Žatecká Vojíková, Silvie: Boží oslavenec na nebeské párty

Ježíšek je na světě už 2016 let, ale nikdy nezažil svou narozeninovou oslavu, protože vždycky musel plnit pracovní povinnosti. Letos se však rozhodne stihnout obojí. Z tohoto námětu vycházejí režisér Janek Lesák a dramaturgyně Natálie Preslová ve své nejnovější inscenaci Ježíšek Superstar v Malém divadle.

Oslava pro Ježíška (Bartoloměj Veselý), kterou chystají rockersky stylizovaný anděl (Petr Hubík) a Wolfi Amadeus Mozart (Martin Dobíšek), má mít podobu velkolepého koncertu, který je situován na „stage“ skrytou za modrou oponou s obláčky. Koncert je přerušován pravidelnými příchody bílého anděla (Denisa Posekaná) a telefonáty vševědoucího Pána Boha, kteří se starají o to, aby Vánoce proběhly tak, jak lidé očekávají – včas a se správnou atmosférou, štědrovečerními dárky i sněhovou nadílkou. A kvůli neuváženému koncertování hrozí zpoždění Vánoc. Na žádost Boha se všem aktérům zabavují dostupné hudební nástroje a klavír je uzamčen mohutným zámkem. Oslavenec ani jeho přátelé však nechtějí historicky první ježíškovskou narozeninovou párty předčasně ukončit, a tak hledají varianty, co by mohli rozeznít a ozvučit…

Iniciátoři této párty představují protichůdné typy: anděl v černé ocvočkované kožené bundě s nápisem Angel a malými motorkářskými křidélky je dobrácký pohodář, zatímco Mozart v klasicistním obleku a bílé paruce uplatňuje distingované chování, vyumělkovaná gesta, preciznost a lehkou sebezahleděnost. Oba navíc protežují hudbu odlišných historických etap, ale postupně dokážou nalézt společnou notu, a to už při nacvičování narozeninové uvítací písničky. Ačkoli se Wolfi nechává unášet na evergreenech své doby a Angel na elektrické kytaře prosazuje rock, výsledný útvar v dokonalé symbióze propojuje skladby Mozarta i Queenů.

Ježíšek v dlouhém bílém hábitu přepásaném červenou šerpou připomíná odrostlého teenagera. Chvílemi je bezradný a trucující, ale po většinu času si šťastně užívá svou jedinečnou narozeninovou párty. Všechny tři aktéry spojuje nadšení a radost ze zvuků, tónů a nečekaných objevů, které má na svědomí jejich fantazie. Dokážou si zkrátka bezstarostně hrát jako malí, a navíc vystupují jako perfektně sehrané trio – hudebně i herecky. Společně zahrají parafrázi semaforského songu Marnivá sestřenice o slečně, jež měla duši plnou hříchu, protože nevěřila na Ježíška a spasila ji právě víra v něj. Pokračují písní o zázračném vzkříšení Lazara (s ozvuky pravé americké country i známých recitativů: „Já nevim, kde se to v člověku bere, ta touha, která ho nutí strkat nos do věcí, do kterých mu nic není…“) se závěrečným poselstvím o tom, že každý má svůj úkol a cíl a pro splnění úkolu nemusí používat triky. Ježíšek skromně dodá, že umí jen to, co ho naučil jeho táta.

Koncert se slibně rozjíždí, ale hudebníci jsou připraveni o své nástroje. Tento boží zásah ale nakonec neznamená žádný problém. Ježíšek náhodou objeví jednu ze svých mimořádných schopností: dokáže vyluzovat zvuky na anténu od rádia pouhým přiblížením své ruky. A tak se rodí křehce znějící skladba pro rádio a uzamčený klavír, od kterého Wolfi odmontoval zadní desku, a tudíž může hrát přímo na kladívka v jeho útrobách, při čemž pedály obsluhuje z druhé strany Angel. Další zázrak Ježíšek provede, když promění děti v hudební nástroje. Stačí, aby držely kabely od zesilovačů a dotýkaly se rukou o Ježíškovu dlaň. Pak ústřední trojice učiní nástroje ze sebe samých: luskají, dupají, stepují, zkoušejí, jak se tlesknutím rozezní rozličné části těla, a na světě je velmi rytmický útvar. Důmyslným systémem přemisťování a pečlivou souhrou rozezní i plastové roury „boomwhackers“. Další hudební experiment uskutečňuje Angel: jedná se o proměnu mrkve v dechový nástroj. Jeho výroba probíhá přímo před diváky a Wolfi ji komentuje stylem fascinovaného moderátora pořadu pro kutily. Provrtaná mrkev s otvory, doplněná nátrubkem, zní překvapivě zajímavě. S dětskými hudebními nástroji v miniaturním provedení je vyprodukována píseň o tom, jak byl Ježíšek miminko. Zázrak zrození, ale i celá Ježíškova osobnost a jeho skutky jsou pojaty příjemně civilně.

K vrcholům koncertu patří hra na obří soustavu plastových trubek, připomínající varhany, kterou rozeznívají speciální pálky. Jedná se tedy – stejně jako v předchozích výstupech – o hudbu pro potěchu oka i ucha. Ve skladbě se plynule prolínají úryvky lidových písní, Offenbachova kankánu, Smetanovy Vltavy, Bizetovy Carmen, Beethovenovy Osudové, vánoční koledy i pop music. Při závěrečné skladbě už Ježíšek svědomitě „nasněžuje“ (na glóbus, umístěný pod zapnutým větrákem, hází hrsti umělého sněhu), zatímco zní Tichá noc – tentokrát se hraje na obří kříž z pódia, na jehož zadní stranu jsou natažené struny.

Stejně jako je ze stěny sundán kříž a proměněn v kytaru, i Ježíšek je v českobudějovické inscenaci sejmut z nedosažitelného obláčku – má nadpřirozené schopnosti, ale zároveň je veskrze lidský díky svým přáním, spontánnosti a chuti užít si legraci a ryze pozemské radovánky. A tak se v Lesákově inscenaci vzájemně prolínají křesťanské prvky s tím, co je bytostně lidské. Ani zdejší andělská bytost, zachumlaná v bílé záplavě volánků, krajek a načančaných křídel, neoplývá dokonalostí (zasekává se i s náručí dárků tam u nebeských bran, postěžuje si, že Vánoce jsou peklo, nestíhá, smutní a je nadpozemsky šťastná, když dostane rok dovolené, kterou může strávit na zemi). Text, v němž nechybí humor a slovní hříčky jakoby mimoděk odkazuje k tomu, nakolik je křesťanská tematika prostoupena v nejrůznějších pozdravech, zvoláních a označeních (např. boží ve smyslu úchvatný) užívaných, aniž by se uvažovalo o jejich původním významu. Navíc je scénář nenásilně prostoupen řadou detailů z Ježíškova života, záleží jen na divákově vnímavosti a pozornosti.

Scénografie Terezy Vašíčkové se vyznačuje kýčovitou výzdobou (vatou obalené jednotlivé doplňky na scéně, velký dřevěný kříž umístěný uprostřed blikajících žárovek) a odpovídá tak podobě, kterou v dnešní době Vánocům propůjčujeme. Kýč je dovršen v okamžiku, kdy si Ježíšek v samém závěru zapne zářící světýlko na své látkové ozdobě ve tvaru srdce ve snaze přiblížit se dnešním trendům.

Lesákova inscenace se zaměřuje na hudební experimenty a využití originálních nástrojů, prolínání hudebních žánrů a rozličné muzikantské „frajeřinky“ (např. čtyřruční hra na kytaru, doprovázená hrou na kazoo, během níž si interpreti vyfotí selfie). Hudební rozvernost, hravost a celková inscenační nápaditost, která postupně graduje, baví a okouzluje publikum všech věkových kategorií. Zároveň ježíškovská inscenace předává nenápadný vzkaz: když stihne boží syn oslavit své narozeniny a zároveň hmotně zabezpečit a zařídit Vánoce, mohly by se lidské bytosti pokusit ho napodobit a slavit s ním.

Malé divadlo České Budějovice

Janek Lesák a Natálie Preslová: Ježíšek Superstar

Režie: Janek Lesák, dramaturgie: Natálie Preslová, výprava: Tereza Vašíčková, hudba: Jan Čtvrtník, texty písní: Jan Šotkovský

Psáno z premiéry 22. 10. 2016.

Loutkář 4/2016, s. 62–63.