Loutkar.online

Bár, Pavel: Loutky ve světě broadwayského muzikálu

Ačkoliv loutky pronikly do světa muzikálu nedlouho po jeho vzniku, po mnoho desetiletí zůstávaly spíše jen zpestřujícím doplňkem, aniž by v celkovém rámci muzikálových inscenací zastávaly významnější úlohu.

Na newyorské Broadwayi se loutky objevily nejprve v revuích, například v úspěšné At Home Abroad (1935) či slavných Ziegfeld Follies v roce 1943.1 V muzikálu je diváci mohli patrně vůbec poprvé vidět při premiéře Hooray for what! (1937). I jeho charakter však měl k revui velmi blízko a krátký výstup s loutkami tak byl v jeho rámci zařazen vedle dalších, takřka varietních čísel mimů, kontorsionistů nebo cvičených psů.2 V takřka pohádkovém muzikálu Flahooley (1951) byla loutka dokonce titulním postavou – Flahooley je totiž jméno loutky, respektive smějící se panenky stvořené hlavním hrdinou, designérem loutek Sylvesterem. Přesto ale loutková panenka jako taková nehraje v rámci děje významnější roli.

Zajímavější úlohu získaly loutky až v muzikálu Carnival! (1961) Boba Merrilla a Michaela Stewarta, inspirovaném filmovou předlohou s názvem Lili (1953). Jeho hlavní postavou je zahořklý, tělesně zmrzačený pouťový loutkoherec Paul Berthalet, jenž dokáže vyjadřovat své pravé emoce a city výhradně prostřednictvím svých loutek. Krásná, ale naivní dívka Lili je jimi fascinována, začne s nimi vést rozhovory a brzy si k nim vytvoří tak silný citový vztah, jako by byly živými bytostmi – aniž by za nimi vnímala Paula, který jim svými ústy a rukama vdechuje život.

V dalších letech se loutky objevily také v muzikálech It\’s a Bird, It\’s a Plane, It\’s Superman (1966), Baker Street (1965), revivalech Bernsteinova Candida (1973) a Sondheimova muzikálu Pacific Overtures (1984), vždy však v marginální pozici.3

V roce 1982 se ale loutka poprvé objevila i v jedné z hlavních rolí zásadně hýbajících dějem. Stalo se tak v premiérové off-broadwayské produkci muzikálu Little Shop of Horrors (Malý krámek hrůz/Kvítek z hororu) skladatele Alana Menkena a libretisty Howarda Ashmana. Předlohou muzikálové černé komedie je stejnojmenný americký nízkorozpočtový film režiséra Rogera Cormana z roku 1960. Menken s Ashmanem původní filmový scénář upravili, připsali novou hudbu a následně své dílo se značným úspěchem uvedli v jednom z menších off-broadwayských divadel. Jevištní muzikálová verze si získala takovou oblibu, že ji v roce 1986 zfilmoval režisér Frank Oz a zároveň se z Broadwaye rozlétla do divadel po celém světě. Dvakrát byla uvedena i u nás, a to v Divadle bratří Mrštíků, respektive Městském divadle Brno – poprvé v roce 1990 v režii Pavla Doležala, podruhé v roce 2011 v režii Petra Gazdíka. V obou případech navrhli loutky Audrey II. scénografové inscenace, tedy konkrétně Jan Milfajt, respektive Aleš Valášek.

Hlavní hrdinou muzikálu Little Shop of Horrors je chudý, nepříliš atraktivní Seymour. Živí se jako prodavač v květinářství pana Mushnika, kam ale jen zřídka zavítá zákazník. Vše se zásadně mění ve chvíli, kdy Seymour během zatmění slunce zakoupí u exotických obchodníků zvláštní rostlinu, kterou nemůže nalézt v žádném atlase ani encyklopedii. Podle krásné dívky, s níž v květinářství pracuje a do které je nešťastně zamilovaný, ji proto pojmenuje Audrey II. Nezvyklá květina za výlohou láká do obchodu davy zákazníků a květinářství se konečně začíná dařit. Když ale takřka zázračná Audrey II. náhle uvadá, hledá Seymour způsob, jak svůj objev zachránit – obyčejná voda jí totiž nestačí. Díky náhodě zjistí, že jeho kytičku ozdraví a vyživí pouze lidská krev. Začíná jí proto shánět nezbytnou potravu, květina roste a její majitel se stává slavnou osobností. Nikdo se však nesmí dozvědět, kolik sil ho stojí zajistit pro Audrey II. její neobvyklou stravu a jakou nestvůrou květina ve skutečnosti vlastně je…

Audrey II. se ve většině divadelních produkcí objevuje v průběhu představení obvykle ve čtyřech podobách různých velikostí. Pro off-broadwayskou premiérovou divadelní produkci vytvořil loutky Audrey II. loutkoherec Martin P. Robinson, který je také během představení sám vodil. Robinson navrhl podobu Audrey II. i pro novou inscenaci Little Shop of Horrors uvedenou na Broadwayi v roce 2003, tentokrát se na ní však podílela i Společnost Jima Hensona (mj. tvůrce maňásků The Muppets či slavného amerického loutkového seriálu Sesame Street/Sezame, otevři se). Od původní i filmové verze se nová Audrey II. odlišovala svou výraznější stylizací a větším využitím vyspělých moderních technologií. Také tentokrát se Audrey II. objevila na jevišti ve čtyřech velikostech – od ručně voděné maňáskové verze květiny až po její gigantickou šestimetrovou podobu, ovládnou pomocí hydrauliky řízené joystickem. V závěru muzikálu se pak Audrey II. dokonce výhružně vznesla nad přední část hlediště, kde nad diváky hladově klapala svou krvežíznivou tlamou.4

Zcela neobvyklé a novátorské dimenze dosáhlo využití loutek v divadelní adaptaci animovaného filmu Lví král (1994) z produkce Studia Walta Disneyho. Jeho takřka hamletovská zápletka se točí kolem lvíčete Simby, následníka trůnu zvířecího království, který se přes nástrahy svého intrikánského a mocichtivého strýčka Scara snaží i po smrti svého otce Mufasy proklestit vlastní cestu životem. Písně do filmu složil Elton John, slova k nim napsal libretista Tim Rice, orchestrální hudbou je pak doplnil hollywoodský skladatel německého původu Hans Zimmer. Ústřední skladba Can You Feel The Love Tonight získala kromě jiných ocenění také Grammy, a dokonce i Oscara jako nejlepší filmová píseň roku.

Není proto divu, že se divadelní sekce Společnosti Walta Disneyho (Disney Theatrical Productions) rozhodla právě tento film adaptovat do podoby divadelního muzikálu. S očekáváním značného diváckého zájmu pro jeho uvedení dokonce přestavěla a rekonstruovala zdevastované legendární broadwayské divadlo New Amsterdam, spojené se jménem Florenze Ziegfelda, producenta legendárních revuí The Ziegfeld Follies i prvního muzikálu Show Boat (Loď komediantů, 1927). Právě na jeho jevišti se v listopadu 1997 uskutečnila broadwayská premiéra Lvího krále, kterou do dnešních dnů následovaly více než dvě desítky dalších inscenací na téměř všech kontinentech. Přímo na Broadwayi je Lví král uváděn od své premiéry dodnes, má za sebou téměř sedm tisíc představení, které ho vynesly až na třetí příčku broadwayského žebříčku úspěšnosti.

Hlavní tvůrkyní divadelní adaptace Lvího krále se stala americká režisérka a výtvarnice Julie Taymorová, která inscenaci nejen režírovala, ale navrhla pro ni i výtvarnou podobu.5 Dokázala přitom nalézt neobvyklý způsob, jakým přenést film na jeviště a vytvořit z něj svébytné a navýsost divadelní jevištní dílo. Základním nápadem se stalo využití spojení živého herce a loutky či nadobličejové masky, kterou herci ovládají, přičemž vodící mechanismy nejsou nijak skryté.

Jak se Taymorová sama vyjádřila: „Chtěli jsme vytvořit loutky a masky, jež by viditelně využívaly energie herců. Na začátku každého návrhu proto byla vždy lidská figura. Rozpohybování nejrůznějších loutek pohybem herců sice zní jako jednouchý úkol, ale nakonec na realizaci našich záměrů musely pracovat stovky lidí celkem 34 tisíc hodin.“6 Všechny loutky i masky jsou doplněny výrazným líčením herců i jejich kostýmy. Vzniká tak vysoce estetický a zároveň působivý divadelní efekt – tím, že se nejedná o realistické ztvárnění afrických zvířat, se divákovi ponechává značný prostor pro uplatnění vlastní fantazie.

Z původního kresleného filmu se tak stala velkolepá a okouzlující vizuální show s novátorskými scénickými a scénografickými prvky, a to vše se smyslem pro estetickou jednotu a detail. Diváci se stávají součástí příběhu už od úvodního čísla Circle of Life, kdy sledují probouzení africké savany do nového dne – zvířata všech druhů se scházejí kolem Lví skály, aby přivítala na svět syna svého vládce Mufasy a tedy i budoucího krále, lvíče Simbu. Rozjasňujícím jevištěm pomalu probíhají gazely, nad hlavami létají ptáci, uličkami hlediště procházejí přímo mezi publikem zebry, buvoli či sloni v životní velikosti. Africké sborové zpěvy, bubny, píšťaly a typické zvuky Afriky se mísí s hudbou Eltona Johna a během okamžiku se africkou savanou stává celé divadlo.

Jak už bylo řečeno, návrhy masek a loutek několika desítek druhů zvířat jsou dílem režisérky Taymorové, která na nich pracovala se svým kolegou, výtvarníkem Michaelem Currym. Při své společné práci usilovali o zpodobnění každého ze zvířecích tvorů způsobem, jenž by byl jedinečný a odlišný od všech ostatních. Lvi jsou tak ztvárněni pomocí nadobličejových masek, jež jim dodávají na důstojnosti a připomínají jejich vůdčí postavení ve zvířecí říši. Jiná zvířata jsou znázorněna různě velkými a různě voděnými loutkami, některá pouze odpovídajícím kostýmováním herců, další pomocí důmyslných mechanických konstrukcí. Běžící skupinku gazel tak například představuje jakési „gazelí kolo“ – konstrukce typu klasického bicyklu, na níž je připevněno šest loutek ve tvaru gazel. Při rozpohybování bicyklu hercem, který jej tlačí po jevišti, se celý mechanismus roztáčí, loutky rozpohybuje a vytváří tak potřebnou iluzi prchajícího stáda.

V jednotlivých loutkách a maskách se zároveň Taymorová a Curry snažili reflektovat charaktery daných postav. Jako jednu z vůbec prvních tak vytvořili návrh lvího krále Mufasy – jeho nadobličejová maska má nejen znázorňovat lva, ale zároveň zřetelně připomínat královskou korunu. Mufasa je schopný, soucitný, ale také úctyhodný vladař s neobyčejně vyrovnanou a upřímnou povahou – základním rysem jeho masky se proto stala symetrie, jemné barvy a mohutná okrouhlá hříva. Kostým a líčení herce pak vycházejí z tradičního válečnického úboru a maskování afrického kmene Masajů.

Úlisný, nebezpečný a bezskrupulózní Scar je naopak navržen s deformovanou, asymetrickou maskou s hlubokou jizvou a zároveň jedním obočím nahoru a druhým dolů. Jeho obličej je tak na první pohled pokroucený stejně jako jeho charakter.

Hlavní hrdina Simba je znázorněn třemi odlišnými způsoby, jelikož děj muzikálu jej zachycuje ve třech rozdílných fázích jeho života: malého Simbu tak znázorňují jednoduché loutky, Simbu chlapeckého věku dětský herec bez masky, pouze s náležitým kostýmem a líčením, a téměř dospělého Simbu herec odpovídajícího věku s nadobličejovou maskou. Také Simbův kostým v sobě skrývá různé prvky, jež mají zřetelně symbolizovat jeho charakter – rudý tělový make-up je převzat od masajských náčelníků, nadobličejová maska má stejně jako v případě Mufasy vytvářet dojem královské koruny a štětiny znázorňující hřívu mají i díky své jemné podobnosti se štětinami helem římských vojáků poukazovat na jeho statečnost a sílu.

Další dva důležité zvířecí charaktery příběhu, surikata Timon a prase bradavičnaté Pumba, jsou navrženy dvěma zcela odlišnými způsoby: zatímco menší surikata Timon je inspirována japonskými loutkami bunraku, herec hrající mohutné prase Pumbu je oblečen do nadskutečně zvětšeného kostýmu, respektive velké loutky lidské velikosti.

„Černým“ kontinentem se přirozeně nechal inspirovat i scénograf Richard Hudson, který pro některé části dekorace dokonce využil originální africké materiály. Díky moderním technologiím navíc dokázal na jevišti bezmála totéž, co filmový střih, tedy téměř okamžité proměny prostředí: z točny s propadlem v momentu vyroste vysoká Lví skála, pohyblivé pásy plynule dováží a odváží dekorace (trávu, sloní hřbitov, džungli). Zásadní úlohu má v inscenaci také světelný design, který odpovídajícím způsobem, zejména pak barevně, dokresluje atmosféru savany a umocňuje emocionální zážitek.

Zcela jinak než Lví král pracuje s loutkami muzikál Roberta Lopeze, Jeffa Marxe a Jeffa Whittyho s názvem Avenue Q (2003)7. Jeho tvůrci původně zamýšleli vytvořit televizní seriál, nakonec ale své nápady zpracovali do podoby divadelního muzikálu, poprvé představeného v roce 2002 ve Waterfordu v americkém státě Connecticut. Po pozitivních ohlasech se show objevila v roce 2003 v jednom z off-broadwayských divadel a pro velký úspěch se již po třech měsících dočkala přenesení přímo na Broadway, kde získala tři prestižní Ceny Tony včetně té za nejlepší muzikál roku. Díky tomu byla Avenue Q posléze uvedena i v Las Vegas, londýnském West Endu či mnoha dalších místech po celém světě. Derniéra broadwayské inscenace se odehrála v září 2009 po 2 534 představeních, díky nimž se Avenue Q zařadila na 23. místo nejdéle hraných muzikálů v historii Broadwaye. Krátce po derniéře přenesli producenti muzikál zpět do off-broadwayského divadla New World Stages, kde je i dnes stále uváděn.

Název muzikálu je zároveň jménem ulice, v níž se odehrává jeho děj. Hlavní hrdina Princeton je čerstvým absolventem vysoké školy, který bez peněz, ale zato s velkými sny přichází do New Yorku. Ke svému překvapení zjišťuje, že jediným místem, kde si může vzhledem ke své finanční situaci dovolit žít, je brooklynská ulice Avenue Q na samém okraji New Yorku. Ve svém sousedství se setkává se skupinkou svérázných mladých lidí: nezaměstnaným stand-up komikem Brianem, jeho snoubenkou, japonskou terapeutkou Christmas Eve, lenivým homosexuálem Nickym, úzkostlivým republikánem hledajícím vlastní identitu včetně té sexuální Rodem, dobrosrdečnou a milou asistentkou vychovatelky ve školce jménem Kate Monster, internetovým „závislákem“ Trekkie Monsterem nebo černošským domovníkem Gary Colemanem, inspirovaným skutečnou bývalou dětskou hvězdou amerických televizních sitcomů. V průběhu muzikálu tak publikum sleduje soužití této jedinečné komunity, jejich partnerské vztahy, složité pocity, životní zklamání i optimistické plány do budoucna. Většina z nich se totiž podobně jako Princeton snaží vyrovnat se světem dospělých, do něhož dozráli teprve nedávno – zatímco v dětském věku mohli díky rodičům dělat prakticky cokoliv, nyní se musejí nejen postarat sami o sebe, ale navíc i neustále tvrdě bojovat o své „místo na slunci“.

Avenue Q je tak po Hair (1967) nebo Rentu (1996) dalším z řady muzikálů, do nichž autoři vložili pocity a problémy své vlastní mladé generace. Děj muzikálu je ryze současný, postavy mluví jazykem mladých, nevyhýbají se ani problematickým tématům rasismu či sexuální orientace. Právě otevřená zpověď o aktuálních tématech a problémech mladé generace bezesporu pomohly k jeho výraznému úspěchu. Svou aktuálností je totiž v muzikálovém světě výjimečný – většina muzikálů se mnohem častěji zaměřuje na historické, fantaskní nebo romantické náměty.

K pozitivnímu přijetí hravého, ale zároveň i satirického díla u diváků bezesporu přispělo využití sympatických plyšových loutek typu muppet s kulatýma očima a velkými ústy, jež nejvíce proslavil americký televizní seriál Sesame Street/Sezame, otevři se! Hra reálných herců je v muzikálu kombinována s použitím muppetů dvou typů – s „živýma rukama“, voděnýma přímo rukama loutkoherců, a loutek, jejichž ruce jsou ovládány pomocí čempuritů. Stejně jako v případě Lvího krále nejsou ani v Avenue Q loutkoherci skrytí a zcela viditelně za loutky i mluví a zpívají.

Všechny loutky do muzikálu Avenue Q navrhl člen původního obsazení Rick Lyon. Každá z nich je vyrobena ručně ze zvláště odolných materiálů a pevnou konstrukcí tak, aby vydržela náročný provoz osmi představení týdně i několik let po sobě. Cena každé z loutek se tak pohybuje kolem 10 tisíc dolarů. Lyonova společnost zároveň vytváří loutky i pro všechny další licencované produkce muzikálu Avenue Q po celém světě, dohlíží na verze nelicencované a také zajišťuje opravy a údržbu používaných loutek.8

Loutky se v posledních desetiletích průběžně objevovaly i v dalších muzikálech, ovšem stejně jako v předchozím období spíše v marginální roli: v muzikálu Nunsense (Jeptišky, 1985) je samostatným číslem dialog jedné ze sester s loutkou v podobě jeptišky vrcholící písní; během finále první části opulentně vypraveného muzikálu Lord of the Rings (Pán prstenů, 2006) se nad jevištěm v celé jeho výšce a šířce zdvihala děsivá loutka netvora Balroga a za hřmotného lomozu se na diváky do hlediště valil silný proud vzduchu, který rozfoukával po celém jeho prostoru stylizované kousky popela v podobě malých černých papírků. S loutkami pracují inscenátoři i v takřka pohádkových muzikálech Seussical (2000) nebo A Year with Frog and Toad (2002). Žádný z uvedených titulů ale způsobem využití loutek nepřekonal ani Lvího krále, ani Avenue Q. Zda se to vůbec nějakému dalšímu dílu podaří, ukáže pouze budoucnost.

Vychází ve spolupráci s agenturou „musical-media“.

Literatura a prameny

Bloom K., Vlastnik F. Broadway Musicals, New York 2010

Everett, William A., Laird, Paul R. The Cambridge Companion to the Musical, Cambridge 2002.

Stempel, L. Showtime – A History of the Broadway Musical Theatre, New York 2010.

Programy k inscenacím.

Poznámky

1 Bloom K., Vlastnik F.: Broadway Musicals, New York 2010: 25.

2 Mordden, E. Sing for Your Supper: The Broadway Musical in the 1930s, New York 2005: 200.

3 Bloom K., Vlastnik F.: Broadway Musicals, New York 2010: 25.

4 Finn, R.: Public Lives; A Hot, Sweaty Job in a Plant, Eating People. The New York Times, 14. 10. 2003.

5 O inscenaci se na stránkách Loutkáře psalo v čísle 1/2004 (s. 12–13) a 5/2011 (s. 326–328). Portrét Julie Taymorové viz Loutkář 4/2015 (s. 22–24), pozn. red.

6 Program k inscenaci The Lion King, London 2016: 22

7 Stručná recenze viz Loutkář 5/2011 (s. 326–328), pozn. red.

8 Puppet Regime: Rick Lyon. Bloomberg BusinessWeek, 8. 7. 2010.

Loutkář 3/2016, s. 18–21.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.