Loutkar.online

Vojtíšková, Zuzana: Loutky bouří zmítané

Ostravská kulturní scéna v posledních letech neustále dokazuje, že je skutečně kreativní a zajímavá v celorepublikovém kontextu. Při příležitosti 400. výročí úmrtí Williama Shakespeara zorganizovaly tamní instituce celoroční projekt SO2016, v jehož rámci se divadla, knihovny, muzea, ale také školy, spolky i jednotlivci snaží o spolupráci a vzájemné pozitivní impulzy. Divadlo loutek Ostrava se do tohoto mezikulturního počinu zapojilo dubnovou premiérou inscenace hry Bouře, vrcholného díla posledního období Shakespearovy tvorby.

Uvedení tohoto titulu na scéně určené především dětským a dospívajícím divákům má své jasné opodstatnění a jistě se setká s příznivým ohlasem pedagogů, kterým tato inscenace může pomoci při výuce českého jazyka a literatury. Volbě tohoto textu nahrává samotný příběh, který je téměř až pohádkový, výraznou roli v něm mají kouzla a magie a vystupují v něm nadpozemské a záhadné postavy, které postrádají lidskou podstatu. V neposlední řadě je pro scénografy velkou výzvou, jak zpodobit úvodní bouři, pro niž se využití prostředků loutkového divadla přímo nabízí. Dramaturgická volba Jany Pithartové je tedy ocenění hodná, zvláště uvědomíme-li si, že Divadlo loutek Ostrava v minulosti nastudovalo Shakespeara jen jednou, a to před patnácti lety Sen noci svatojánské.

Režie Bouře se ujal umělecký šéf DLO Václav Klemens, což má opět svou logiku a opodstatnění i v tom, že tento tvůrce je původně činoherním režisérem a Shakespearovým dílem se zabýval už vícekrát. Svůj koncept nastudování tohoto osvědčeného textu tak otevřeně postavil na kombinaci prostředků činohry a loutkového divadla, přičemž loutky se rozhodl využít na zpodobnění fantaskních prvků v Shakespearově hře. Pro inscenaci, která se měla stát výjimečným – i technologickým – počinem sezóny si vybral současný překlad Jiřího Joska, který upravil a přizpůsobil potřebám svého záměru.

Scénu navrhla Marta Roszkopfová a tvoří ji soustava dřevěných „hradeb“, které jasně vymezují a ohraničují hrací prostor a zároveň jsou dostatečně variabilní, aby bylo možné ho pružně měnit. V určitých pasážích inscenace slouží prkenné zástěny i jako funkční paravány, zpoza nichž herci vodí loutky. Horizontální plocha je obohacena o okna, využívaná především pro stínohru. Scénografie jako celek je dosti tradiční, zároveň však funkční, promyšlená a praktická jak pro činoherní, tak i loutkové pasáže; a navíc působí monumentálně. Na síle jí ubírá pouze nepříliš dobře provedená patina dřeva, která jasně prozrazuje novost materiálů a působí tak trochu falešným dojmem a jako špatně zakamuflovaný podvod na diváka.

Jak režisér Václav Klemens dopředu deklaroval, vystavěl svou Bouři jako činoherní inscenaci a loutky použil pouze jako ilustraci určitých dějů a zhmotnění nadpřirozených sil. Jako prolog hry slouží příchod Prospera (Ivan Feller), který je hlavní hybnou silou všeho dění jak ve hře, tak na jevišti. Diváci ho v začátku představení vidí ve zlatém rouchu a mají důvod přemýšlet o tom, zda před nimi stanulo Slunce, jakási nadpozemská bytost, něco, co je nad námi všemi, nebo zda hledí na obyčejného smrtelníka. Zpoza jeho zad se záhy zjeví Ariel, který bude Prospera po celé představení věrně doprovázet. Jako vzdušný duch je ztvárněn loutkou připomínající princip japonského divadla bunraku: jeden herec (Lenka Sedláčková či Lenka Pavlíčková) vede hlavu a levou ruku postavy, druhý (Lenka Macharáčková) ovládá ruku pravou. Animátor nohou zde není potřeba, protože vzdušný duch žádné dolní končetiny nemá. Jeho tělo tvoří jen jakási „noční košile“.

Výraz, který výtvarnice Arielovi namalovala, uvádí diváky v pochybnost, zda mají tu čest s postavou kladnou, či zápornou. Výrazné kontury kolem očí vyvolávají spíše strach a člověk po celé představení očekává ze strany Ariela nějakou záludnost, která ale nepřijde. Herci loutku umí vodit bez problémů, její pohyby jsou uvěřitelné a přesné, jediné, co tu a tam rušilo dojem ze zvládnuté animace, byl nedostatečně precizně provedený režisérův záměr vyvolat dojem, že se Ariel dokáže ve vteřině přemístit z místa na místo. Vodičům se občas nepodařilo zcela zkoordinovat a načasovat mizení a objevování loutky, takže se nejednou stalo, že diváci viděli Ariela nad paravánem a ve stejném okamžiku se již zjevoval z boku scény. Je to škoda, protože pečlivým zrytmizováním pohybů této postavy by mohlo dojít ke skutečnému kouzlu na jevišti.

Loutky a stínohra výrazně slouží v úvodu inscenace, kde se popisuje a zobrazuje průběh bouře a ztroskotání lodi. Ve stínohře se střídají obrazy celkové situace na rozbouřeném moři s detaily dění na lodi a s panikou námořníků. Scénu dokresluje hudba, takže působí impozantně, zároveň však bohužel zůstává pouhou ilustrací. Značně popisné je i další použití loutek, dřevěných manekýnů a maňasů, a to v pasáži, kdy Prospero vzpomíná na křivdy, které se mu staly, a vypráví své dceři Mirandě (Eva Baláková) o tom, proč spolu s ní coby malým děckem musel opustit Miláno a uchýlit se na opuštěný ostrov obývaný jen ďábelským divochem Kalibánem.

Přehlídka loutkářských prostředků je v inscenaci rozšířena ještě o krátké představení principu černého divadla, kdy samotné housle hrají nadpozemskou hudbu. Režisér Klemens neopomněl využít také tahů ke spuštění loutky okřídleného ptáka, který vyhrožuje neapolskému králi Alonsovi (Richard Liberda) a jeho pobočníkům (Karel Růžička a Aleš Petrič). Na stejně krátkou chvíli, pro jakou je vyrobena tato loutka, se na jevišti objeví ještě tři bohyně v nadživotní velikosti, vytvořené na principu hlavových loutek, kdy je herec ukryt pod kostýmem loutky a rozměrnými čempurity ovládá její ruce. U pubertálních diváků vzbudila tato nadpozemská „monstra“ posměšky a u mě vyvolala neodbytnou otázku, zda je režisérovým záměrem využít Bouři jako přehlídku různých typů loutek. Nechybí totiž ani shora vedené loutky psů se svítícíma očima.

Loutky v Klemensově inscenaci tak sice ztvárňují konkrétní postavy, ale vesměs jsou jen ilustrací nějakého vyprávění či konkrétního okamžiku, není jich využito dramaticky, nerozvíjejí svůj loutkový potenciál, specifickou poetiku a symboliku. Fungují skutečně jen jako oživlé obrazy, což je bohužel trochu málo.

Inscenace tak přes množství použitých loutek zůstává v rovině činohry. Herci DLO však buď nejsou zvyklí na klasické dramatické kusy, na role s psychologickou podstatou, nebo nebyli režisérem správně vedeni. Výsledkem je nevěrohodné, vnitřně nepravdivé hraní, resp. přehrávání, žádná z figur není opravdová, postavy se stávají spíše karikaturami než jakkoli psychologicky vykreslenými typy, jejichž osud stojí za to sledovat a přemýšlet o něm. Herci se uchylují k jednoduchým, prvoplánovým šaržím, na které navíc tlačí, takže nelze vůbec hovořit o jednání postav a spíše se dá mluvit o jejich laciném působení na jevišti, což platí zejména pro „komickou trojici“ šaška Trinkula (Lukáš Červenka), opilého číšníka Stefana (Ivo Marták) a divocha Kalibána (Ondřej Beseda). Toto neumělé, povrchní herectví pak bohužel i stírá jakékoli případné téma inscenace, které v dramaturgicko-režijním záměru snad bylo, ale v množství hereckého i loutkářského balastu se zcela ztrácí. Postavy jsou tak černobílé, od začátku do konce představení nemají žádný vnitřní vývoj a jejich proměna se děje zvnějšku, jaksi nahodile a skokově.

Režisérův proklamovaný cíl „udělat z Shakespearovy klasiky současnou podívanou“ se tak v Divadle loutek Ostrava sice plnou měrou naplnil, ovšem záměr ztvárnit na jevišti „zásadní téma spravedlivé odplaty a odpuštění“ zůstal jen v rovině jakéhosi zjednodušeného „plakátu“. Ke kýženému nastolení řádu a harmonie tím pádem došlo jen v Shakespearových slovech, nikoli však v inscenaci samotné. Ostravská Bouře tak možná uspokojí ty, kteří se chtějí v divadle bavit, nepřinese však požitek těm, kteří hledají něco více.

Divadlo loutek, Ostrava

William Shakespeare: Bouře

Úprava a režie: Václav Klemens, dramaturgie: Jana Pithartová, scéna, kostýmy a loutky: Marta Roszkopfová, hudba: Tomáš Rossi.

Premiéra 29. dubna 2016, psáno z reprízy 2. května.

Loutkář 2/2016, s. 38–39.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.