Loutkar.online

Vojtíšková, Zuzana: Chrudim bodovala ve svém celku

Loutkářská Chrudim byla v roce svého půlkulatého výročí bohatá, pestrá, inspirativní a v mnoha ohledech pozoruhodná. Hrálo se v sedmi různých hracích prostorách čtrnáct inscenací v hlavním programu, osmnáct v inspirativním a šest v doplňkovém. Ve vzdělávací části, která je už od počátku nedílnou součástí této přehlídky, proběhlo patnáct seminářů. Dále se uskutečnily desítky různých setkání loutkářů, kamarádů, diskutovalo se s porotou i po hospodách, v parku nebo s dětmi u Chrudimky. Živá, tvůrčí a vstřícná atmosféra je možná to nejdůležitější, za čím lidé do „Athén východních Čech“ opakovaně jezdí.

Krátce by se dění na letošní 65. loutkářské Chrudimi dalo shrnout tak, že úroveň inscenací v hlavním programu byla velmi slušná. Diváci se mohli přesvědčit, že amatéři loutky umějí nejen využívat, ale často jsou schopni je i velmi dobře animovat, a to jak v inscenacích klasičtějšího „střihu“, tak v těch, které se snaží hledat nové způsoby vyjádření či se vůči tradičnějším postupům nějak vymezovat.

Oproti jiným ročníkům se letos v hlavním programu objevilo více závažných společensko-politických témat, která se tvůrci snažili akcentovat, a ze čtrnácti inscenací bylo minimálně pět, které mířily pouze na dospělého diváka, nikoli na dětského, jak se u loutkových produkcí často předpokládá. Inspirativní a doplňkový program byl natolik pestrý, že dokázal uspokojit diváky různého naladění a zároveň přinesl zprávu o tom, jak pracují současní začínající loutkářští profesionálové. Velkou část tohoto programu totiž tvořily počiny nezávislých tvůrců soustředěné pod hlavičkou Studia Damúza (podrobná recenze viz s. XX, pozn. red.) a dále klauzurní práce studentů DAMU a JAMU. To vše dohromady přispělo k tomu, že si divák v průběhu Loutkářské Chrudimi mohl udělat základní představu o tom, v jaké kondici loutkové divadlo v České republice momentálně je.

Na rozdíl od některých skeptických postojů různých odborníků zastávám názor, že tato oblast divadla je opravdu živá, nestagnuje. Má chuť a potenciál se rozvíjet, hledat nové cesty a přístupy ke hře s loutkou a snaží se být skutečně emancipovanou součástí divadelního umění. Těší mne, že mnozí loutkáři se nebojí experimentovat a soustředěně vstoupit do projektů, které jsou ve svém výsledku možná sporné, zároveň však přispívají k rozvoji myšlení diváků o loutkovém divadle, k nacházení nového vyjádření i témat, která je přínosné a účelné prostřednictvím loutek reflektovat. Mezi takové hledačské pokusy bych z hlavního programu zařadila inscenaci Antikrys souborů Rámus a Krtek Plzeň, V jednom lese, v jednom domku souboru Vozichet z Jablonce nad Nisou, Kdes holubičko lítala souboru JAKKdo ze ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř, Soumrak světů Nanodivadla Svitavy a Past na myši souboru Bazilisk, DDM Praha 9.

Ponožky jako špína současného světa

Antikrys, inscenace porotou Loutkářské Chrudimi (Tomáš Volkmer, Lenka Dzadíková, Martina Harmannová, Vít Peřina a Vít Brukner) doporučená do programu mezidruhové přehlídky amatérského divadla Jiráskův Hronov, si do hledáčku vzala modely lidského chování v určité komunitě, v tomto případě ve městě Hameln. Jak název inscenace, tak jméno města odkazují k předloze, která tvůrce inspirovala, tj. k proslulé německé legendě o krysaři, který svou píšťalkou dokázal město zbavit krys, ale nebyla mu za to vyplacena slíbená odměna.

Rámusáci svou inscenaci zahájili předvolebním plesem a starostenským projevem plným planých politických slibů, které z médií slyšíme dnes a denně a jsou nám alespoň zdánlivě podávány jako vážně myšlené záměry současných politiků. Při tanci s loutkami (zejména panenkami všeho druhu) se divákům odkryje spektrum problémů, které jednotliví občané Hameln ve svém osobním životě řeší, a to, koho a proč ze svých sousedů nemají rádi. Po skončení venkovské zábavy se po stole rozlezou krysy, hrané ponožkami navlečenými na rukách herců, a začnou se geometrickou řadou množit. Impozantní je pak obraz, kdy krysař hraje na svou píšťalku, do čtyř stran jsou z jeho kabátu natažené prádelní šňůry a herci na ně postupně věší všemožné ponožky. Jen jedna krysa zůstane ušetřena – ta, kterou si ochočily děti a zacpaly jí uši, aby tóny kouzelné píšťalky neslyšela.

Když má být krysaři vyplacena odměna za práci, stane se právě tahle jediná krysa záminkou, aby starosta, v nezvyklé shodě s celým zastupitelstvem, slíbený honorář nevyplatil. Stane se však něco, co snad žádného dnešního voliče politických stran bez ohledu na zaměření vlastně nijak nepřekvapí: jednotliví zastupitelé začnou přicházet za krysařem s nabídkou odměny za to, když zlikviduje nějakou konkrétní krysu – starostu, členku opozice, jiného politického protivníka. Posléze se přidají i sousedi se svými problémy – někdo se chce zbavit milenky svého muže, jiný toho, kdo ho urazil, má lepší kozu, dům apod. Do hry se na závěr vracejí všechny motivy, které se pojmenovaly při úvodním tanci. Město Hameln je očištěno od krys – místo je v něm pouze pro nezkažené děti a ochočenou krysu.

Přestože je možné inscenaci vyčítat temporytmickou rozkolísanost jednotlivých scén, jistou chaotičnost a scénografický zmatek, který je ostatně tomuto souboru už léta vlastní, je nutné přiznat, že se tvůrci snažili reflektovat palčivý problém současnosti. Použili k tomu divadelní zkratku a jasnou symboliku dobře pasující k loutkám a poetice, kterou si pro tuto inscenaci zvolili.

Děti, které se rodičům už nehodí

Jednoduché, skoro až naivní loutkové pojetí si pro svůj projekt V jednom lese, v jednom domku vybral Rudolf Hancvencl – samostojné, shora voděné loutky mu posloužily jako skvělý prostředek k vyjádření kritického pohledu na adresu současných rodičů. Na barové stoličce s kytarou v ruce, tak trochu jako u hospodského stolu, jimi odehrál čtyři notoricky známé dětské pohádky: O Budulínkovi, O Smolíčkovi, O Červené Karkulce a O perníkové chaloupce. Jejich základní příběhy si vyložil jako doklad toho, jak se rodiče neumějí, nebo dokonce nechtějí postarat o své děti.

Budulínek si namlouvá, že maminka s tatínkem umřeli, měli autonehodu nebo tak něco, každopádně si nechce připustit, že by ho prostě „jen“ nechtěli, jak mu stále dokola vysvětlují dědeček s babičkou. Hancvencl ve svém výkladu této pohádky neušetřil ani lišku jako matku – ta si v závěru libuje, že si dědeček s babičkou odnesli nejen Budulínka, ale i její lištičku, a ona tak bude mít konečně klid.

Podobně jako babička s dědečkem i jelen vychovává dítě, které není jeho – jednou mu kdosi položil před dveře mimino a od té doby se o něj paroháč stará. Matka Červené Karkulky svou dceru zatím sice nikam neodložila, ale ani tak o ni nehodlá nijak zvlášť pečovat. Přednost dává šlechtění svého těla a užívání si s myslivcem. Vlk pak s chutí sežere nejen myslivce za to, že postřílel celou jeho rodinu, ale i nestoudnou maminku. Karkulka od té doby začala bydlet u babičky…

Po této pohádkové sérii nikoho z diváků už nepřekvapilo, když uviděli zbídačené, hladové děti Jeníčka s Mařenkou, které už nemají sílu si hrát na nic jiného než na kameny, protože ty „se nehýbou“. Poté, co otec odvede děti do lesa, ujme se jich hodná paní perníkářka. Jako doušku se pak diváci dozvědí, že „tatínek s maminkou počali další dítě, a jestli nezemřeli, žijí spolu nešťastně dodnes“.

Naivní způsob vyprávění s jemným přídechem ironie dobře ladí s tématem, které si Hancvencl pro pohádky vymyslel, a nečiní ho banálním, ani patetickým. Divák díky nabízenému inscenačnímu klíči nemá problém přijmout tradiční příběhy převrácené naruby, necítí je jako jejich znásilnění, zneužití pro uměle vytvořené téma. Naopak je mile překvapován, jak lehce lze právě tenhle výklad na pohádky naroubovat. Klidně pak na závěr může zaznít poselství: „Rozmyslete si, jestli vážně chcete děti, aby to s nimi nezačalo jít od desíti k pěti.“

Sdírání kůže a citů

Trochu sporným hledačským počinem bylo v prostoru krypty Muzea barokních soch odehrané představení Kdes holubičko lítala. Tvůrci si nedokázali dost dobře poradit s patosem a se ždímáním divákových citů za každou cenu. Příběh z doby nelítostného mučení a upalování křivě obviněných „čarodějnic“ sehrály dospívající dívky. Je pochopitelné, že téma slepé krutosti a nespravedlnosti se jich v tomto věku silně dotýká.

Zcela jistě se pro jeho vyjádření hodí lidové verše a popěvky, režné košile, dřevěné špalky, lýková lana, rozpletené copy a svíčky. Tento „zemitý“, rustikální materiál sám o sobě diváky odkazuje k touze tvůrců dotknout se nejhlubších kořenů lidského bytí. Je to snaha chvályhodná, podstatná, zato však značně nebezpečná, protože v sobě skrývá riziko falše, klouzání po povrchu a vzdálení se od pravdivosti, k níž tvůrci chtěli ve své snaze dospět. Právě to se bohužel přihodilo souboru JAKKdo ze ZUŠ Jaroměř pod vedením Jarky Holasové. Třebaže se snažili vybudovat až mystický obraz našeho světa, před publikem vyvstávala spíše snaha divadelně nepřiměřeného znásilňování divákovy duše, místy spojená až s lehkým pocitem trapnosti při některých výjevech, např. když je nahé dívce strkána mezi nohy hrubě opracovaná dřevěná loutka-špalek, na níž jsou připevněny velké rezavé nůžky.

Je však nutné podotknout, že loutky jako výtvarné objekty jsou v této inscenaci působivé a funkční, např. dvě loutky mají mezi sebou připevněný řetěz, který slouží k mučení, jinými loutkami se dá mučit v prostoru mezi dřevěnou hlavou a tělem, kdy jsou dva špalky umístěné proti sobě a je možné jimi pohybovat apod. Výslech a mučení se však odehrávají ve stejné energii, herečkám se nedaří budovat atmosféru a vzniká pocit oné trapnosti z toho, co divák musí sledovat. Ten je završen ve chvíli symbolického upálení nevinné oběti, kdy hoří dřevěná holubička, která však zázračně vyletí z plamenů a obrazně se tak čistá duše dívky osvobodí.

Příběh v inscenaci nefunguje zejména proto, že je jednobarevný. Hlavní hrdinka Anna je životem jen zmítána, trpí v každé chvilce svého bytí a divákovi je přitom předváděna jako čistá, nezkažená duše, která je pouze obětí. Takto černobíle vystavěný příběh pak nemá potenciál skutečného rozehrání citů, uvěřitelnosti a vnitřní pravdivosti. Zůstane z něj jen „plakát“ a hesla, která je možno tesat do kamene, nikoli však na nich stavět plnokrevnou, mystickou divadelní inscenaci.

Přes všechny neduhy je ale nutné tento pokus o archetypální příběh ocenit právě pro snahu hledat a dobrat se něčeho divadelně či životně podstatného.

Jedno jediný mávnutí křídlem a všechno je jinak

Dalším pokusem dotknout se prapodstaty, nastavit zrcadlo prohnilé současnosti, nabídlo Nanodivadlo ze Svitav ve společensko-politickém hororu Soumrak světů. Tvůrci se ve svém kusu nesnažili cokoli zakrývat a krystalické pravdy, k nimž během svého života dospěli, říkali otevřeně a naplno přímo do publika, čímž se z představení stala spíše sbírka „moudrých“ citátů Karla Šefrny, coby nestora rodu, prokládaná šansonovými písněmi s hudbou Matěje Šefrny a metaforickými loutkovými výstupy, které měly jaksi konkrétně dokreslovat ony řečené pravdy.

Ústřední loutkovou postavou – jednoduchou marotou, která dobře slouží principu rychlého střídání různorodých sekvencí na jevišti – je zde Kašpar, který hrával na poutích, kde byl lidmi pořád dokola vyzýván, aby jim poradil, co mají dělat; až se rozhodl, že se udílením rad bude živit. Zpočátku se nově objevené řemeslo zdálo být jednoduché, ale stalo se těžkým a svízelným ve chvíli, kdy za Kašparem přišel král se svými problémy s lidem, posléze poctivou prací zbohatlý muž, který svým úspěchem přišel o kamarády a ke svému původnímu životu se už nemohl vrátit, protože ani ten mu lidé už nepřáli, či učitel, který pochyboval o pravdě. Jakou radu dát těm, které drtí neduhy společnosti? Jak se vyznat ve zmatku světa, který není spravedlivý, ale naopak velmi bezohledný? Bude fungovat doporučení udělené za soumraku za městem, že stačí najít pevný bod a nějaký řád?

Témat, která se v inscenaci vrší, přibývá, zaplétání příběhů a drobných motivů se stává pro diváka nepřehledným. Třeba bylo záměrem tvůrců vyvolat inscenačními postupy dojem chaosu našeho nevlídného světa, zároveň ho však rytmizovat a dávat mu vnitřní řád pravidelnými písněmi a moudrými promluvami. Jednotlivé segmenty byly zajímavé, nabízely určité pohledy a pokusy pojmenovávat stav světa, ale jako celek představení nefungovalo. Bohužel i scénografie už od začátku prozrazovala, že na ústředním objektu – lampě zavěšené nad sudovým stolem na konstrukci připomínající šibenici – bude někdo oběšen. Nikoho v závěru nepřekvapilo, že se takového osudu dočkal onen nešťastný Kašpar.

Kdyby tvůrci Nanodivadla své rozladění ze stavu světa vyzpívali v nějakém šansonovém recitálu, možná by dosáhli kompaktnějšího jevištního tvaru a silnější výpovědi. Divadelně zůstal tento pokus rozsypaný, nesourodý, nepřehledný, ale cenný právě pro své hledání a touhu po otevřeném, kritickém vyjádření se k dnešku.

Past, do níž se chytili sami tvůrci

Poslední inscenací, kterou bych z produkce letošní Loutkářské Chrudimi nazvala „hledačskou“ a vyjadřující se k podstatnějším otázkám současnosti, je Past na myši. Vytvořili ji mladí lidé ze souboru Bazilisk při DDM Praha 9 a snažili se v ní vypovídat o svých pocitech a obavách ze života, který možná i je časem semele.

Na základě povídky švédské autorky Selmy Lagerlöfové, historicky první ženské nositelky Nobelovy ceny za literaturu, pojmenovávali problémy jednotlivých dekád lidského života, zpívali a hráli o tom, zda člověk bude prahnout po úspěchu, kráse, moci, penězích apod., jakou vlastní cestu si zvolí. Takto motivovanými hudebně-divadelními mezihrami byl proložen příběh pastičkáře, sociálně vyloučeného jedince, který hledá své místo na zemi mezi lidmi. Dokáže přijmout pomoc, ale také ji zneužít, rozhodne se ke krádeži, ale také k navrácení toho, co odcizil. Je to lavírování mezi hodnotami, hledání toho, kdo je dobrý, co je v životě podstatné a jak člověka může limitovat to, jak vypadá, do jaké situace se dostane, do které pasti se chytí.

Úmysl pohrávat si s těmito hodnotami pomocí myší, loutkových manekýnů i jazyka blízkého puberťákům byl jistě pro mladé tvůrce zajímavý a inspirativní, kolektivní zkoušení a hledání muselo být obohacující a jistě zúčastněným přineslo spoustu otázek kolem smyslu života, ale také hodně poznání spojeného s divadelní prací. Přestože představení nedokázalo přenést jiskru žhnoucí na jevišti a zažehnout s její pomocí oheň v hledišti, pro jeho tvůrce bylo z výše uvedených důvodů podstatným počinem.

Zručné vedení loutek

Letošní Loutkářská Chrudim byla nejen přehlídkou hledačských pokusů, ale také dokladem toho, že mnohé soubory se se ctí věnují osvědčeným postupům, umějí je využívat pro vyprávění zvolených příběhů, často pohádek, a nebojí se práce s loutkou, ba dokonce s ní umějí velmi slušně hrát. Nápadité a zručné hraní s marionetami i smysl pro detail předvedl soubor Convivium ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř pod vedením Jarky Holasové ve známé pohádce, který si skutečně dobře loutkářsky dokázal poradit s řešením postav Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, kdy se loutka-manekýn na gumě skvěle natahovala, druhá se nafukovala jako létající balón a bystrozrakost třetího byla překvapivě řešena umístěním zrcátek do očních důlků. Divadelně funkční nápady se ale v průběhu příběhu začaly vytrácet, stejně tak upadalo tempo, energie i preciznost, s níž herci hráli, a představení založené na divadelně náročném trojím opakování podobných sekvencí se tak postupně rozpadlo.

Obdobným problémem trpělo další zručně odehrané marionetové představení Loutkového divadla V Boudě z Plzně nazvané Kašpárek s Honzou v zakletém hradu. Fígl, na kterém tvůrci celou inscenaci založili, kdy se jako soubor před diváky domlouvají, co vlastně zahrají, což jim posléze umožňuje činit záměrné i nezáměrné chyby a různě se více či méně vtipně shazovat, fungoval jen do určité doby. Pak se vyčerpal a začal být pro vyprávění příběhu retardující. Nutno však podtrhnout, že Bouďáci znovu potvrdili, že s marionetami hrát skutečně umějí.

Lidový příběh o chytrém krejčíkovi Sedm jednou ranou ve zpracování podle bratří Grimmů sehrál maňásky za paravánem soubor Akafuňky z Prahy. Inscenace nebyla vystavěna situačně, šlo spíše o poměrně mnohomluvné vyprávění, které tak trochu unavilo při hraní i herce, takže představení nemělo příliš dobrou energii a pocitově trvalo dost dlouho. Soubor sice našel zajímavé řešení některých akcí a poměrně zručně si poradil s animací maňásků, zároveň však bohužel dostatečně nevyužil jejich široký potenciál a nezbavil se začátečnické nejistoty.

Trochu horkou jehlou byla spíchnutá inscenace plzeňského Střípku O koblížcích, v níž Šárka Chvalová, Dáša Feifrlíková a František Kaska sehráli třikrát pohádku o koblížkovi, pokaždé s jinak (ne)dopečeným, ba dokonce spáleným koblížkem. Loutky tvořené z kusů oděvů (koblížek-baret, pes z punčocháčů a rukavic, medvěd z beranice) dobře posloužily jednoduchému vyprávění a potřebě rychlé přeměny postav, krátké příběhy byly milé, nechyběla jim pointa, avšak výraznější divadelní počin tito zkušení tvůrci tentokrát na Chrudim nepřivezli.

Stejně tak tomu bylo u dalších loutkářských matadorů, Čmukařů z Turnova. S rodinným divadélkem a marionetami sehráli divákům pohádku o záchraně princezny z pekla. Humor typický pro tento soubor ztratil dech v začátku představení a bohužel se ho nepodařilo znovu vrátit do hry. Čmukaři tak sice odvedli slušnou rutinní práci, žádný výrazný nápad ani originální okouzlující moment překvapení pro svou pohádku však tentokrát nevymysleli.

Ze světa dětí

Loutkářská Chrudim je už tradičně také přehlídkou loutkových inscenací tzv. ZUŠkových a jiných dětských souborů. Kromě výše jmenovaných se v hlavním programu představily soubory EsTeNATOMaj ZUŠ Petra Ebena Žamberk s inscenací To víte, Afrika, ZIP ze ZUŠ Chlumec nad Cidlinou s tradiční loutkářskou hrou Jan za chrta dán, Spolek loutek Loutkino Brno s loutkovým provedením příběhu Pavla Čecha Dobrodružství pavouka Čendy a Happy Theater ze Selesiánského střediska mládeže Brno s dramatizací autorského textu členky souboru Michaely Hemkové Nevěřící Janek.

Dětské hraní může být představení od představení rozkolísané, což nelze považovat za hereckou nedostatečnost. Je to způsobeno věkem protagonistů a jejich (ne)schopností opakovaně se plně soustředit. Jelikož se každá inscenace na Loutkářské Chrudimi hraje třikrát až čtyřikrát, není účelné pokoušet se o „objektivizující“ hodnocení těchto počinů. Podstatné je, že vznikají, že se děti skrze ně učí divadelně myslet, uvažovat o zkratce, metafoře, o vkusném a funkčním výtvarném vyjádření příběhu, o dramatických situacích či o principech vyprávění.

Nejdál se v tomto ohledu dle mého soudu dostaly děti ze ZUŠ Žamberk se sérií drobných, jemně provázaných příběhů-bajek, odehraných pod názvem To víte, Afrika. Olga Strnadová se spolu s mladými tvůrci snažila s papírovými i předmětnými loutkami a manekýny hrát situace založené na lidských vlastnostech. Herci dokázali do svého projevu vložit energii, soustředili se, hraní si uměli užít, bylo znát, že téma je jim blízké, že si o něm během zkoušení povídali, že nezprostředkovávají nic, s čím by nesouzněli, navíc dobře uměli prodat písničky i hru na hudební nástroje. Představení bylo příjemnou ukázkou toho, jak dobře a naplno se dá pracovat s mladými tvůrci tak, aby se přiměřeně vycházelo z jejich možností, zkušeností a dovedností.

Vyvedené půlkulaté výročí

Letošní Loutkářská Chrudim byla ve svém hlavním programu optimistickou podívanou. Během roku se urodilo dost inscenací, které prokázaly, že jejich tvůrci rádi pracují s loutkami, umějí je funkčně využívat, chtějí se přes ně vyjadřovat k různým (i vážným) tématům a baví je uvažovat o inscenaci jako o celistvém tvaru, který není jenom zábavou pro herce, ale který především dokáže oslovit diváky.

Loutkář 3/2016, s. 70–74.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.