Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Volkmerová, Hana: Baví nás objevování nových cest

Posluchači po mnoha letech obnovené Loutkářské konzervatoře završili na 65. loutkářské Chrudimi první ročník veřejnými klauzurami. První setkání studentů se uskutečnilo rok předtím právě zde, poté se setkávali pravidelně jednou za šest týdnů na víkend. Garanty a lektory Loutkářské konzervatoře jsou loutkoherečka a režisérka Michaela Homolová a její manžel, loutkoherec a hudebník Filip Homola z Naivního divadla v Liberci.

S nabídkou vést Loutkářskou konzervatoř pedagogicky vás před více než rokem oslovil Michal Drtina, pracovník NIPOS-ARTAMA. Jak dlouho jste nabídku zvažovali? Co se vám honilo hlavou?

Michaela: Nezvažovali jsme, jestli do toho jít, či nejít. Spíš jsme řešili, jestli budeme schopni naplnit požadavky z časových důvodů. To bylo pro nás úplně nejdůležitější. A v tomhle nám vyšel vstříc náš ředitel Stanislav Doubrava. Zaručil nám volné víkendy, které jsme potřebovali.

Filip: Já jsem nepochyboval. Ale vzali jsme si čas na rozmyšlenou, abychom vytvořili nějaký koncept. Michal nám nabídl možnost hostujících lektorů a my jsme na každé víkendové setkání chtěli někoho, kdo má na starosti nějakou podstatnou složku inscenace. Hledali jsme lidi, kteří nás zajímají, umí to a dělají loutkové divadlo trošku jiným způsobem, než je obvyklé.

Michaela: Proč jsme do toho vlastně šli, nebylo to, že bychom se považovali za takové odborníky, abychom předávali své dosavadní zkušenosti. Baví nás spíš objevování nových cest. A říkali jsme si, že je nejdůležitější, aby se loutkářství někam vyvíjelo, nestagnovalo, zbavovalo se nánosů konvencí a stereotypů, které se praxí nasbírají. Že by to mohl být obohacující proces i pro nás osobně. Hledání, kudy by se loutkářství obecně mohlo ubírat, a to nejen na amatérské scéně. A druhou věcí je připomenout si, co už tu bylo.

Filip: Na prvním setkání v Chrudimi jsme sice studenty seznamovali s různými typy loutek, ale nebylo naším cílem je postupně naučit hrát s maňáskem, javajkou, marionetou a tak dále. Naším cílem bylo rozšířit jim obzory, aby byli schopní vnímat a nasávat informace i z jiných odvětví umění a aby je dokázali použít pro loutkové divadlo.

Michaela: A co bylo velice důležité, kromě víkendových setkání měli také možnost navštívit dvě Loutkářské Chrudimi, loňskou výjimečnou mezinárodní Skupovku a letošní letní Skupovku. Hodně jsme se bavili o zhlédnutých představeních, v čem jsou zajímavá, v čem mohou být přínosná pro nás. V rámci mezinárodní Skupovky jsme se studenty absolvovali také workshop Nevilla Trantera. Co se týče pedagogických cílů, tak nejdůležitější bylo, aby začali přemýšlet o divadle trošku jinak. Samozřejmě se s tím spojovaly i určité řemeslné dovednosti. Hlavním záměrem také bylo, aby si každý student prošel celým inscenačním procesem. Říkali jsme si, že můžeme teoretizovat, jak chceme, ale pokud si to nevyzkouší na vlastní kůži, tak na to nepřijdou. Čili teorie byla doplněná prací na projektu, který si vytvořené skupiny studentů zvolily.

Jak moc jste do tohoto procesu zasahovali vy jako pedagogové?

Michaela: My jsme jim spíš kladli otázky. Snažili jsme se je nutit, aby o věcech přemýšleli a sami si na ty otázky odpovídali. Nebylo účelem, aby byli herci, které my narežírujeme. To by se nic nenaučili. Chtěli jsme, aby si prošli všemi úskalími sami. My jsme je příležitostně mohli na něco pouze upozornit, varovat, že je možné se dostat do slepé uličky, ale pokud se pro to sami rozhodli, nezasahovali jsme. Je pravda, že každé setkání s hostujícím lektorem způsobilo vždy totální rozklad jejich dosavadní koncepce. Po sobotních večerech většinou seděli a znova zpracovávali všechno, co se v ten den událo. A v neděli se pak snažili vše, co se rozbořilo, zase nějak poskládat zpátky.

Filip: Byl to vývoj. Pokud budeme konkrétní, tak první setkání bylo dramaturgicko-režijní s Tomášem Jarkovským a Jakubem Vašíčkem, další scénografické s Robertem Smolíkem, hudební s Tomášem Procházkou, práce s loutkou a materiálem vedl z Buchet a loutek Vít Brukner se Zuzanou Bruknerovou, pohyb a uvědomování si své fyzičnosti na jevišti Magdaléna Pupík Rellichová.

Jaká se sešla skupina účastníků Loutkářské konzervatoře?

Filip: Zajímavá. Na začátku to bylo docela dramatické, protože každý člověk byl úplně jiný a odjinud. Já jsem si původně myslel, že se třeba přihlásí vedoucí amatérských loutkářských souborů. Ale ono to tak ve výsledku nebylo, takže jsem na počátku vůbec nevěděl, co si s tím počneme. Nakonec se to vykrystalizovalo ve velmi dobrou skupinu.

Michaela: Všichni měli velmi pozitivní přístup k podnětům, které dostávali, a zároveň se snažili najít si cestu i k sobě navzájem. A v závěrečném zhodnocení prvního ročníku, které jsme si společně udělali, většina z nich ocenila především lidský rozměr společných setkávání.

Co bylo pro vás v jednotlivých fázích výuky a tvorby to nejtěžší?

Michaela: Bylo to vlastně náročné vždycky. Museli jsme být dva a půl dne ve velké koncentraci a ve střehu, abychom nic a nikoho neošidili. Ze začátku musely jít iniciativa a energie především od nás a až postupně se nám začínaly vracet. Po psychické stránce to pro mě bylo velmi náročné, i když to samozřejmě následně nabíjí.

Co bylo pro vás naopak radostné? V čem byla Loutkářská konzervatoř přínosná pro vás dva?

Filip: Velkou radostí byli lidé, kteří v životě nestáli na jevišti, neměli zkušenost s jevištním pohybem, textem, mluvou a při klauzurních představeních to na nich nebylo poznat. To bylo skvělé. Každý z těch víkendů byl pozitivní a přínosný. My jsme na ně nejezdili jako „do práce“, ale byla to radost. Jasně, věděli jsme, že budeme třeba něco řešit, budeme muset být soustředění, ale stálo to za to.

Michaela: Na všechny lektory a přednášky jsme se těšili. My totiž s těmi lidmi často děláme na nějaké inscenaci, anebo jsou to lidi, které známe osobně, takže se bavíme o životě a soukromí, ale vlastně si nikdy nesedneme v kavárně a nebavíme se o divadle, co nás na něm zajímá a jakým způsobem pracujeme, co nás k práci inspiruje. Zatímco na setkáních v rámci konzervatoře a v kontextu dané problematiky o tom hovořili a nás to také zajímalo.

Jaké jsou na konci prvního ročníku a po klauzurách vaše pedagogické pocity?

Filip: Já jsem neměl žádnou předešlou pedagogickou zkušenost. Pokud nepočítám jednou za rok dětský divadelní tábor. Po posledním semináři jsem jel domů, řídil jsem auto a zachvátil mě takový zvláštní pocit, jestli to k něčemu vůbec bylo. Pochyby. A pak mi někdo řekl, že to je naprosto běžný pocit pedagoga. Takže jsem se dostal do fáze, že už mám pocity pedagoga. Rád bych se toho zbavil, ale myslím si, že pochybností se člověk hned tak nezbaví.

Michaela: Všichni nám na závěr říkali, že jim to něco dalo, ale já stejně nevím, jestli nám to neříkali jen proto, že se máme rádi. Doufám, že si opravdu něco odnesli.

Loutkářská konzervatoř je koncipována jako dvouleté studium. Jaká je vaše vize pro druhý ročník?

Michaela: Neradi bychom vyzrazovali všechno. Mělo by to být překvapení pro příští Chrudim. Ale můžeme říct, že tentokrát nebudeme pracovat v uzavřených skupinách, ale dojde k většímu propojení všech. Nyní už víme, kde má kdo svou silnější stránku, tak ji bude moci více uplatnit, a zároveň se budeme snažit o přesah do dalších uměleckých oborů, ať už to bude výtvarné umění, hudba či film. Ještě můžu dodat, že to bude novum i pro nás osobně. Nic takového jsme doposud ještě nedělali. Takže se na to velice těšíme.

Filip: Bude to dobrodružství.

Loutkář 3/2016, s. 76–77.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.