Loutkar.online

Volkmerová, Hana: Pojď ke mně, slone!

O spolku Mehedaha, ve kterém jeho členové při performancích využívají loutky, loutkové artefakty a masky, jsem si povídala s jeho zakladatelem, výtvarníkem a pedagogem Františkem Petrákem a jedním z jeho členů, svým mužem, výtvarníkem Tomášem Volkmerem.

František Petrák je člověk s velmi osobitým a svérázným humorem a vládne jistě štětcem i slovem. Jeho text Viskača ošumí je pro mne jednoduše literární skvost. Tomáš Volkmer je zase člověk, který Františkův humor s klidem přijímá, rád se jím baví a často mu příjemně kontruje. Dodnes nemůžu zapomenout na jejich loutkovou produkci na mezinárodním folklórním festivalu Strážnice v roce 2003, kde vystoupili loutkoví nepozvaní tanečníci z Itálie s vařenými špagetami na hlavě a tanečně to rozjeli tak, až špagety lítaly všude kolem.

Společně se skupinou výtvarníků, převážně bývalých spolužáků ze Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, jste v roce 1985 založili umělecké sdružení Mehedaha. Co vás k tomu vedlo?

František Petrák: Sdružení jsme založili s partou kamarádů asi proto, že jsme si chtěli své aktivity formálně zasadit do nějakého rámce a definovat některé umělecké a společenské názory. Přesto to nebylo zásadní, zásadní byly aktivity samy.

Jak jste přišli k názvu Mehedaha?

František Petrák: Stará vyprávěnka, kterou si dnes už možná každý pamatuje trochu jinak. Oba nás s Petrem Niklem fascinovala fauna a ta exotická obzvlášť. Petr Nikl v pražské zoo údajně zaslechl, že jeden pomocník u slonů, když chtěl říci: „Pojď ke mně, slone!“, zvolal ve svahilštině, tedy v „rodném“ to jazyce toho slona: „Mehedaha!“ Kdysi jsem se ptal přítele, který vyrostl v Africe a svahilsky dobře rozuměl, jestli to je pravda. Tvrdil mi, že takové slovo nikdy neslyšel. Možná to slovo prostě bylo příliš zvukomalebné na to, aby zůstalo stát jenom tak ve vzduchu. Napsal jsem Petrovi, že založíme mehedahismus, ovšem poté se mi to zdálo příliš nafoukané, tak jsme tímto termínem začali zaštiťovat jenom umělecká a jiná setkání, která jsme pořádali. Potom přišlo divadlo, sdružení, almanach a další.

Jak ve vašem spolku vypadala příprava a tvorba loutkové performance?

František Petrák: Výraz „performing art“ se skutečně nepoužíval. Zpětně jsem přesvědčený, že jsme to vlastně, i když jsme mnohokrát improvizovali, nikdy nechtěli nijak odfláknout. Například, když měla být besídka pro pozvané hosty (většinou přijelo dvacet až čtyřicet lidí) v sobotu, Petr Nikl přijel ve čtvrtek a tři dny jsme od rána do večera nedělali nic jiného, než že jsme chystali rekvizity a nejrůznější propriety, psali texty a tak. To už ovšem každý z nás měl nějakou představu o skečích, anebo jsme měli i něco předem napsané a dávali jsme to dohromady. Besídku jsme chápali jako celovečerní program naplněný různými žánry. Mě bavila dramaturgie, aby celá věc tvořila nějaký oblouk, měla i pointy a pokud možno dojemný závěr, aby ženy plakaly. Petr Nikl hodně promýšlel výtvarné věci, vnášel do jevištních obrazů poetiku a snové polohy a Tomáš Volkmer dodával akci i kus jakési loutkářské profesionality.

Tomáš Volkmer: Ze začátku jsme se scházeli ve Hvozdné na dřevěnici tatínka Petra Nikla, nebo ve Zlíně u Niklů doma. Většina loutkových skečů vznikla na základě textů, které napsal František, nebo loutek, které přinášel Petr. Vzpomínám si na jedno setkání na statku Františka Skály na Dřevíči, kam jsme se poté začali jednou ročně sjíždět. Odehrálo se, co bylo připravené. A pak náhle někdo spontánně vyběhl, že má nápad, otevřela se opona a něco zahrál. A pak zase někdo jiný, a pak další, a tak pořád dokola. Někdy to celé končilo až v brzkých ranních hodinách.

Kterou z produkcí Mehedahy byste označili jako zásadní?

František Petrák: Všechno dohromady. Já ale asi nejvíce upřednostňuji krátké absurdní skeče se silným nábojem, nejen výtvarným, ale i poetickým, potom naše inscenace loutkového baletu, např. na hudbu Carmina Burana, ale také například Petrovy loutkové balety s „lampany“, což byly světelné loutky.

Kde jste všude hrávali?

František Petrák: Ze začátku hlavně doma v bytech, a to se mi doposud líbí nejvíc. Hráli jsme i na vernisážích výstav a spíš výjimečně v divadlech. Ale po roce 1989 bylo už vše trochu jinak. Několikrát jsme se dostali za hranice, hlavně do Vídně, současně se ale naše cesty začaly postupně rozdělovat, jak už to v životě bývá.

Tomáš Volkmer: Zúčastnili jsme se například „dvorků“ v Praze, což byly instalace obrazů, soch a tam jsme hrávali. A Carminu Buranu jsme s plošnými loutkami, které vytvořil František, tančili například v Muzeu Jana Amose Komenského v Uherském Brodě na nějaké mezinárodní konferenci muzejníků a pak na prvním ročníku festivalu Spectaculo Interesse v Ostravě v roce 1995.

Kdybychom chtěli škatulkovat, kam byste zařadili tvorbu spolku Mehedaha? Je to výtvarné umění? Loutkové divadlo?

František Petrák: Je to prostě loutkové divadlo s větším výtvarným a literárním přesahem v důsledku autorského zázemí výtvarníků.

Tomáš Volkmer: Co bylo na těch setkáních zajímavé, že všichni z přítomných byli výtvarníci, eventuálně muzikanti. Nebyli to loutkáři. Proto byl spontánně dán důraz na výtvarnou podobu skečů či scének. Byly postavené na vizuálnu, na podobě loutek, artefaktů, soch. Loutka určovala příběh. Například byla na scéně spousta jehličí, ze kterého pomalinku něco vylézalo. Mám dojem, že jsme se tam dotýkali něčeho, co je pro loutku podstatné. Kořenů loutkovosti.

Proč jste vlastně začali hrát s loutkami?

František Petrák: Já jsem se za loutky schovával. Také se v loutkovém divadle dá většinou číst text z papíru. Nemám dobrou paměť a nebyl jsem nikdy schopen se nic namemorovat, takže mi loutkové divadlo velice vyhovuje. Malé loutkové podium tvoří „malý svět“ sám pro sebe.

Čím je pro vás jako výtvarníky loutka přitažlivá?

František Petrák: Loutka je prostě fenomén. Hraje za herce divadlo, je zdánlivě neživá, a přesto vyjadřuje emoce, je v ní tajemství pro děti i dospělé. Obzvlášť historické loutky mne fascinují svou výtvarnou poetikou. Ale to by bylo na samostatné delší pojednání.

Tomáš Volkmer: Souhlasím, to by bylo na dlouhé zamyšlení. Proto mám pouze lapidární odpověď – loutka je pro mě přitažlivá, protože má budoucnost.

A co může podle vás loutka a loutkové divadlo v době vyspělých technologií nabízet mladým výtvarníkům nebo studentům výtvarných oborů?

František Petrák: Já nevím, možná jakési vyvážení? Jestli budou mít potřebu, tak ji znovuobjeví.

Co dnešní Mehedaha? Kde je možné vás vidět?

František Petrák: Dnes už hrajeme spíše příležitostně na soukromých akcích.

Tomáš Volkmer: Naposledy to bylo asi na naší svatbě před třemi lety, po které si mě velcí šéfové pozvali na kobereček a důrazně mi sdělili, že jsem měl nejprve požádat Velkou radu o povolení k sňatku.

Loutkář 4/2016, s. 44–45.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.