Jižní spojka / Čechomoří v DISKU

Carter, Stephen: Haydn a marionety knížete Esterházyho

Ačkoliv operní díla mnoha skladatelů byla upravena pro loutková jeviště, jenom malá hrstka jich byla zvlášť napsána pro loutky. Mimořádně plodný skladatel Franz Joseph Haydn (1732–1809) byl po třicet let zaměstnancem na knížecím dvoře, kde se provozovalo velmi aktivní a propracované divadlo marionet. Historie jeho oper pro marionety se odkrývá jenom pozvolna; jejich stopa v dějinách se objevuje a mizí stejně záhadně jako skladatelova hlava, která z jeho hrobu zmizela na více než sto let.

Haydn byl zaměstnancem hned několika generací knížat rodu Esterházyů – začínal jako kapelník v paláci Eisenstadt, odkud se po roce 1768 přestěhoval do letního paláce v Esterháze pod patronací knížete Mikuláše Esterházyho. Mikuláš byl nejambicióznějším i nejvzdělanějším z Haydnových mecenášů, který nelitoval žádných výdajů, ježby jeho dvůr přiblížily krásám francouzského Versailles.

Za palácem se rozkládala obrovská upravená zahrada s mnoha cestičkami, fontánami, „čínským“ pavilonem, oranžerií, hudebním salónem, kde žil Haydn se svým orchestrem, operním jevištěm a přímo naproti němu s divadlem marionet. Vnější podoba divadla marionet byla údajně stejná jako operního domu, který zabíral plochu téměř dvacet krát šedesát metrů. Anonymní zpráva z roku 1784 nám poskytuje autentický popis interiéru divadla, který cituje řada autorů včetně Henryka Jurkowského:„Divadlo marionet se nachází naproti opernímu domu a je celkem velké, ale nemá lóže ani galerii. Celé auditorium vypadá jako grotta; všechny zdi, výklenky a otvory jsou pokryty schůdky, kameny a hlemýždi. Když je prostor nasvícen, vypadá velmi neobyčejně a působivě. Samotné divadlo (tj. jeviště) je poměrně velké. Loutky jsou velmi dobře vyrobené a jejich kostýmy jsou úžasné. – Nehrají se zde jenom frašky a komedie, ale také opera seria; nedávno zesnulá Marie Terezie zde odměnila štědrým potleskem operu Alceste a obdivovala okamžitou a téměřnepostřehnutelnou výměnu kulis. Divadlo velmi zručně inscenovalo také Obležení Gibraltaru se zapojením řady vojenského vybavení. – Toto divadlo je možná svého druhu jedinečné. Představení v tomto divadle i v opeře jsou zdarma pro všechny.“

Zatímco podoba proscénia a orchestřiště opery se nám dochovala na jedné malbě, vnitřní podoba divadla marionet zůstává neznámá. Samotná budova sice dodnes stojí, ale po mnoha letech využití coby zbrojnice a později sklad píce a dřeva na otop zcela zmizelo vše, co by nám mohlo poskytnout jakékoliv informace o podobě nebo velikosti jeviště. Historie loutkového divadla obvykle uvádějí seznamy tří nebo čtyř Haydnových oper pro marionety, které ale nebývají příliš přesvědčivě podložené a často si navzájem odporují. Pro podrobnější informace se musíme obrátit na muzikology. Maďarský historik Mátyás Horányi sepsal velmi podrobný popis paláce Esterházyů včetně informací o jeho zaměstnancích, architektuře i svátečních slavnostech. Bližší popis divadla marionet, divadelní skupiny, která jej provozovala, a jeho repertoáru nabídl H. C. Robbins Landon v ročence Haydn Yearbook z roku 1962. Robbins Landon jako největší znalec Haydnova díla na světě je skutečnou pokladnicí neznámých informací a také tím, kdo potvrdil autentičnost jediné dochované partitury pro Haydnovu marionetovou operu Die Feuersbrunst (Hořící dům). Hudba pro divadlo marionet byla kromě několika fragmentů považována za ztracenou až do roku 1935, kdy pařížský antikvář Arthur Rau dal do aukce notové záznamy Filémona a Baukis a Hořící dům, které získal z knihovny jednoho francouzského venkovského sídla. První z nich zakoupila knihovna pařížské konzervatoře a druhý knihovna univerzity v Yale.

Haydnův repertoár oper pro marionety

Robbins Landon důkladně přezkoumal zachovaná libreta, partitury a další archivní materiál. Na jejich základě sestavil důvěryhodný seznam Haydnových oper pro marionety, který ve zkratce vypadá takto:

Der Gotterrath (Rada bohů), 1773

Opera navazující na Filémóna a Baukis, v níž řečtí bohové skládají poklonu císařovně Marii Terezii. Libreto se dochovalo, ale z hudby existuje pouze první číslo.

Philemon und Baucis (Filémón a Baukis), verze z let 1773 a 1776.

Historické libreto i hudba se dochovaly ve dvou verzích.

Moderní vydání partitury:Barenreiter-Verlag, Kassel, 1959 a Henle-Verlag, Mnichov.

Hexenschabbas (Sabat čarodějnic), 1773

Oblíbené téma pro marionety, ale o Haydnově verzi nic bližšího nevíme. Italská verze Il Consiglio delle Streghe je uváděna Michaelem Byromem jako součást repertoáru divadla marionet Filippa Acciaiuoliho ze 17. století. Hudba a libreto se považují za ztracené.

Genovevens Vierter Theil (Jenovéfa, čtvrtá část), 1777

Z Haydnovy verze nemáme ani libreto, ani partituru, nicméně v evropském divadle marionet se jednalo o velmi populární námět. Badatelé se domnívají, že Haydn složil hudbu pouze pro čtvrtou část opery.

Didone Abbandonata (Opuštěná Dídó), 1776 a obnovená verze 1778

Hudba a libreto se považují za ztracené.

Die Feuersbrunst, také známé jako Das Abgebrannte Haus (Hořící dům), 1776 nebo 1777

Opera pravděpodobně vycházela z populární inscenace berlínského herce Grossmana.

Kompletní partitura je uložena v knihovně v Yale. Libreto se nezachovalo.

Moderní vydání partitury:Schott & Co. Londýn, 1961; klavírní výtah s rekonstruovanými dialogy zpracovanými Robbins Landonem. Henle-Verlag Mnichov, 1990; kompletní partitura bez dialogů.

Die Bestrafte Rachbegierde (Dokonaná pomsta), 1779

Tato opera je zmiňována také pod názvy Vendetta nebo Die Bestrafte Rachgier. Z tohoto díla dnes existuje pouze libreto; z hudby se nedochovalo nic. Jediný známý opis se nachází v kalifornské univerzitě v Berkeley. Je záhadou, proč tuto operu mnoho historiků, a zřejmě i Haydn samotný, zaměňuje s Hořícím domem, který se někdy uvádí jako její alternativní název. Libreto této pohádkové opery je přitom zjevně zcela jiné, byť v ní také vystupuje Hanswurst.

Der Krumme Teufel (Chromý čert), raná 50. léta 18. století, Vídeň

Tato opera byla složena v Haydnově mládí ještě předtím, než začal pracovat pro Esterházyho. Je možné, že se v tomto případě jednalo spíše o jevištní hudbu než o celou operu. Napsáno na objednávku pro Francesca Bernardoneho v Kärntner Tor ve Vídni. Z hudby se dochovaly pouze fragmenty. Příběh je adaptován z románu Alaina-Reného Le Sage (1668–1747), v němž se černokněžník upíše ďáblu.

Narůstající obliba opery

Opera a singspiely byly původně italskou formou umění pocházející ze 17. a 18. století. Mezi aristokraty byla francouzština jazykem dvornosti a etikety, italština jazykem hudby a němčina a ostatní jazyky sloužily k dorozumění s prostým lidem. Téměř všechny Haydnovy opery jsou v italštině – s výjimkou oper pro marionety, které jsou psány směsicí vysoké němčiny a vídeňského dialektu. Opera seria, barokní italská opera, většinou vycházela z mytologických námětů a skládala se z árií a duetů propojených recitativem, stylizovaným polo zpívaným přednesem podloženým rytmickou hrou na cembalo nebo basso continuo.

Úspěch londýnské Žebrácké opery (1728) Johna Gaye, hrané v anglickém jazyce a s mnoha populárními melodiemi, zahájil v operním světě revoluci. Nedlouho nato začala v Rakousku vznikat vlastní tradice komických operet v německém jazyce označovaných jako singšpíly, v nichž byly nenáročné a populární melodie prokládané improvizovanými dialogy v místním dialektu.

Tradice divadelní komedie jsou také úzce spjaty s Itálií. Harlekýn a jeho družina ovládli světová jeviště od Říma po Kodaň. Kolem roku 1720 loutkář a komediální herec Joseph Anton Stranitzký zapracoval do svých kostýmů oděv vídeňských rolníků a vznikla postava lidového komika Hanswursta. V paláci Esterháza nicméně musel být Hanswurst poněkud opatrnější. Je doložen incident, v němž kníže Esterházy nařídil, aby byl jeden herec zbičován za to, že během představení špičkou hole nadzvedl lem sukně své jevištní partnerky. Herci a loutkáři na Esterházyho dvoře ale do velké míry spoléhali na své improvizační dovednosti a ostrovtip. Jejich úkolem bylo poskytovat každý den novou zábavu. Partitury, které se z této doby dochovaly, zapisují pouze repliky, na které má reagovat orchestr, protože se očekávalo, že zbytek dialogů budou herci obměňovat a vymýšlet za pochodu. Zpěv obstarávali operní pěvci ze zákulisí, zatímco herci a loutkáři měli na starost propojující dialogy.

Loutky a loutkoherci

V archivech Esterházyů byly nalezeny účty a dokumenty, podle nichž bylo marionetové divadlo knížeti Mikulášovi prodáno Karlem von Pauersbachem dne 23. července 1772 za částku 1 270 zlatých. Tato cena pravděpodobně zahrnovala i nemalé množství vyřezávaných dřevěných figur, jevištní techniku a možná i proscénium a kulisy. Zdá se, že všechny tyto věci si von Pauersbach s sebou přivezl z Vídně, kde s nimi hrál loutkovou operu Alceste. Dnes se z nich ovšem nic nezachovalo. Můžeme se pouze domnívat, že divadlo bylo v zásadě podobné ostatním marionetovým scénám z 18. století, které vznikaly pro pobavení šlechty.

Pauersbach hrál podle všeho v aktivitách marionetového divadla ústřední roli, neboť je v období jeho největší slávy v letech 1776–78 uváděn jako jeho ředitel. Většina uváděných loutkových her byly Pauersbachovy adaptace překládané z francouzštiny nebo italštiny do němčiny. Loutkové divadlo bylo poprvé představeno v paláci Esterházyů při příležitosti návštěvy císařovny Marie Terezie 2. září 1773, při níž zhlédla Filémóna a Baukis a Radu bohů, zakončené ohromujícím ohňostrojem na zahradě. Také je zaznamenáno, že při této příležitosti Haydn dirigoval koncert, při němž byl orchestr oblečen do slavnostních čínských uniforem a palác byl osvětlen dvaceti tisíci čínskými lampiony.

Esterházy zaměstnával divadelní družinu o patnácti až dvaceti členech, kterou vedl herec Carl Wahr, a také francouzského mima Bienfaita. Rodina Bienfaitových byla po několik generací jedním z nejvýznamnějších loutkářských rodů hrajících na pařížských pouličních slavnostech. Za výrobu kostýmů a někdy i loutek byla zodpovědná Anna Handlinová. Dekorace a osvětlení divadla marionet i operní scény měl na starosti italský scénograf Pietro Travaglia. Ten byl žákem bratrů Galliariových, kteří odpoutali divadelní jeviště od strnulých barokních tradic a přivedli do něj nového romantického ducha. K dramaturgii a režii souboru přispíval dvorní knihovník Philipp Georg Bader. Pokud byl zapotřebí kompars, rekrutoval se často z řad Esterházyho granátníků, což bylo vhodné i proto, že mnoho jevištních efektů využívalo střelný prach. Po Pauersbachově odjezdu od dvora bylo nastudováno jen několik inscenací pro marionety. Jednou z posledních bylo Obléhání Gibraltaru z roku 1783, které si vyžádalo rozsáhlé zkoušky a spotřebovalo značné množství střelného prachu.

V Haydnově orchestru zasedalo patnáct až dvacet hudebníků a vedl také kompletní sbor zpěváků. Jeho zručné vedení obou hudebních těles mu vysloužilo přezdívku „Papa Haydn“. Jednou složil zábavnou symfonii, v níž hudebníci jeden po druhém postupně odcházejí, až zůstane pouze jediný houslista. Tou se snažil knížeti naznačit, že jeho přepracovaný ansámbl si zasluhuje dovolenou. V roce 1799 byl scénograf Travaglia, v té době už na penzi, pověřen úkolem zabalit a odeslat všechno, co zbylo z loutek i dekorací, hraběnce Klutsewské (nebo Klutscheszké), která vše zakoupila za 1 000 zlatých. To je poslední zpráva, kterou o tomto divadle máme.

Snahy opět nastudovat zmíněné opery jsou omezené už jen tím, že máme k dispozici pouze dvě partitury (a to až od roku 1960, do té doby neexistovala ani jedna). Opera Die Feuersbrunst byla nastudována souborem Puppentheater der Stadt Halle, dále bezejmennou bostonskou skupinou, která ji podle Karen Larsenové hrála s maňásky v 80. letech, a také divadelní skupinou autora tohoto textu, Carter Family Marionettes, v Seattlu v květnu 2001. Filémóna a Baukis nastudovalo divadlo Marionettes Nicka Coppoly v New Yorku v 70. letech a divadlo Marionettes Davida Smithe v kanadském Ontariu v roce 1987.

A co ta Haydnova hlava?

V roce 1809 Haydn ve Vídni zemřel a jeden jeho známý, jistý Rosenbaum, se v noci přikradl do jeho hrobky a odnesl Haydnovu hlavu. Rosenbaumova žena byla zpěvačkou v Esterházyho operním souboru. Haydnovu lebku uchovávali doma ve skleněné vitríně. O mnoho let později se kníže Esterházy rozhodl převézt Haydnovo tělo zpět do paláce Esterháza a loupež byla objevena. K Rosenbaumovým byla vyslána tajná služba, aby lebku získala, ale paní Rosenbaumová ji schovala pod svůj župan. Lebka pak obíhala coby kuriozita několik vídeňských salónů až do roku 1954, kdy byla navrácena k Haydnovým ostatkům.

Literatura

Byrom, M.: Punch in the Italian Puppet Theater. Centaur Press, London, 1983.

Horanyi, M.:The Magnificence of Esterhaza, Barrie and Rockliff, 1962.

Jurkowski, H.:A History of European Puppetry, Vol. One. Edwin Mellen Press Ltd, 1996.

McCormick, J.; Pratasik, B.: Popular Puppettheater in Europe 1800–1914. Cambridge University Press, 1998.

Studie Stephena Cartera byla publikována v magazínu Puppetry International č. 12 (podzim/zima 2002). Redakčně kráceno.

Loutkář 3/2016, s. 99–101.

Festival Amplion 2019

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.