Malíková, Nina: Buchty a loutky versus tradice

To, že se v repertoáru naší nejstarší a nejznámější nezávislé loutkářské skupiny z ničeho nic objevily tři tituly z klasického odkazu českých lidových loutkářů Jenovéfa (2013), Posvícení v Hudlicích (2014)a Don Šajn (2015) vzbuzuje přinejmenším zvědavost. Končí někdejší provokatéři u loutkářské klasiky, nebo je právě její odkaz inspiruje? Přivedla je k tomu provozní nutnost, nebo odhodlání se s tradicí konečně otevřeně popasovat?Odpovědi nejsou jednoznačné, jisté ale je, žeto nebylo prázdné gesto.

Soubor Buchty a loutky v celé své pětadvacetileté historii vypovídal o naší současnosti nepřímo – většinou prostřednictvím divadelního zpracování knižní či filmové klasiky (Příběh??? člověka, Rocky IX, Pes baskervillský, Sedum statečných, Tibet –tajemství červenékrabičky, Artuš, Gilgameš, Pomsta…)– a bylo možná jen otázkou času, kdy dojde klasiku loutkářskou, přesněji na utkání se starými loutkářskými texty.

Formálně se odrazstarších loutkářských praktik u Buchet a loutek vyskytoval skoro od počátku jejich tvorby– ve využití scén i kulis rodinných loutkových divadel či sériových prvorepublikových loutek, které spolu s postmoderními kombinacemi hraček i filmových principů tvořilyzáklad jejich osobitého stylu.Tentokráte však byl mobiliář prvorepublikového loutkářského vybavení v kombinaci s tradičními loutkářskými textyněčím nový.Loutkářskou tradici si alepřed třemi lety nevzalyBuchty a loutky na mušku poprvé – už v nenápadném sólovém výstupu Marka Bečky Zchudlý loutkář je odkaz na řadu postupů, které využívají i výše zmíněné inscenace. Nejde jen o hlasové šarže tak typické (v historii napodobované i zesměšňované) pro lidové loutkáře, ale i o celkový parodizující tón, ve kterém je přítomen odstup od tradice i kalkul s jistým diváckým povědomím o ní.

Premiéra Jenovéfy, která zahájila setkání Buchet a loutek s loutkářskou klasikou, proběhla téměř v utajení. Na její premiéře (a zároveň derniéře) se sešlo jen několik pozvaných šťastlivců, kteří však shodně poreferovali o úspěšném počinu, který zřejmě Buchty osmělil pro další vstup do hájemství českých lidových loutkářů. Podle všeho si už zde Buchty a loutky vyzkoušely styl, či spíše jejich oblíbený mix stylů, který určil nadhled, ale i sentimentální vztah k těmto textům a odkazům na jejich interpretační historii.

Tys bratr náš!

Ironizující pohled na češství– to je výchozítéma, které prochází celou inscenací Posvícení v Hudlicích. V loutkářském repertoáru frekventovaný a oblíbený příběh „krále a uhlíře“, tedy v lesích zabloudivšího knížete Oldřicha a prostého uhlíře Matěje, který mu poskytne pohostinství, oplývající rozpory a komediálními situacemi danými jejich rozdílným sociálním postavením i životním stylem, by asi zůstal jen anekdotou známou i z řady jiných divadelních zpracování,kdyby…Kdyby tady nebyla v textu českých lidových loutkářů přidaná historizující epizoda z českých dějin o Vršovcích usilujících o vládu avším prostupující oslava jednoduchého, ale dobrého českého národního charakteru ačeských národních tradic,byť zde jde jen o svatováclavské posvícení.

A právě vlastenecká nota je pro Buchty a loutky záminkou k jejímu až monstróznímu zvětšení. Zprvu nenápadná písnička Pes jitrničku sežral, kterou zpívá mimo loutkové jevišťátko u mikrofonu Marek Bečka ve stylu kramářských písní a odrhovaček, se postupně mění v čím dále militantnější skoro-chorál Vzhůru udatní Čechové s refrénem Tys bratr náš, který posléze zpívá i pobídnuté publikum. Jako zapálený kvazi-vlastenecký lídrsi na prsa připíná malou červeno-modro-bílou vlaječku a celý výstup svou obřadností připomíná válečnické povzbuzování čizávěrečnou hymnu nějakého sportovního utkání („Kdo neskáče, není Čech!“). Tento zcizovací efekt, odskočení od děje je opět jedním z typických znaků kompozice celku, stejně tak jako některé komentáře „mimo obraz“, které nijak nesouvisejí s původním textem či jevištní akcí.

Originální zcizovací efekty jsou však i v samotném posvícenském příběhu. Každá figura, o které se na jevišti mluví, přichází na scénu zcela neintegrovaně a absurdně, takže je tok děje ad absurdum znepřehledňován vstupy Oldřichem lovené bílé laně, Matějova strýce, babičky, svatého Vojtěcha z kapličky v brdských lesích,vodníka z bažin, ale i plošné pohlednicePrahy jako vzpomínaného knížecího sídla. Tyto epizodky jsou až barokně rozehrávané adodávají „posvátnému“ textu punc absurdní komedie někdy skoro cimrmanovské. Originálně a zcela netypicky k zavedené tradici je zpracována figura Kašpárka(tady spíše Kašpara), který přichází na scénu i se „svým vlastním prostředím“,což je do scénických prostředků doslovně převedená metafora. „Kašparův (loutkový) svět“ tvoří výřez zmenšeného proscénia rodinného loutkového divadla, které doslova „rámuje“ Kašparovyvýstupy v jednotlivých obrazech a řeší tím tak jeho–s příběhem příliš nesouvisející– intermezza.

Mnoha odbočkami souvisejícími i nesouvisejícími s dějem, kdy se spíše mluví,než koná, se téměř po hodině dostáváme na Pražský hrad a v rámci spádu se už celýpříběh o založení nového svatováclavského posvícení konečně uzavře.

V inscenaci hraje tentokráte pouze mužská částsouboru, která se střídá ve všech mužských i ženských rolích.Součást jejich kostýmu tvoří poněkud nevyzpytatelně babské šátky, které herci sundávajímimo loutkářské akce z hlavy a hrají v nich i v hereckých intermezzech na předscéně. Musím se přiznat, že jsem tuto tajenku, která je patrně jednou z dalších scénických arabesek v daném stylu, nerozluštila.

Oproti původnímu tradičnímu loutkářskému textu, kterého se tvůrci drží jen jako osnovy k rozehrání jeho volných variací, je zde ale řada nevyužitých šancí. Jednouz nich je scéna tance knížete a Matějovy ženy, která vždycky byla (a určitě i zde mohla být) osvědčeným zdrojem komiky i loutkohereckou příležitostí.Zcela opuštěná a nedohraná zůstává epizoda s Vršovcem Kochanem (ostatně velmi lehce nahozená i v původní předloze), který sice někde na počátku hry trochu neorganicky slídí po Oldřichovi, ale po dialogu s Kašpárkem z děje zcela mizí. Zajímavá je ale jeho výtvarná podoba. Jasného „záporáka“ v inscenaci vyřešili „buchťáci“ tím, že na černé tělo čerta připojili hlavu loupežníka, a tak je jen škoda, že s takto daným charakterem nepracují v řadě dalších situací víc.

Marnotratník, bezbožník a prostopášník Don Šajn

Pokud bylo Posvícení v Hudlicích po Jenovéfě jen další zkouškou střetnutí se s odkazem lidových loutkářů, pako rok mladší inscenaceDona Šajna byla větším soustem a pro Buchty a loutky realizačně určitě nejtvrdším oříškem už proto, že jdeo jeden z titulů, který prochází po dvě století naší loutkářskou historií a o jehož interpretaci se v nejrůznějších dobách pokoušela i řada moderních českých loutkářů. Tím nejvýraznějším je v historii zcela určitě Jan Švankmajer, na jehož filmové zpracování Dona Šajna s využitím kombinace loutek a maskami „zloutkovatělých“ herců inscenace Buchet a loutek přímo odkazuje.

Také jako v předchozí inscenaci je hra s loutkou (tentokráte jsou to marionety vytvořené speciálně pro tuto inscenaci) i s maskami v uzavřeném krabicovitém prostoru malého loutkového jeviště kombinována s hereckou akcí.

Specifická a nepominutelná je tu hudba, která začíná jako starodávná kolovrátková melodie nějaké kramářské písně, která ve hřbitovní scéněpřejde v hudební podívanou připomínající včetně světelných efektů spíše atmosféru rockového klubu. I když je inspirace Švankmajerovým Donem Šajnem zřetelná, pokud jde o strukturu inscenace, vycházejí realizátoři více z tradičního loutkářského textu zahrnujícího např. méně známou epizodu Šajnova loupežnického pobytu v lese. Pro Buchty a loutky typické je zde zdivadelňovaná ilustrace slovních charakteristik:přivyjmenovávání Šajnových záporných vlastností se například při výkřiku „marnotratník“ objevuje na scéně ruka s měšcem, „bezbožník“ série karet a„prostopášník“zalomená zadní část trupu odstrojené, holé marionety působící ve své dřevěné nahotě až dojemně.

Loutky na jevišti mají své zvětšené identické herecké protějšky (herci mají celohlavové masky respektující ve výtvarné podobě řezbu i charakter loutek), obcházející loutkové jeviště, hrající na předscéně a také se zapojující se (opět ve stylu Buchet a loutek ne vždy organicky) do děje na loutkovém jevišti.

V Posvícení v Hudlicích byl nalezen inscenační klíč, kterým je střídání konfrontace klasického textu s volně vloženými intermezzy. Tím je tentokrát na prosceniu „kuchaření“ Víta Bruknera, který si na maličké scéně rodinného divadélka ověšené miniaturním kuchyňským nádobím přináší k usmažení játra jedné ze Šajnových obětí.

Hrubší nota není u Buchet a loutek překvapením – prolíná jejichtvorbou téměř od počátku. A tvoří – spolu s jistou naivitou, upřímností i klukovským řáděním –jeden z oněch již zmiňovaných rysů jejich stylu. Nevyhýbají se drastice, stejně jako mísení výtvarných stylů. Jde o „něžný šok“, kdy zazní vulgární slovo jako přesně cílená provokace směrem k divákovi ukolébanému přívětivou atmosférou i vtipkováním s publikem. Zejména u figury Kašpara se Buchty a loutky se svým publikem nemazlí. Není to Kašpárek, ale neřestný a užvaněný Kašpar, jehož prdění a vulgarismy jsou zcela ve shodě s jeho původním charakterem (však také zasvěcenému publiku Kašpar dodává:„oholím si knír a budu hrát dětem“– tak, jak tomu u této figury opravdu na přelomu 19. a 20. století došlo!).

Překvapením inscenace a vděčnými výstupy jsou ty s maňáskem-Smrtkou, který v závěrečných scénách odklízí do propadla-pekla zbývající mrtvoly, včetně Kašpara, kterého zasouvá do podlahy až po jeho marionetové vahadlo.

S definováním styluBuchet a loutek to není pro kritika jednoduché. Na nosném tématu je navěšen pelmel nápadů, které se skládají do postmoderní mozaiky. I když je scénická koláž podstatou inscenačního gesta Buchet a loutek (stejně tak jako neustálá konfrontace tragických a komických momentů, vznešeného s nízkým, nechutného a lascivního s poetickým, až obdivná záliba v hororu, parodií, krváku, a to vše s pubertální zálibou ve vulgarismech a ulpívání na těchto situacích,včetně loutkářského „hračičkaření“, řady odboček nesouvisejících s hlavní dějovou linkou, někdy jen lokálních souborových vtípků a improvizací), je to často až na samé hranici přehlednosti i únosnosti. A přece je to právě to všechno, co činilo a činí z Buchet a loutek ojedinělý fenomén současného českého loutkářského spektra.

Pokud někdo čekal, že to bude u zmíněných inscenací od Buchet a loutek exkurz do divadelní historie, může být zklamán. Pokud vsadil na to, že to bude velmi osobitá verze „kulturního odkazu“, pak je spokojen. Dostalo se mu až obžerného množství nápadů, standardně výtečné práce s marionetami a divadelního názoru.

Ten je nejzřetelnější v Posvícení v Hudlicích, roztěkanější v Donu Šajnovi. Zbývá ještě otázka, jestli tercetto vpádů do loutkářské tradice někdy doplní Buchty a loutky slovutným loutkářským Faustem. To by teprve bylo slovo do pranice.

Buchty a loutky, Praha

Posvícení v Hudlicích

Režie:Vít Brukner, výprava: Buchty a loutky, hudba: Tomáš Procházka, Vít Brukner

Premiéra: 15.5. 2014, derniéra: 31.3. 2016.

Don Šajn

Režie: Vít Brukner, výprava: Buchty a loutky za pomoci Báry Čechové, kopie loutek: Miroslav Trejtnar, hudba: Buchty a loutky

Premiéra: 6. 3. 2015.

Loutkář 3/2016, s. 54–56.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.