický, je nutný jen při občasných setkáních po cestě. Když se hrdina konečně dostane do Dawsonu, vejce jsou zkažená a on se nadchne pro jiný obchodní záměr – dovézt led, který je na Aljašce zdarma, na jih, protože tam ho platí zlatem…

Přesto, že mne originalita výtvarného řešení nadchla a závěr má pointu, zdá se mi, že tu zůstává něco „ztraceno v nápadu“. Snad to, že londonovské sny o zbohatnutí nejsou jen o tom, jak urvat zisk, je to energie a touha vyhrát nad vlastním osudem, neklidná krev, marnost a naděje. To se tu poněkud zúžilo na historku o tom, jak obskurní plán udělat dobrý kšeft nevyšel. A divadelně pak na bravurní etudu touto historkou podloženou.

Závěr patřil inscenaci hostitelského divadla nazvané Lipany. Další exkurz do české historie, tentokrát do doby husitské. V úvodu se při konferenci přou její účastníci, jak o historických událostech vykládat – jestli pomocí letopočtů, faktů a schémat (při tom se diváci základní letopočty a fakta dozvědí), nebo názorně. Zvítězí názorná část, kde se nejprve pomocí diváků demonstruje, jak daleko od nás v čase leží husitské války. Pak už se dějiny prolínají s příběhem husitského bojovníka Janka Tlamky (Ondřej Nosálek) a jeho rodiny. Loutka se tu objeví jen jedna, v druhé části inscenace v podobě syna hlavního hrdiny. V podstatě je tu trochu navíc a slouží hlavně jako ilustrace vyprávěného děje. Ne že by to tolik vadilo – mnohem podstatnější jsou jiné kvality inscenace: variabilní scéna, která pracuje s projekcí válečné vřavy a středověkých iluminací na pozadí jeviště, a vyvážená a dobře připravená kombinace vyprávění a hraných pasáží. To vše dává nahlédnout do doby dávno minulé, inteligentně a bez mentorování naznačuje, že historie není černobílá a že dějiny mohou i člověka s dobrou vůlí a úmysly krutě převálcovat.

Řada patnácti inscenací viděná v necelých tří dnech, většina z nich poprvé, je pro kritika zadání na hranici možnosti posoudit je s veškerou korektností, natož se ještě snažit vyvozovat obecnější soudy o českém „loutkářském hnízdě“ (zvláště když je nesleduji pravidelně). Přidávám tedy na závěr jen pár poznámek:

Nemohu označit žádné z představení za festivalový propadák. I ty nejslabší představovaly slušný standard.

Za nejsilnější stránku mnoha festivalových inscenací považuji stránku výtvarnou. O nápady, a dobré, není nouze. Jako by se práce na inscenaci odvíjela převážně od myšlení v obrazech.

Za nejslabší stránku mnoha festivalových inscenací pak považuji práci s textem. Tomu, že originalita slova může působit stejně jako originalita výtvarná či režijní, většina inscenátorů zřejmě nevěří.

Inscenace hradeckého DRAKU a libereckého Naivního divadla jsem znala, překvapením festivalu se pro mne staly (i přes některé výše uvedené výhrady) tři následující inscenace: μSputnik, Příběhy malé Lupitiny a Tisíc tuctů. Měly to, co dobré (nejen loutkové) divadlo potřebuje: odvahu dovést originální ideu do konce a preciznost i energii provedení.

Loutkář 4/2016, s. 72–76.

Černá, Kamila: Zápisky z Přeletu

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás