Jižní spojka / Čechomoří v DISKU

Štefanová, Veronika: Nový cirkus a loutka

Půvab a komplikovanost nového cirkusu spočívá v jeho multižánrové povaze a jeho potenciálu přesahového uměleckého druhu. Nový cirkus patří mezi nejprogresivnější druhy živého umění posledních let. Jen těžko se ale pro něj hledají jednoznačné definice. Jedno se ale zdá býti jasné – v novém cirkuse by logicky neměla chybět cirkusová umění, mezi něž patří akrobacie, klaunerie, jezdecké umění nebo žonglování. Uvažujeme-li ale o formátu nového cirkusu, cirkusová umění v něm nemohou existovat sama o sobě. Aby byla jejich přítomnost v novocirkusové inscenace opodstatněna, aby dávala význam a nepoukazovala pouze sama na sebe, musí se k nim připojit i další umění, jako je hudba, tanec, nebo výtvarné provedení kostýmů, scény a dekorací.

Jsou-li nepostradatelnou součástí novocirkusových inscenací cirkusová umění, stojí v centru diváckého zájmu ten, kdo je provádí – artista. Primárně se jeho existence ve scénickém prostoru zakládá na dokonalém zvládnutí některé z cirkusových disciplín tak, aby ji mohl přizpůsobit charakteru předváděné postavy, kterou vyžaduje dramaturgické zadání inscenace. Extrémní a náročný fyzický pohyb je jeho hlavním výrazovým prostředkem. Jeho umělecké založení by ale mělo být multidisciplinární, a především by měl být seznámen s různými divadelními postupy, mimo jiné i s loutkovým divadlem. Častěji ale než s loutkou se v novém cirkuse setkáváme s nejrůznějšími „objekty“, které díky jednání artistů funkci loutky teprve nabývají.

Nový cirkus a takzvané „divadlo objektů“ k sobě mají blízko. V tomto článku se ale nechci zamýšlet nad sémantickou nebo sémiotickou komplikovaností vztahu jednajícího artisty na jevišti ve vztahu k loutce či objektu. Toto téma se nabízí širší, bezmála akademické diskusi. Ráda bych ale představila několik málo souborů, které ve své tvorbě propojují artistiku právě s divadlem objektů a loutkovým divadlem.

Objekty různých velikostí a charakteru jsou často nepostradatelnou součástí základního provedení mnoha cirkusových disciplín. Na jevišti jsou přítomny hrazdy, lana, tyče, kruhy, kuželky nebo míčky. Akrobatické nářadí a žonglérské pomůcky se nabízejí výtvarnému a scénografickému zpracování a významovému začlenění do celkové dramaturgicko-režijní koncepce dané inscenace. Artisté, režiséři a výtvarníci se mnohdy pokoušejí nahradit je jinými objekty, které by ale plnily stejnou, nebo alespoň podobnou službu. Příkladem za všechny může být scénická tvorba artisty, scénografa a režiséra Jamese Thierrého. V roce 1999 založil vlastní Compagnie du Hanneton, nicméně s kariérou artisty začal již ve svém raném věku. Ve čtyřech letech se vydal na turné se svými rodiči – artisty a herci Jeanem-Baptistem Thierréem a Victorií Chaplinovou (patří k nejvýznamnějším představitelům a průkopníkům raného evropského nového cirkusu). Od roku 1978 až do roku 1994 vystupoval s jejich soubory Cirque Imaginaire a Cirque Invisible. V jejich inscenacích měl výtvarný prvek (výtvarné objekty a instalace často nadlidských rozměrů) své pevné místo. Těmito scénografickými a dramaturgickými postupy byl ovlivněn i James Thierrée a částečně si je přenesl i do své tvorby. Z obyčejných každodenních předmětů, jako je věšák, židle, houpací křeslo, koberec nebo skříň, vytváří živou dekoraci. Objekty v jeho inscenacích ožívají manipulací, kterou zajišťuje on nebo jiní artisté. Artistickými výkony se mění význam i funkce původní dekorace. V inscenaci La Symphonie du Hanneton z roku 1998 ožil například lustr, jehož manipulátorkou byla vzdušná akrobatka Raphaëlle Boitelová, která na tomto lustru prováděla komplikovanou akrobatickou choreografii. Ve stejné inscenaci jako zdatná kontorsionistka (hadí žena) splynula se sametovým křeslem, které svými pohyby doslova pohltila.

Jamesi Thierréemu je vlastní nejen manipulace s předměty, ale postupy divadla masek a loutkového divadla. V inscenaci Raoul z roku 2009 manipuluje s obřími, výtvarně výsostně stylizovanými loutkami slona, pštrosa nebo exotické ryby, jež jsou všechny v nadživotní velikosti. Podobnými scénickými obrazy se ve svých inscenacích pokouší o vytváření surreálních iluzí a halucinogenních obrazů, čímž apeluje na diváckou představivost.

K divadlu objektů a principům i postupům loutkového divadla mají blíže častěji než akrobaté, kterým je i James Thierrée, žongléři. Za průkopníka moderního žonglování je považován Jérôme Thomas. V mládí se zajímal také o tanec, což ho přivedlo do taneční školy Centre National de Danse Contemporain. Taneční průprava se mu později hodila v jeho žonglérské kariéře, kterou zasvětil výzkumu poetického pohybu a manipulaci s objekty. Proto v roce 1992 založil ARMO (Atelier de Recherche en Manipulation d\’Objets) a Compagnie Jérôme Thomas. Jeho cílem nebylo přizpůsobovat pohyb letu předmětů, ale jejich trajektorii přizpůsobit pohybu artistů. Od inscenací, v nichž jako režisér i jako interpret kladl důraz na plynulost žonglérského pohybu, se v inscenaci Ici z roku 2010 posunul od žonglování k manipulaci s různorodým materiálem. Ten v průběhu představení proměňoval v různé, mnohdy blíže neurčené, objekty. Ici byla inscenace poskládaná z groteskně absurdních etud, ve kterých vystupoval pouze Jérôme Thomas a Markus Schmidt. Nežonglovali, ale manipulovali s neforemnými předměty ze všemožných materiálů, od papíru přes hliník až po igelit, a vytvářeli tak vizuálně pestré obrazy. Ve vztahu k materiálu vytvořili i kostýmy a masky. Nosy i uši měli vymodelované technikou papírmaše, oděvy byly z plastu. Papírové i igelitové cáry měnily pod rukama artistů velikost i tvar, a vznikaly tak předměty, se kterými bylo možné i žonglovat. Těmi byly i papírové kuličky, které vytvořil Jérôme Thomas. V případě této inscenace se nabízela otázka, nakolik musí být cirkusové umění do inscenace integrováno, aby byla stále považována za novocirkusovou. V případě Ici stačilo třikrát zažonglovat s papírovými kuličkami.

Uměleckým vlivům Jérôma Thomase neunikla v současné době jedna z nejprogresivnějších novocirkusových artistek Phia Ménardová. V roce 1998 (tenkrát ještě jako žonglér Philip Ménard) účinkovala v inscenaci „4“ Compagnie Jérôm Thomas. V té době už ale existoval její soubor Compagnie Non Nova. Dříve vynikající žonglér se dnes jako performerka, která si předsevzala multidisciplinární přístup ke scénickým uměním, zaměřuje zvláště na manipulaci s předměty rozličných materiálů. Phiu Ménardovou lze dnes vnímat nejen jako cirkusovou artistku, ale jako uměleckou vizionářku a experimentátorku, která ve svých nejnovějších inscenacích povyšuje manipulaci s předměty na vysokou technickou i uměleckou úroveň. V rámci zvláštního projektu I.C.E (Injonglabilité Complémentaire des Eléments) vytváří inscenace, v nichž zkoumá lidskou sílu a sílu živlů, jako jsou vzduch a voda, a jejich proměnu v páru a led. Od roku 2008 v rámci tohoto projektu vytvořila inscenace L\’Après midi d\’un Foehn, P.P.P., Belled\’Hier, Vortex a Back Monodie. Pro Phiu Ménardovou je téma transformace zásadní, protože proměna formy a vnitřní proměna je bytostně spojena i s její osobností. V inscenaci P.P.P (Position Parallèle au Plancher/Perillous Parallel Postition) se předmětem jejího zájmu stává led a jeho doba tání. V jejích rukou se tak ocitají ledové kusy, které se mění ze skupenství pevného do kapalného. Vznikají tak malá jezírka, která jsou pro performerku slzami, stopami, které na zemi zanechává člověk. V této inscenaci zúročila také techniku žonglování.

V inscenacích Vortex (Vír) a L\’Après midi d\’un Foehn využívá podobného principu práce, tentokrát ale v manipulaci s větrem. Neživé objekty tak pomocí větrného živlu proměňuje v objekty živé. Těmito objekty jsou igelitové sáčky, jejichž tvar připomíná lidské tělo – hlava, dvě nohy, dvě ruce. Tyto figurky přímo na jevišti vytváří (stříhá a lepí) sama Phia Ménardová. Panáčky pak pomocí dřevěné hole a poryvů větru uvádí do pohybu v malé kruhové aréně osázené po celém obvodu několika funkčními větráky. Igelitové loutky manipuluje dvojí silou – silou lidskou i silou větru. Trajektorie jejich pohybu je mnohdy náhodná. Ve vzduchu se protáčí, klesají a zase stoupají. Téměř jako by tančily.

Hovořím-li o vztahu nového cirkusu a loutky, nebo spíše o novém cirkusu ve vztahu k divadlu objektů, neměla bych opomíjet obor, který se doslova zakládá na mistrné manipulaci s objekty a s pozorností diváků. Tímto oborem je iluzionismus. Mistrovství iluzionistů spočívá v dokonalé manipulační schopnosti, která slouží k vytvoření optického klamu, iluzi a triku. Nový cirkus se těchto technik nezříká a triky nevyužívá jen k údivu diváků, ale i ke stimulaci jejich představivosti.

Víc než deset let se tomuto oboru a jeho neustálému zdokonalování věnují artisté z finského souboru WHS ve složení Kalle Nio (iluzionista a vizuální umělec), Ville Walo (žonglér) a Anne Jämsä (scénografka a kostýmní výtvarnice). Estetiku jejich tvorby mělo možnost zakusit i české publikum na mimořádném ročníku loutkářského festivalu Skupova Plzeň 2015. Kalle Nio přivezl inscenaci Lähtö/Départ (Odcházení), která měla ve Finsku premiéru v roce 2013. Prostřednictvím videoprojekce, důmyslné světelné instalace, postupů černého divadla a moderní magie představil němý příběh o rozpadu jednoho partnerského vztahu. V představení ožívala váza i talíře a oblečení na těle herců se samo rozpohybovalo nebo mizelo. Kalle Nio je i ve svých dalších inscenacích nápaditý v provedení scénických instalací i v důmyslném propracování iluzionistických triků, s jejichž pomocí navozuje dokonalou optickou iluzi.

Ville Walo se naopak koncentruje na propojení loutkového divadla a moderní žonglérské techniky. V inscenaci Keskusteluja/Discussions (Rozhovory) z roku 2006 pracoval s loutkami, které svou morfologií připomínaly člověka, přitom se ale jednalo o žonglérské pomůcky. Takto vytvořil loutku, která měla tělíčko namalováno na stránkách knihy, pomocí které Ville Walo manipuloval bílý míček znázorňující hlavu této postavičky. Jinou loutku zase vyobrazil na tři malé bílé kvádry. Ty ve svých rukou různě přeskupoval a prohazoval, čímž postavu loutky kompletně dekonstruoval a zase rekonstruoval.

V inscenaci Rautakeuhko/Iron Lung (Kovová plíce) z roku 2009 manipuloval pro změnu se starými akordeonovými měchy; velká i malá těla měchů protahoval, kroutil, navlékal si je na ruce i na nohy a pochodoval s nimi po jevišti. Na některých z měchů byly namalované obrazce; z přehršle všemožných spletenců vyplynul výrazný a lehce rozpoznatelný obraz postavy člověka, se kterým Walo splynul v jedno tělo. Dominantou scény byla obrovská plastika připomínající lidskou ruku. Scénografie působila monumentálně, stejně jako živá hudba (Kimmo Pohjonen) a světelný design (Antti Rehtijärvi) měnící barvy od žluté přes zelenou až po pekelně červenou.

V tomto článku jsem nepředstavila zdaleka veškerou tvůrčí činnost artistů nového cirkusu, kteří mají co dočinění s divadlem objektů a kteří se věnují principům loutkového divadla. Zmínila jsem ty, jejichž tvorbu vnímám jako výjimečnou a v našich končinách zatím neprozkoumanou a nevyzkoušenou. V článku bych mohla jmenovat spoustu dalších souborů nebo jednotlivců, kteří se v kontextu nového cirkusu objekty nebo loutkami zabývají: soubor Cahin-Caha v čele s Danielem Gulkem (Letní Letná 2004, 2006, 2010 a 2013), Cirque Ici Johanna Le Guillerma (Letní Letná 2007), soubory Cirque Trottola (Letní Letná 2009 a 2014) a Le Boustrophédon (Letní Letná 2010) a další.

Výše zmiňovaní artisté manipulují nebo pohybují s loutkou a s dalšími objekty prostřednictvím některé z cirkusových disciplín. Tím se stávají principy a postupy divadla objektů nebo loutkové divadla součástí výrazu novocirkusového artisty.

Loutkář 1/2016, s. 18–21.

Festival Amplion 2019

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.