Jižní spojka / Čechomoří v DISKU

Balogh, Géza: Henryk Jurkowski, čaroděj v přestrojení

Henryk Jurkowski, Čaroděj v přestrojení

Tento text jsem přednesl v květnu 2015 v Subotici na konferenci pořádané k poctě Henryka Jurkowského. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to bude naše poslední setkání. Že za méně než půl roku bude z laudacia nekrolog. Na původním textu jsem změnil jen to, že jsem přítomný čas na určitých místech opravil na minulý. Chtěl bych se touto zdravicí rozloučit s vynikajícím vědcem a se svým drahým přítelem.

Jeho knížky mám v knihovně umístěné tak, abych na ně dosáhl jedním pohybem – mám je hned za zády. Vždycky, když sednu ke stolu, abych začal psát, jsem rád, že je mám vedle sebe. Ani pro ně nemusím vstávat. Stačí natáhnout ruku a vzít si je. Dělám to často. Dělám to dokonce i ve chvílích, kdy se ani nezdá, že bych je potřeboval. Vždycky je dobré si ověřit, co o nějakém tématu napsal Jurkowski. A to nejenom proto, abych na něj odkázal, ocitoval ho, nebo s ním snad polemizoval, ale proto, že jeho práce tvoří naprostý základ celého našeho oboru.

Jsem přesvědčen, že spousta z nás k dílu Henryka Jurkowského přistupuje stejně. Když se podíváte na seznamy odborných statí o loutkářství, ať už více či méně důležitých, seřazených podle četnosti, pak na prvních dvou místech budou vždy bez výjimky titíž dva muži: Sergej Obrazcov a Henryk Jurkowski. Oba dva jsou nenahraditelní. Celé loutkářství 20. a 21. století by bez nich vypadalo úplně jinak. Na východě i na západě, na severu i na jihu.

Jurkowski se narodil o generaci později než Obrazcov a do světa loutek také nastoupil s příslušným zpožděním. Tak už to ve světě chodí. Teorie, historie i estetika umění vždy potřebují odstup jedné generace, aby mohly shrnout výsledky z předchozího období. Obrazcov na základě vlastní divadelnické zkušenosti formuloval závěry pro obecnou žánrovou teorii loutkářství. Jurkowski využil přístup vypůjčený z ostatních věd pro vybudování systému pro všechno, co v současném světě loutkářství znamená. Ve své knize publikované pod názvem Materiál jako nositel podstaty rituálu (Material jako wehikuł treści rytualu, WUW, Varšava, 2011) se například spoléhá na antropologii. S odkazem na dvě díla Edwarda Burnetta Taylora, Primitivní kultura (Primitive Culture) z roku 1871 a Antropologie (Anthropology), vydané o deset let později, vytváří vlastní systém, v němž je loutkové divadlo a především loutka jako sakrální fenomén výchozím bodem pro vybudování komplexního pohledu na to, jak nově přistupovat k dějinám divadla.

S Henrykem Jurkowským jsem se osobně seznámil mnohem dříve než s jeho dílem. Vděčím za to Dezsőmu Szilágyimu, který byl jeho celoživotním přítelem od 50. let. Myslím si, že za vznikem jejich přátelství stál Rudolf Steiner. Ten měl na oba dva nesmírný vliv. Byli to právě Jurkowski a Szilágyi, od koho jsem se poprvé dozvěděl o Steinerových studiích o antroposofii a systému, který ovlivnil celé dějiny myšlení 20. století a v němž jsou lidé „občany“ smyslového, duchovního i intelektuálního světa zároveň. Byl jsem mladý a k Jurkowskému a Szilágyimu jsem se připojoval, aniž by mě pořádně vnímali, abych naslouchal jejich někdy velmi intenzivním diskuzím i občas dětinskému žertování. Nejenom, že mi jejich přátelství pomohlo lépe poznat Jurkowského, ale i Szilágyi se v jeho přítomnosti pokaždé proměnil: z přísného, vyzáblého a ambiciózního ředitele loutkového divadla se v mých očích stával moudrý a zábavný spasitel světa, jehož rozhled byl nesmírný a který se smál z hloubky svého srdce. Dlouho jsem přemítal, zda tohle nakonec nebyla jeho skutečná osobnost a všechno ostatní pouhá manýra. Až jeho dobrý přítel Jurkowski mi pomohl záhadu vyřešit.

A právě tehdy jsem začal Henryka podezírat, že je čarodějem v přestrojení. Nebo šamanem, jehož pouhá přítomnost má pozitivní vliv na celé jeho okolí. A tím okolím často nebylo nic menšího než celý loutkářský svět. První věc, kterou jsem se o něm dozvěděl, byla, že je úředníkem na polském ministerstvu kultury. Dvacet let dokázal svůj kouzelný plášť úspěšně schovávat pod převlekem obyčejného státního zaměstnance. Všechny nás dokázal přelstít. Předpokládám, že svou kouzelnou hůlkou si i jako úředník mockrát vypomohl. Zejména když musel procházet složitým bludištěm paragrafů a nařízení strany. Dlouhou dobu se mu dařilo své nadřízené, ředitele odborů i ministry úspěšně přesvědčovat, že je jenom normální úředníček. Ve skutečnosti ale miloval loutky. Jeho kouzelným darem bylo to, že dokázal změnit svět kolem sebe mávnutím ruky, jediným zašeptáním či potřesením hlavy. Rázem se svět stával lepším, lidštějším, živějším a přesvědčivějším.

Ústředním bodem celého jeho rozmanitého a rozsáhlého životního díla byly jeho aktivity ve vedení UNIMA. V jejím předsednictvu (jak se dříve nazýval současný výkonný výbor) pracoval od roku 1959 a mezi lety 1972 a 1980 byl generálním tajemníkem celé organizace. Od roku 1980 byl čtyři roky místopředsedou a od roku 1984 do roku 1992 předsedou. Za celých třicet let, co pro organizaci pracoval, nikdy nezapomněl na své pravé já – vždy zůstával především vědcem a organizátorem vědeckého výzkumu. Sestavoval pracovní skupiny a účastnil se založení Mezinárodního institutu loutkářství (Institut International de la Marionnette) v Charleville-Mézières.

Spolu s Dezsőm Szilágyim začal připravovat světovou encyklopedii loutkového divadla, jejich společný velký sen, už od roku 1978. Příliš dlouho ale zůstávalo právě jenom u snu. Světová encyklopedie loutkového umění, která konečně vyšla ve francouzštině v roce 2009 (Encyclopédie mondial des Arts de la Marionnette) v něm vždy vyvolávala rozporuplné pocity. Netroufám si tvrdit, jaký byl jeho názor na publikaci vydanou po skoro třiceti letech marných pokusů, protože byl koneckonců jedním z jejích hlavních editorů. Ani jsem se nesnažil z něj žádný závěr dostat, protože jako člen výkonného výboru a vědecké rady jsem i já radil nepodléhat duchu významných změn posledních desetiletí. Jsem pevně přesvědčen, že on by stál o totéž. I když je zřejmé, že tento obrovský projekt má značné problémy, myslím, že se Jurkowskému podařilo udržet jeho ducha. Jak sám taktně řekl během slavnostního křtu knihy v Charleville: „Dítě se narodilo. Nevítejme ho tím, že bychom ho hned kritizovali, ale popřejme mu do života hodně štěstí.“

Někdy v polovině 70. let jsem v jednom antikvariátu ve Varšavě našel jeho knihu Dějiny loutkového divadla od antiky po romantismus (Dzieje teatru lalek, od antyku do romantyzmu, PIW, Varšava, 1970). To byla jeho první rozsáhlá práce, po níž v průběhu let následovaly další. V roce 1976 to byl svazek Od romantismu po velkou divadelní reformu (Od romantyzmu do wielkiej reformy teatru) a v roce 1984 Od velké reformy do současnosti (Od wielkiej reformy do współczesności). Tyto knihy jsou jedinečným zdrojem pro všechny, kdo chtějí zkoumat kteréhokoliv období evropského loutkového divadla. Většina lidí by se po dokončení takto impozantního díla pokojně rozvalila do křesla na své vavříny a do konce života už si jen spokojeně upíjela čaj. Jurkowski ale nejenom že od té doby napsal mnoho dalších a ještě tlustších knih, ale tyto své první tři navíc přepsal a rozšířil. Nová verze Dějin loutkového divadla ve dvou svazcích vyšla v loňském roce.

Jeho někdejší přestrojení za úředníka samozřejmě dokázalo obalamutit jenom takové naivy, jako jsem byl já. Je možné, že práce s lidskými zdroji byla v Polsku 50. a 60. let jiná, než bych očekával. Možná, že se tenkrát nebylo možné stát státním úředníkem, aniž byste důkladně znali a milovali odvětví, kterým jste byli pověřeni. Že by ale ta láska musela být taková, že v přestávkách své každodenní práce píšete významné knihy? To sotva! Z ministerstva odešel brzy poté, co vyšel první svazek Dějin loutkového divadla. O jeho důvodech a okolnostech jeho odchodu nevím nic. Jeho život se ale po roce 1972 změnil k lepšímu – po dvaceti letech opustil svůj úřednický stůl a stal se učitelem. To byl začátek nejdůležitějšího období jeho života, které od té doby pokračovalo bez přestání – jeho pedagogické práce.

Kromě uměleckých škol ve své vlasti přednášel v Charleville, Barceloně, Londýně, Stuttgartu, Praze, Sofii, Chicagu a na mnoha dalších místech na celém světě. A nebylo to nutně jenom tam, kam byl jako přednášející pozván. Skuteční pedagogové totiž učit nikdy nepřestávají. Učení ostatních vychází ze samé jejich podstaty, protože se narodili, proto, aby své znalosti předávali ostatním. Přesto ale nikdy nepronášejí kategorické soudy. V jejich diskuzi je každý rovným partnerem. Během dlouhých let, kdy jsme se znali, jsem mnohokrát pozoroval jeho neuvěřitelný dar dát se do hovoru s kýmkoliv, zcela přirozeně, a to bez ohledu na situaci. Jeho myšlenky nikdy nepřicházely „ex cathedra“, ale vyvstávaly z dialogu se studenty, kolegy i přáteli. A vlastně s kýmkoliv. Jednou, nepamatuji si, v jaké zemi to bylo, jsme společně jeli taxíkem. Ten, kdo nás doprovázel, seděl vedle řidiče a zkoušel nás „zabavit“. My seděli na zadních sedadlech. Po pár minutách se Henryk, kterého ta prázdná konverzace nudila, začal bavit s řidičem. Jejich tématem byl fotbal. Téměř okamžitě z nich byli nejlepší přátelé. Začali vášnivě rozebírat nějaký velký mezinárodní zápas. Já tam jenom mlčky seděl, protože z fotbalu pořádně neznám ani pravidla. Zápal jejich diskuze mě ale velmi bavil. Opět jsem si potvrdil, jak mimořádná byla Jurkowského schopnost vybudovat si vztah s ostatními i jeho bytostná neformálnost v tom nejlepším smyslu slova. Henryk jednal s každým jako se sebou rovným. Nikdy nepoučoval a vždy hledal, na čem by se bylo možné shodnout.

Jeho knihy samozřejmě nikdy nebyly bestsellery. Ani bych neřekl, že jeho Metamorfózy (Metamorfozy teatru lalek w XX wieku, Varšava, 2002, první vydání: Métamorphoses. La marionette au XXe siècle, Charleville, 2000), Herec v roli demiurga (Aktor w roli demiurga, Varšava, 2006) nebo jeho kniha o Edwardu Gordonu Craigovi jsou pro všechny odborníky výzvou ponořit se do jeho mimořádně rozsáhlého díla. Vedle jeho vědeckých prací bych ale všem těm, koho rozsah Jurkowského díla zastrašuje, doporučil trochu lehčí čtení: Moji generaci (Moje pokolenie, Łódź, 2006), knihu o polských loutkářích druhé poloviny 20. století. Její žánr bych asi popsal jako „rodinné album“. Na jejích stránkách se potkávají všichni, kdo něco udělali pro polské loutkářství po 2. světové válce. Nejenom, že nám tato kniha představuje takové významné osobnosti, jako byli Jan Izydor Sztaudinger, Jan Dorman, Henryk Ryl, Jan Wilkowski, sourozenci Jaremové, Adam Kilian a další, ale sleduje i další umělce, kteří jsou mimo Polsko téměř neznámí. Je to autobiografie, v níž se samotný autor snaží stáhnout do pozadí, ale přesto když ji čtete, nemůžete nevidět Henryka samotného, který se mezi mnoha výjimečnými a svým způsobem posedlými loutkáři vynořuje jako její protagonista.

Moje generace dobře ukazuje, že kromě všeho ostatního byl Jurkowski i neobyčejně tvořivým autorem, který dokázal napsat taková rozmanitá díla, jako jsou Polské lidové jesličky (Ludowa szopka polska), Staropolský triptych (Tryptyk staropolski), Harlekýn čili Sluha tří pánů (Alekin czyli Sługa trzech panów), kde vychází z Goldoniho a propojuje nástroje commedie dell\’arte s možnostmi loutkového divadla, Příběh Parise, trojského krále (Dzieje Parysa królewicze trojanskiego nebo Pan Twardowski na královském dvoře (Pan Twardowski na królewskim dworze), kde se „polský Faust“ stává loutkovým hrdinou.

A v tomto přehledu by neměly chybět ani teoretické konference ze Subotice, už jenom pro jejich mimořádnou atmosféru a vážnost. Cíle tohoto fóra, sedmkrát organizovaného, iniciovaného a vedeného Henrykem Jurkowskim, jsou tak typické pro jeho nesmírné vědecké ambice. Jeho výstupem je šest svazků dvojjazyčných antologií, které shrnují názory umělců a teoretiků loutkového divadla a divadla pro děti ze všech koutů světa.

Henryk Jurkowski byl nejvýznamnějším teoretikem loutkového divadla naší doby. Díky své pracovitosti a píli ani ve věku 88 let nepřestával psát pečlivě promyšlené reakce na nové trendy v loutkovém umění. Jeho Dějiny loutkového divadla, které se staly klasickým dílem, i jeho nejnovější monografie zaplňují mnohem víc knihoven, než je ta moje. A všechny z nich přivedla k životu jeho neutuchající vášeň a neustálá touha tvořit.

Překlad Daniel Dolenský

Loutkář 1/2016, s. 75–76.

Festival Amplion 2019

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.