Šaldová, Lenka: Bratři Formani a opera aneb Potulní komedianti na scénách Národního divadla

Divadlo bratří Formanů samo sebe definuje jako „živoucí společenství bez stálé scény a uceleného souboru, společenství svázané blízkým názorem na práci i na způsob života. Společenství divadelních nomádů, vyznávajících kouzlo cest a putování“. V roce 2003 doputovalo do zcela jiného prostředí, než ve kterém se do té doby pohybovalo: do Národního divadla.

Jednou z prvních inscenací Divadla bratří Formanů, pravda, byla Barokní opera (O komínku hravě zedníky vystavěném), kterou hrálo od roku 1992 v Divadle v Řeznické, o čtyři roky později uvedlo v Divadle U hasičů svoji verzi Smetanovy Prodané nevěsty. Dvě velmi úspěšné inscenace Divadla bratří Formanů jsou tak operní, leč pro práci ve velkém „kamenném“ divadle to nebyla nikterak směrodatná zkušenost, v obou případech šlo totiž spíše o hru s operou a hru na operu. Zvláště v Prodané nevěstě byly neustálé komentáře herců, pošťuchování a hecování nakonec podstatnější nežli hrané dílo samotné – jinak řečeno, šlo především o pohled do zákulisí komediantského potulného souboru, nikoli o interpretaci Smetanovy opery.

Pozvání bratrů Formanových do Národního divadla souvisí se zásadní proměnou operního divadla po roce 1989: s programovou snahou otevřít ho různým estetickým a myšlenkovým konceptům, přizvat k inscenování opery výrazné osobnosti z jiných divadelních (i nedivadelních) oblastí. V éře ředitele Jiřího Srstky a šéfů opery Evy Herrmannové a Josefa Průdka tak v Národním divadle v devadesátých letech režírovali Ctibor Turba, Vladimír Morávek, Jan Antonín Pitínský, Juraj Herz, Jan Schmid, Petr Novotný či Petr Lébl a s menší intenzitou, ale přeci, lovili v neoperní oblasti i Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil, kteří ke spolupráci bratry Formany přizvali. V téže sezóně, kdy bratři Formani v Národním divadle debutovali, tady Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky režírovali Michal a Šimon Cabani a svou první operní inscenaci (Nagano) předvedl Ondřej Havelka, sice vystudovaný operní režisér, ale prosadivší se ve zcela jiné hudební oblasti. V roce 2003 byla zároveň obnovena inscenace Dvořákovy opery Čert a Káča s kostýmy podle návrhů Adolfa Borna, což souvisí s další zjevnou tendencí: významnou roli v českém operním divadle tradičně hrají výtvarníci, resp. opanují ho režiséři s výrazným výtvarným cítěním – k výše jmenovaným připojme Roberta Wilsona (Osud, 2002) nebo Jiřího Heřmana (Řeka Sumida, 2003).

Zastavení první – Kráska, zvíře a živý kůň

Také první operní inscenace bratří Formanů, Glassova Kráska a zvíře, působila především výtvarnou invencí – příznačně vyhrála Cenu Alfréda Radoka v kategorii nejlepší scénografie roku, aniž přitom získala jediný hlas v kategorii inscenace roku. Matěj Forman, Andrea Sodomková, Renata Pavlíčková, Ondřej Mašek a další (v programu je vyjmenováno přes padesát spolupracovníků, kteří se podíleli na výrobě scény a dekorací) vytvořili komplikovanou kompozici jevištních kouzel – dynamické scénické prostředí, tvořené projekcí (při předehře se na oponě proplétaly větve, až vytvořily neproniknutelné křoví), vyklápěním plošných kulis a dekorací (od brány do zámku, která se náhle vztyčila z podlahy jeviště, až po plošné sklenky a džbánky), světlem… Permanentní plynulé proměňování scény přitom výborně korespondovalo s Glassovou minimalistickou hudbou, stejně jako snaha o nepsychologické herecké akce části interpretů (postavy na zámku v polomaskách působily svým jednáním jako oživlé loutky). Domácí zvířena či postřelený zajíc byly plošné loutky, vedle toho tu tančily elegantní rezaté laně s bílými zadečky a jevištěm proklusal i živý kůň. V závěru odlétalo Zvíře s Kráskou kamsi do oblak: vznesla se s nimi plošina a zároveň projekce prudce klesajících mraků za nimi vytvářela iluzi rychlého stoupání. Celé to bylo velmi efektní i hravé – výtvarná stylizace i jednotlivé výtvarné gagy.

První operní inscenace bratří Formanů byla ostře sledovanou událostí – i díky tomu, že se nenechali spolknout běžným provozem velkého kamenného divadla, prosadili si svůj způsob práce. Naplánována byla premiéra a šest repríz, to vše před začátkem sezóny, nakonec bylo ještě přidáno dalších jedenáct repríz na konci sezóny, resp. na začátku divadelních prázdnin. Každopádně si Národní divadlo vyzkoušelo, že je možné titul odehrát sériově. Ale hlavně: scéna vznikala od dubna do poloviny srpna 2003 na selské usedlosti v Želkovicích a okolních loukách, 60 km západně od Prahy, pak ji tři kamiony dopravily do divadla. A co více, pospolný život ve stylu Divadla bratří Formanů si v Želkovicích vyzkoušeli i sólisté. Kdo tyhle okolnosti neznal, z výsledku to nepoznal, leč poutalo to samozřejmě pozornost médií. První sérii představení předcházela i speciální, typicky formanovská kampaň, v níž inscenátoři spolu s vedením Národního divadla předstírali, že se tu skutečně krotí nějaké nebezpečné zvíře, které bude třeba v doprovodu ochranky před představením dopravit do divadla, aby neuteklo a někomu neublížilo. V rámci představení byla pak kampaň dohrána do konce: představení bylo náhle přerušeno, vyhlášena technická přestávka, interpreti rozpačitě postávali před spuštěnou oponou – načež se ozval uklidňující hlas Daniela Dvořáka, že jde o součást divadelní koncepce a inscenátoři mají vše pod kontrolou. Pointa: Zvíře se na ředitele vrhlo a sežralo ho… Večeru myslím nikterak neprospělo přerušení, po němž se musela pozornost pro samotný příběh a Glassovu hudbu startovat nanovo. Fóry, jaké patří k Divadlu bratří Formanů, zde působily poněkud násilně naroubovaně, protože se samotným představením (a také charakterem postavy Zvířete v Glassově opeře) vlastně nesouvisely.

Zastavení druhé – okouzlující Čarokraj

Jinak tomu bylo u druhé operní inscenace bratří Formanů v Národním divadle, ve které diváky nechali nahlédnout do Čarokraje, též zvaného Mytologie, „říše bájných a fantastických bytostí, jejíž existence je doložena již řadu let. Poprvé o ní pojednal před téměř čtyřiceti lety britský cestovatel, přírodovědec a spisovatel Gerald Durrell ve své knize Mluvící balík […]. Svědectví návštěvníků Mytologie se však omezovala většinou na pouhé dojmy a přinášela neúplné, často rozporuplné zprávy o tomto neobyčejném světě. Za účelem potvrzení či vyvrácení těchto dojmů konečně vznikl v roce 2009 nezávislý tým průzkumníků a badatelů pod vedením mytologů Marka Ivanoviće a bratrů Petra a Matěje Formanových.“ Ten nalezl, jak se dále dočteme v programu k inscenaci, jeden z vchodů do Čarokraje pod Národním divadlem, pročež se vedení tohoto divadla „s představiteli této fantastické říše, jmenovitě s Hengistem Hannibalem Velebobulem dohodlo, že velká slavnost Čarokraje, pořádaná každých padesát let, proběhne tentokrát přímo na jevišti Národního divadla.“

Kdo chtěl, mohl se nechat provést do hlediště zákulisím divadla. V hledišti pak návštěvníky vítal opeřenec Papouš, ohlašující, že za chvíli začne velká slavnost. Přizvukovaly mu tajemné dámy s extravagantními, svítícími účesy, rozmístěné po magicky zešeřelém hledišti Národního divadla. Na první galerii mávali rudými křídly obří Fénixové. A za tylovou oponou, skrze prosvícenou mlhu, již bylo vidět obří rostliny podivuhodných tvarů i bájné bytosti… Diváci byli přizváni, aby se stali součástí magického, pohádkového obřadu a poté angažovaným svědkem boje, který obyvatelé Čarokraje, vedeni houslistkou Penelopkou, svedli se zlými bazilišky.

Čarokraj je formanovským autorským projektem – Petr Forman a jeho spolupracovníci Ivan Arsenjev a Radek Malý společně se skladatelem Marko Ivanovićem hledali námět, společně pak pracovali celý rok na libretu, a tak vzniklo dílo odpovídající formanovské jevištní poetice, spojující zálibu v obřadnosti i lidové komedianství. Dílo, v němž zní hymnicky vznosné slavnostní zpěvy, tak trochu kýčovité sladké, lyrické melodie, ale také se objeví trampský popěvek či kratičké kabaretní číslo. Dílo poetické, básnivé, leč nepostrádající humor, ironii, sebeironii. A na jevišti se bratři Formani spolu s výtvarnicí Andreou Sodomkovou a choreografkou Veronikou Švábovou pořádně vyřádili: vytvořili opulentní divadelní podívanou, kde z fantastických květin prudce vyrážejí rohy, kde se lodička zmítá v mořských vlnách, než ji mořské panny (připomínající Wagnerovy dcery Rýna) stáhnou ke břehu, kde neodolatelné surikaty, které si Penelopka a její přátelé přizvali na pomoc v tažení proti baziliškům, předvedou street dance…

Čarokraj, jeden z nejpozoruhodnějších projektů Národního divadla v posledních letech a nejvýraznější zásah bratrů Formanových do českého operního divadla, vznikl přímo na zakázku Národního divadla, které si u skladatele Marko Ivanoviće objednalo operu pro děti. Trefa do černého: vzniklo dílo pro celou rodinu, přitahující milovníky scénických kouzel napříč generacemi. V Národním divadle hrálo od premiéry v lednu 2012 téměř 40 krát, sehnat na něj vstupenky nebylo snadné a věřím, že kdyby ho Národní divadlo nasadilo vícekrát, stále by bylo beznadějně vyprodáno. V současné době se Čarokraj hraje v Brně.

Zastavení třetí – Rozpačitý Humperdinck

Zatímco Čarokraj byl představením pro všechny, Jeníček a Mařenka, obávám se, není ani pro děti, ani pro dospělé, a to ani v úpravě a přebásnění Radka Malého. Ten učinil z tatínka Jeníčka a Mařenky principála cirkusu Humperdinck, údajně proto, aby byl jejich nelehký život pro dnešní děti pochopitelnější, především se ale myslím pokusil sblížit Humperdinckovu operu s formanovskou jevištní poetikou. Matěj Forman, tentokrát v roli režiséra (Petr se na inscenaci nepodílel), tak mohl přivést na jeviště akrobaty, loutkáře, tanečníky a „mrakovodiče“. Ti ovšem prováděli své kousky poněkud nezávisle na příběhu i Humperdinckově hudbě, ať už na jevišti, nebo při (záměrně) šmíráckém vystoupením o přestávce před Státní operou.

Matěj Forman s Andreou Sodomkovou, Veronikou Švábovou a dalšími spolupracovníky opět připravili opulentní výtvarnou podívanou, leč má daleko k detailně propracovanému výtvarnému konceptu provedenému v Krásce a zvířeti. Ne že by tu nebylo pár krásných výtvarných či tanečních gagů, ale vše působí pohříchu kašírovaně a uměle, les z propletených kořenů stejně jako létající duchové. A čistě formální je i zapojení loutek – dvojníků Jeníčka a Mařenky, kteří je s sebou pořád vláčejí, aniž se odehraje nějaká pořádná loutkoherecká akce. Vsunutá cirkusová čísla působí cizorodě, operní zpěváky Matěj Forman nezbavil operních klišé, pózování, pitvoření. Celkově se myslím na inscenaci projevilo, že vznikala v běžném provozu Národního divadla, resp. Státní opery. Zatím poslední průnik Divadla bratří Formanů na velké operní jeviště je tak oproti prvním dvěma inscenacím každopádně výrazně méně inspirativní, ba zapomenutelný.

Loutkář 3/2016, s. 30–32.

29. přelet nad loutkářským hnízdem

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.