Loutkar.online

Zahálka, Michal: A studánka je plná krve…

Od svého nástupu do Divadla DRAK si tvůrčí duo Vašíček-Jarkovský pravidelně bere látky nečekané či nesnadné: vzpomeňme inscenace Amundsen kontra Scott, posmutněle vyprávějící o tom, jak sebelepší úmysly mohou skončit osudovým krachem, či Princeznu Turandot s dokonale necitelnou titulní hrdinkou. Zrovna tak jejich jarní novinka, O bílé lani, není věru tím nejjednodušším, co lze na divadle vyprávět.

Není to tradiční pohádkový příběh v tom smyslu, že by se tu dal hledat princip zásluhovosti, anebo boj dobra proti zlu. Mnohem spíš je to podobenství o pohlavním a citovém dospívání, což je téma, které Jarkovského a Vašíčkův scénář oproti klasickému francouzskému vyprávění madame d\’Aulnoy sice nezdoslovňuje, ale rozhodně posiluje či přinejmenším podtrhuje zjednodušením příběhu doslova na dřeň.

To v žádném případě neznamená, že by tu nebylo proč a na co koukat. Určujícím prvkem nejen zvukovým, ale také výtvarným je živý orchestr složený z členů souboru, který je rozesazený na jevišti po obou stranách malého vyvýšeného pódia. V pozadí vytvořili scénografové Kamil Bělohlávek a Tereza Venclová šedobíle pruhovanou stěnu (trochu v duchu výmalby sálu Divadla Na zábradlí), na ni umístili řadu loveckých trofejí a doprostřed oválný zdobený zrcadlový rám. Vpředu stojí po každé straně jeden mikrofon na stojanu – na první pohled tedy prostředí vytváří atmosféru jakéhosi stylizovaného divadelního koncertu, což je koncept, se kterým v jiné formě Vašíček, Jarkovský a Venclová pracovali už v Minoru v Perníkové chaloupce.

Večer samotný také začíná velice koncertně: ke svým nástrojům usedají hudebníci, k mikrofonům si stoupají zpěvačky, jako poslední a už trochu obřadně přichází autor hudby, multiinstrumentalista a zároveň dirigent tohoto orchestru Jiří Vyšohlíd. Když odpočítá rytmus, hraje se a zpívá zhudebněná Modlitba – jedna z básní Jana Skácela, které tvoří jeden ze základů scénáře a poskytují (především, ale nejen skrze mnohokrát opakovanou symboliku studánky) až překvapivě přesné motivické zrcadlo vyprávěnému příběhu.

Když dozpívají, promění se jedna ze zpěvaček (Barbara Humel) v mladou královnu. V této úvodní části inscenace se výtvarně pracuje s meotarem, s jehož pomocí se nejprve odehraje rozčeřená hladina studánky (k níž si ona mladá královna, jak nás informuje hlas vypravěče, chodí odpočinout od sešněrovaného světa královského dvora), a následně, díky různým nádobám a barvivům, které vodu barví do zelena a ruda, také docela strašidelná tvář žáby, která se z oné studánky zjeví, aby vyřkla (nejprve královně a potom králi v podání Milana Žďárského) své proroctví – že se jim narodí dcerka, na kterou nesmí do jejich šestnácti let dopadnout sluneční paprsek, jinak že budou všichni naříkat.

V tu chvíli nechá král zámek zatemnit, přičemž sám překryje ono poloprůsvitné zrcadlo, na které se zezadu promítal obraz z meotaru – a poprvé (a nikoliv naposled) se prudce změní výtvarný kód i způsob vyprávění. Královskému páru se narodí dcerka Jitřenka, což je divadelně znázorněno kouzelnickým trikem zjevení osoby za napnutým prostěradlem, a následuje zdrcující sled narozeninových oslav odehraných mechanicky rozjuchanou kutálkou vedenou králem (na činely) a královnou (na tamburínu). Jitřenka, ztvárněná výrazově přesnou Petrou Cicákovou, ve středu toho teroru oslavné žoviálnosti sedí tak nějak nevzrušeně, s přibývajícími léty se líčí a zženšťuje bez ohledu na infantilní běsnění, které se odehrává kolem ní.

Jeho vrcholem je mistrovská miniatura Jana Popely a Václava Poula, kteří na jeviště vtrhnou v roli dvou příšerných „kšeftmanských“ klaunů obrážejících dětské oslavy po celé pohádkové říši, bodře se pitvořících, provozujících ten nejotřesnější slovní humor a zpívajících tu nejvlezlejší rádoby dětskou píseň, jakou si jen člověk dovede představit. Jejich výstup působí v jinak vcelku něžné poetice inscenace naprosto nepatřičně, poruší i její prostorové rozvržení, když po skončení „vystoupení“ odejdou za doprovodu „bardských keců“ („Po slepičce mně do toho vždycky skočíš. Vždycky. Já ztratím pocit a musím to dohrát jen tak technicky.“) do publika – a tím do naprostého nesenesitelna vygradují Jitřenčino dospívání beze světla do té míry, že děvče na místě omdlí. Po celou scénu tohoto života zredukovaného na oslavy narozenin ovšem skrze strohou stínohru paralelně sledujeme také věcně laděné dospívání Lovce, kterému jeho otec přednáší zásady lovu.

K omdlelé Jitřence na královu prosbu přispěchá z orchestru na pomoc doktor v podání Luďka Smadiše, který jinak dosud hrál na basu – mladistvý elegán v bílém obleku, který z doktorské brašny vytáhne stepařské boty, použije je jako defibrilátor, teprve potom si je obuje a spustí textařsky (Jarkovský) i hudebně (Vyšohlíd) zdařilou emulaci prvorepublikové swingové písně o tom, že čerstvý vzduch je lék na všechny neduhy. Celé číslo je přitom dokladem toho, jak pečlivě je v inscenaci promyšlené i to, co vypadá jen jako takový žertovný úkrok stranou: není vůbec náhodou, že Jitřenka poprvé projeví jakýkoliv zájem právě k tomuto sympatickému doktorovi, a zrovna tak není náhodou, že tento doktor si Jitřenky všímá, jen když se mu zachce, a jinak si provozuje svou lehce sebevzhlíživou choreografii, zatímco mu pacientka zas a znovu omdlévá pod nohama.

Královna po doktorově radě strhá papírové zatemnění zámku a Jitřence je dovoleno vyjíždět po nocích v kočáře do přírody, dýchat vzduch a užívat si přírody; král to doprovází senzačním blues na text Skácelovy Modlitby („Studánku dej mi blízko lesa…“). Je ale jasné, že když Jitřenka okusí náznak života, nemůže jí to stačit, a tak se nevyhnutelně jednou zatoulá příliš daleko od kočáru a po dotyku paprsku světla se (díky kouzlu umožněnému polopropustným zrcadlem) promění v bílou laň. Teprve v té chvíli se na scéně viditelně objeví švihácký Lovec (pro Milana Hajna je tento moment zároveň symbolicky parádním vstupem do hradeckého angažmá).

Když bílou laň spatří poprvé, je to moment nesmírně působivé divadelní zkratky: opět tu do hry vstupuje onen paprsek denního světla a metaforické zrcátko na těle laně znázorňuje zrcátko skutečné, kterým laň lovce oslní. Když se poprvé setkají tváří v tvář, je z toho důmyslný obraz uvažování naivních dívek (kořist se tváří v tvář lovci bezelstně zeptá: „Kdo jsi?“) a rádoby světáckých chlapců (mladému lovci v okamžiku setkání utkví z otcových rad mnohosmyslné „Mysli na nohy“). A když se v lese několikrát potkávají a laň lovci několikrát uteče do bezpečí chaloupky moudré a jaksi blahosklonné stařenky, hraje se k tomu zpoza zrcadlového rámu chytře domyšlené černé divadlo s plošnými loutkami, v němž se lovec schovává za strom, laň takřka komiksově prchá a stopy laní mění v stopy lidské. Princ nakonec laň chytí díky vábení – citoslovce simulovaných zvířecích křiků se v plošných loutkách změní nejprve na písmena LOVE, láska, a posléze, těsně před osudovým zásahem, na slova LOVEC.

Laň je ulovená, něžný metaforický rámec protne surový šíp a v hudbě znějí slova Skácelovy Písně o nejbližší vině („Je studánka a plná krve…“). Zdá se, že nevyhnutelný osud byl naplněn a všechno dopadlo špatně, jenže… Na hladině studánky se objeví žába – ta, která na začátku příběhu předpověděla, že jeho dcera bude jednou ráda, že ji král ve vzteku nad vyřčenou věštbou nezabil – a poradí Lovci osudové: „No tak ji přece polib.“ A pochmurná osudová balada směřuje (zdánlivě nepřipraveně) ke šťastnému konci, svatbě, kterou na moment naruší jen král se svým vrcholně nevhodným svatebním darem, plastikou bílé laně.

O bílé lani je inscenace, která se tváří velice jednoduše: na první pohled upoutá tím, jak dovedně je vyrobená a kolik je v ní skvělé hudby. Při opakovaném zhlédnutí ale člověk objevuje, jak je motivicky provázaná, kolik má v sobě rozličných zdánlivě mimoběžných nápadů a momentů. Jak se třeba ve scénách Lovcova výcviku všichni mužští muzikanti obracejí pohledem k dění, zatímco ženy zůstávají s pohledem před sebe. Anebo jak se v závěrečné písni, Skácelově Rozhovoru, z posledního verše („Která se ve větru klaní“) v ozvěně stane teskné „laní“. Pokládám tu inscenaci za zcela mimořádnou.

Divadlo DRAK, Hradec Králové

Jarkovský, Vašíček, Vyšohlíd a kol.: O bílé lani

Režie: Jakub Vašíček, dramaturgie: Tomáš Jarkovský, hudba: Jiří Vyšohlíd, scénografie: Kamil Bělohlávek, Tereza Venclová, texty písní: Jan Skácel, Tomáš Jarkovský, pohybová spolupráce: Petra Brabcová

Premiéra: 19. 3. 2016.

Loutkář 3/2016, s. 46–47.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.