Loutkar.online

Soprová, Jana: Chvějivá magie Krepska

Soubor Krepsko vznikl před patnácti lety a jeho základ tehdy tvořili absolventi Katedry pantomimy HAMU. Na počátku své tvorby se soustředili především na improvizační projekty, respektive kontroverzní experimenty (za happening Ukradené ovace získali Cenu Next Wave 2005). Navzdory tragické ztrátě zakladatele souboru Petra Lorence v roce 2006 pokračovali v práci a postupně se jim podařilo vytvořit velmi specifický výrazový divadelní slovník.

Složení souboru se lety pochopitelně výrazně proměnilo. A za těch patnáct let Krepsko vytvořilo přes dvacet inscenací a hrálo po celém světě. Na čas dokonce zmizelo z Česka a nyní se vrátilo se dvěma pozoruhodnými inscenacemi.

Divadlo Krepsko patří k souborům, které se nedají jednoznačně zařadit – v tom ostatně nejsou dnes tak zvláštní, souborů, které kolísají mezi různými druhy umění, je stále více. Snad je to dáno i tím, že cosi jako tradiční divadlo dnes už prakticky neexistuje. „Nosí“ se projekty balancující na hraně dráždivé nezařaditelnosti. A právě takové bylo a je Krepsko. K jeho nezařaditelnosti patří i to, že si vlastně nejsme jisti, nakolik je ještě českým souborem.

U zrodu souboru v roce 2001 stála společně s Petrem Lorencem Finka Linnea Happonen, oba absolventi Katedry pantomimy HAMU (dnes Katedra nonverbálního divadla, pozn. red.). Dnes se jedná o soubor mezinárodní (v Edgar\’s Echo se sešli umělci 9 národností), a tak nepřekvapí, že projekty, které byly v poslední době k vidění v české (pražské) premiéře, už za sebou mají světovou premiéru jinde. Druhá nejasnost spočívá v rozostřenosti žánrů, které Krepsko nabízí, a bohatém využití různorodých jevištních prostředků: pantomimické a pohybové akce, tanec, kouzlení s light designem, pohyblivé konceptuální výtvarno, původní hudba a pohrávání si se zkresleným zvukem, (novo)cirkusové prvky a loutky různých velikostí a materiálů.

První pražská premiéra Krepska Edgar\’s Echo (světová premiéra v Helsinkách v roce 2013) se odehrála na sklonku léta v pražském Divadle Archa v rámci festivalu Letní Letná. Zařazení Krepska do programu signalizovalo, že se členové skupiny nejen hlásí k novému cirkusu, ale že jsou také novocirkusovou komunitou uznáváni.

Druhou pražskou premiéru – AnnaBerthaCecilia (světová premiéra v Helsinkách v říjnu 2016) – si zase přivlastnil mezinárodní festival pantomimy Mime Fest v paláci Akropolis.

V obou případech se nejednalo o festivaly spojené s loutkovým divadlem, nicméně troufám si tvrdit, že právě loutkové elementy lze považovat za nejmagičtější prvky v obou inscenacích. Ta jsou právě i díky využití loutek a předmětů charakteristické hravostí, bezbřehou fantazií, radostí z procesu tvoření, ale zároveň jakousi melancholií, existenciální tísní a chvílemi až hororovými motivy.

Edgar\’s Echo

Projekt Edgar\’s Echo s podtitulem Paraphernalia of E. Cuthwellis se inspiroval životem a dílem spisovatele, známého pod jménem Lewis Carroll (vlastním jménem Charles Dodgson), který mj. vyzkoušel při psaní i pseudonym Edgar Cuthwellis. Právě od něj se odvozuje název inscenace, který lze přeložit jako Edgarova ozvěna, Edgarova odezva nebo Edgarův ohlas. Podtitul Paraphernalia of E. Cuthwellis zase můžeme interpretovat jako „výrobní či výrazové prostředky E. Cuthwellise“.

Samotná postava Lewise je na jevišti, respektive na jeho okraji, na hraně mezi realitou a fikcí, stále přítomna. Jako by vše, co se odehrává v rámci hracího prostoru, bylo do jisté míry projekcí jeho představ, iluzí, nočních můr, přání a vzpomínek. Tak se příběh zároveň odehrává před očima diváků, ale též před očima Edgara jako hráče a zároveň pozorovatele. Nejprve se kouzlí se zvukem a slovy, která deklamuje postava za oknem jako zaříkadlo v tajemné řeči. Jako by tak vymezovala prostor pro fantazii, paralelní svět. Máme tedy možnost nahlížet do pokoje, který je začarovaný. Pokoj, kde se mohou dít divy, kde je současně uvnitř a venku.

A tak jsme například svědky toho, jak se popínavé rostliny vyplazí z vězení šuplíčků sekretáře a postupně se rozrůstají do dáli i šíře, nebo situace, kdy se listy z knihy najednou osvobodí a odlétají jako ptáci, karty se samy hrají a míchají, loutky se nám před očima proměňují v živé lidi, a postavy si ze žebříku mohou sáhnout až do nebe, ve které se proměňuje strop pokoje. Hodně se tu vizuálně operuje se známými postavami z knížek o Alence v říši divů a za zrcadlem, které přiznaně kopírují ilustrace vytvořené samotným autorem. Hraje vlastně všechno, každý artefakt, který se na scéně objeví, i když při prvním zhlédnutí jistě nezaznamená divák každý detail. Samozřejmě, nejoblíbenějším symbolem je bílý králík v různých podobách, ale před našima očima defilují i další podivné postavy a postavičky, stejně jako oživlé rekvizity z Alenčiných dobrodružství. Celek tak vytváří zvláštní atmosféru, jakousi změť halucinogenních představ, nelogických, ale pozoruhodných vizuálních asociací a krátkých spojení. Jako by to vizualizovalo zvláštní styl vyprávění a asociací, vytvářených v kultovních knížkách o Alence.

Samotný Dodgson v intepretaci Jiřího Zemana je sice stále přítomen, ale do děje vstupuje jen občas (jako by chtěl tyto představy uchopit a zaznamenat), ale sám působí na scéně tak trochu nešikovně, neorganicky. Ústřední dominující postavou je Alenka v různých podobách – objevuje se v podobě loutky různých velikostí, jako holčička v šatech podobných těm z Carrollových ilustrací a nakonec jako dospělá jednající a tančící žena. Není to ovšem jen Alenka z knížek, ale zároveň Alice Liddellová, která Lewise Carolla k napsání knížek inspirovala. Kolem jeho vztahu k holčičce existuje spousta spekulací (poté, co se poměrně intenzivně stýkal s celou rodinou Liddellů, v Alenčině pubertě najednou byly styky přerušeny a ona sama nikdy neprozradila, co se tehdy vlastně stalo). I s těmito motivy si inscenace pohrává, i když její jádro spočívá spíše v tom, aby si divák užil surrealisticky laděných představ a vzájemných interakcí bizarních postav. K magičnosti představení přispívá i kouzlení s light designem, tedy s různými variacemi, délkami a siluetami stínů. Jak bylo řečeno na počátku, soubor Krepsko se hlásí k pohybovému umění i novému cirkusu, a tak jsou součástí toho, co se děje v kouzelném pokoji, i různá visení z „nebe“, točení ve velké obruči, balancování na zavěšených židlích, drobnější choreografické variace, pantomima a klaunérie.

AnnaBerthaCecilia

Nonverbální představení o abecedě, to je podtitul projektu se zvláštním názvem AnnaBerthaCecilia. Mělo premiéru v říjnu 2016 v Helsinkách, hrálo se i v Polsku a nakonec doputovalo do Prahy, aby obohatilo program pražské části festivalu Mime Fest. Zdá se, že název samotný funguje spíše jako tajemné zaříkadlo, které samo o sobě nemá tak velkou důležitost. Můžeme ostatně pokračovat dále – EdithFionaGertrudHortensieIrisJosephine… – a eventuálně se snažit uhádnout, ke kterému portrétu holčičky na promítaných starodávných fotkách které jméno patří. Název prý sjednocuje to, že pořadí písmen abecedy je stejné napříč různými jazyky. Ale berme to spíše jako součást asociační hry. Už při příchodu do divadla narazíme na zdech foyeru na ručně psané plakáty, které navozují inspirativní asociace podle písmen abecedy. A navíc jsme vybaveni „programem“, který nám sice neobjasní, co to vlastně uvidíme, ale dá nám hádanku prostřednictvím zakódovaných vzkazů, v nichž všechna slova jednotlivých anoncí začínají na stejné písmeno. Prý máme ony zakódované hádanky v jednotlivých etudách hledat. Upřímně řečeno, i kdybych si tohle přečetla předem, asi bych to nedokázala rozluštit a během vizuálně působivého představení na to ani neměla čas. Samotná jména a písmena jsou totiž pro diváka (či alespoň pro mě byla) spíše jakousi falešnou stopou, jež mizí kdesi v písku či hlubokém lese představ. Více připomínaly jednotlivé příběhy archetypální motivy z nejrůznějších pohádek jako Kráska a zvíře, Červená Karkulka, Rusalka ad. Představení tentokrát leželo na bedrech pouhých dvou lidí – tedy Jiřího Zemana a Linney Happonen. Ti dva však dokázali s využitím nejrůznějších zdrojů a technik vytvořit ne jeden, ale závratné množství fantazijních světů, poetických podobenství, hororově hrozivých situací, i hořkých existenciálních momentů. Kouzlí se tu nejen s rozmanitými typy loutek, různým materiálem, ale zároveň se zvuky, světlem, maskami, živly, a s různorodými výrazovými prostředky od pohybových etud na zemi i nad zemí přes kouzelnické triky až po nevídané proměny, v nichž se věci před očima diváků nenadále mění v něco jiného. Takže chvílemi máme dojem, jako by nás v předchozím momentě šálil zrak… Přitom je to celé půvabné, vysoce estetické (a rozhodně ne kýčovité), velkolepé, ale zároveň hravé, jaksi „domácké“, jako bychom vstupovali do důvěrně známých, ale zároveň záhadných končin (Do vlastního světa fantazie? Do naší duše? Do našeho podvědomí?).

Na počátku vidíme na otevřené scéně pouze květovanou zástěnu a dívku spící na visuté hrazdě. Po krátkém blackoutu spatříme cosi jako halucinogenní přelud. Zvíře, snad tygr v lidském těle, se zvířecí hlavou a ocasem, ale s končetinami, které jsou schopny lidských činností, jako jsou šití na stroji nebo telefonování. Už samotná tato antropomorfizace působí značně bizarně. Artistka visící na hrazdě hlavou dolů (animuje loutku střídavě rukama i nohama) do tlamy spícího zvířete spouští drobnou panenku s kufříkem. Panenka je obětována, z minikufříku tygr trikem vyndává obrovský šátek. Dává se do divokého tance, při kterém jeho ocas působí až prvoplánově lascivně…

V další etudě se ocitáme uprostřed scény v malém pokojíčku, kde sedí postava – napůl muž a napůl žena, v střevících na vysokém podpatku, jakýsi snad transvestita s naddimenzovanou pokrývkou hlavy, předvádějící klaunský výstup s vyhynulým vycpaným ptákem blbounem nejapným. Ten nakonec obživne, začne se sám od sebe hýbat. Ale to není jediné překvapení, to další se odhalí, když postava sklopí hlavu a místo špičky klobouku se nám tu zjeví miniaturní loutkové scéna s Červenou Karkulkou a vlkem, a obě postavičky se dokonce pohybují. Vše se odehrává – jak vzápětí zjistíme – patrně v psychiatrické léčebně. A tak se může stát cokoli, třeba, že se z loutkové scény stane raketodrom, z něhož odlétne do prostoru blikající raketa. Sled obrazů se stále zrychluje, je tu tanec ptáka Ohniváka, z něhož se představa změní v pyramidy, a tajemnou jeskyni a odlétající balón… Vzápětí se z nebe se spouští světélkující padák a na něm visí panenka s porcelánovou hlavou. Ta je nešikovností své majitelky rozbita, až divákům zatrne – ale ne, je to úmyslný trik, protože na místě porcelánové hlavičky objevíme dopis s písmenem A… Indicie – ale k čemu vlastně?

Představa stíhá představu, zaznívá další zaříkadlo, totiž jména – jakoby nekonečná řada dívčích jmen podle abecedy. A na závěr přiváží animátor akvárium, v němž spatříme nedbale pohozený kus látky. Jako mávnutím kouzelného proutku se akvárium rozsvítí a leknínová Rusalka v zelených šatech, která povstane z beztvaré hmoty, se pomocí animátora dává do tance. Vláčnost pohybů a půvabná rozevlátost jejích šatů je možná jen díky tanci ve vodě, při kterém je její obraz zmnožován zrcadlovými stěnami akvária. Loutka vytažená z vody jako by nám symbolicky ukazovala, že ten, kdo je zbaven svého živlu, už nežije, jen jaksi trapně existuje. Takový typ představení přináší kromě bezprostředního magického zážitku také inspiraci. Obrazy, které zůstávají v mysli a inspirují k vlastním cestám do vlastní fantazie.

Edgar\’s Echo

režie: Linnea Happonen, light design: Kauri Klemelä, hudba: Mayim Alpert, scéna, masky: Kristel Maamägi, výroba loutek: Roman Chauzov, Laura Hallantie

Premiéra 2013 v Helsinkách.

AnnaBerthaCecilia

Režie: Linnea Happonen, scéna a loutky: Laura Hallantie, Roman Chauzov a Krepsko, hudba: Mayim Alpert, light-design: René Vitvar

Premiéra v říjnu 2016 v Helsinkách.

Loutkář 4/2016, s. 48–49.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.