Neureuterová, Jitka: Nebyl jen loutkářem – Josef Krofta a české činoherní divadlo

O Josefu Kroftovi jako o loutkářské legendě se už popsaly stohy článků, studií a knih. Ale o tom, že se jednalo o režiséra a autora multifunkčního, který sice neposunul hranice činoherního divadla do hvězdných výšin, ale přesto spoluvytvořil několik mimořádných činoherních inscenací přesahujících soudobou divadelní kulturu, se začíná výrazněji hovořit až poslední dobou.

A přece to bylo (amatérské) činoherní jeviště, kde poprvé Josef Krofta stanul na prknech, která znamenají svět. Jak sám s pobavením vzpomínal, bylo to z donucení, protože nechtěl propadnout na gymnáziu z matematiky. Ale díky tomu se stal zázrak a svět divadla mu učaroval na celý život.

Na počátku byl J. R. Pick

Kroftovo první aktivní setkání s profesionální činohrou se událo díky Jiřímu Robertu Pickovi v jeho Divadle Paravan. V roce 1962 spolu nastudovali kabaretní hříčku o dvou dějstvích Trafikant Jan, kde byl Josef Krofta obsazen do dvou rolí – Jejího manžela a Číšníka. Bohužel se ale jednalo o tak drobné roličky, že je doboví recenzenti ani nepopsali. V další sezoně Pick inscenaci nastudoval znovu, ale do uvedených rolí už obsadil Jiřího Hálka. Další Pickovou inscenací, na které Krofta participoval, byla opět malá rolička Druhého muže v pyjamas v inscenaci Danuše v Podještědí (premiéra 1964). Touto divadelní epizodou Krofta velmi rád bavil své okolí, ale význam pro svou další práci jí nepřikládal.

Vznik týmu snů

Po krátkém angažmá v Malém divadle v Českých Budějovicích (1968–1971) byl v roce 1971 angažován do Východočeského loutkového divadla DRAK. Tady se spojili Josef Krofta jako režisér a dramatizátor, případně upravovatel textů, Jiří Vyšohlíd jako hudebník od Pánaboha, který dodnes dokáže překvapovat energií, erudicí a imaginací, a scénograf Petr Matásek a vytvořili tzv. „dream team“. Spojovalo je mimo jiné i to, že patřili mezi umělce, kteří po nalezení uspokojivého inscenačního klíče neustrnuli a hledali dál, protože již zjištěné je nebavilo rozvíjet. Nechtěli se opakovat, takže neustále hledali další a další možnosti vývoje, a to i u titulů, které inscenovali vícekrát. Vytvořili spolu desítky loutkových inscenací, když se v roce 1978 rozhodli ve „velké“ hradecké činohře, tehdy Divadle Vítězného února, že si pozvou Josefa Kroftu na hostování. Nabídli mu režii Komedie omylů Williama Shakespeara a on nabídku přijal. Jednalo se o jeho čtyřicátou režii, ale za to první činoherní a měl úspěch!

Notoricky známý komediální příběh o zaměňování dvojčat pánů i jejich sluhů ozvláštnil inscenačně tak, že postavy dvojčat znázorňované pokaždé dvěma různými herci, v jeho inscenaci hrála pouze jedna osoba. Ta ale měla vždy určitý detail, který ji od jejího dvojčete odlišil. Ze začátku představení bylo pro diváky chvilku obtížné na tento princip přijít, zdálo se jim to zmatečné, ale pakliže přijali inscenační nápad, přinášelo to gradaci vtipu. Znalci příběhu pak byli napnutí, jak režisér vyřeší závěrečné setkání všech na jednom místě v jedné chvíli. A nebyli zklamaní. Krofta zrežíroval vlastně jednoduchý nápad. Všichni se setkali za závěsem, který odhaloval jen nohy a nad závěsem se střídaly „dvojčecí“ hlavy, což přineslo další gradaci komiky. Jak bylo pro jeho loutkové inscenace příznačné, opět tu fungovala podvojná fabulace, kdy byly i drobnější postavy neustále na jevišti a v akci. V tomto případě tvořily jakýsi „chór“, který komentoval děj i samotné dialogy. Josef Krofta totiž nesnášel hluchá místa v inscenaci a netečné herce čekající na svůj výstup. Proto také vždy kladl důraz na dynamiku inscenace. Nic v ní nesmělo být navíc.

Studio Beseda

Šťastnou souhrou divadelních náhod na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vznikl obdobný „dream team“ i v Divadle Vítězného února (dále jen DVÚ), kam přišli z chebského divadla dramaturg Miloslav Klíma, režiséři Jan Grossman a Miroslav Krobot a k nim se přidala dramaturgyně Marie Boková. Spolu s novým vedoucím Propagačního oddělení a s „dream teamem“ z DRAKu přinesli do města nechvalně známého svou agilností vůči totalitnímu režimu, závan svobody a svobodného divadla. Ze zkušebny a odkladiště divadelního haraburdí se jim podařilo vytvořit Studio Beseda. To otevírala Kroftova další činoherní inscenace, kolektivní improvizace s názvem …na Candida (někdy mylně označována jako Na Candida). Stalo se tak 20. 12. 1980.

Studio Beseda vzniklo s vizí dílny, kde by inscenátoři i herci čerpali nové podněty pro svou tvorbu a zároveň by oslovovali jiný okruh recipientů, který by třeba neměli možnost oslovit na své domovské scéně. Proto byla dramaturgie od počátku zacílená na středoškolskou a vysokoškolskou mládež. Inscenátoři využili potenciál univerzitního města a vyplatilo se. Diváci opravdu přišli a za krátkou dobu byl problém sehnat do Besedy vstupenku, přestože se jednalo o prostor s kapacitou sto dvacet sedadel. Samotného Josefa Kroftu na spolupráci lákalo zkusit si práci s jiným souborem a formou jiných scénických prostředků. Uskupení se vzájemně pracovně inspirovalo a díky jeho snaze hledat neustále nové a nové možnosti divadla vzniklo několik inscenací, které se právem mohou nazývat legendárními, a kvalitu několika z nich můžeme posoudit díky Československé televizi, která je už krátce po premiéře zachytila pro svůj archiv. Obsahově vlastně šlo o otevřenou dramaturgii, kdy inscenátoři adaptovali především původně nedivadelní texty. Tým ve složení dramaturg–režisér–scénograf (plus hudebník a herci) nebylo formální uskupení, ale funkční propojení, kde se vzájemně podnětně ovlivňovali. Nešlo tedy o diktát jedné složky nad ostatními. Inscenátoři měli ztíženou situaci tím, že nešlo o práci v rámci jejich úvazků – tím pádem, aby „splnili plán“, museli především odvést práci na svých domovských scénách – ať už v DRAKu, nebo DVÚ. Práce v Besedě byla „bonbónek“ navíc. Sám Krofta byl v Besedě zaměstnán na poloviční úvazek. A to od sezony 1980/1981 až do konce roku 1984.

Inscenace …na Candida už v názvu nese způsob, jakým se vybraných devět obrazů z Voltairova textu inscenovalo – jako jistou hru, inspiraci textem, kterou pak rozvíjel celý inscenační tým včetně herců na zkouškách. „Akční“ scénografie Petra Matáska tvořila dramatické situace pomocí účelné polyfunkční konstruktivistické scény vzniklé z trubek a železných postelí, která skýtala mnoho možností využití. Konstrukce se snadno změnila ze zámku na loď nebo na další prostory. Světelný design pak odděloval jednotlivé herecké situace. Kroftův vklad byl cítit i v metafoře, která se objevovala na každém kroku, a to už od počátku, kdy například při příjezdu Tatarů zastoupila matrace postavu a po zaznění výstřelu a jejím odhození bylo jasné, že je mrtvá. Nebo svléknutí košile při věšení Kapitána opět metaforicky zastoupilo smrt. Vizuálně působivé byly také velké vánoční koule zastupující zlato v Eldorádu a krabice s nimi zase měly zpřítomnit truhly zlata. Původní Voltairův citát, že „žijeme v nejlepším z možných světů a proč ho tedy měnit“, který jako leitmotiv prolínal inscenací, z ní dělal i satiru na tehdejší společnost a tato úspěšná inscenace nakonec dospěla k 51 reprízám.

Kroftovou další činoherní inscenací byla Lituji, že nejsem básník Měla premiéru 19. 6. 1981 a dosáhla 46 repríz. Měla mladým divákům akcentovat důkaz vytrvalosti a důslednosti i za cenu nepochopení a trochu zmírnit po Candidovi pocit, že starší generace nemá té mladší co říct. Odehrávala se na osově otočné kruhové točně opatřené po obvodu viditelnými kolečky a scénu tvořily především různé dveře. Ústřední písní inscenátoři zvolili Čechové jsou národ dobrý, která v různých situacích, jimiž procházela hlavní postava – písmák a malíř Alois Beer –, měla různé konotace, často i ironické.

Skoro rok po premiéře této inscenace přišel Josef Krofta s další premiérou, s jevištní básní Pastýřka putující k dubnu. Ta měla premiéru 21. 5. 1982 a dosáhla 36 repríz. Inscenační oříšek, jak „zhmotnit“ báseň, vyřešil Petr Matásek tak, že až na malý prostor hlediště zaplnil celý sál bílou plachtou, v rozích uchycenou na kladkách, a mechanickým pohybováním se měnily obrazy na interiéry a exteriéry. Prosvětlením plachty vznikalo i stínové divadlo. Inscenátoři příběh o lásce jako schopnosti sebeobětování rozdělili na dvě samostatné linie, které se v závěru spojily. Ovečky, které pastýřku Kláru Walkerovou celou dobu putování doprovázejí, vytvořili inscenátoři ze sedmi nestejně velkých bílých textilních koulí. Můžeme v nich tedy velmi snadno identifikovat nefigurativní loutky, protože se k nim herci jako k ovečkám chovali (některé měly i zvoneček) a divácká fantazie dodělala své.

Škola staletími (premiéra 16. 12. 1982, 58 repríz) byla jakousi karikaturou učitelů i žáků. Opět šlo, stejně jako u Voltaira, o kolektivní improvizaci, tentokrát totální, bez původního textu. Jednalo se o školní zážitky inscenačního týmu, nebo jejich přátel.

Kroftovou závěrečnou inscenací v prostoru Besedy byla kritika zmechanizované společnosti a oslava individuality, Yendtovo Mechanické divadlo (premiéra 11. 2. 1984; 34 repríz). Josef Krofta tento text inscenoval už podruhé (poprvé roku 1978 v DRAKu pod názvem Pierot a vynálezce). Z loutkového divadla sem inscenační tým přenesl scénografii, kdy se velká část akcí odehrávala ve zmenšeném divadelním prostoru s portálem.

Cyklus Gymnasion, který inscenační tým Besedy připravil a v jejímž rámci se všechny inscenace realizovaly, měl vyvrcholit inscenací Katynky z Heillbronu, na které měli spolu participovat Jan Grossmann a Josef Krofta. Měla se v ní potkat činohra DVÚ s loutkáři z DRAKu. Bohužel, pro politicky motivované rozpuštění týmu „seshora“, už k inscenaci nedošlo…

Závěr

Největší počet činoherních inscenací (pět) připravil Josef Krofta pro hradecké Studio Beseda. Pouze Mechanické divadlo byl původní divadelní text a ve zbytku šlo o adaptace literárních textů. Do svých „činoherních“ prací přinesl Krofta dynamiku a imaginaci loutkového divadla, čímž ovlivnil nejen koncepci, ale i vizuální stránku celé inscenace. Kauzalita ve vývoji postavy se setkala s potřebou razantní zkratky ve funkčních metaforách a náznacích, což vedlo k výrazné stylizaci. Sám o své režijní metodě říkal, že funguje jako jakýsi inspirační provokatér zbylého inscenačního týmu, který mu přináší nápady, ze kterých ve spolupráci s nimi vybírá ty nejlepší a nejúčinnější vzhledem k inscenaci. Chtěl režijní složku učinit neviditelnou, ale přesto integrující celou inscenaci. Štítil se „režisérismu“ v jeho zprofanované a obhroublé podobě jako znásilňování herce na úkor vize režiséra. Herec pro něj byl důležitou složkou inscenace a požadoval od něj živý projev, nikoli machu. Scénografie a hudba pouze nedokreslovaly jevištní akci, ale staly se její platnou (sou)částí, kterou utvářely a dotvářely.

Inscenačně razil heslo, že „jazyk umění by měl být jazykem metafory a jako takový výsadou umělců.“1

Literatura a prameny

Boková, Marie. O kráse života a nezachytitelnosti snu, Zemědělské noviny 17. 3. 1984.

Dvořák, Jan. Divadelní nadílka v Hradci Králové, Práce 8. 1. 1981.

GER. Jevištní poéma o soucitu a něze, Pochodeň 2. 6. 1982.

Grym, Pavel. Divadlo na obrazovce, Dikobraz 20. 10. 1982.

Klíma, Miloslav, Makonj, Karel a kol. Josef Krofta. Inscenační dílo, Praha, Pražská scéna: 2003.

Klíma, Miloslav (edit.). Studio Beseda, Praha, Pražská scéna: 2013.

Klíma, Miloslav (edit). Divadelní osmdesátky a Studio Beseda, Praha: Pražská scéna 2014.

Krausová, Irena. Shakespearovy „omyly“ nikoli omylem, Svobodné slovo 5. 1. 1979.

MIK [Miroslav Křovák]. Komedie plná omylů, Lidová demokracie 8. 8. 1979.

MIK [Miroslav Křovák]. Z hradeckého divadla, Zemědělské noviny 15. 1. 1979.

MV. Francois Maria Arouet byl…, Pochodeň 4. 3. 1981.

Paterová, J[ana]. Hradecké divadelní setkání, Zemědělské noviny 19. 2. 1981.

Pavlovský, Petr. Metafora pokroku, Tvorba 20. 1. 1982.

Pavlovský, Petr. Téma dneška, Tvorba 17. 11. 1982.

Skokanová, Eliška. Mladé představení, Pochodeň 9. 1. 1979.

Sommer, Jiří. Poslední představení se odkládá, Pochodeň 27. 9. 1984.

1Klíma, M., Makonj, K. a kol. Josef Krofta. Inscenační dílo, Praha, Pražská scéna: 2003, s. 15.

Loutkář 2/2016, s. 92–95.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.