Lešková Dolenská, Kateřina: První impuls pro malé a ještě menší

Bábkarská Bystrica (30. 9.–4. 10.), kterou už dvacet let pořádá banskobystrické Bábkové divadlo na Rázcestí, letos přinesla mnoho impulsů, nejen ty dva deklarované. Festival je totiž po mém soudu velmi šikovně rozdělen na trojdenní inspirativní program pro mladší publikum (První impuls) a trojdenní určený dospělým (Druhý impuls). Divákům se tak při sledování festivalového programu lidově řečeno „nemíchají jablka s hruškami“.

Třetí impuls

Pro mě osobně byl asi nejsilnějším podnětem nový koncept festivalu nazvaný „tour“, díky němuž vyjeli divadelníci a festivaloví hosté do banskobystrického regionu za diváky, kteří by jinak ponechali celou akci bez povšimnutí. Přijetí bylo v jednotlivých městečkách a vesnicích (Ostrý Grúň, Hriňová, Divín, Braväcovo, Modrý Kameň) různorodé a asi nikdo z nás nezapomene na odzbrojující upřímnost obyvatel Ladomerské Viesky, kteří nás uvítali domácím pohoštěním na náměstí, folklorním vystoupením místní lidušky a skutečně dojemnou taneční scénkou klientů zdejšího domu sociální péče. Spontánní a upřímná radost účinkujících odměněných potleskem mě ohromila silou divadla a jeho mocnou společenskou funkcí.

První impuls

Trojdenní část festivalu určená dětským divákům, která nabídla celkem čtrnáct inscenací ze šesti evropských zemí, slibovala ve festivalovém bulletinu, že se zaměřuje především na díla „mimo schematizmu a mimo zrádnej a lacnej insitnosti v tvorbe pre deti“. Tento záměr se pořadatelům, myslím, podařilo uspokojivě naplnit.

Dovolím si své postřehy o jednotlivých inscenacích rozdělit podle věkových kategorií, tak jak to velmi případně učinili i studenti vysokých škol (VŠMU, DAMU), kteří po skončení prvního impulsu prezentovali svůj pohled na zhlédnuté inscenace během dvouhodinové veřejné rozpravy.

Stále kontroverzní batolária

V té nejmladší věkové kategorii jsme měli příležitost zhlédnout inscenaci Loďka a měsíc souboru, který to s trochou nadsázky „všechno začal“. Italská skupina La Baracca Testoni Ragazzi z Boloně zahájila pod vedením režiséra Roberta Frabettiho koncem 80. let první experimenty se snižováním věkové hranice recipientů divadla pod obvyklé tři roky. Prvotinou se stala velice jednoduchá inscenace věnovaná kapce vody. Poté se skupina velmi významně zasadila o propagaci a rozvíjení tohoto specifického divadelního žánru. O to zklamanější jsem tedy byla z toho, co jsem v Bystrici skutečně zhlédla. Inscenace Loďka a měsíc premiérovaná v roce 2011, tedy po téměř čtvrtstoletí(!) divadelního výzkumu, nesla sice znaky poučené tvorby – jako jsou redukce textu, užití hudby (ze záznamu, kombinované se živým zpěvem a hrou na akordeon), zjednodušení scénografie na několik předmětů (loďka, velryba, hvězdy, měsíc) a asociativní hra (šumění moře vytvořené natahováním harmonikového měchu, velký mikroten sugeroval přelévající se mořské vlny) – nicméně stopáž 45 minut, prakticky nulový kontakt s publikem utopeným ve tmě a užití nepříliš hezkých objektů vytvořených z plastu se ukázaly být absolutními zabijáky nejen dětské pozornosti.

Na zmiňované festivalové debatě po skončení Prvního impulsu se opět rozhořela ostrá výměna názorů, zda jde či nejde v případě batolárií o divadlo a jaký je jejich dopad na malé diváky. V této polemice zastávám velmi smířlivé stanovisko. Nepřeceňovala bych jejich vliv na děti, ale zároveň bych je šmahem neodsuzovala posměšnými argumenty, že je to jen kratochvíle pro „nudící se ženy na rodičovské dovolené“. Cením si nabídnuté možnosti společného zážitku maličkých dětí (byť tedy souhlasím s tvrzením, že do jednoho roku věku taková stimulace opravdu nemá velký význam) a jejich rodičů a záleží jen na nich, co si z mimořádného zážitku odnesou a zda na něj nějak navážou vlastní tvůrčí aktivitou.

Další dvě uvedené inscenace z této kategorie inspirativní zážitek rozhodně nabídly. Jak italsko-slovenská skupina Compagnia L\’asina Sull\’isolla v poetické inscenaci Očima racků, tak i maďarský soubor Kolibri színház z Budapešti v hravé inscenaci Tečka, tečka, čárka. Obě skupiny pracovaly velmi výrazně s dětskou fantazií a stimulovaly ji. Inscenace Očima racků, která se dětem snažila ukázat svět z ptačí perspektivy (v inscenaci například zazní: „Lidé si vymysleli letadla, aby si mohli hrát na racky!“; „Co dělají v zimě kameny? Sní o tom, že jsou racci a létají.“), k tomu využívala velmi jednoduché a velmi estetické prostředky – stínové divadlo, drobné projekce na kusy oděvů i rekvizity, práci s asociacemi (například kufr představující moře, sněhobílé fraky obou účinkujících evokující ptačí křídla apod.). Maďarský soubor pod vedením hostující režisérky slavného německého Theater Helios Barbary Köllingové zase vsadil na důsledný a velmi názorný průzkum vlastností materiálu – keramické hlíny a obyčejných klacíků (asi jsem nebyla v sále sama, kdo si vzpomněl na pohádku O zlaté rybce Hany Voříškové, kde hlína sloužila jako hlavní a velmi tvárný scénografický princip). Této inscenaci se myslím podařilo oslovit cílovou skupinu nejvíce. Tři herci s až nakažlivou dětskou hravostí modelovali z hlíny panáčky, figurky, masky a kuličky, patlali hlínu po sobě, malovali špinavýma rukama po víceméně prázdné (na začátku bílé) scéně, zapichovali do hlíny větve, a to vše nikoli infantilně, nebo v laciné parodii dětského světa, ale spontánně a s pravým objevitelským zápalem. Až bylo s podivem, že jim na jeviště během představení nevtrhly děti z prvních řad.

Pohádky pro předškoláky

Pro děti ve věku 3–6 let festival nabídl adaptace pohádek, jednou v podání tří posluchaček Ateliéru výchovné dramatiky pro Neslyšící brněnské JAMU a Dvě pohádky na bříšku domácího souboru v režii Bely Schenkové. Za nejinspirativnější inscenaci v této kategorii ovšem považuji hravou pohádku plnou slovních hříček slovenského Divadla Piki Babička z vajíčka podle předlohy Ivy Procházkové. Katarína Aulitisová a Ľubomír Piktor po mém soudu patří mezi tvůrce obdařené mimořádným talentem pro vytváření velice svěžích a nekonečně vtipných inscenací pro děti (podobně jako třeba český soubor Buchty a loutky) a utvrdili mě v tom i příběhem o malém Eliášovi, jehož zaneprázdnění rodiče na něj nemají čas, ale naštěstí se mu z vajíčka vylíhne miniaturní babička s křidélky a jako zázrakem mu pomůže tuto situaci změnit.

Loutky použité v inscenaci jsou různorodé a dohromady působí podobně jako skrumáž hraček v dětském pokoji. Maminka (módní návrhářka) je dvojrozměrná převlékatelná panenka, tatínek (programátor) je sestaven ze stavebnicových kostek, obě loutky mají jako obličeje fotografie herců. Eliáš (loutka typu manekýn) zase vypadá jako obživlá dětská kresba. Princip pestré koláže je patrný i na jednoduché scénografii sestávající z několika krabic-pokojíčků, v nichž a kolem nichž se hraje. Už samotný fakt, že je veškerá loutková akce na jevišti zdvojena, aby mohl být ukázán i detail na drobounkou babičku, dokládá, že mají tvůrci velkou fantazii a cit pro nadsázku (Eliáš umí také například „vyskočit z kůže“ – přičemž z loutky zůstane jenom kostřička). Za velké plus inscenace dále považuji přirozenou komunikaci interpretů s dětským publikem a řadím Babičku z vajíčka mezi své největší festivalové zážitky.

Závažná tematika pro mladší školní věk

V tomto věkovém rozmezí, tedy od šesti do devíti let, se objevily příběhy se zvířecími hrdiny s překvapivě velmi temnými tóny – hned dvě inscenace mluvily otevřeně o smrti. Berlínská Kachna, smrt a tulipán (dramatizace knihy Wolfa Erlbrucha) v režii Jörga Lehmanna je svým založením minimalistická a poměrně dost náznaková – důmyslně se zde pracuje například s nataženým ostře červeným provázkem, který dělí scénu horizontálně i vertikálně a může představovat naprosto cokoli, třeba hladinu rybníka, kam se chodí kačena koupat. Inscenace působí stejně jako interpretace jedné z titulních postav – Smrti (v gesticky velmi úsporném pojetí Martina Couturierové, které kontrastuje s energickým výkonem Heikiho Ikkoly vodícího loutku kachny). Je elegantní, strohá až nekompromisní, ale i laskavá a na konci, když kačena tiše umírá (velmi silný obraz „svlečení“ maňáska z ruky), je především smířlivá.

Zato poznaňská inscenace textu i u nás dobře známé dramatičky Marty Guśniowské Aby do toho husa kopla (tentokrát i v autorčině režii; na festivalu dokonce sehrála záskok v titulní úloze) naproti tomu vsadila na rozpor mezi tématem – stará husa unavená životem, která chce stůj co stůj zemřít – a formou, kterou je inscenace podána: hrána je roztomilými loutkami ne nepodobnými historickým plyšovým hračkám. Na scéně se tedy nekoná žádná existenciální tíseň, ale poměrně svižná černočerná groteska o nepovedeném pokusu o eutanazii, kde převáží soucit predátorů (lišky a vlka) nad přírodními pudy. Soubor Teatr Animacji se publiku představil suverénním loutkářským výkonem rozehraným do nejdrobnějších detailů v iluzivní animaci roztomile omšelých manekýnů. Dlužno doplnit, že tato vřele aplaudovaná inscenace u dětské poroty, která celý První impuls sledovala, zvítězila.

Adaptace literárních děl pro starší školáky

Téma smrti je dominantní také v inscenaci Oskar, kterou do Banské Bystrice přivezlo Teátro Neline. Inscenaci se sólovým hereckým výkonem Petronely Dušové (ta je podepsaná i pod režií společně s Dorotou-Annou Dabekovou) zahajuje velmi dlouhá projekce na bílé tylové závěsy ohraničující prostor strohého nemocničního pokoje. V něm leží na lůžku šedý manekýn s fotografií reálného chlapce místo obličeje a povídá si s ošetřovatelkou. A to je vlastně celé. Rovnou se přiznám, že nejsem příznivcem Schmittovy knihy Oskar a růžová paní, kterou považuji za přehnaně sentimentální až vykalkulovanou. Inscenace uvedená na festivalu mě také utvrdila v tom, že se tenhle statický, v podstatě nedramatický příběh divadelnímu přepisu dost vzpouzí a že prozradit hned na začátku pointu, není dramaturgicky šťastné řešení. Mimochodem, stejně jako vzdoruje divadelním adaptacím příběh umírajícího Oskara, vzpouzí se jim mocně také Exupéryho Malý princ. A to, jak jsme viděli, i v inscenaci zkušeného loutkářského režiséra Petera Palika, kterou nastudoval se souborem Divadla Jana Palárika z Trnavy. Palikův Malý princ je – pro mě velmi nečekaně – jen dvouhodinovou činoherní popisnou ilustrací knihy (loutka-manekýn představující titulního hrdinu je pouze poponášena, místo aby se s ní skutečně hrálo); nicméně dětskou porotu zaujal a přisoudila mu 3. místo.

Přiznám se, že mě překvapilo, když jsem zjistila, že jsou inscenace z Knihy džunglí v režii Ewy Piotrowské (skutečně jen velmi volná adaptace známé Kiplingovy knihy), kterou přivezl bielsko-bialský Teatr lalek Banialuka, i Stínové divadlo paní Ofélie, které v domácím Divadla Na rázcestí nastudoval Marian Pecko podle předlohy německého spisovatele Michaela Endeho, podle festivalového katalogu určeny dětem už od šesti let. Tipovala jsem v obou případech, že nejméně od devíti. Obě jsou plné, skoro až přesycené divadelní akcí a pro obě je charakteristická výrazná herecká stylizace: v prvním případě jsou zobrazeny dva světy, upjatý a černobílý rodičovský, kde se nosí naddimenzované pokrytecké masky, a nespoutaný, barevný a divoký svět džungle, kam se malá hrdinka vydá hledat sebe sama. Právě ta přebujelost nápadů, až agresivní tempo a velmi hlasitá hudba mi k mladšímu školnímu věku neseděly, ale dětská porota to viděla jinak a inscenace si odnesla 2. cenu. V případě Stínového divadlo paní Ofélie mě asi nejvíc zarazil rozpor mezi křehkým příběhem nenápadné introvertní Ofélie, která sice prožije celý život v divadle, ale nikým neviděna v nápovědní budce, a dryjáčnickou kabaretní stylizací, kterou režisér Pecko pro vyprávění použil.

Toto představení bylo posledním dílkem v mozaice nabitého Prvního impulsu, který se zdál přepestrý a skutečně plný podnětů k zamyšlení, kudy se tvorba pro děti dnes ubírá.

Loutkář 4/2016, s. 66–68.

Lešková Dolenská, Kateřina: První impuls pro malé a ještě menší

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás