Podpořte Časopis Loutkář nákupem na internetu

Lešková Dolenská, Kateřina: Deset let muzea české loutky a cirkusu v Prachaticích

V čísle věnovaném tradičnímu a novému cirkusu by pochopitelně neměla chybět zmínka o unikátně koncipovaném muzeu, které svým zaměřením respektuje historický vývoj kočovného umění v našich zemích, a to tím spíš, že tato instituce letos oslaví kulaté výročí svého založení. Řeč je pochopitelně o Muzeu české loutky a cirkusu. Na otázky týkající se aktivit muzea odpovídala Lenka Šaldová, kurátorka sbírky loutek a loutkářských dekorací a sbírky rukopisů Divadelního oddělení Národního muzea, pod něž prachatické muzeum spadá.

Jak byste uplynulé desetiletí zhodnotila?

Strašně rychle to uteklo… V květnu 2006 jsme poprvé zpřístupnili stálé expozice, v březnu 2007 otevřeli první krátkodobou výstavu v podstřešním výstavním sále – a od té doby už jich tam bylo dvaadvacet a dalších pár v tzv. konírně v přízemí. Město Prachatice mělo původně s rekonstruovaným domem na náměstí jiné plány a Muzeum české loutky a cirkusu nebylo vítáno právě nadšeně. Dnes k nám ročně přijde téměř 10 000 návštěvníků a myslím, že jsme tamní obyvatele přesvědčili, že má cenu k nám zajít… Za jeden z průlomových okamžiků z tohoto hlediska považuju společný projekt s Prachatickým muzeem: výstavu Malíři Boškové z Vlachova Březí. Prachatické muzeum programově připomíná osobnosti, které jsou pevně spjaté s regionem, ale zároveň ho svým významem překračují, malíři Boškové zanechali významnou stopu za jeho hranicemi především díky tvorbě pro loutkové divadlo, cirkusy a poutě – takže se přímo nabízelo, aby se obě instituce, které sídlí na jednom náměstí, pár kroků od sebe, spojily a vzdaly hold Janu a Jindřichovi Boškovi společně. V Prachatickém muzeu v roce 2014 ukazovali jejich sakrální a volnou tvorbu, u nás jsme je představili jako jedny z nejvýznamnějších tvůrců dekorací a opon pro loutkáře a ochotníky ve 2. polovině 19. století a v 1. polovině 20. století.

„Táhne“ vaše návštěvníky více loutkářská, nebo naopak cirkusová tematika? Loutkářských expozic je v České republice povícero, některé vznikly i po té naší, novou expozici má odnedávna ostatně i Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi. Každé léto se na různých zámcích a hradech objevují výstavy loutek. Loutky jsou a vždycky budou vděčný výstavní artikl, rodiče na ně znovu a znovu budou vodit své děti a sami vzpomínat na to, co s loutkami jako děti zažili, ať už doma, nebo v divadle. Mnozí tedy určitě přicházejí i do našeho muzea především kvůli loutkám. Nicméně opravdu unikátní je naše cirkusová expozice. Jsme prvním a jediným cirkusovým muzeem u nás a jedním z mála v Evropě. Když v roce 2004 začal kolega Hanuš Jordan třídit pozůstalost cirkusového sběratele Antonína Hančla, ani ve snu ho myslím nenapadlo, že záhy pronikne do světa cirkusu, postaví s pomocí svých nových přátel expozici a za pár let bude naším největším odborníkem na tradiční cirkus. Nikomu z nás na začátku také ani nedošlo, jak velký význam může mít pro cirkusovou komunitu zájem Národního muzea o její tvorbu. Prachatice se v podstatě okamžitě staly centrem, kde se lidé spjatí s cirkusem pravidelně scházejí. Získali jsme si jejich důvěru a díky tomu také do sbírky Divadelního oddělení mnoho pozoruhodných rukopisů, fotografií, nahrávek, a především trojrozměrných předmětů, které by normálně cirkusy nepustily z ruky: třeba bicykl pro drezúru medvědů z cirkusu Humberto, klaunské boty z cirkusu Carini nebo kostýmy artistů Zavatta a Dua Enrico.

Jaké nejzajímavější loutkářské akvizice jste v posledních letech získali?

Podařilo se koupit soubor loutek a dekorací tradiční loutkářské rodiny Laghi a dvě kompletní rodinná divadla – Štapferovo divadlo s loutkami firmy Antonín Münzberg a Švábovo divadlo se soustruženými loutkami Františka Tvrdka. Dekorace pro rodinná divadla se tiskly v obrovských nákladech a sériově vyráběných loutek se také zachovalo mnoho, i my máme ve sbírce obojího hodně, nicméně každý takový přírůstek je pro mě cenný nejen jako další důkaz velké obliby rodinného loutkového divadla v jisté době, nejen jako další potenciální efektní exponát – vidím za ním příběh konkrétních lidí, kteří ke svému divadélku mají takový vztah, že ho nenabízejí po částech ke koupi sběratelům, ale chtějí ho jako celek uložit v instituci, která se o něj postará jako o významnou památku.

Jaké jsou nejcennější exponáty ve vaší sbírce? Jsou instalovány v expozici, nebo uloženy v depozitáři?

V expozici jsou zhruba dvě stovky loutek a pár dekorací, což je samozřejmě jen zlomek sbírky – ta loutkářská zahrnuje loutky (přes 3 000), loutkářské dekorace (kolem 7 000), scénické návrhy, návrhy loutek a kostýmů pro ně (stovky), kromě toho je ale spousta materiálů týkajících se loutkového divadla také součástí fondů fotografií, rukopisů, plakátů a tisků. Celkově má divadelní oddělení v centrální evidenci sbírek zapsáno přes půl milionu evidenčních čísel… A tak v depozitářích zůstává spousta pozoruhodných loutek, i když jsme pro expozici samozřejmě vybrali ty atraktivní a z historického hlediska významné. Plošné loutky, které vytvořil pro děti své bytné Mikoláš Aleš – výtvarník, jehož kresby byly značnou inspirací při vzniku prvních sériově vyráběných loutek. Loutky od řady významných výtvarníků, kteří tvořili pro rodinná nebo amatérská divadla: Vojtěcha Suchardy, Víta Skály, Karla Svolinského ad. A k nejcennějším exponátům rozhodně patří soubor loutek a opona Arnošty Kopecké, vnučky legendárního Matěje Kopeckého: loutkářka je byla v roce 1911 kvůli tíživé finanční situaci nucena prodat Svazu přátel loutkového divadla, který je v roce 1927 předal Národnímu muzeu, kde se právě rodilo divadelní oddělení.

Omezujete se jen na historii a tradiční loutkářství, nebo sledujete i moderní, současné loutkové divadlo?

V expozici představujeme tři kapitoly loutkového divadla na našem území: lidové loutkáře, rodinné loutkové divadlo a významné amatérské scény 1. poloviny 20. století, končíme vznikem profesionálních loutkových divadel po druhé světové válce. Nicméně v krátkodobých výstavách jdeme až do současnosti. Divadlo Continuo pro nás připravilo výstavu Vzpoura na půdě: loutky „utekly“ z Malovic a obsadily celý prostor muzea, včetně sklepení. Díky svérázné imaginativní výtvarné instalaci si návštěvníci mohli udělat jasný obrázek o poetice Divadla Continuo.

Které výstavy patří podle vás mezi nejvýznamnější v dosavadní činnosti muzea?

Pro zdejší sál adaptujeme úspěšné výstavní projekty Národního muzea – a vůbec nemusí tematicky souviset s loutkami či cirkusem: v poslední době jsme sem přenesli např. výstavy Veselí kostlivci aneb Jak se slaví v Mexiku nebo Dětský svět za císaře pána. Základ ale samozřejmě tvoří autorské výstavy, které převážně dále rozvíjejí témata obsažená v expozici. Výstava Cirkus jede do světa tak připomněla slávu českých cirkusových umělců ve světě i těžké osudy muzikantů, tenťáků či ládemajstrů odcházejících z Pošumaví za prací k zahraničním cirkusům. Připomněla hostování slavného velkocirkusu Barnum and Bailey v Čechách i zahraniční turné českých cirkusů. V Loutkářské šatně Anny Suchardové-Brichové jsme se s kolegy z Umělecké scény Říše loutek podívali na to, kolik pozornosti se tu mezi válkami věnovalo oblékání dřevěných herců – v době, kdy přitom nebylo dost peněz ani materiálu ke koupi. Nahlédli jsme tak zároveň pozorněji do zákulisí tvorby amatérského divadla – přičemž „amatérské“ chápejme v původním smyslu slova, tj. provozované lidmi, kteří s láskou bojují s překážkami. Osobně mám ale asi stále největší vztah k výstavě Erik Kolár a jeho svět loutek – v původní podobě byla k vidění v Lobkovickém paláci, pro Prachatice jsem v roce 2007 scénář razantně adaptovala a z původní pocty Eriku Kolárovi se stala zároveň i pocta jeho studentce a autorce původní výstavy Jindřišce Patkové. Přes čtyřicet let spravovala loutkářskou sbírku v Národním muzeu, spolu jsme na jaře 2006 připravovaly loutkářskou část stálé expozice, adaptaci kolárovské výstavy v Prachaticích už neviděla – a každou chvíli si ještě dnes říkám, jak by se asi dívala na dnešní Národní muzeum, jak by se jí líbily nové depozitáře, výstavy…

Pracujete také s audiovizuálními prostředky? Nabízíte i možnost dnes tak populární interakce?

Stálá expozice je založená především na kouzlu autentických předmětů. Nicméně kouzelníci natočili přímo pro naši expozici film a v cirkusové části zní hlas Karla Kludského. A interaktivní prvky výrazněji zahrnují krátkodobé výstavy – loni nám Moravské zemské muzeum zapůjčilo výstavu Jak se rodí večerníčky, která byla celá prostorem pro hru: návštěvníci si mohli složit Večerníčkovu čepici, nakreslit technický scénář, vyloudit nejrůznější filmové zvuky, zahrát si pexeso, zkusit si počítačovou animaci nebo se postavit před kameru a vyzkoušet si v improvizovaném televizním studiu zahrát s loutkami.

Máte kromě vlastní muzejní činnosti i další doprovodné akce?

Naše prachatická produkční Hana Patrasová připravuje výtvarné a divadelní dílny, komentované prohlídky, zve amatérské loutkové soubory… Je nám jasné, že chceme-li být jedním z respektovaných kulturních center Prachatic, nestačí jen dvakrát, třikrát do roka otevřít novou výstavu, musíme tu být pro obyvatele i návštěvníky Prachatic stále – logicky se přitom zaměřujeme především na rodiče s dětmi a školy. A z druhé strany nahlíženo: Muzeum české loutky a cirkusu přimělo leckoho z nás, že jsme se začali věnovat vymýšlení, organizování, a dokonce i instalování výstav daleko více, nežli jsme kdy měli v plánu – představuje pro nás báječné místo, kde můžeme realizovat své výstavní sny.

Loutkář 1/2016, s. 89–92.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.