Když jsem si pročítala program festivalu studentských prací KALD DAMU, nazvaného lakonicky Proces (už s pořadovým číslem 10), zaujala mě mezi mnoha dalšími loutkářskými hříčkami anotace klauzury Tisíc tuctů, která slibovala „autorskou adaptaci povídek Jacka Londona s loutkami a kartony“. Když jsem se 3. června usadila v učebně číslo R202, netušila jsem, jak ucelenou a zralou práci nám posluchači pod vedením Jakuba Maksymova (3. ročník oboru režie-dramaturgie) předloží.
Základem dramatizace je Londonova povídka Dvanáct tisích vajec ze sbírky Zlatý Kaňon, kterou ovšem inscenátoři doplnili o motivy z dalších povídek (např. z povídky Smoke a Shorty). Příběh samotný je velice jednoduchý – sanfranciský novinář David Rasmusen, který je šikanován svými nadřízenými, se při přepisování zpráv dozví o nedostatku vajec na Klondiku. Poptávka po vajíčkách je prý tak vysoká, že lze za jedno vejce utržit až třicetinásobek běžné ceny. Rasmusen se proto rozhodne, že vejce na Klondike doveze a vydělá na nich spoustu peněz.
Cesta na sever je pochopitelně velmi vysilující, protkaná spoustou nástrah a komplikací. Rasmusen se setkává s podobnými dobrodruhy, podnikavci a vydřiduchy, kteří jen číhají, jak z něj vymámit peníze. Rychle pochopí drsná pravidla pro přežití a neváhá své „protivníky“ okrást, nebo se s nimi předhání na saních doslova na život a na smrt. Pointa příběhu je vcelku předvídatelná – když Rasmusen konečně doputuje do Dawsonu, zjistí, že z obchodu nebude nic, protože se mu všechna vejce cestou zkazila. Zde se nicméně inscenátoři od Londona odchylují a místo toho, aby se Rasmusen ze zoufalství nad zpackaným obchodem oběsil, naopak zajásá, když si vyslechne informaci, že v New Jersey udeřila obrovská vedra a „kostka ledu se tam prodává za sto dolarů“. Rasmusenův nový obchodní plán je na světě a z tragického příběhu je rázem groteska.
Na žánrový posun ovšem není třeba čekat až na pointu, je zřejmý už ze způsobu, jakým je dobrodruhův příběh předváděn na scéně. Autorkou výpravy je mexická studentka scénografie na KALD Fortuna Hernandézová a pracuje s jednoduchými loutkami-manekýny ze syrového dřeva a starých kusů kovu (otvíráky na lahve, vidličky apod.), které se pohybují po stole postaveném uprostřed jeviště. Nepřehlédnutelnou součástí scénografie však jsou stovky šedých plat, těch úplně nejobyčejnějších z recyklovaného papíru, kam se vejde třicet vajíček. Tři herci (Štěpán Lustyk, Eliáš Jeřábek, Dominik Migač; po celou dobu je doprovází hrou na kytaru ještě Milan Vedral) s nimi velmi obratně manipulují a papírová plata se ukazují jako neobyčejně divadelně vděčný materiál. Dají se spojovat, svazovat, vršit do komínů (například parník vytvoří komín z plat a dvě další, která se nad ním třepetají, plynou jako obláčky dýmu), dá se s nimi házet (což velmi efektně simuluje sněhovou bouři), mohou se do sebe zaklesnut a posouvat jako pohyblivý pás. Své uplatnění v inscenaci najdou i obyčejné zavírací krabičky na vejce představující náklad na Rasmusenových zádech. Papírová plata skýtají prostor i pro čistě loutkářské vtipy – třeba když imitují náročný horský terén, kde po nekonečné vlnité ploše plat kráčí miniaturní loutky na drátech, aby byla divácká představa o rozloze Yukonu dostatečně názorná.
Loutkářských triků a libůstek je ostatně v inscenaci celá řada a baví spřízněné publikum svou jednoduchou primitivností – například potopení lodi herci simulují odkrytým vyfukováním vody hadičkou. Nebo v momentě, kdy je Rasmusen k smrti vyčerpán a hladový a musí sníst své psy (místo aby sáhl na některé z vajíček), skutečně se do nich zakousne a jednoho psa spořádá. Tato situace je v celé velmi ironicky a s nadsázkou pojaté inscenaci až nezvykle emočně vypjatá.
Na to, že jde o školní, klauzurní práci, je inscenace Tisíc tuctů do detailů promyšlená a evidentně baví nejen publikum, ale i samotné účinkující. Velmi zdařile jsou v ní propracovány vztahy mezi herci a loutkami – není pro ně problém se stát alter egem loutky (třeba když Rasmusen drhne podlahu na parníku, aby si odpracoval cestu), jsou loutkám hereckými partnery i zručnými vodiči. Scénografie je mimořádně funkční a maximálně podtrhuje účin vyprávění, a přitom neztrácí metaforičnost a čistou divadelnost. Když jsem po loňském Procesu napsala, že o režiséru Jakubu Maksymovovi v loutkářských kruzích ještě určitě uslyšíme, těší mě, že jsem se nezmýlila.
KALD DAMU, Praha
Jack London a kol.: Tisíc tuctů
Režie: Jakub Maksymov, scénografie: Fortuna Hernandézová
Psáno z reprízy 3. 6. 2016 uvedené během klauzurního festivalu Proces 10.
Loutkář 3/2016, s. 82–83.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS