Soprová, Jana: Víkendové přelétání nad Minorem

Od pátku do neděle 6.–8. listopadu žilo pražské Divadlo Minor Přeletem nad loutkářským hnízdem, tedy už jeho pětadvacátým ročníkem. Minor se během let rozrostl, větve jeho stromu pronikly do dříve neutrální pasáže, a stal se tak doslova dětským rájem. Takže prostorů, kde lze nejen hrát, ale taky si hrát, je tu spousta.

Však se také během víkendu hodně výtvarně tvořilo pod vedením Petry Líbové a mezi tím se chodilo do divadla, plnil se nejen velký a malý sál, ale také „ponorka“ a „uši“. Na šestnáct inscenací vybraných z toho nejzajímavějšího, co na profesionální i amatérské scéně vzniklo, si dalo sraz v Minoru. A o diváky rozhodně nebyla nouze. Všude bylo plno. Jak povznášející a příjemné pro tvůrce! I když zaznělo konstatování, že v minulé sezóně nevzniklo nic, co by výrazně kvalitativně převálcovalo ostatní projekty, na druhé straně lze říci, že se na přehlídce neobjevil žádný vyložený propadák. I když se sem tam ozvala kritika (jak jsem se přesvědčila, některé dětičky dokážou zhodnotit kvalitu představení – patrně po vzoru svých rodičů – už po pár minutách) a chvílemi se ozýval křik nemluvňat či „já chci domů“ některých dětských neurotiků, byla většina těch, kdo si pohádkové hrdiny a hrdinky vychutnali, ať už byli lidští, či dřevění.

Obecně se dá říci, že výrazněji uspěla dílka skromnější, komornější. Naopak složitě scénograficky pojatá, delší představení s nejrůznějšími kouzly, triky a přestávkou nepatřila v tomto kontextu k favoritům. Dalším rysem letošního festivalu se stala temná hororová atmosféra a byly chvíle, kdy diváci pouze tušili, co se na jevišti odehrává, než že by doopravdy viděli. To, že v dnešním loutkovém divadle už nehrajeme na skryté vodiče loutek, ale na přímou interakci loutek a lidí, jistě nikoho nepřekvapí. A přiznám se, že mně osobně je takové pojetí sympatické, působí živěji. Vůbec, odklon od tradičně pojatých loutkových představení je patrný ve formě všech vybraných představení. Objevilo se sice pár půvabných vyřezávaných manekýnů, ale převažovaly spíše různé variace netradičních loutek. A spíše než loutky hrály nejrůznější artefakty, rekvizity, předměty či plošné kresby. To, že se ve většině projektů počítá s využitím techniky (různé typy projekcí) a živou hudbou, jen připívá k autentickému pocitu „teď a tady.“ A jaký je návod na úspěch? Soudě podle prvních třech míst ankety Erik, je to originalita, vtip, hravost, jednoduchost a srozumitelnost ve spojení s interaktivitou.

Začněme od začátku, tedy od pátku, kdy se představila divákům dvě představení profesionálních divadel nestejného statutu. Na jedné straně to byli Geisslers Hofcomoedianten, kteří v letošním roce pravidelně začali hrát ve Vile na Štvanici, nicméně stále je lze počítat mezi kočující soubory. Představili práci nového režiséra Jakuba Maksymova, který je ovšem v loutkářských kruzích dostatečně znám ze své někdejší domovské scény v ZUŠ v Jaroměři, jen pár kilometrů vzdálené od Kuksu, letního sídla Geisslerů. Maksymov, dnes student DAMU, vytvořil sugestivně hororovitou verzi známého příběhu o čarodějově učňovi podle lužickosrbské pověsti pod názvem Jsem Krabat. Hit posledních let, meotar čili zpětný projektor a kouzlo bezprostřední animované projekce obohatila nápaditá stínohra a také původní muzika. Příběh o síle lásky, která přemůže černou magii Mistra, je pojat s humornou nadsázkou a zároveň dostatečně hrozivě. S dovedným minimalismem se pracuje se symboly, náznaky postav charakterizovaných jen pokrývkou hlavy (partnerem Krabata v podání Bartoloměje Veselého jsou stínové postavy dalších učňů a také krásné dívky vesměs ztvárnění Claudií Eftimiadisovou). Zlovolný kouzelník Václava Chalupy provádí svá kouzla přímo na scéně pomocí ďábelského nástroje, tedy meotaru, kde animuje nejrůznější střípky a vytváří z nich obrazy. Ale světelný design je důležitý i jinak, například v přesné stínové interakci, kde si podává hrdina před plátnem s postavou za plátnem.

Divadlo Lampion Kladno přivezlo adaptaci slavného Nekonečného příběhu Michaela Endeho z pera Heleny Kebrtové. Bylo narváno, i když pro některé děti se ukázalo představení příliš dlouhé. Své tady patrně zahrála i možnost srovnání s filmovou verzí, která je popisnější a nevyžaduje od dětí takovou míru vlastní fantazie. V režii Braňa Mazúcha kromě Václava Rašilova, který hraje kluka Bastiána, všichni spíše „slouží“ v černých kostýmech a kuklách loutkám Terezy Bartůňkové. Velké temno půdy přechází v temno vykuchané říše fantazie. Zaujmou půvabné dřevěné loutky Atreje a jeho věrného koně, ale i verze strašlivého pavouka, kterého musí vodit několik herců. K dotvoření kouzelné říše je využito i projekcí. Chybou bylo, že přechody z půdy do fantazie a zpět nebyly vždy zřetelné a samotná zápletka týkající se Bastiánových rodičů (kterou považuji za dost podstatnou) byla zatlačena do pozadí.

Sobotní program začal amatéry, ovšem prověřenými několika festivaly. Malé dvě, soubor z jaroměřské ZUŠ, předvedl variaci známého příběhu pod názvem O šmolíčkovi, v němž nápaditě zkombinoval loutku (Šmolíček), pletenou aplikaci na svetru (Jelen) s loutkami tvořenými prsty (Jezinky). Dílko vtipné, krátké, pro malé děti tak akorát.

Dalším příspěvkem byla roadmovie Jiřího Jelínka, který dokáže vtipně propojovat dětskou a rodinnou realitu s hravými pohádkovými motivy. Tak se stalo i tentokrát v inscenaci Mami, už tam budem? Divadla Minor, která nakonec získala i Cenu Erik 2015. Čím tak přitahují Jelínkovy inscenace? (Získal Cenu Erik už počtvrté.) Patrně to bude především hravostí a srozumitelností, někdy možná až trochu infantilní, ale vděčnou. Navíc výpravou Báry Čechové, kombinující loutky s lidmi, v opravdovém autě, ale taky hudbou Marka Doubravy a Slávka Brabce, živě hranou na scéně. Recept je tedy snadný – bezprostřední slovní humor, využívání hraček a předmětů jako loutek, ale také nevtíravý kontakt herců (Lenka Volfová a Václav Krátký) s publikem. I celková vlídná myšlenka pobavit malé, uklidnit veliké a zdůraznit, že tou hlavní navigací je láska.

Norská pohádka souboru Buchty a loutky, součást mezinárodního projektu finančně podpořeného z programu Norských fondů, přivedla na scénu adaptaci severské pověsti Na východ od slunce a na západ od měsíce, s loutkami Báry Čechové v režii Marka Bečky. Styl souboru Buchty a loutky je nezaměnitelný, hravý a mistrně udržující správný rytmus. A kromě příběhu, v němž jako bychom nalézali ohlas popelkovské zápletky s intrikánskou matkou a její povedenou dcerou, a půvabné poetické loutky They bezpochyby nejvíce zaujala image velkého ledního medvěda, který je tak napůl princem. A bonusem navíc je, když se nám prozradí herec, který v té medvědí kůži vězí.

Divadlo rozmanitostí z Mostu přivezlo Tinův neuvěřitelný příběh, který měl sice myšlenkové přesahy, ale právě na něj nejvíce sedí kritika z počátku tohoto článku. Kouzla odehrávající se na scéně měla něco do sebe, ale jak herci, tak diváci byli ve vzájemném kontaktu poněkud handicapováni. Diváci tím, že se většina děje odehrávala v příšeří tak značném, že bylo možno postavy na scéně spíše jen tušit. Hercům zase připravil nejednu pernou chvíli režisér Jakub Folvarčný, kdy rekvizity působily až zbytečně komplikovaně, např. výtah sestávající z množství ohebných poloobručí byl zbytečně složitý. Ale i tak získalo představení body, zcela určitě za papouška Zaka. Já jako dospělý divák jsem sice vyčetla z příběhu motiv hledání a nalezení sebe sama, ale jinak se dá příběh taky vykládat jako sen kluka, který prostě usnul v kině a ve tmě se bál.

Soubor Bubliny Dramatické školičky Svitavy za svou inscenaci Medvěd?! nasbíral už všechna možná ocenění na festivalech amatérského divadla a ukázal, jak smysluplně se dá pracovat s dětskými herci. V příběhu, který má necelou půlhodinu – medvěd, vypuzený ze svého rodného brlohu, musí projít světem a nejrůznějšími strastmi, aby ocenil návrat domů –, se šťastně spojuje silná myšlenka příběhu (který může mít jak politické, tak ekologické, ale i edukativní konotace), s vtipným využíváním nejrůznějších divadelních forem. A tak mladí herci hrají nejen s loutkami 2D i 3D, ale také s projekcí, kreslenou scénou, ad. Jestliže Medvěd je v pravém slova smyslu titulem, určeným nejen pro děti, ale i dospělé, vhodně na něj navázala improvizační show Buchet a loutek Automat na filmy. Každý, kdo se pohybuje v této divadelní oblasti, bezpochyby zhlédl již několik verzí tohoto představení. Je to pro herce dobrý trénink a pro diváky vždycky legrace. Herci si občas dovolí i poněkud lascivnější narážky a ukazují zde zdárně nejen princip zkratky, ale i pravidel showbyznysu (nekonečné přestávky vyplňující mezery mezi krátkými epizodkami zachycujícími zadaný film s dvěma „kašpary“ v různých variacích vzájemných tělesných kontaktů). I když se u Buchet a loutek očekává propojení doslova neslučitelných typů loutek, od loutkové klasiky po reálné rekvizity jako banán a rajče, přece jen vždy něčím překvapí. Hvězdami se tentokrát stala dvě pečená kuřata, která si zahrála několik rolí (například dinosaury z filmu Doba ledová).

Druhý den přehlídky přinesl více titulů pro dospělé. Dnes už v oblasti amatérských loutkářů proslavená drobnička Kachničky Ošidori plzeňského souboru Geld und Money znovu potěšila svým přesným minimalismem, humorem i propojením krátkého příběhu s realitou optimisticky naladěného „jediného ziskového souboru“. Soubor si navíc mohl připsat další čtyři představení a bezpochyby se stane vítězem (fiktivní) soutěže o nejčastěji hranou loutkovou inscenaci v letošním roce. Na vážnou notu naopak zahrál brněnský soubor Líšeň, který využil až mysticky hrozivé kovové image masek a ďábelských barevných kombinací k mrazivé výpovědi o hrůzách holocaustu, říznuté groteskním černým humorem. Působivým scénickým prvkem je artefakt – pracovní kolečko, které na sebe bere podobu diktátora, ale třeba také spalovací pece či monumentálního pomníku.

Nedělní dopoledne prezentovalo nezávislou kapesní tvorbu pro děti z dílny volného společenství Damúza. Právě tato téměř kapesní představení ukázala, jak si lze pohrát s jednoduchými náměty, ale i klasickou pohádkou. Perníková chaloupka v interpretaci Mirky Bělohlávkové zaujala nejen tím, že interpretka zvládla všechny postavy, ale i vizuálním nápadem otáčejícího se deštníku, na který bylo možné navěšovat jak perníčky, tak jednotlivé samostojné loutky s hlavičkami panenek. Potěšila i Dešťová víla, v níž šlo o konflikt vody a ohně, ale vlastně v principu o lásku Dešťové víly a Ohnivého muže. Vtipná, poetická a chvílemi až hororově laděná kombinace vyprávění Zuzany Vítkové a Tomáše Podrazila s využitím „panenek“, ale i masek.

Bylo mi trochu líto, že můj nejpříjemnější loutkový zážitek tohoto roku, totiž Bílobílý svět, dílko dvojice plzeňských amatérů, v civilu učitelů Šárky Chvalové a Františka Kasky, skrývající se pod názvem Šafrán, se musel na Přeletu potýkat s technickými problémy. Nicméně i tak pro mě zůstal působivý svou poetičností (jedná se o koláž textů slovenského autora Daniela Heviera), tak i nápaditým využitím různorodých loutek (nepřestane udivovat kouzlo překrývajících se obrázků – černá kresba na bílém a bílá na černém), jemným humorem a chytlavými živě hranými a zpívanými písničkami.

Divadlo Alfa z Plzně nabídlo inscenaci Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka Spadla Klec! aneb První případ podporučíka Vitáska. Hravé dílko přímo hýřilo nápady, které bezpochyby potěšily děti i dospělé. Od samotného tématu, na scéně neobvyklého žánru detektivky (tady vlídně parodizované) přes propojení s odkazy na totalitu (něco pro dospělé, ale dětem to rozhodně nevadilo), po scénické ztvárnění. V něm bylo zřetelně využito komiksových principů, tj. na scéně vytvořené otáčející se poschoďovou postelí je kombinována herecká akce s dvojrozměrnými grafickým ztvárněním (vizuálně vtipně pojatá scéna pronásledování auta lupiče autem SNB – auta na otáčející se scéně jsou pojata z anfasu i profilu, z dálky i zblízka). Nesmíme zapomenout ani na prvek divadla na divadle (je tu nenásilně využito regionálního koloritu, divadlo sehrají ve vězení na Borech poručíku Vitáskovi vděční vězni, kteří jsou tak trochu nekňubové, což způsobuje množství humorných situací). Vše za doprovodu živé hudby v provedení autora Daniela Čámského.

Šikovná skupinka studentů KALD DAMU (pod dohledem Marka Bečky), tedy Ladislav Karda, Martin Cikán a Nataša Mikulová, uvedla na Přeletu nikoli své téměř kultovní dílko Vinnetou, ale „jinou pohádku“ O třech skejtvepřích, v níž propojili archetypální příběh o třech bratrech, zde čunících, z nichž ten nejmladší je outsiderem vůči svým silnějším a schopnějším bratrům a pouze je dobíhá (respektive dojíždí na skejtu). Nicméně je to právě on, kdo bratry zachrání před zlým vlkem, v kterého nevěřili, dokud je nesežral. Necelá půlhodinka stačí k načrtnutí srozumitelného a s hravostí zvládnutého příběhu, v němž čuníci jsou vlastně jen poněkud nevzhlednými hlavičkami (vypadají jako zavinuté ponožky?). Pro U-rampu stačí rovněž jen náznak na paravánu a vlk se v podobě Nataši Mikulové zjevuje drobným čuníkům v obří naddimenzovanosti a škodolibosti maskované tváře, která působí jako zrůdný hmyz pod zvětšovacím sklem. Jsou i drobnosti, které dokážou přidat na působivosti, ať už jde např. o schopnost Martina Cikána vydat ostrý hvizd (jako by se učil u Rychlých šípů), či proměny Ladislava Kardy, připomínající výrazy obličejů antropomorfizovaných zvířátek z kreslených disneyovek.

Poslední kousek letošního Přeletu přivezli z Malého divadla v Českých Budějovicích a znovu se jednalo o záležitost tzv. rodinnou, tedy vhodnou jak pro děti (možná trochu odrostlejší), tak pro dospělé. Takové malé retro z dějin filmu pod názvem Filmmakeři v režii Janka Lesáka přineslo základní „milostný“ příběh v nejrůznějších žánrových variacích, tu více, tu méně zdařilých.

Na Přeletu tedy bylo možno se příjemně pobavit a doslova potěšit tím, že loutkové divadlo má co nabídnout a že je stále dostatek dětí, které se na divadlo přijdou s chutí podívat. A že je stále dostatek rodičů, které je do toho divadla přivedou.

Loutkář 6/2015, s. 20–23.

Soprová, Jana: Víkendové přelétání nad Minorem

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás