Loutkar.online

Vojtíšková, Zuzana: Kudy kráčí Damúza

Inspirativní a doprovodný program Loutkářské Chrudimi každoročně příjemně doplňuje a rozšiřuje program hlavní. Do toho doprovodného se může zapojit každý, kdo projeví zájem a ochotu zahrát zdarma, tedy pro radost ostatním. Inspirativní část sestavuje programový ředitel festivalu Michal Drtina na základě pečlivého průběžného sledování tvorby různých profesionálních divadel, nezávislých scén i amatérských souborů. Výběr nemusí ve svém celku bavit a zajímat všechny účastníky, ale něco skutečně zajímavého a podnětného se v něm vždycky najde.

Už čtvrtým rokem hrají na Loutkářské Chrudimi v inspirativním programu svá představení různí tvůrci pod hlavičkou „produkční jednotky“ Studia Damúza. Ta podporuje neotřelé divadelníky a jiné umělce, především z řad studentů a čerstvých absolventů DAMU, kteří chtějí objevovat, provokovat a zkoumat. Každoroční setkávání s produkcí Damúzy je v chrudimském kontextu skutečně inspirativní, a to nejen proto, že nás může těšit zájem mladých tvůrců o loutku, předmět či obecněji řečeno o výtvarné vyjádření.

Letos se Damúza představila sedmi zcela novými, velmi různorodými inscenacemi, určenými především dětem, a nabídla tři tvůrčí dílny pro veřejnost. Je to dost na to, aby bylo možné udělat si představu, čím se současní nezávislí tvůrci tohoto Studia momentálně zabývají.

Ani Damúzu nenechal Karel chladnou

O tom, že Damúza nežije mimo čas a prostor a snaží se mj. nabízet projekty spjaté s aktuálními výročími, se mohli návštěvníci Loutkářské Chrudimi přesvědčit hned dvakrát. Divadelní bojovku na téma Karel IV. si v parku za divadlem užily nejen děti, ale i jejich dospělý doprovod. Oproti předešlému projektu Trenažér komunismu, který mohli diváci zažít např. v průběhu festivalu VyšeHrátky v roce 2014, tedy k 25. výročí sametové revoluce, byla Karlova bojovka méně divadelní a více se dostala do roviny „pouhých“ her pro děti. V Trenažéru komunismu šlo spíše o zprostředkování prožitku, kdy děti např. byly přítomny na večírku bytového divadla nebo si samy mohly zkusit rozmnožit jednu stránku textu v samizdatu. Úkoly pro ně připravené nebyly jen samotnými úkoly nabízenými kostýmovanými herci, ale byly to skutečné zážitky, kdy dítě třeba zdolávalo ostnatý drát, protože se před tím odehrál kousek z útěku přes hranice, vcházelo do tajemného prostoru skladu, kde právě probíhal estébácký výslech, se zavřenýma očima bylo dovedeno do tajných místností, odkud si mělo v paměti odnést odstavec filozofického textu a na jiném místě ho pak na psacím stroji na průklepový papír přepsat. Socialismus byl patrně drsnější a dramatičtější než doba Karla IV. plná budování a vymýšlení užitečných počinů, a proto tvůrce lépe inspiroval. Mohl k tomu taky přispět členitý prostor Vyšehradu, kde se akce Trenažér komunismu odehrávala.

Bojovka s Karlem byla sice výborným zpestřením Loutkářské Chrudimi, ale narušovala ji nepřízeň počasí a jak děti, tak dospělí si ji užili spíš jako sérii sedmi zábavných úkolů, po jejichž splnění byli malí bojovníci pasováni na rytíře. V jejich rámci např. stavěli z velkých molitanových kostek Karlův most, bojovali s pytli, na střelnici se snažili vystřelit si vlastní osud, oblékali Karla na korunovaci, hráli hru s dřevěnými kartami s rodokmenem apod.

Karel IV. vstoupil do programu Loutkářské Chrudimi prostřednictvím Studia Damúza ještě jednou, tentokrát z jeviště Spolkového domu v inscenaci Turnaj krále Karla. V podstatě šlo opět o sázku tvůrců Justina Svobody, Tomsy Legierského a Vítka Maštalíře na soutěživého ducha nejen dětí a tohle divadelní setkání se svezlo na vlně oblíbených vědomostních klání všeho druhu.

Soutěžní hra s dětmi a pro děti sice vycházela ze skutečných příhod ze života Karla IV., nekladla si však ambici odvyprávět divákům jakýkoli ucelený příběh. Loutkové výstupy sloužily k humorné ilustraci dílčích zážitků a zkušeností Karla IV., během nichž se děti dozvídaly různorodé, více či méně podstatné informace a drobné souvislosti z doby tohoto panovníka.

Pokud je publikum hravé a vstřícně a aktivně přijme výzvu k účasti na rytířském turnaji, funguje představení hlavně díky jeho protagonistům spontánně a dobře a není účelné chtít ho poměřovat jakýmikoli pravidly a teoretickými rozbory. Za výraznější pozornost však stojí funkční scénografie Kamila Bělohlávka, kterou na začátku tvoří do čtverce postavený hrad z překližky, posléze se jeho křídla různě otevírají, slouží jako paraván pro hru s plošnými loutkami, nabízí hrací místa pro muppetové hlavičky, je možné z něj udělat kukátkové jeviště pro dřevěného manekýna a konečně představuje i box s tabulí na zapisování úkolů a zapichování vlaječkových bodů pro jednotlivá soutěžní družstva.

Čtěte nebo vyprávějte pohádky a staňte se agentem FÚPOPP

Tomsa Legierski, jeden z protagonistů Turnaje, hraje pod hlavičkou Damúzy i v dalších inscenacích. Jeho spontánnímu projevu, schopnosti přirozeně zaujmout publikum i energii, kterou umí přenášet, tyto malé projekty sestávající zpravidla ze dvou herců vyloženě svědčí. Má v nich dostatečný prostor pro sebeprezentaci, vytváření vnitřního tahu a kompaktnosti představení, zároveň však na jevišti umí výborně partneřit, takže své spoluhráče (v případě Turnaje Vítka Maštalíře, v případě Medvědího prince Annu Schmidtmajerovou) neválcuje, ale naopak nechává vyniknout jejich schopnostem.

Medvědí princ, kterého nastudovala režisérka Katarína Vrbová, opět nezapře inspiraci současnou televizní produkcí. Je to však podnět velmi volný, dobře využitelný pro divadelní jednání a vhodně převedený na jeviště. Tvůrci si v tomto případě vzali jako předobraz různé agenty, které pro své potřeby přetvořili na agenty „Federálního úřadu pro ochranu pohádkových postav“. Na scéně, kde je na sobě navršeno pět starých kufrů, zvoní telefon. Herci-agenti zvednou „oranžovou linku“ a vyslechnou si kód akce 325. Znamená to, že jsou okamžitě odvoláni do Pardubic, aby zachránili mizející pohádkovou postavu. Ve zmatku při přípravách k nasazení do akce se jeden z kufrů otevře, vyběhne z něj muppetový medvěd a stěžuje si, že byl unesen. Agenti publiku horečnatě vysvětlují, že kufr je záchranářský a medvěd je na seznamu pohádkových postav určených k vyškrtnutí. Medvěd nechce věřit, že by byl pohádkový, natož princ, a poté, co z dalšího kufru unikne samostojná loutka princezny, se začíná odvíjet vlastní příběh. Je tak trochu mixem nejrůznějších pohádek, vystupuje v něm drak, baba jaga z Perníkové chaloupky, Červená Karkulka, ale jsou tu odkazy i na Pána prstenů. Nejedná se však o samoúčelný zmatek používaný jen k vystavění série vtipů, všechny postavy a motivy ze známých pohádek jsou do příběhu zakomponovány ústrojně, nejde o jejich znásilnění, ale překvapivé a funkční využití.

Inscenace Medvědí princ je potvrzením jistého – možno říci už trendu – mladých tvůrců hledat divadelní inspirace v televizních seriálech a soutěžích a kombinovat je, zpravidla humorně, s tradičními pohádkami a příběhy. Tento přístup jistě lze považovat za způsob reflexe současnosti, za snahu přiblížit se konzumnímu způsobu uvažování dětí, resp. spíše jejich rodičů, a přes postavy a prostředí, která znají ze světa mediálních masáží, je přivést k zážitkům, které jsou živé, tady a teď, zajímavě pracují s výtvarnou složkou, chtějí se vyjadřovat přes symboly a metaforu a rozvíjet tak fantazii a tvůrčí potenciál diváků.

Les je sice pestrý, ale nepojme úplně všechno

Úspěch inscenací, které si pod sebe bere produkční a producentská jednotka Damúza, do velké míry závisí na osobnostech – interpretech, kteří je ožívají a dávají jim osobité kouzlo. Často jsou to právě sami herci, kteří si vymyslí celý koncept nebo iniciují jeho vznik a vyhledají režiséra, který jejich představy a záměr zrealizuje. V tom je kouzlo, ale také úskalí těchto projektů.

Koncepčně a výtvarně nápaditým počinem jsou Pohádky z lesa, které nastudoval a sám v nich hraje Tomáš Podrazil. Spolu s Brigitou Cmuntovou rozehrají dvojici kamarádů, kteří si dali sraz v lese u pohádkového stromu. Důmyslně a esteticky vymyšlená scéna je výtvorem výtvarnice Zuzany Vítkové, která rozhodně nezapře smysl pro detail, nadšení pro technologická řešení a překvapivé výtvarné fígle. Dřevotřískový strom s dvířky umístěný na stole umožňuje rychlé přestavby na les, na medvědí chaloupku či liščí noru.

Pohádky z lesa jsou opět sérií známých motivů, tentokrát ze Tří medvědů, z Budulínka a Koblížka. Pohádky se vyprávějí zdánlivě odděleně, ale posléze se jejich postavy začnou různě proplétat, vše je provázáno hlavním motivem holčičky Mášenky, která se zpočátku nudí a postupně, bohužel dost skokově, přichází na to, že nudit se a lenošit není správná životní náplň a že přání rodičů nemusí být tak hloupé, jak se dětem někdy může zdát. Nakonec poznává i to, že je fajn najít si dobrého kamaráda.

Přes dílčí zajímavé nápady tenhle mix pohádek není příliš funkční, pohromadě drží spíš přáním tvůrců, nikoli přirozeně, herci se sice snaží, ale zůstává bohužel víceméně jen u té snahy a u tlačení na hlasivky, energie nepřechází přes rampu jeviště do hlediště a diváci postupně už jen čekají, která další pohádka bude do tohoto „dortu“ přimíchána. Při představení v Chrudimi, kterému neprospěl ani hrací prostor, tedy divadelní stan, celkovému vyznění a atmosféře nepomohly ani milé předělové písničky a hra na ukulele.

Krása starých zápalek aneb Nenaplněný strom života

Velkou předností projektů Damúzy je snaha o estetické, vkusné a nápadité výtvarné řešení jednotlivých inscenací. Na mnoha z nich se podílela scénografka Zuzana Vítková, jejíž práci je z dlouhodobého hlediska možné hodnotit jako velmi kvalitní a precizní. Úroveň, které dosáhla ve scénografickém ohledu v inscenaci Sólo Matches, se dá považovat za téměř dokonalou. Přesně a pečlivě vypracované krabičky od sirek různých velikostí, loutky, jejichž těla jsou odvozena ze stejných krabiček, pes s krabičkou, která tvoří jeho hřbet, a navíc je místem pro dovádění klaunů, pohřební procesí, kostel či sirkové loutečky vznášející se nad krajinou v balónu z krabičky od sirek a samozřejmě velmi věrně, s citem pro detail vyřezaná maska staré ženy – to všechno, včetně technologické domyšlenosti loutek a prostředí, v nichž se nacházejí, dělá sympatický divadelní základ a vybízí k tvorbě. Ta však bohužel nebyla ve smyslu dramaturgickém příliš naplněna.

Inscenace stojí na sérii až téměř magických sólových výjevů ze života, poetických či humorných, vážných i dovádivých. Při troše fantazie je lze vnímat jako útržkovité vzpomínky staré paní na život, který na konci představení vyhasne, ale je to spíš víc touha diváka utřídit si viděné, než že by nám tvůrci nabídli opravdu jasný klíč ke čtení toho, co nám na jevišti předvádějí. Herci Lucie Valenová a Dan Kranich hrají velmi soustředěně, s loutkami zacházejí až pietně, pohybům umějí dát přesný čas, takže postavy opravdu žijí a cítíme jejich vnitřní naladění. To vše podporuje emotivně laděná hudba, která pomáhá vytvářet potřebnou atmosféru.

Jako dramaturgovi je mi však nadmíru líto, že se se všemi těmito skvěle připravenými ingrediencemi nezacházelo pečlivěji ve výstavbě celé inscenace, že Zuzana Vítková ve své koncepci více nemyslela na vnitřní propojení jednotlivých působivých sekvencí, a tudíž ve smyslu dramaturgickém zůstala jen na půli cesty, nebo dokonce na začátku hledání významově a tematicky skutečně naplněné inscenace. Materiál na její výstavbu připravila jako scénografka skutečně skvostný a je tak škoda, že ke své práci nepřizvala dramaturga, který by jí pomohl najít pevněji spjatou a více vrstevnatou náplň inscenace, jakou se ve slovech anotace snaží předestřít.

Nestrkejte hlavu do písku, hledejte svou vlastní cestu

Pod svou produkční ochranu si Damúza vzala i inscenaci nastudovanou nedávno na půdě DAMU na základě autorského textu Báry Purmové, studentky třetího ročníku Katedry autorské tvorby a pedagogiky. Jako ústřední téma si Bára pro svůj projekt zvolila reflexi skutečnosti, že ne každý musí být dobrý na všechno, je však podstatné, aby uměl najít to, co je jeho předností a jedinečností, a to se snažil rozvinout. Pro tuto myšlenku jí pro metaforický opis výborně posloužili pštrosi – ptáci, kteří nejsou schopni létat, přestože mají křídla. Závistivě tak pozorují raketové starty vlaštovek na drátě a jejich let do vysněné Afriky. S trpkostí si pak vyprávějí, jak došlo k tomu, že když Bůh rozděloval křídla a uděloval schopnost létat, přišli pštrosi tak zkrátka.

Dominantní pro tuto inscenaci jsou hlavové loutky pštrosů, které dotvářejí výrazné končetiny vedoucí od hercovy hlavy až k jeho nohám, kde jsou upnuty na gumě. Divákovi tato výtvarná kombinace krásně evokuje představu pštrosa, pro menší děti jsou však pštrosí „monstra“ trochu strašidelná a trvá jim delší dobu, než se jich přestanou bát. Tohle dětské pomalé přibližování se k hlavním postavám souvisí i s pomalým rozjezdem představení, příběh se rozvíjí těžkopádně a divák na něj poměrně dlouho čeká. Když už mu přijde, že by to měl asi vzdát, začne se na jevišti konečně jednat: zloděj ukradne jediné vejce a pštrosi ve snaze o jeho záchranu hravě předběhnou i jedoucí automobil. S uspokojením tak konečně zjistí, v čem je jejich síla a originalita.

Najít odvahu být sám sebou je dobrým poselstvím této pohádky, která nápaditě pracuje i s hudbou a s loutkovými sekvencemi ze života krtka a z božího obdarovávání. Příjemné na této inscenaci je, že pracuje se symboly a s metaforou a nesnaží se všechno triviálně doříkávat. Kdyby se tvůrcům podařilo příběh rychleji nastartovat a celý inscenační tvar více semknout, byla by na Pštrosy skutečně dobrá podívaná.

Damúza stále živá

To, co Damúza na letošní Loutkářské Chrudimi divákům představila, je jen zlomek její nabízené produkce. V průběhu předchozích tří let však chrudimské účastníky dokázala přesvědčit, že si jako produkční společnost vybírá počiny, které stojí zato zhlédnout, protože je z nich zřejmé, že jejich tvůrce divadlo opravdu baví, nechtějí ustrnout v jednou nalezeném schématu, nebojí se experimentu, tudíž ani neúspěchu, zkrátka chtějí udržovat divadlo pro děti i dospělé živé a rozvíjet je v rámci svých schopností všemi směry, přičemž ty loutkové mezi ně patří poměrně často. Je zřejmé, že Damúza pod vedením ředitelky Barbory Kalinové stále slouží svému účelu, pro nějž byla založena, a procházejí skrz ni inscenace, které ve zpětném pohledu často stojí na začátku kariéry výrazných tvůrčích osobností.

Sólo Matches

Režie: Zuzana Vítková a kol., scénografie: Zuzana Vítková

Premiéra: 4. 9. 2015

Pštrosi

Scénář: Bára Purmová, režie: Anna Klimešová, hudba: zpěv: Dalibor Pelc, scénografie: Bára Purmová

Premiéra: 20. 9. 2015

Medvědí princ

Režie: Katarína Vrbová, scénografie: Michaela Ruská

Premiéra: 26. 2. 2016

Turnaj krále Karla

Scénář: Justin Svoboda, režie: Justin Svoboda, Tomsa Legierski, Vítek Maštalíř, scénografie: Kamil Bělohlávek

Premiéra: 2. 5. 2016

Pohádky z lesa

Koncept, režie: Tomáš Podrazil, scénografie: Zuzana Vítková

Premiéra: 25. 6. 2016

Loutkář 3/2016, s. 78–81.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.