Loutkar.online

Vondráková, Adéla: Lampion na dobré cestě

Braňo Mazúch je v pozici uměleckého šéfa Divadla Lampion v Kladně necelý půlrok, nastoupil v lednu tohoto roku. Ještě předtím ale v Lampionu režíroval dvě inscenace – Nekonečný příběh a České Vánoce Josefa Lady – a své šéfování zahájil inscenací Uhlíř, princ a drak, jejíž autorkou je známá česká písničkářka Radůza. A pod jeho vedením už v Lampionu stihla vzniknout i řada dalších výrazných inscenací jiných režisérů. Jaké divadlo tedy Braňo Mazúch v Lampionu má?

Když mi Braňo Mazúch odpověděl na otázku, jaké divadlo by chtěl v Lampionu mít, že „loutkové, výtvarné, interaktivní a s živou hudbou“, ještě jsem nedokázala plně docenit, jak realistické kontury tahle jeho vize má. Nová éra Divadla Lampion se totiž zdá být skutečně přesně taková, a to zejména ve srovnání třeba s Čertovskou pohádkou, něco málo přes rok starou inscenací.

Nutno uznat, že v Čertovské pohádce je skutečně cosi ďábelského – počínaje už dramatickým textem. Autorka scénáře Zuzana Štancelová se rozhodla upravit předlohu Josefa Štefana Kubína tak, aby z ní zůstala jen zoufale anekdotická, místy dost nelogická zápletka a značně antifeministické motto (která se nevdá, přijde do pekla). Jistě, podobné jsou i zápletky řady klasických pohádek, v tomto případě je ale text ještě doplněn žertovnými intermezzy (sloužícími k přestavbám scény), kdy Kašpárek (Eva Burešová s nabíleným obličejem, růžovými tvářemi a namalovaným knírkem) vychází na forbínu a vypráví otřepané, hloupé a se vším na scéně naprosto nesouvisející vtipy („A ten o rajčatech, co jdou po silnici, znáte?“).

Čertovská pohádka tak, co se slova na jevišti týká, ukazuje tu nejnižší možnou míru vkusu při tvorbě pro děti, možná literární tvorbě vůbec. Kromě scénáře je Zuzana Štancelová také autorkou výpravy. Scénografie spočívá v malovaných kulisách představujících jednoduchý hrad vystavěný z klasické barevné stavebnice (válce, kvádry, jehlany atd.), spodní část se vysouvá nahoru jako opona a odhaluje marionety (vodí herci oblečení v černém sametu). Barevnost inscenace (včetně kostýmu Kašpárka s velkým bílým límcem a rolničkami a včetně velmi tradičně pojatých marionet) je nepříjemně křiklavá, nesourodá, nemá v inscenaci opodstatnění – jako by si tvůrci mysleli, že co je barevné, je veselé a dětské. Jenže ono není. Režisér Vlado Štancel sice nerozvíjí potenciál marionet, nechává loutky hlavně hodně chodit a občas létat, rozhodl ale experimentovat s barevnými filtry světel, což vizualitě inscenace rozhodně nepřidává. O hudebním doprovodu, spočívajícím v reprodukované, repetitivní hudbě (Martin Hybler) plnící zejména ten účel, aby nebylo ticho, se ani nebudu více rozepisovat.

Je s podivem, že je pod tímto titulem kromě manželů Štancelových podepsána i dramaturgyně Helena Kebrtová, jejíž další dramaturgické práce jsou od Čertovské pohádky značně odlišné. Zatímco Čertovská pohádka za image klasiky a tradičnosti skrývá jen opulentní nudu, trapnost a nevkus, nové inscenace Lampionu nabízejí mnohem více a po svých divácích také mnohem více požadují.

Vzít diváka do hry

Divadlo Lampion věnuje velkou pozornost tomu, aby si vychovávalo své publikum. K návštěvě zve diváky už od tří let a připravuje inscenace, které mají potenciál bavit děti ještě mnoho let poté (takový je třeba Nekonečný příběh). Zároveň je také chvályhodné, že se Lampion nesnaží za každou cenu o rodinná představení – tvoří přímo a prostě pro děti, a to do té míry, že rodiče ani nejsou vždy zváni dovnitř, do křehkého světa fantazie.

Malá indiánka se nehraje ve velkém sále, ale v ateliéru. Polovina místnosti je zakryta částečně průhlednou látkou s drobnými indiánskými kresbami představující týpí. Zatímco děti vstupují dovnitř, rodiče setrvávají (většinou) vně. V týpí se děti usadí do kruhu a poslouchají jednoduchý příběh o věčně nespokojené indiánské holčičce, která se nakonec naučila mít ráda svět. Malá indiánka je inscenace založená na storytellingu a Eva Burešová s Marií Švestkovou, které se ve vyprávění příběhu střídají, zvládají jeho techniku stejně dobře jako práci s tak mladým a rozjíveným dětským kolektivem.

Podstatnou součástí inscenace je důraz na tu nejjednodušší formu interakce – zazpíváme si společně, zatancujete malé indiánce, jaká zvířátka znáte? Zvolené formy interakce se možná zdají až příliš jednoduché, ale jsou přizpůsobeny věku dětí a hlavně, jsou skvěle načasovány. Díky nim se herečkám daří udržet pozornost dětí po celých 40 minut. A to je opravdu hodně, zvlášť když k tomu mají k dispozici jen své vypravěčské umění, bubínek, úspornou výpravu a totem představující malou indiánku.

Nové inscenace Lampionu se snaží své diváky zapojit do hry a povzbudit k reakcím, které učitelky obvykle odměňují hlasitým „Pssst!“. Ačkoli mně osobně jsou všechny interakce v divadle velmi nepříjemné, při představení Malé indiánky a třeba i na Cipískovi jsem pochopila, že se s těmito pocity potýkám zjevně jediná.

Hudba je důležitá

Cipísek je zatím předposlední inscenací Lampionu. Vychází z předlohy Václava Čtvrtka upravené Janou Kuklovou a režisérem inscenace Michalem Hábou. Tvůrčí tým si z původní předlohy vzal jen úplné základy, které využil jako platformu pro vlastní svéráznou interpretaci. Když se Mance a Rumcajsovi narodí synek, díky dobré stravě rychle vyroste a vyrazí s kamarádem vodníkem do světa založit kapelu, střetne se se zlou a rozmazlenou kněžnou v růžovém a třpytivém. Celý konflikt je koncipován jako souboj jednoduchou líbivostí zákeřného popu s pravým a nefalšovaným rock\’n\’rollem. Prostá zápletka je tak na jevišti rozpracována do až podoby koncertu a své diváky rozhodně nešetří. Děj sice není příliš rafinovaný ani komplexní, gros inscenace ale leží právě v živelné hudební složce.

Co bych ale Cipískovi vytknout mohla a měla, je že je jen velmi málo loutkový, ačkoli scéna je pro loutky na první pohled uzpůsobena. Zatravněná šikma vprostřed jeviště, navíc s vyklápěcími dvířky v ploše, se zdá být ideální pro maňásky. Přesto je využita jen pro manekýna Cipíska, a to pouze v úplném začátku představení dokud Cipísek nevyroste a nezačne jej představovat Lukáš Bouzek osobně. Výraznou loutkou je pak už jen veverka – maňásek, kterého opět vodí Lukáš Bouzek, přiznaně ztvárňující dvě postavy zároveň.

Ačkoli má inscenace řadu diskutabilních momentů a vytváří množství znepokojujících otázek (Jako třeba: jak to, že je pro vodníka bezpečnější cestovat v Cipískově náručí přeměněn v kapra než jít po svých a občas si namočit šos, a proč vůbec vodník mluví s moravským přízvukem?), jde o poměrně zajímavé vykročení k tak trochu punkové tvorbě pro nejmenší.

Důraz na scénickou hudbu je tím, co nové inscenace Lampionu spojuje. Ať už se jedná právě o Cipíska, či o Malou indiánku hrající si s jednoduchou rytmikou, nebo o inscenaci Uhlíř, princ a drak písničkářky Radůzy, kde je hudba logicky jedním z dominantních prvků. Pokaždé je hudební doprovod naprosto nezastupitelnou složkou inscenace.

Texty, které má smysl hrát

V únoru letošního roku měla premiéru inscenace v režii Braňo Mazúcha Uhlíř, princ a drak, Radůzina prvotina (je autorkou hudby i textu). Kromě toho, co je v případě Radůzy v podstatě samozřejmostí, totiž že hudba znějící v inscenaci není jen doprovodem, ale je v nejlepším slova smyslu svébytná, nepodbízivá a rafinovaná, je Uhlíř, princ a drak pozoruhodný i pro svůj námět a text. Nenuceně veršovaný text, pracující s nadsázkou nejen se samotnými verši, ale i s vlastním tématem, totiž pojednává o království, ve kterém je už dvě stě let sníh. Jde o pohádku vpravdě ekologickou, která své téma nijak neskrývá, ale zároveň nepůsobí příliš apelativně – třeba i pro již zmíněnou nadsázku, která se projevuje mimo jiné i v duetu krále a komorné o racionální stravě.

Braňo Mazúch se společně s autorem výpravy Janem Brejchou navíc rozhodl posílit ekologické téma tím, že děj hry zasadil do prostředí havířů. Herci jsou oblečeni do montérek a přileb a mají začerněné obličeje. Loutky jsou taktéž vyrobeny z různých předmětů souvisejících s hornickým prostředím. Manekýni, jejichž nohy jsou nohami herců a vrchní část těla loutky vodí herec sám nebo ve dvojici, mají svítící hlavy vyrobené z různých druhů technických svítidel – král například z důlní lampy jen s přimalovaným obličejem. Tělo draka je zase vyrobeno z různě velkých žlutých bezpečnostních přileb a jeho hlava ze stylizované hlavice důlního kombajnu.

Skrze krásné ale zřejmé a funkční metafory o vyčerpávání přírody (ztělesněné drakem) a celkově o dopadu působení člověka tak inscenace pojednává o tom, že neekologické smýšlení nejspíš nezůstane bez trestu. Zároveň jde ale o text velkých literárních kvalit, kultivovaný a ještě nesoucí aktivní téma, nemluvě o tom, jak záslužná je podpora rozvoje původní české dramatiky.

Kromě nové dramatiky se ale na jevišti Lampionu objevují známé náměty, aktualizované a výrazně dramaturgicky uchopené. Mimo již zmíněného experimentálně pojatého Cipíska je to také Nekonečný příběh zpracovávající knižní předlohu Michaela Ende.

Divadlo na pohled

Divadelní zpracování Nekonečného příběhu má dvě části rozdělené přestávkou. První polovina je přísně loutková, kde Bastian (Václav Rašilov) sedí stranou, čte a kolem něj ožívají věci z půdy.

Pavoučice Ygramul (manekýn, vedený třemi herci) je vytvořena z kusu kožešiny, nohy má z kružítek a oči z dvou úhloměrů. Rychlodrak Falco má hned tři podoby akcentující, jak je vzdálený, přičemž nejvzdálenější a nejmenší Falco vznikl z bílé gymnastické stuhy. Loutky po realistickém prostoru půdy přiznaně vodí herci oblečení v černém (včetně kukly). Zlý pes Gmork tak může být ztělesněn jen za pomoci černé psí hlavy se svítícíma očima a zbytek těla mohou dotvářet tři pohybově sehraní herci svými těly. Několik herců ležících na zemi a vlnících se pak působivě představuje močály smutku, ve kterých utone kůň Artax (dřevěný, nahrubo vyřezávaný manekýn).

První polovina přivádí na jeviště nejznámější postavy příběhu, ačkoli je pro posun děje naplno nevyužívá. To je ale pochopitelné, protože představení trvá jen 100 minut a zpracovává na rozdíl od filmu knihu celou (a nikoli jen její první polovinu). Na podrobnější představování a využití postav jednoduše není čas. Myslím, že tvůrci asi počítali s tím, že diváci znají filmové zpracování předlohy, a tak považuji to defilé oblíbených postav (Kamenožrout, Morlor a další) za jakýsi bonus pro znalce. O to víc, že jejich výtvarné zpracování je originální.

To, co se zdá být dramaturgicky nevyhnutelné, se po přestávce stane skutečností. První polovina totiž končí Bastienovým rozhodnutím vstoupit do děje a je logické, že druhá polovina už není loutková. Zatímco v první polovině stál Bastien přes veškeré zaujetí jako pozorovatel vně vlastního dění, v druhé polovině se stává jeho přímou součástí. Společně s Bastienovým vstupem do Fantázie se tento svět proměňuje z fikčního světa ve skutečný. Zapomenuté předměty půdy se již ve fantaskní tvory nemohou proměňovat, protože Bastien už nerozezná rozdíl mezi skutečným a fantazijním světem. Druhá polovina inscenace tak díky opuštění loutek silně akcentuje temné téma druhé poloviny knihy.

To doopravdy zajímavé dramaturgické rozhodnutí je tedy až to, že děj v druhé polovině ne zcela navazuje. Začíná se totiž tím, že Bastien musí na prázdné scéně (prostředí půdy bylo až na šikmou podlahu zcela uklizeno) začít znovu vymýšlet říši Fantázie. Na pomoc si přimýšlí Atreje (Pavel Neškudla) a díky často i neilustrativním projekcím na bílé hábity herců buduje říši i jednotlivé postavy. Inscenace jde ale ještě dál, když v příběhu pokračuje až k Bastienovu zdráhání se k odchodu z Fantázie a následné ztrátě vzpomínek na skutečný svět.

Druhá polovina inscenace na první nestačí, co se kreativity, lehkosti, plynulosti a přirozenosti týče. Je sice dostatečně odůvodněná a funkční, ubírá ale celku inscenace na souvislosti a působí spíš jako samostatná část, jakýsi druhý díl. I tak se ale Nekonečnému příběhu daří vytvořit svět fascinující imaginace, navíc díky druhé půlce nesoucí zcela zásadní témata.

Silná a unikátní vizuální stránka je další věcí, která je inscenacím Lampionu společná. Nejde přitom jen o inscenace Braňo Mazúcha a jeho signifikantní styl. Specifickou vizualitu má i Cipísek – výrazně barevnou (navíc se i inscenaci objevuje třeba i disko-koule), punkově „nelíbivou“. Úsporná výprava Malé indiánky vytváří také svůj jasný vizuální rukopis jdoucí ruku v ruce s celkovým pojetím inscenace.

Z inscenací, které jsem v květnu tohoto roku viděla se zdá, že Lampion je na dobré cestě. A to nejen proto, že jeho nové inscenace nesou mnohé společné a pozitivní znaky, které osloví mě jakožto kritičku. Také proto, že Lampion se svým divákům nepodbízí, a přesto jsem mohla být svědkem nejedné bouřlivé reakce publika.

Zuzana Štancelová, Josef Štefan Kubín: Čertovská pohádka

režie Vlado Štancel, scénář a výprava Zuzana Štancelová, dramaturgická spolupráce Helena Kebrtová, hudba Martin Hybler

hrají Eva Burešová, Waldtraut Ritterová, Jakub Hubert

Premiéra 28. 3. 2015, psáno z reprízy 8. 5. 2016.

Michael Ende: Nekonečný příběh

režie Braňo Mazúch, scénář a dramaturgie Helena Kebrtová, výprava Tereza Bartůňková, hudba Jan Čtvrtník

Premiéra 13. 6. 2015, psáno z reprízy 9. 5. 2016.

Eva Burešová, Marie Švestková, Barbora Schneiderová: Malá indiánka

hrají Eva Burešová, Marie Švestková

Premiéra 18. 3. 2016, psáno z reprízy 6. 5. 2016.

Radůza: Uhlíř, princ a drak

režie Braňo Mazúch, dramaturgie Jana Kuklová, výtvarník Jan Brejcha, hudba Radůza

Premiéra 13. 2. 2016, psáno z reprízy 1. 5. 2016.

Václav Čtvrtek: Cipísek

Scénář Michal Hába a Jana Kuklová, režie Michal Hába, dramaturgie Jana Kuklová, scéna a kostýmy Adriana Černá, Hudba Jindřich Čížek

Premiéra 30. 4. 2016, psáno z reprízy 7. 5. 2016.

Loutkář 2/2016, s. 59–61.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.